Inovace a potíže s principem předběžné opatrnosti

Inovace a potíže s principem předběžné opatrnosti

Mar Andersson v nové eseji,
která už hodně obíhá, („Nastal čas budovat“), sepsal působivý chvalozpěv na
důležitost budování. Říká, že krize COVID nás probudila do reality, že Amerika už
není baštou podnikatelské kreativity, jakou bývala. „Část tohoto problému je
jasně dohlédnutelná a je jí ztráta představivosti,“ tvrdí. „Ale další součástí
problému je v tom, co jsme si neudělali dopředu a na co kašleme, abychom
to dělali teď. A je to pochybení z nečinnosti a konkrétně naše už
všeobecně rozšířená neschopnost budovat.“



Andreesen poukazuje, že v průběhu
času se v DNA Amerického lidu něco změnilo a v podstatě to v nich
zadusilo touhu budovat, jakou mívali. „Nevidí v tom jen samolibé
sebeuspokojení, spokojenost s tím, jak věci jsou, a neochotu budovat, a to
nejen v pandemii, nebo ve zdravotnictví obecně,“ říká. „Vidíme to všude v životě
Západu a konkrétně v životě Ameriky,“ pokračuje:



„Problémem je touha.
Potřebujeme chtít takové věci. Problémem je netečnost. Potřebujeme takové věci
chtít více, než chtít takovým věcem bránit. Problémem jsou okovy předpisů.
Potřebujeme chtít nové společnosti, aby takové věci budovaly, i když to ti v úřadech
nemají rádi, i kdybychom měli nutit ty v úřadech, aby takové věci
budovali.“



V souladu s tím Andreessen
pokračuje, aby přiměl, jak politickou pravici, tak i levici ke změně svého
myšlení o budování obecně. „Nastal čas pro na plný plyn rozjetou, pocitem viny
nezatíženou, nekompromisní politickou podporu pro právo na agresivní investice
do nových produktů, do nových průmyslů, do nových továren, do nové vědy,
abychom učinili velký skok vpřed.“



Co chybí v Andreessonově
manifestu, je konkrétní vazba mezi americkou zjevně umdlévající touho takové
věci budovat a politickou realitou v terénu, která k tomuto problému
přispívá. Stručně řečeno, k těm postojům jsme tlačeni i politikou.
Konkrétněji politikami, které odrazují od přijímání podnikatelského rizika a
aktivně postihují za budování nových a lepších věcí. Abychom ten Andreessenem
přednesený problém napravili, je kriticky důležité, že v první řadě musíme
odstranit politické bariéry pro produktivní podnikatelství nebo se jinak nikdy
nevrátíme k tomu, aby z nás byli ti budovatelé, jakými jsme kdysi
bývali.



Na postoji
k pokroku záleží



Ekonomický historik Joel
Mokyr si všímá, jak „technologický pokrok především vyžaduje toleranci k neznámému
a k excentrickému,“ a že na inovace, které přináší ekonomický růst, by se mělo
nejlépe nahlížet jako na „křehké a zranitelné květinky,“ které „jsou vysoce
citlivé k sociálnímu a ekonomickému prostředí a snadno jim lze růst byť i
malými vnějšími změnami zablokovat.“ Konkrétní společenské a politické postoje
k růstu, k přejímání rizika a k podnikatelským aktivitám (a
neúspěchům) jsou důležité pro to, jak si národy stojí v konkurenceschopnosti
a v možnosti dlouhodobé prosperity. „To, jak občané jakékoliv země o
ekonomickém růstu smýšlí a k jakým činnostem v důsledku toho
přistupují, představuje,“ jak si všímá Benjamin Friedman, „záležitost daleko
větší důležitosti, než se obecně předpokládá.“



Bývalý předseda Federálních
rezerv Alan Greenspan se svým spoluautorem Adrianem Wolldridgem si všímají, že „klíč
pro americký úspěch spočívá v unikátní toleranci Američanů ke ‚kreativní
destrukci‘ a v trvalém upřednostňování změny před stabilitou.“



To je v souladu se
zjištěními Deirdre McCloskeye v jeho nedávném 3. svazku z trilogie o
historii moderního ekonomického růstu.



McCloskey pečlivě
dokumentuje, jak bylo přijetí „buržoazních ctností“ (tj. pozitivního přístupu k trhům
a k inovacím) kriticky důležitým faktorem, který táhl vynalézavost a ekonomický
růst, což vedlo k Průmyslové revoluci. Důležitost pozitivního přístupu k inovacím
a k přijímání rizik byla stejně důležitá pro Informační revoluci, co přišla
později. To nám následně také pomůže vysvětlit, proč se tolika v USA sídlících
technických inovátorů stalo lokomotivami globálního rozvoje, zatímco firmy z jiných
zemí se zmítaly v problémech, protože v nich byla inovativní kultura
orientována více na předběžnou opatrnost.



Existují meze toho, nakolik
mohou politici ovlivnit přístupy občanů k inovacím, podnikatelství a k ekonomickému
růstu. Pokud politici k inovacím přistoupí se správným tónem a s pozitivním
přístupem, tak tím však spoustu institucí nevyhnutelně podnítí a vytvoří mocné
pobídky, aby se pouštěly do podnikatelského úsilí. To následně ovlivní postoje
širší společnosti a institucí vůči inovacím a vytvoří pozitivně se posilující
zpětné vazby. „Jestli jsme se z historie ekonomického rozvoje poučili,“
argumentuje David Landes ve své mistrovské práci Bohatství a chudoba národů:
Proč jsou některé bohaté a některé jsou chudé, „tak o tom, že je to kultura,
která stojí za všemi těmi rozdíly.“ Výzkum jiných badatelů zjišťuje, že „existující
kulturní podmínky předurčují, zda, kdy, jak a v jaké formě se budou nové
inovace přijímat.“



Ekonomové jako Mancur Olson
mluví o důležitosti „strukturálních pobídek“, které pomáhají vysvětlit, proč „jsou
velké rozdíly v bohatství národů převážně kvůli kvalitě jejich institucí a
ekonomických politik.“ V tomto smyslu mezi „instituce“ patří i to, co
Elhanan Helpman definuje jako „systémy pravidel, víry a organizací,“ včetně vlády
zákona a soudních systémů, práv k majetku, smluv, politik svobodného
obchodu a institucí, jen lehkých předpisů a regulatorních režimů, svoboda
cestování a různé další pobídky k investování.



Mezi svobodami jsou svoboda
investovat, svoboda pracovat a svoboda stavět těmi, na kterých Marcu
Andreessenovi zvláště záleží. Potřebuje ale popsat vazby mezi konkrétními
veřejnými politikami, které brzdí naši schopnost tyto svobody uplatňovat.



Politiky
výchozích podmínek vůči inovacím jsou ještě škodlivější



Bohužel existuje ohromné
množství bariér bránících podnikatelskému úsilí. K těmto bariérám proti budování
patří i ty ohebné předpisy na ochranu zdraví a bezpečnosti, předpisy udílení
licencí k různým profesím, systémy kamarádíčkovského průmyslového
protekcionismu, efektivitě bránící (rigidní průmyslové) systémy zdanění,
rigidní přidělování zón a mnoho dalších vrstev regulatorních zákazových zábran
na federální, státní a místní úrovni.



Co sjednocuje všechny ty
politiky, je averze k riziku a princip předběžné opatrnosti. Jak jsem
argumentoval ve své poslední knize, když jde o stanovení výchozích podmínek pro
inovační politiku, tak máme na výběr. Můžeme nastavit výchozí podmínky pro
přípustnost inovace blíže k zelené „tj. ke svolnosti vůči inovacím“, čímž
obecně podnikatelům umožníme jednat, pokud se nepřednese přesvědčivý doklad o
tom, že by se to dělat nemělo. Alternativně můžeme stanovit výchozí podmínky
blízko k červené, tj. k principu předběžné opatrnosti, který
nedovoluje přijímání rizika nebo podnikavosti, dokud pro to nedá povolení
nějaký úřad, že se s tím smí něco udělat.



Má kniha obhajovala
povolování inovací bez překážek ve výchozím režimu. Argumentoval jsem pro
odmítání principu předběžné opatrnosti jakožto výchozího na základě důvěry v to,
že povedeme-li „život v neustálém strachu ze scénáře nejhorší možnosti – a
umožníme-li, aby se na tom stavěla veřejná politika – tak to znamená, že ke
scénáři nejlepší možnosti nikdy nedojde. Je-li veřejná politika utvářena argumentací
na základě principu předběžné opatrnosti,“ tak, jak jsem tvrdil, potom „představuje
závažnou hrozbu technologickému pokroku, ekonomické podnikavosti, sociálnímu
přizpůsobení a dlouhodobé prosperitě.“



Tvrdá předběžná opatrnická omezení
na inovace mají takový zhoubný účinek, protože vytváří bariéry vstupu, zvyšují
náklady na dodržení a vytváří pro podnikatele a investory větší rizika. Pokrok
není možný bez neustálého zkoušení a tápání při experimentech plných chyb a
přijímání podnikatelského rizika. Tudíž tu vznikají neviditelné náklady
zmařených příležitostí pro inovace, které z principu předběžné opatrnosti jakožto
výchozího přístupu politiky, činí takový problém. Bez rizik nemohou existovat
žádné zisky. Vědec Martin Rees mluví o této otřepané pravdě o principu
předběžné opatrnosti jako „o skrytých nákladech odmítání.“



Analytici rizik obecněji
uvádí, že princip předběžné opatrnosti „postrádá pevný logický podklad“ a je „doslova
v rozporu s vnitřní nerozporností“ protože, se podle něj nemůže
stanovit jasný standard, podle něhož se posoudí, která rizika jsou ta nejzávažnější
a stojí za předběžnou kontrolu. Navíc experti na regulatorní politiku
kritizovali fakt, že princip předběžné opatrnosti „se může snadno zneužívat k protekcionistickým
cílům; má to sklony podvracet mezinárodní regulatorní spolupráci; a mohou mít vysoce
nežádoucí důsledky na distribuci.“ Konkrétně veliké v místě zahnízděné
firmy jsou téměř vždy schopné si s takovými rigidními, předraženými
regulatorními režimy poradit s daleko vyšší pravděpodobností, a co je
ještě horší, mohou tyto systémy obehrát a tak „zmanipulovat“ politiky a ty
regulatorní režimy zneužít k vyloučení nových konkurentů.



Předběžná
opatrnost dusí produktivní podnikatelství



Problémem dneška je to, že
existuje ohromný objem politik předběžné opatrnosti, které odrazují od „produktivního
podnikatelství“ (tj. od budování) a místo toho podněcují k „neproduktivnímu
podnikatelství“ (tj. k udržování stávajícího stavu). Tento problém
Andreessen také identifikuje, když mluví o „samolibém sebeuspokojení, o
spokojenosti se stávajícím stavem a o neochotě budovat.“ Ale nedostatečně
popisuje provázanost mezi tím, jak tyto přístupy vznikají a jak jsou to ve
skutečnosti pobídky veřejných politik, které aktivně takové myšlení vyvolávají.



Proč se pokoušet něco
budovat, když jsou všechny pobídky sešikovány proti vám? Andreessen to chce
vědět: „Kde jsou ta supersonická letadla? Kde jsou ty miliony doručovacích
dronů? Kde jsou ty vysokorychlostní vlaky, visuté dráhy, nadzvukové vlaky ve
vakuových trubicích a samozřejmě, nemáme ani obyčejná létající auta?“ No, řeknu
vám, kde jsou. Váznout v myslích vynalézavých lidí, kteří nemohou plody
své tvořivosti přivést k životu, a tak to bude trvat, dokud ty nekonečné
řetězce bariér budou činit z realizace takových snů nemožnou či příliš
drahou záležitost.



Přečtěte si důležitou esej od
Eli Dourada o tom, „Jak vést jehlu k pokroku?“ abyste tak konkrétněji
pocítili, jak určité bariéry budování fungují v oborech, kde je
produktivní podnikatelství nejpotřebnější: tj. ve zdravotnictví, bydlení,
energetice a v dopravě.



Shrneme-li to, jak uvedli
Dustin Chambers a Jonathan Munemo ve Zprávě Merkentelistického centra 2017 o
dopadech regulací na podnikatelské aktivity, tak to shrnuli: „Pokud si národy
přejí posílit vyšší úroveň domácího podnikatelství, jak z krátkodobého,
tak dlouhodobého hlediska, tak by se nejvyšší priorita měla udělat z omezení
bariér vstupu do nových firem a ze zvýšení celkové institucionální kvality
(zvláště z politické stability, regulatorní kvality, možnosti věci
vykomunikovat a z odpovědnosti).“



To neznamená, že tu v ničem
není role pro vládu, aby pomohla s prosazováním „budování“ a podnikavosti.
Pokračuje zdravá debata, v níž se např. přeme o „kompetenci státu,“ jaká
mu náleží s vládními investicemi do výzkumu a vývoje. Ač jsem skeptický k tomu,
že by vlády mohly docela dobře přijmout nějaké kroky, jimiž by vlády mohly
podnítit více a lepších investic do sektorů a technologií, které zoufale
potřebujeme. Ale ani všechny ty „kompetence států“, co jsou na světě, nepomohou,
dokud se nejdříve neproklestíme ven z houštin bariér, které spoutávají
produktivního ducha lidí.



Promazat
kola novátorství



Má nová kniha, co má vyjít
příští týden, diskutuje o tom, jak inovace vylepšují ekonomiku a vládní
instituce. Staví na základním vhledu Calestouse Jumy, který uzavřel svoji
mistrovskou práci Inovace a její nepřátelé připomínkou neustálé důležitosti „promazávat
kola novátorství,“ abychom neustále doplňovali ty tak důležité nápady a
inovace. „Největším rizikem, které společnosti hrozí, je, když přijme přístupy
potlačování inovací,“ říká Juma, „tím, že se posílí aktivity těch, kdo chtějí
zachovat status quo umlčením těch, kdo prosazují otevřenější budoucnost.“



Ta otevřenost, kterou měl
Juma na mysli, představuje toleranci k novým nápadům, vynalézavosti a k neznámé
budoucnosti. Ta může a měla by představovat otevřenost k novým,
flexibilnějším metodám vlády. Protože když nebude, tak to hnutí budovatelů, po kterém
Andressen a další tak prahnou, zůstanou jen vzdušným zámkem, který nepůjde
nikdy realizovat potud, pokud ta kola novátorství budou zatvrdlá po
desetiletích neefektivních, archaických a kontraproduktivních veřejných
politik.



Adam
Thierer  



– April 20,
2020



Zdroj: https://www.aier.org/article/innovation-and-the-trouble-with-the-precautionary-principle/
The post Inovace a potíže s principem předběžné opatrnosti appeared first on Reformy.cz .
Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!



Dnes nejprohlíženější