Už jsem tu psal sám za sebe i citoval Klause , zdaleka nejlépe ale nakonec napsal Lukáš Rychetský v eseji Beze studu. Kulturní rasismus a česká válka o výklad dějin . Takového texty jsou o to naléhavější a potřebnější, že lidé jako Štětina beze studu a bez pokárání začínají tvrdit, že třeba vypálení Lidic by zločin komunistů, i když jediní komunisté, kteří tam tehdy byli, byli ti, co stáli před popravčí četou u zdi Horákova statku. Současná vlna revizionismu není náhodná, o to více je třeba chápat kdo a proč má na ní zájem.
Pětasedmdesáté výročí konce druhé světové války se v Česku nese ve znamení antirusismu a politického boje o výklad historie . Veřejná debata přitom sklouzává ke kulturnímu rasismu.
Česká averze vůči Rusům nemá zdaleka takové historické opodstatnění, jaké můžeme nalézt například v Polsku nebo na Ukrajině, kde lze genezi vzájemných antipatií sledovat přes celá staletí. Musíme si vystačit s bolavou připomínkou okupace po roce 1968 , s níž se navíc velká část národa postupně – a potupně – smířila , což bolí o to víc, že většině k rezignaci či přizpůsobení stačil rok, maximálně dva. Opožděné vyrovnávání se s minulostí, k němuž v Česku po roce 1989 dochází, tak stále ještě plodí pozdní hrdiny – v našem případě tedy především bojovníky proti režimu, který je přes třicet let pasé , což ovšem v zápalu boje nikoho neruší.
Je jen symptomatické, že hrdinou protiruského tábora se stal psychopatický Pavel Novotný, „dělník bulváru“ a nynější starosta městské části Praha-Řeporyje, který se proti politické nekorektnosti bizarních proruských postaviček typu Jaroslava Foldyny rozhodl využít tutéž nekorektnost, která se mu u protivníků tolik příčí.
A ono to zabírá, nejen na zástup proruských trollů, kteří nedokážou pozřít vlastní medicínu, ale dokonce i na část liberálů, která je ochotná přehlížet dryáčnický způsob vyjadřování, když jde „o dobrou věc“ . Verbální agrese a vulgárnost se tak pomalu, ale jistě stávají mainstreamem – ovšem jde-li o Rusko.
Pokud vám to připomíná starý dobrý kulturní rasismus, nemýlíte se. Právě kulturní rasismus je totiž největším výdobytkem naší civilizační nadřazenosti nad ruským východem .
Především to, že Prahu z velké části osvobodili vlasovci. Sice to není žádná novinka a posledních třicet let už ani tabu, přesto se to neustále zdůrazňuje. O vlasovce jde přitom až v druhé řadě, důležitá je především devalvace podílu Rudé armády na našem osvobození a na porážce nacismu vůbec – i kdyby to mělo znamenat slepotu vůči zločinům Ruské osvobozenecké armády. Trochu tu sice nehraje, že vlasovci byli koneckonců také Rusové, ale důležité je, že to byli antikomunisté – podobně jako řada jiných fašistů a nacistů .
Jak vidno, v případě boje proti komunismu účel světí prostředky. Zkuste jen domyslet, jak mohlo takové osvobození národů Ruska v praxi vypadat.
Převzato z blogu Tribun
googletag.pubads().definePassback('/162717810/CZ-outsidermedia.cz/600x300', [600, 300]).display();