Devět, osm, dva! Voliči rozhodli o dvou finalistech volby prezidenta. Podle výsledku se zdá,, že komunistická minulost kandidátů už občany netrápí, takže polemizovat o dávné komunistické aktivitě obou finalistů je pasé. Snad jen starokomunisty to zahřeje u srdíčka, že už se zřejmě už nebudou muset za svou minulost stydět. Holt doba to žádala. Jen heslo „nejsme jako oni“ se už nedá používat.
Takže pro zvážení, koho volit, se musí použít jiné parametry. Třeba ekonomické.
Který z obou fešáků udělal pro náš stát víc? Pan generál byl celý aktivní život zaměstnanec státu (snad po dobu, co byl v NATO, jsme ho neplatili my, občané, z našich daní). A i teď je důchodce a dostává penzi, zahrnutou ve státním rozpočtu, kde příjem tvoří hlavně daně. Takže by bylo dobré, aby za to, že jsme ho celý život platili, udělal něco dobrého (třeba ten nedávno zvýšený prezidentský plat by mohl alespoň zčásti věnovat na ty chudobnější).
Podnikatel Babiš vybudoval svým podnikáním malé impérium, kde jsou zaměstnání tisíce lidí. A prý všechny jeho firma mají sídlo v České republice, takže jsou jejich zisky zdaňovány zde a neodcházejí jako u jiných podnikatelů do daňových rájů. No a ti jeho zaměstnanci dostávají plat ne od státu, ale z jeho podnikatelských aktivit. Naopak platí našemu státu daně z příjmu a při nákupu čehokoliv daň z přidané hodnoty. A vlastně oni z platu od Babiše živí i své rodinné příslušníky. Jako úspěšný podnikatel si mohl dovolit posílat svůj plat předsedy vlády na dobročinnost.
Jiný pohled je z hlediska politického. Je jasné, že vojenská výchova není zaměřena na mírové obdělávání zemědělské půdy, ale při nejlepším na obranu proti napadení nějakým nepřítelem. A nepřítel je po desítky let jasný. Nejdříve to pro nás byl Západ a NATO, ale „přátelská pomoc“ v r. 1968 nám přinesla vystřízlivění. Ta naše poloha na hranici mezi oběma bloky nám nedovolila vybírat si přátele. Dnes se to změnilo. Vybrali jsme si sami, ale už nejsme na hranici. Na té je teď Ukrajina. A zase se historie opakuje. Být na hranici je ošemetná věc. Nejlepší by bylo mít mezi hranicemi nesmiřitelných soupeřů nějaký izolační pruh (před druhou světovou se tomu říkalo Cordon sanitaire). V dnešní době jako izolace nestačí ani pruh moře, jak si mohou připomenout ti, co třeba v kasárnách zažili tzv. kubánskou krizi v roce 1962.
Tady nemáme u obou kandidátů moc na vybranou. Jen Babiš projevil náznak rozvahy, když evidentně u Macrona diskutoval, jak se vyhnout eskalaci na Ukrajině. A zmínka o možnosti mírových rozhovorů v Praze vyvolala dost posměch a výkřiky, že by k nám Putin určitě nepřijel. Bodejť, když straníme Ukrajině a posíláme tam výbavu pro další lidské oběti.
Za zvážení také stojí to, že Babiš už ministroval financím (jako podnikatel jim určitě rozumí víc než velitel vojska) a byl ministerským předsedou. Ve vojenských štábech se v míru teoretizuje (a řeší se, jak vyhrát minulé války). Vláda musí řešit problémy současné a výsledky pozná v praxi. Takže oproti teoretikovi vojenské strategie má Babiš plus praxe ze života.
Pokud tedy občané mají na vybranou ze dvou kandidátů, neměli by naslepo tahat kratší či delší slámku, ale zvážit, kdo má k řízení státu (pokud možno v míru) blíž.
