(Lesk) a bída přímé volby prezidenta
RSS

(Lesk) a bída přímé volby prezidenta
















Share on facebook



Facebook







Share on twitter



Twitter







Share on linkedin



LinkedIn







Share on whatsapp



WhatsApp







Share on telegram



Telegram







Share on email



Email



















Matador Poslanecké sněmovny a nejdéle sloužící poslanec Marek Benda, současný předseda klubu ODS v několika rozhovorech řekl, že za svou největší politickou chybu považuje hlasování ve prospěch přímé volby prezidenta.  V tomto postoji není zdaleka sám, přímá volba je něco, co nesmírně rozděluje celou společnost, naše rodiny nevyjímaje. Dokud prezidenta volily obě komory Parlamentu, býval jím politik, kterého vygenerovaly politické strany. Často to bývala tak či onak vyhraněná osobnost a všeobecně se vědělo, jaké názory a jaké zájmy bude hájit. Zkrátka otevřená kniha, ve které se dalo snadno číst. Sympatie či antipatie veřejnosti neměly na volbu prakticky žádný vliv a i když bývaly prezidentské volby ideovým střetem, vždy se vědělo, kdo za kým stojí, a to byla velká přidaná hodnota. O tu jsme ale přímou volbou prezidenta skoro úplně přišli. O prezidentský úřad se může ucházet každý, kdo splní zákonem dané podmínky. Ty jsou ale splnitelné i pro lidi, kteří s politikou nemají co dočinění a mohou být “nastrčení koně” různých lobbistických skupin. Nejsou to svébytné osobnosti a to i přesto, že se tak v kampaních tváří.  My jako voliči vlastně nevíme, komu všemu dáváme svůj hlas. Často se rozhodujeme podle aktuálních sympatií či antipatií, což prezidentští kandidáti moc dobře vědí. A tak pečou, vaří, ukazují nám své domácí mazlíčky, tapetují si sociální sítě charitativními úspěchy a fotkami lidí ze showbyznysu, kteří je podporují. Tohle divadlo sleduje každý nějakou optikou, a i když si myslíme, že mu unikáme, není to pravda. Volební kalkulačky ukazují, že většina kandidátů se od sebe zas až tolik neliší. Hodnoty mají srovnané (až na výjimky) pěkně progresivně a na zásadní etické otázky odpovídají vzorně naučenými frázemi, které jim dodali jejich marketéři. Takže moji milí, sama nevím, koho mám vlastně volit. Už druhé prezidentské volby si neumím pořádně vybrat. Podotýkám, že je mému srdci blízký alespoň ten, kdo jasně řekne, že je proti stejnopohlavním sňatkům. Jenže také dobře vím, že šance mít takového kandidáta ve druhém kole je téměř nulová. A zároveň vím, koho letos rozhodně volit nebudu. Jako žena si myslím, že je nejhorší volit ženu, která s praporem duhového progresivismu již minulý rok prohlásila, že by udělila státní vyznamenání LGBTIQ+ lobistce Adéle Horákové, která s úsměvem tleskala na pódiu, když se mě a mému manželovi vysmíval transgenderový lesbický pár. Před prezidentskou volbou se proto vždycky stávám tak trochu příznivcem monarchie a rozhodně nechci žádné další reformy volebního systému. Tato zkušenost ukazuje, jak špatně to dopadá. Jak prezidentské volby snižují kredibilitu politiků a zvyšují obecnou nedůvěru k voleným zástupcům. Kéž by si to naši poslanci zapamatovali. A až budou v pokušení zavést korespondenční volby nebo snižovat věk voličů na 16 let, o čemž se již dnes na půdě Senátu mluví, vzpomněli si na tu hořkou pachuť, kterou po prezidentských volbách míváme – ať už je výsledek jakýkoliv. Jana Jochová











Nejčtenější za týden