Ve své knize z roku 1841 Neobyčejně
populární sebeklamy a šílenství davů Charles MacKay píše: „V obdobích velkých
epidemií lidé často věřili proroctvím poblázněných fanatiků, že přichází konec
světa. V časech kalamity je naivní důvěřivost vždy nejvyšší.“
No a během krize COVID-19 není o „poblázněné
fanatiky“ nouze.
Bill Gates v nedávném interview
tvrdil, že „k normalitě se vrátíme teprve, až proočkujeme celou globální
populaci.“ Když ujišťoval, že „ekonomické postižení“ bude nesmírné, tak
prohlašoval: „Nemáme ale žádnou jinou volbu.“ Neexistuje prostě jiná volba, než
vydat se cestou, kterou nám předepisuje Gates.
Pak, aby Gates zahnal kritiky té jím
předepsané cesty, tak vytáhl mystického strašáka jakožto hypotetického oponenta,
který když mu oponuje, tak chce vlastně „ignorovat, co se tu děje.“
Dr. Ezekiel Emmanuel býval architektem
Obamou protlačovaného systému zdravotní péče známého jako Obamacare. Také Emmanuel
prohlašoval: „Nebudeme se moci vrátit do normálu, dokud nenajdeme vakcínu nebo
účinnou medikaci.“
Emanuel klade rétorickou otázku: „Jak si
lidé myslí, že si najdou práci, když to bude v nějaké formě pokračovat rok
a půl? Copak všechno to ekonomické utrpení nestojí za to, abychom COVID-19 zastavili?“
Emmanuel dialog o těchto otázkách vůbec
nevítá. Odpovídá na své otázky s tím, že kvičí jako všichni ostatní
fanatici: „Pravda je, že nemáme žádnou jinou volbu.“
Fanatici prohlašují, že jejich cesty
jsou těmi jedinými, cestami vpřed a chtějí od nás, abychom uvěřili, že: „Nemáme
jinou volbu.“
Všimněte si, že jak Gates, tak Emmanuel
předkládají falešné dilema, dvou alternativ: buď zastavit ekonomiku na mnoho příštích
měsíců, nebo nedělat nic. Buď podporujete karantény, nebo jste hrozbou
veřejnému zdraví.
Jak Gates, tak Emmanuel odmítají uznat
jiné možnosti. Nejsou schopni spatřit bezbřehé možnosti, které vzniknou z dobrovolných
adaptací, s nimiž přichází podniky a lidé.
Fanatici využili tuto krizi COVID-19,
aby z takového falešného dilematu logického bludu udělali ochrannou clonu
k zaštítění před „racionální, poctivou debatou.“ Takováto záludná taktika
předstírá formulování logické argumentace, ale po bližším přezkoumání, začne
být jasné, že existují i jiné možnosti, než buď ta hrůza, nebo moje jediná
volba, jak se nám to prezentuje.“
Tuto taktiku můžete rozpoznat v mnoha
dalších formách. Buď chcete od vlády zvýšení
výdajů do školství, nebo jste proti vzdělání. Buď chcete vyšší daně pro „bohaté“,
nebo chcete, aby chudí byli bez zdravotní péče.
Lišky a ježci
Ti, kdo používají taktiky falešného
dilematu a myslí černobíle, mají tu nejhorší historii jako tvůrci předpovědí.
Steven Pinker ve své knize Osvětu teď referuje o výzkumu tvůrců předpovědí od profesora
Tetlocka z University of Pennsylvania, který vedl interview s 284 tvůrci
předpovědí, aby pochopil, jak funguje utváření fungujících předpovědí na rozdíl
od mnoha dalších předpovědí, která jsou sice „často chybné, ale jejich tvůrci o
nich nikdy nejsou na pochybách.“
Tetlock metaforicky využil řeckého
básníka Archilochuse, který napsal: „Lišky znají spoustu věcí, ale ježci znají
jednu velkou věc.“ – „Ježci jsou ti lidé, co mají pár velkých myšlenek, za
nimiž rozhodně stojí,“ všímá si Tetlock. Pro tvůrce předpovědí ale rozhodnost v postoji
není dobrá vlastnost. Nespoléhejte na předpovědi ježků.
Lékař se způsobem myšlení ježka by vám mohl
vyrvat mandle, aby vyléčil váš opakovaně bolavý krk. Lékařští ježci nebudou
přístupní k obeznamování se změnami diety a životního stylu, které by
mohly podpořit vaše zdraví.
Pinker varuje, že ti s „Velkými
myšlenkami – ať už jsou to levičáci nebo pravičáci, optimisté nebo pesimisté –
kteří zastávají sice inspirující (ale závádějící) víru,“ jsou v předpovědích
nejhorší. Ježci se svým úzkým zaměřením nejsou schopni vidět širší obraz
přesahující jejich specializaci. Slovy laureáta Nobelovy ceny Daniela Kahnemana
je jejich práce vedena „narůstající iluzí o jejich dovednostech.“ Jejich
předpovědi, dodává Kahneman,“ vytváří mizernější předpovědi, než když opice
vrhající šipky, takže rozložily svá rozhodnutí rovnoměrně mezi mnoho rozmanitých
voleb.“
Takové černobílé myšlení těch mizerných
předpovídačů vyvěrá z jejich touhy „zúžit složité problémy do oblíbených
šablon úvah o příčině a účinku.“ S jakýmikoliv myšlenkami a důkazy, které
nezapadají do jejich teorií, zachází jako s „irelevantním mlžením.“
A věhlas vede k aroganci. Píše
Kahneman: „Čím je tvůrce předpovědí proslulejší, tím jsou jejich předpovědi
pompéznější,“ všímá si Tetlock. „Experti, po kterých je poptávka, aby se k věcem
vyjadřovali, mají přehnanější sebevědomí, než jejich kolegové, kteří se
protloukají daleko od světel reflektorů.“
Pinker dodává, že ti tvůrci mizerných
předpovědí jsou alergičtí na nejednoznačnosti života a na „neslané nemastné
odpovědi.“ Místo aby hledali důkazy, které odporují jejich náhledům, tak „hromadí
důvody, proč oni mají pravdu a ostatní se mýlí.“ Takoví experti „jsou
nadstandardně plni důvěry a mají větší sklon prohlašovat věci jako ‚nemožné‘ či
‚jisté‘. S tím, jak jsou oddáni svým závěrům, se zdráhají změnit svůj
názor, i když jejich předpovědi jasně selhaly. Ti nám budou říkat: ‚Jen
počkejte‘.“
Pořád slyšíme ty hrozby „jen počkejte“
od expertů, kteří nás ujišťují, že pokud nebudeme poslouchat pokyny, tak přijde
druhá vlna COVID-19, a ta bude nevyhnutelně ještě „daleko strašnější,“ a že to
bude „potenciálně nepřekonatelná epidemie.“
Lišky jsou „v předpovídání super.“
Pinker nás poučuje, že to „nemusí být nutně brilantní myslitelé,“ ale „mají
osobnostní rysy, které psychologové nazývají ‚otevřeností ke zkušenosti‘
(intelektuální zvědavost a chuť na různé obměny), ‚potřebu poznávat‘ (potěšení
z podstoupení intelektuálních činností) a vyžívají se v ‚integrativních
složitostech‘ (užívají si nejistoty a obhlížení věcí z mnoha stran).“
Ti co jsou v předpovídání super,
aktivně hledají svoji vlastní názorovou zaujatost. Pinker o těch nejlepších v předpovědích
píše: „Ti se neustále sami sebe ptají: ‚Jaké mám ve svém zdůvodnění mezery? Měl
bych se poohlédnout po něčem jiném, co bych do toho měl vtělit? Byl bych o tomto
přesvědčen, kdybych byl někdo jiný?‘“
Politici a centrální plánovači
naslouchají fanatickým ježkům, kteří trvají na tom, že jejich cesty jsou těmi
jedinými cestami. Ježci mohou být odhodlaní, ale jejich předpovědi jsou často
úplně vedle.
Proč je hysterie nakažlivá
Bývalý soudce nejvyššího soudu Velké
Británie Jonathan Sumption nedávno varoval: „Když lidské společnosti ztratí
svoji svobodu, není to obvykle proto, že tyrani dosáhli svého. Je to obvykle,
protože lidé jsou ochotni vzdát se své svobody výměnou za ochranu před nějakými
vnějšími hrozbami.“
Sumption obviňuje veřejnost, že žádá
drakonické akce. Většina „se nezamyslí, aby si položili otázku, jestli taková
akce bude fungovat. Nezeptají se sami sebe, zda náklady na to, budou stát zato
zaplatit.“
Protože stádní chování nebo hysterie „jsou
nakažlivé.“
Když vám podají dvě karty s hranami
jedna na druhé a s jednou jasně kratší než ta druhá, budete schopni
rozeznat rozdíl? Pokud vám to připadá jako směšná otázka, zamyslete se znovu.
V jednom z nejslavnějších psychologických
experimentů ukazoval Solomon Asch, že pokud jste ve skupině a většina členů
skupiny tvrdí, že ta kratší hrana je delší, tak se k tomu asi přidáte.
David McRaney ve své knize, Nejste tak chytří, hlásí: „75 procent subjektů v Aschových
experimentech se přinejmenším v jedné otázce (ohledně délky hrany) podvolí. Ti
se sice podívali na hrany, ale vědí, že odpovědi všech ostatních souhlasí s tím,
že se mýlí, a tak se k tomu přidají.“
Ještě horší je, že ti, co změnili svoji
původně správnou odpověď, aby se shodli s ostatními, „se zjevně svým
vlastním konformismem nijak netrápí. Když jim experimentátoři řekli, že se
dopustili chyby, přijdou s výmluvou, proč udělali chybu, místo aby
obvinili ostatní.“
Pokud si o sobě myslíte, že vy se davem
nenecháte zmást, uvažte následující: „Procento lidí, kteří se podvolili, rostlo
úměrně s počtem lidí, kteří se zapojili do konsensu proti jejich původnímu
názoru.“
Představte si, že jste na poradě a
přijímá se významné rozhodnutí. Myslíte si, že plán vašich šéfů je pitomý. Jste
připraveni promluvit proti, když vidíte, že všichni ostatní na poradě souhlasí
s vaším šéfem? Nebo se začnete chovat jako myška a přidáte se? Pokud jste
se někdy přidal k mizernému rozhodnutí, dost těžko porazíte sám sebe; takže
je to těžké jít proti stádu.
Možná si myslíte, že Aschův experiment
ukazuje pouze, že když je situace triviální, tak nemá cenu přít se s davem.
Bohužel výzkum ukazuje, že čím důležitější záležitost je před námi, tím méně
lidí půjde proti davu.
Dan Gardner ve své knize Věda strachu referuje
o experimentech psychologů Roberta Barona, Josepha Vandello a Bethany Brunsman
zjišťujících, že konformita funguje „potud, pokud jsou úsudky obtížné nebo
nejednoznačné a ovlivňující jsou jednotní a sebejistí.“
Gardnera zajímalo, „přimějí nás nové
důkazy k pochybnostem o našich názorech?“ Odpověď, kterou Gardner našel,
je: „Jakmile jsme si zformovali názor, přijímáme informace, které tento názor
podporují, přičemž ignorujeme, zavrhujeme, nebo alespoň tvrdě přezkoumáváme
informace, které na to vrhají pochybnosti.“ Konfirmační zkreslení nám brání,
abychom svůj názor změnili.
Poslední důkazy naznačují, že COVID-19
není zase až tak vysokým rizikem, jak se původně myslelo. Pokud si ale myslíte,
že takovými důkazy přesvědčíte své sousedy nebo Facebookové přátele, že je
třeba skončit s karanténou, budete těžce frustrováni. Naši sousedé stojí o
to, co si myslí ostatní lidé. Pokud žijete v oblasti, kde je podpora pro
karanténu rozšířená, tak ji i vaši sousedi nejspíš zastávají. Pamatujte, čím je
problém nesnadněji průhledný a čím je ten problém kriticky důležitější, tím
vyvolává větší touhu po konformismu.
Žijeme v obojím, jak v pandemii,
tak v nakažlivém pobláznění globálních proporcí.
Politici, kteří nás do té zkázonosné
karantény zavedli, nebudou měnit svůj názor, pokud jejich „řešení“ nebude
politicky neudržitelné.
Hayek ve své Cestě do otroctví varuje: „Nezmoudříme
dříve, než se poučíme, že to, co jsme provedli, bylo hodně pitomé.“ Abychom
zmoudřeli, je třeba se nejdříve „osvobodit“ od myšlení, které před námi skrývá
naše chyby. Ty chyby budeme dělat potud, pokud budeme pořád věřit v to, že
„co jsme udělali v nedávné minulosti, bylo buď moudré, nebo nevyhnutelné.“
Stali jsme se národem profesionálních
obětí. Nejsme oběťmi zneužití koronavirem nebo politiky a „experty“. Jsme
oběťmi své vlastní volby konformně podpořit jejich politiky. Stephen Covey si
všímá: „Je snadné přijmout odpovědnost za dobré věci ve svých životech, ale
skutečný test přichází, až když se situace nevyvine dobře.“
I dnes můžeme převzít odpovědnost za
změnu svého názoru. Každý ze 100%
odpovídáme za to, jak se rozhodneme interpretovat své životní zkušenosti. Rose
Wilder Lane ve své nadčasové knize Objev svobody vysvětlovala, proč někteří
upřednostňují přenechání odpovědnosti na autoritách. Když se něco zvrtne, tak
prohlásí: „Já jsem jen nevinná oběť nucená tlakem mimo moji kontrolu.“
Předstíráme-li nevinnost, tak platíme hroznou cenu za ztrátu své svobody.
Mackay píše: „Lidé, aby se to řeklo
správně, tak se zamyslete nad stády; vypadá to, že i ta, když začnou bláznit,
tak se z toho pak vzpamatují, což probíhá pomalu u jednoho kusu po druhém.“
Jakmile se ale rozhodneme podívat se za
hranice způsobu myšlení, že „nemáme jinou volbu“, tak se nám před očima začnou
objevovat bezbřehé možnosti řešení. Budoucnost Ameriky nezávisí na výkupech z dluhů
nebo na urychlení příchodu vakcíny, nýbrž na individuálním rozhodování o
vzpamatování se a na veškerém použití síly rozumu.
Barry
Brownstein
– April 25, 2020
Zdroj: https://www.aier.org/article/how-fanatics-hack-our-minds-and-why-we-let-them/
The post Jak nám fanatici hacknou mysl a proč jim to dovolíme? appeared first on Reformy.cz .