IVANA MÁDROVÁ
Musím si to sem odložit. Přestože jsem se s předtuchou řady nehorázností pečlivě vyhýbala všem zprávám o tom, jak se kde slavil tento svátek , stejně mě to dostihlo. Odpustila jsem si pohled na šourajícího se starce na Vítkově, nicméně jsem neunikla sdělení o dopisu, kterým se opět vnucoval do ruského zadku.
Jistě se dá komentovat toto výročí neutrální diplomatickou řečí a není nutno se přitom ponižovat. Nepotřebuji poslouchat, takové žvásty jako že bychom bez nich nebyli nezávislým a sebevědomým národem. On opravdu ztratil paměť? On zapomněl, že jsme díky poválečnému rozdělení byli léta ruským vazalem a nakonec i čtyřicet let okupovanou zemí? Že naše sebevědomí utrpělo natolik, že si dobrovolně volíme do vedení země takový šunt jako je on sám a slovenský estébák, čelící trestnímu stíhání, jehož nezákonnou činnost probírá EP? Že si mnozí neváží našeho členství v NATO a EU a snaží se o destabilizaci těchto vztahů. A to nemluvím jen o nějakých Pepících z Horní Dolní, ale o našich zastupitelích?
Že je celé vládnoucí hnutí ANO plné bezduchých vazalů, kteří touží jen po jediném, a to sloužit svému páníčkovi? Kde je to sebevědomí?
Já ho vidím jen u těch, kteří se každý den potýkají s nesmyslnými nařízeními, byrokracií a odhazováním klacků, házených jim touto vládou pod nohy. Těch, kteří tvoří sůl země, protože plní státní kasu, kterou nezodpovědně Hrabiš rozhazuje.
Nečetla jsem o tom, že by existoval takový dopis, adresovaný alespoň velvyslanci USA, které měly také nepominutelnou zásluhu na našem osvobození. Zato se tu leze do zadku hromadně i Číně a mnozí se tváří, jako bychom nepřežili bez dodávek jejich nefunkčních respirátorů a testů. Jasně, byznys je byznys, klukům z KPR a kámošům brzy skončí doba chránění a tak musí ještě nahrabat.
A završí to kráča Konečníková, krmící lid neustálými zdravicemi a ruským vlezdoprdelismem, oslavou komunismu a nehoráznostmi typu – “díky vám mluvíme česky” . Tak intenzivní chuť jí jednu natáhnout, jsem musela zahnat totálním se odstřižením od netu alespoň pro tento den.
Takže dnešek mě nenaplnil radostí nad koncem válečného utrpení, ale starostí o budoucnost téhle země, protože čím dál víc pošahaných magorů se dostává do vedoucích pozic, do zastupitelských orgánů a konečně i do veřejného prostoru prostřednictvím snadného šíření těch jejich úchyláren. Prezidentem počínaje a Falmerem konče. A nejvíc mě děsí, kolik lidí je ochotno jim naslouchat, věřit a interpretovat ty jejich nehoráznosti.
Kdybych byla věřící, řekla bych, bože chraň tuto zemi. Ale protože nejsem a protože jsem už něco zažila, vím, že si můžeme pomoc jen my sami. A to mě docela děsí. Tohle si přece nezasloužíme, máme na víc. Chtějme to a volme si lepší budoucnost. A byla bych ráda, kdyby to pochopili i ti, co nejsou v mojí bublině. Je mi fyzicky zle z toho, co se tu děje.
Ivana Mádrová