Po většinu lidské historie spočívaly
záležitosti života a smrti téměř úplně mimo materiálně svět. Zachránit život za
jakoukoliv cenu cítí většina z nás jako morální imperativ, ale ohromující
skoky ve vědě a v technologiích, které definují moderní svět, ohýbají naše
hodnoty za bod zlomu.
Moderní medicína spolu s jejími
nevyčíslitelnými přínosy rovněž vyvolala otázky o konci našeho života, jaké si
naši předkové nikdy nemuseli klást. Je-li rozdíl mezi smrtí v 90 nebo 95
letech záchranou života, která by se měla nechat na něčích dětech, nebo bychom
to měli zaplatit my? Donedávna se takové otázky ve slušné společnosti ani
nedaly přednést. Je tomu tak, protože technologie se rozvíjí rychleji než naše
kulturní hodnoty. Doženeme to vždy jedině tak, že spousta lidí poctivě prožívá
životní zápas s takovými obtížnými otázkami.
Jenže pandemie COVID-19 před nás
takovýto druh rozhodnutí klade přímo v globálním měřítku. Schopnost
předpovídat pandemii a instituce schopné koordinovat reakce na ni, to jsou
věci, se kterými máme pořád potíže, abychom je řešili na základě vědeckého
porozumění. Ale tyto novoty rovněž vyvolají morální otázky, s nimiž se
potýkat je hluboce nepříjemné.
Utratit více, obětovat více, rozvrátit a
poškodit společnost více a zachránit více životů. Když guvernér New Yorku
Andrew Cuomo řekl, že jakékoliv nasazení karantény a sociálního odstupu za to
stojí, aby byl zachráněn byť i jediný život, tak to přichází z pozice
lidské slušnosti. Naznačit, že to tak úplně není, přinese zlořečení, že kladete
ekonomiku před lidské životy.
Adam Smith nás učil, že morální
sentimenty vzniknou spíše zdola nahoru, než aby byly dolů byly předávány shora.
Když nám ty otázku vytanuly při naší reakci na nestandardnosti přinesené
COVID-19, tak jsme zase nemuseli pokládat tolika těžkých otázek. Pravdou ale
je, že tyto otázky jsou všude kolem nás, a upřímně řečeno, rozpoznat je dost
nepříjemné, i když na jejich zodpovězení bylo už včera pozdě.
To představení ale jen tak neskončí
Zamyslete se nad následující debatou:
Skupina A předpovídá ohromnou lidskou
tragédii, kterou lze řešit jen nesmírně draze nebo transformujícími změnami
společnosti. Taková volba se často prezentuje jako binární – buď ohromná změna,
jinak se dopouštíte tance, když Řím hoří. Jaká náhoda, že to, co zrovna musíme,
často připomíná kontroverzní nápady, které tak Skupina A upřednostňovala už
předtím.
Skupině B se tyto změny nelíbí a ta
mentalita všechno nebo nic jim připadá průhledná, ale zdráhají se vést přímý
odpor kvůli pochopitelně nepříjemným otázkám života a smrti. Místo toho
považují předpovědi Skupiny A, ať už v důsledku poctivého omylu nebo
manipulace, za chybné. Chybí nám morální porozumění potřebné k tomu,
abychom na tyto otázky pohlíželi jinak než jen všechno nebo nic a místo toho si
vzájemně napadáme záměry.
Tato dynamika spíše, než že by byla
nová, už otravuje veřejné debaty po generace. Klimatická změna, kontrola zbraní,
dohled nad americkými občany, mučení vysoce cenných podezřelých
z terorismu, preventivní války a přinejmenším v určité míře třecí
body s populisty jak z levice, tak z pravice a práva obětí
padlých v těchto střetech.
Většina lidí se nejspíš už u různých otázek
nacházela v obou skupinách. Potýkáme-li se se složitými problémy plnými
nejistot s morálními komponenty, tak hledáme útočiště tam, kde se se svým
světovým názorem cítíme co nejpohodlněji. Tak je to s námi všemi.
Předpisy ty zničí, lidé, ti spasí
A co naše v současnosti tikající
hodiny? Musíme pochopit, že samotné ekonomické škody nevedou ke ztrátám na
životech a k utrpení, jak už mnozí objasnili. To musí být součástí naší
diskuse, ale není o tom ta diskuse celá. Následující berte ne, jako návrh,
nýbrž jako pozvání k odlišnému myšlení, tedy k čemusi, co děláme
pořád méně a méně.
Máme podezření, že většina lidí neprožije
COVID-19 moc odlišně od ošklivé chřipky, ale kdyby tomu tak bylo, otřáslo by to
obyvatelstvem na jeden zátah takovým způsobem? Přetížení nemocničních zdrojů,
kde je pořád ohromný počet lidí, jejichž životy je nejspíš zapotřebí
zachraňovat, vypráví svoji vlastní nevyslovitelnou tragédii. Ty nesmírné
náklady v této formulaci jsou služby na posvátný cíl, které ve skutečnosti
umožňují našemu zdravotnímu systému, aby zachránil tolik životů, kolik je to
jen možné.
Ale možná, že něco z té krutosti,
se kterou se potýkáme, představuje podprahová kolektivizace, kterou do toho
problému promítáme. Žádné dva životy nejsou stejné a většina ohrožených lidí je
velice stará nebo velice nemocná. Ostýcháme se nad tím přemýšlet, protože si
myslíme, že by z toho vyplývala potřeba určitých příšerných předpisů o
tom, že většině lidí nad určitým věkem by se měla péče odepřít, nebo by to
otevřelo cesty jiným hrozným snahám vrchnosti, aby nás začali řídit i mimo
řešení tohoto problému. Počítejte mě mezi lidi, kteří si myslí, že takové
sociální inženýrství společnost rozbíjí více, než ji buduje.
Co kdyby všem Američanům ve věku 18 více
poslali poštou označovací štítek? K čemu by to potřebovali, by bylo to důvěrné
pro ně samotné a jejich milované, ale také by se to stalo obecným tématem
konverzací v celé zemi. Když byste si ten štítek nalepili na zadní stranu
řidičáku, bylo by to zajištění, kdyby došlo k nejhoršímu, neboť by
znamenalo, že s virem a s domácí péčí se to nevyvíjí dobře. Tím štítkem
by se zavazovali, že vyhledají v nemocnicích ventilátory a další zdroje, o
které máme strach, že jsou přetížené. Ale třeba ne. Stejně by to bylo na jejich
rozhodnutí, když na ně netlačíme a nekoukáme jim na prsty.
Kolik lidí i z těch nejzranitelnějších
by podstupovalo všechny ty odlišnosti od normálního života a trápily by se s
nimi, kdyby rozhodnutí bylo na nich? Odhaduji, že by spousta lidí dost
podstatně tu zátěž snižovali (takže by byly sice mírnější, ale stejně existující
karanténní uzávěry a odstupy). A zatímco vrchností nadiktované předpisy mohou
společnost zničit, tak takové činy, konané lidmi, kteří se k tomu rozhodli, by
mohlo představovat spasení.
Vyvinuli jsme si neobyčejné kapacity k
zachraňování životů, ale součástí těchto kapacit nebylo vytvoření nových voleb.
Je pro nás bezpečnější útočit na záměry jeden druhému. Mohu snadno říci, že
tohle je nejtěžší článek, jaký jsem kdy napsal, ale rozbíjení starých vzorů je
vždy těžké. Doufám, že se mi povedlo položit těžké otázky, které sám nemohu
soucitně odpovědět.
Max Gulker
– April 25, 2020
Zdroj: https://www.aier.org/article/reflections-on-the-economic-value-of-life/
The post Reflexe ekonomické hodnoty života appeared first on Reformy.cz .