Hořký samet: Prstem po mapě (14. díl)

Hořký samet: Prstem po mapě (14. díl)

Kapitola první – Hořký Samet
Kapitola druhá –  Hořký Samet
Kapitola třetí –  Hořký Samet
 
Kapitola čtvrtá (část první)
Nejzelenější trávník
 
POKUD OTEC zrovna nepracoval na domě, anebo neposlouchal Hlas Ameriky, míval ještě jednoho vášnivého koníčka. Rád cestoval prstem po glóbusu na stole svojí pracovny. Oplýval dobrodružným duchem Kryštofa Kolumba, ale pasový úřad mu už dvacet let nedovolil opustit hranice české kotliny. O výletu do ciziny jiné než Polska si mohl nechat akorát zdát, anebo nanejvýš namířit ukazovák na místa, o nichž snil, že je jednoho dne navštíví. Často jsem ho doprovázela na virtuálních eskapádách. Plachtili jsme rukou nad Tichým oceánem a přelézali Kordiliéry. Společně jsme prozkoumali Chihuahuanskou poušť, objeli Solné jezero a celý Utah. Spojené státy pro nás tradičně představovaly nejpřitažlivější destinaci na světě. Otec mě naučil názvy padesáti amerických států včetně hlavních měst. Během toulek Novým světem se jeho žlutavé oči pokaždé rozzářily vzrušením. Poslouchali jsme přitom kazety s Johnny Cashem a probírali historii dobývání Divokého západu. Milovala jsem příběhy o osadnících, kovbojích a indiánech nabité mužnou morálkou a dobrodružstvím.
„Americká společnost neklade překážky individuálnímu rozvoji.“ Poučoval mě zasvěceně. „Každý občan Spojených států má právo svobodně uskutečňovat své sny, za předpokladu, že neporušuje svobodu jiných občanů.“ Něžně otřel americký kontinent prachovkou. „Kanada a Spojené státy jsou jediné země na celé planetě, kde dodnes vládne pionýrský duch a férovost.“ Nadšeně bájil s prstem ponořeným do Mississipi. „Bejvali bychom se s mámou usadili v USA, kdybychom se v osmašedesátým rozhodli emigrovat.“
„Co s tím mají společnýho pionýři, tati?“ Zamračila jsem se.
Výraz pionýr ve mně automaticky vyvolával negativní asociaci. Přišly mi na mysl děti ve světle modrých košilích a červených šátcích kolem krku asistující při každoročních bolševických oslavách. Něco jako ministranti materialistického náboženství dělnické třídy.
„Cizí slova mají často kořen úplně jinde, než bys čekala. Nemůžeš je soudit podle jejich zpolitizovaných významů.“ Poučil mě otec. „Pionýři byli původně hrdinové a objevitelé, co se nebáli přebrodit neznámejma močálama a překonat poušť v naději, že najdou zaslíbenou zem.“ Zapálil si Spartu a vyfoukl oblaka kouře nad Skalisté hory. „Byli to statečný lidi, který učinili světoborný objevy a inspirovali společenskej a technickej pokrok.“ Odkašlal si. „Osobně bych definoval pionýra jako zvědavýho ducha, kterej se nikdy nelekne smrti, necouvne před žádnou překážkou a nezáleží mu až tak na tom, aby svým úsilím zbohatnul, protože smysl života nefalšovanýho pionýra je snaha o lepší život pro všechny.“
V duchu jsem si vybavila Paula Newmana s Robertem Redfordem, cválající na koních skrze Grand Canyon ve filmu, co jsem s tátou před nějakým časem viděla v kině. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli populární hollywoodští herci ztělesňovali pionýry, anebo měli blíž k banditům. Americké filmy byly další otcova vášeň. Western Butch Cassidy a Sundance Kid viděl nejmíň desetkrát, ale jeho nejoblíbenější kovbojka byla V pravé poledne . Nikdy nezapomněl uvést Garyho Coopera jako ideální příklad amerického hrdiny.
„Miluju tu scénu, kdy se Gary sám neohroženě postaví bandě násilných pistolníků, který terorizujou jeho městečko, zatímco se většina vážených občanů podělá strachy a odmítne  statečnýho šerifa podpořit.“ Otec posunul ukazovák z Texasu o kus dál do Nového Mexika.  „Podívej se. Tady se to stalo.“ Zabručel ochraptělým hlasem. „Jedinej, kdo se nebál zůstat po Garyho boku, byla Grace Kelly, co hrála roli jeho zbožný ženy. Společně se postavili na odpor invazi barbarských živlů. Nepřipomíná ti to něco?“
„Hmmm. Zní to hodně jako to, čím jste prošli vy dva s mámou.“ Roztočila jsem glóbus a klouzala prstem podél rovníku. „Myslíš si o sobě, že seš taky pionýr? Nebál by ses pustit bez kompasu napříč africkou džunglí?“
Přistála jsem prstem na Pobřeží slonoviny a pokračovala proti proudu po řece Kongo až do jezera Viktorie a k pramenu Bílého Nilu. Jako další cíl jsem si vytkla Kilimandžáro. Pak jsem přeletěla Sudánskou poušť a Saharu směrem na Gízu, abych se podívala na pyramidy.
„Ty brďo. Představ si, jak dlouho bychom tuhle vzdálenost překonávali na velbloudech.“ Počítala jsem kilometry dun. „Koukej. Kousek odsud bydlí Marta. Nepůjdeme ji navštívit?“ Přeplavila jsem ukazovák přes Středozemní moře a dotkla se poloostrovu podobnému dámské kozačce. „Hele tati? Proč pořád říkáš, že Itálie je na západě, když je na jihu. Nedává to žádnej smysl.“
V době normalizace pojmy východu a západu obsahovaly ještě jiný důležitý význam, než jen ručičky buzoly. Z otcových slov jsem mívala pocit, že jeho orientační smysl funguje naopak. V očekávání politického úsvitu se zásadně obracel k západu. Východní směr naopak spojoval s temnotou a studenými větry, které podle něj vanuly hlavně z Kremlu.
„Jak to, že je Rakousko součástí západního bloku, když Vídeň leží na východ od Prahy?“   Ukázala jsem mu na mapě, sotva jsem dvěma prsty překročila Alpy. „A východní Německo je naopak na severu.“
Nahořklý úsměv zvlnil otcovy rty.
„Víš. Politická geografie se poněkud liší od přirozeného uspořádání světa.“ Vysvětloval mi trpělivě. „Všimni si, jak je česká kotlina vklíněná dovnitř masy německého teritória. Na první pohled je zřejmé, že naše část střední Evropy patřila k západnímu bloku, ale vinou umělého politického rozhodnutí jsme se po druhé světové válce ocitli na sovětský straně šachovnice.“ Sledovala jsem otcův palec a ukazovák vyměřující pozici rodné vlasti v srdci kontinentu jako kružítko. „Náš národ je možná malej a bezvýznamnej.“ Pokračoval v přednášce. „Obývá ale strategické místo, na kterém tradičně visí geopolitická rovnováha celé Evropy. Roosevelt se dopustil klíčové chyby, když nás strčil do chřtánu Stalinovi. Kdyby bývali amíci tušili, kolik je v Čechách uranu, určitě by si to dvakrát rozmysleli.“
Otcův ukazovák pokračoval v cestě dolů k úzkému průlivu mezi Středozemním a Černým mořem. „Podívej se.“ Zabořil špičku prstu vedle Istanbulu. „Tuhle tenkou úžinu českej národ zaplatil čtyřiceti lety života v komunismu.“ Drhnul prstem modrý proužek mezi Řeckem a Tureckem, jako by chtěl zmíněný kus moře vymazat z mapy. „Američani nás na konci války vyměnili za strategickou kontrolu Bosporu a Dardanel.“ Otcův prst se posunul ke Krymu. „V únoru 1945 v Jaltě rozkrájela Velká trojka Evropu jako pizzu.“ Dívala jsem se, jak si otec zapaluje další cigaretu. „Franklin Deleanor Roosevelt tenkrát přes Churchillův odpor souhlasil s osvobozením Prahy Rudou armádou. Takže navzdory bleskovému postupu generála Pattona, Eisenhower nařídil spojenecké armádě, aby se na začátku května zastavila na demarkační linii za Plzní.“ Názorně načrtl prstem neviditelnou čáru napříč střední Evropou, aby mi demonstroval výsledek politické úmluvy. „Padesát kilometrů od Prahy Yankeeové se zbraněma v klíně klidně sledovali krvavej masakr na pražských barikádách, když pár dní před koncem války povstalci zablokovali cestu zbytkům utíkající německý armády.“
Dozvěděla jsem se od otce, že místní hrdinové opožděně povstali k souboji s poraženým wehrmachtem v naději blížícího se osvobození. Proti jejich očekávání západní spojenci nepřišli povstalcům vytrhnout trn z paty. Rusové si zase dali na čas, než si na tancích dojeli z Berlína do Prahy pro vítěznou snítku šeříku. Ozbrojená intervence hitlerovských Vlasovců ve prospěch národního odboje sice do určité míry zmírnila kruté následky špatně načasované revoluce, ale polepšeným zběhům Rudé armády to nakonec stejně nepomohlo. Většina z nich putovala do sibiřského Gulagu.
„Tomu vážně nerozumím.“ Málem se mi nahrnuly slzy do očí. „Jak se k nám mohli spojenci chovat tak proradně?“ Popotáhla jsem nosem. „Máma pořád vypráví o tom, jak byli Američani přátelský a štědrý, když osvobozovali Plzeň. Vyhrávali na ulicích jazz a tancovali boogie-woogie s českýma holkama. Dětem prej rozdávali žvejkačky a čokoládu.“
„No jo, Trumpetko.“ Pokrčil rameny otec. „Politický zákulisí je zatraceně temný a hraje se v něm o něco úplně jinýho, než co se zdánlivě odehrává na jevišti.“ Žluté oči se mu leskly za obroučkami silných dioptrií. „Nebylo to konečně poprvé ani naposledy, kdy nás naši spojenci obětovali širším geopolitickým zájmům.“ Připomněl mi truchlivě. „Před válkou nás Francouzi s Angličanama zradili v Mnichově, když Hitlerovi nechali sblajznout Sudety. V osmašedesátým západ taky nehnul prstem, aby nás ochránil před okupací. Většině západních vlád se vysloveně hodilo, že sovětská armáda zaťala Pražskýmu jaru tipec.“ Otec znechuceně odsunul glóbus do pozadí psacího stolu. „Měli dost vlastních problémů se studentskými rebeliemi. Poslední, co je zajímalo, bylo pomáhat mladým Čechoslovákům v boji s konzervativním křídlem strany.“
Rozčilovalo mě pomyšlení na to, že Američanům prachmálo záleželo na osudu bratrského národa, ačkoli jsme k nim vzhlíželi jako k zachráncům. Očividně se jednalo o jednostrannou milostnou aféru.
„Vsadila bych se, že Stalin na Roosevelta ušil nějakou boudu.“ Odmítala jsem amerického prezidenta činit zodpovědným za ztráty životů. „Stalin byl lhář a masovej vrah. To přece vědí všichni.“
Zoufale jsem potřebovala najít nějakou racionální omluvu, která by mi pomohla uchovat si pevnou víru ve férovost amerických vůdců a v roli USA jako globálního rozhodčího v zápase o světovládu. Dětství za železnou oponou by bylo nesnesitelně depresivní, kdybych si naivně nemyslela, že je svět na druhé straně plotu mnohem lepší než ten, v kterém jsme žili my. Washingtonští politici museli být zkrátka mnohem poctivější a schopnější než naši nenávidění papaláši.
Televizní zprávy co chvíli ukazovaly záběry amerických bomb vybuchujících u nepřátelských strategických cílů a nebo jihokorejskou policii mlátící neozbrojené studenty v ulicích Soulu. Veškeré očité důkazy očerňující život na západě jsem však zarytě považovala za fotomontáž, produkt komunistické propagandy. Musela jsem se smát, když bolševický mainstream závistivě obviňoval západní demokracii z cynismu a korupce.
Podobné nesmysly hluboce urážely moji inteligenci.
Odmalička jsem stranila západu. Když jsem si na ulici hrávala s místními dětmi na druhou světovou válku, buď jsem bojovala pod anglickou, anebo americkou vlajkou. Pokud se někdy náhodou stalo, že počet pilotů RAF a amerických mariňáků převýšil bojovníky Rudé armády, tvrdohlavě jsem odmítala přejít na sovětskou stranu. „Než dělat Rusa, to už můžu bejt rovnou německej nacista.“ Raději jsem přijala roli nepřítele.
Spojené Státy pro mě reprezentovaly skutečný ráj na zemi a evropské západní země jsem vnímala jako cestu vedoucí k jeho pozlacené bráně. Sestřiny dopisy mě v této víře utvrzovaly. Lesklé pohlednice, které nám posílala z Itálie, znázorňovaly sluncem zalité vily a zlaté pláže, lemované červenými kabriolety a motorkami. Opálení lidé v krásných šatech se procházeli pod palmami. Když jsem přitiskla nos k barevnému papíru, měla jsem pocit, že cítím libou vůni svobody. Zavřela jsem blaženě oči a skoro se mi zdálo, že slyším zvuk šplouchajících vln na azurovém pobřeží.
Kdykoli jsem v poštovní schránce objevila voňavou obálku s italskou poštovní známkou, upalovala jsem s ní za rodiči. „Hurá. Píše nám Marta!“ Mávala jsem dopisem nad hlavou jako olympijskou pochodní.
Večer jsme si u jídelního stolu nahlas předčítali sestřiny eseje.
„Tak co? Už se Gianni s Martou přestěhovali do nového bytu?“ Pozorovala jsem máti, jak rozkládá stránky dopisního papíru, popsané drobným písmem.
V Martiných raných dopisech jsme se dočetli, že Gianni dostal pracovní nabídku od jedné respektované severoitalské firmy, zabývající se výrobou pneumatik. Po prvních pár měsících společného bydlení s tchánem a tchyní se mladý pár chystal učinit první krok k nezávislosti. Gianniho rodné město bylo velmi pamětihodné a signora Pappazzani se ukázala jako výtečná kuchařka, ale Marta se stejně nemohla dočkat, až se s Giannim konečně přestěhují do svého. Netrpělivě se připravovala na nový život v Turíně, jenže z nějakého neznámého důvodu se její manžel pořád nemohl rozhoupat k odjezdu.
Během léta nám Marta vykreslovala život v Itálii v zářivých barvách, avšak s přicházejícím podzimem její nadšení postupně ztrácelo na intenzitě, až nakonec úplně vybledlo a rozpilo se v říjnových deštích. Její stránky byly kratší a tón jejích dopisů zněl unaveně. Naposledy nám napsala, že se život signora Pappazzaniho ocitl ve vážném nebezpečí. Zdravotní experti prý Gianniho otci dávali pár měsíců života. Signora Pappazzaniová se psychicky zhroutila a v slzách zapřisáhla jediného syna, aby jí v těžké chvíli neopouštěl. Nakonec se Gianni rozhodl lukrativní nabídku v Turíně odmítnout a přijal místo toho špatně placenou práci učitele matematiky na místním gymnáziu.
Ačkoli signor Pappazzani v minulosti pracoval jako řidič autobusu, už léta byl v plném invalidním důchodu. Z toho, co psala Marta, vyplývalo, že mu jeho mobilní profese v mládí poskytovala nespočet příležitostí podvádět frigidní manželku, než ho rakovina tlustého střeva odsoudila do předčasné penze. Následovala řada těžkých operací včetně kolostomie a signor Pappazzani skončil v mstivé péči žárlivé ženy. Stát mu sice vyplácel tučné odškodné, ale paní Pappazzaniová ho nutila dodržovat netučnou dietu. Marta pobaveně konstatovala, že tchán pokračuje v podvádění nepřejícné manželky pojídáním pokrmů, které ohrožovaly jeho trávicí ústrojí. Pravidelně se předávkovával parmezánem a červeným vínem a potom celou noc umíral. Dramatické rodinné epizody umožňovaly signoře Pappazzaniové prožívat roli ukřivděné oběti. Nutila Gianniho, aby opustil teplou náruč svojí mladé ženy a do rána bděl u otcovy smrtelné postele.
Ke konci podzimu se Martin rukopis začal podezřele hroutit. Z prostoru mezi jejími řádky vyzařoval hluboký smutek. Mladý pár dosud obýval jediný pokoj na stejném patře s Gianniho rodiči. Paní Pappazzaniová v domě úzkostlivě udržovala čistotu a nedovolila Martě používat kuchyň. Pedanticky prý trvala na tom, aby se všichni dostavili k jídlu v přesně určeném čase. Neviděla ráda, když si Gianni s Martou vyšli někam ven na večeři. V domě se sice nacházel přízemní byt, ale paní Pappazzaniová ho raději levně pronajímala nějaké cizí stařeně, než by novomanželům dovolila žít nezávislý život o patro níž. Gianniho plat byl nízký a mladý pár si nedokázal uspořit na zálohu pronájmu jiného bydlení. Začínalo to vypadat, že se italské tchyni podařilo uvěznit syna s novopečenou snachou v jejím zpackaném manželském životě.
V posledním dopise Marta popisovala, jak jednoho nedělního rána italská tchyně vrazila do novomanželské ložnice s vysavačem v ruce. Oblečena v květované zástěře, s neodmyslitelnými gumovými rukavicemi na rukou, nenamáhala se ani zaklepat. Když se Gianni pokusil matčině indiskreci vzepřít, žalovala sestra, signora Pappazzaniová ukázala prstem na nástěnné hodiny a pohrdavě prohlásila, že by ji ve snu nenapadlo, že se tak mladí lidé budou v devět hodin ráno povalovat v posteli. Měli by se stydět, odfrkla si a rázně zapnula vysavač. Nahý pár jí zpod prostěradla bezmocně pozoroval, dokud nevyluxovala podlahu v celém pokoji. Marta rozčileně naznačovala, že se předchozí večer s Giannim nemohli zamknout, protože se ze dveří ložnice najednou ztratil klíč.
Neušlo mi, že se máti ve světle stolní lampy klepaly ruce, když nám nahlas četla sestřiny postřehy. „Věřil bys tomu, Jirko?“ Upřeně se dívala přes stůl na otce.
„Jo.“ Poškrábal se na hlavě otvírákem na pivo. „Zní to dost podobně, jako když jsme žili v jednom bytě s tvýma rodičema.“
 
DEN PŘED MIKULÁŠSKOU jsme se nahrnuli kolem telefonu a vytočili zahraniční číslo, abychom sestře na dálku blahopřáli k dvacátým třetím narozeninám. Nikdy dřív jsem necítila absenci svého jediného sourozence tak palčivě jako v den jejího životního výročí. Poprvé jsme slavili sami bez Marty.
„Pronto?“ Nabroušený hlas paní Pappazzaniové zařinčel ze sluchátka. „Chi parla?“
Nikdy se ještě nestalo, že by otec nevěděl kam jít pro slovo.
„U-un mo-momento.“ Zakoktal se a zbaběle přenechal iniziativu máti. „To je Martina tchyně,“ přikryl sluchátko rukou. „Mluv si s ní ty.“
Máti byla náš rodinný polyglot. Ovládala celkem sedm jazyků včetně latiny. V létě si navíc v knihovně vypůjčila učebnici italštiny pro samouky a naučila se ji nazpaměť, aby se v případě potřeby domluvila s Gianniho rodiči, kteří, na rozdíl od svého vysokoškolsky vzdělaného syna, ovládali jedině její toskánský dialekt.
„ Buona sera , Maria. Jak se vám daří?“ Máti opatrně volila rytmická slova a vyslovovala je s přehnanou korektností. „Můžeme prosím mluvit s Martou, per favore ?“
„Marta non c’è.“ Signora Pappazzaniová sestru nečekaně zapřela.
„A-ano? A kde je?“ Máti nervózně zamrkala. „Má dneska přece narozeniny.“
„Jak mám vědět kam šla? È fuori.“ Vyštěkla sestřina tchyně, což podle příručního slovníku italštiny buď znamenalo, že Marta byla někde venku, anebo taky, že se zbláznila. Než se nám podařilo nedorozumění vyjasnit, signora Pappazzaniová netrpělivě zavěsila.
Ze sluchátka se ozývalo krátké tůtání a máti si chvíli udiveně prohlížela aparát, jako by se domnívala, že skrze něj dohlédne na druhou stranu telefonního drátu. Úsečná odpověď italské tchyně vyvolala nespočet ožehavých otázek. Máti s otcem se začali dohadovat, jestli signora Pappazzaniová mínila, že Marta s Giannim nebyli doma jenom toho večera, nebo se už od Gianniho rodičů permanentně odstěhovali.
„Nepřipadá ti to podezřelý, Jirko?“ Máti si kousala nehty. „Zdálo se mi, jako bych v pozadí slyšela Martin hlas. „Myslíš si, že je možné, aby nám Gianniho rodiče z nějakého důvodu bránili v kontaktu s dcerou?“
„Měla jsi pocit, že před tebou něco schovává?“ Otcovy oči divoce zežloutly. „Co když vzal Gianni Martu ven na večeři?“
„Věděla přece, že jí budeme volat!“ Vykřikla jsem.
„Nejspíš na nás jenom zapomněla . . .“ Navzdory otcovu nevyčepatelnému optimismu jsem z výrazu jeho očí poznala, že se i do jeho srdce začínají vkrádat obavy.
Za oknem jídelny se temná lesní hradba zmítala v severním větru.
Seděli jsme mlčky u stolu a pozorovali hořící svíčky na čokoládovém dortu, který jsme s máti upekly u příležitosti sestřiných oslav. Na Martině místě ležel prázdný talíř. Ačkoli uplynulo pět měsíců od jejího odjezdu, prostírala jsem nadále stůl pro čtyři osoby. Odmítala jsem vnitřně přijmout proměnu naší rodiny ze čtverce na trojúhelník.
„Musím se přiznat, že se mi ani trochu nelíbí, že nemáme žádnou kontrolu nad tím, co se s Martou v Itálii děje.“ Otec vystřelil špunt z láhve sektu a rozlil pěnivé víno do sklenek po prababičce. „Snad už se ta pitomá Železná opona brzo roztáhne.“ Pronesl unavený přípitek. „Doufám, že se příští rok s Martou uvidíme.“
Rozčarovaná máti se raději rozhodla odbočit od tématu.
„Mimochodem. Máte hotový domácí úkol z italštiny?“ Připomněla nám kurz pro začátečníky v pražské jazykové škole, kam jsme se s otcem museli v září povinně zapsat, zatímco sama postoupila rovnou do kurzu pro pokročilé. „Nemůžu říct, že bys dneska v konverzaci s paní Pappazzaniovou exceloval, Jirko. Představovala jsem si, že po měsících lekcí dokážeš alespoň pozdravit.“
„No dovol. Co jsem měl tý starý čarodejnici říkat?“ Otec si lokl vinných bublinek a zkroutil obličej, jako by se napil kyseliny. „ Buonasera signorina a nebo snad ciao bella, ciao ciao ?“ Výsměšně zanotoval italské songy. „Kromě toho, proč se mám trápit s italštinou, když si o cestě do Itálie můžu nechat akorát zdát?“ Naštvaně sfoukl svíčky na dortu a ukrojil si z něj velký kus na talíř. „Nebudu ze sebe přece dělat po telefonu šaška, když ještě navíc vím, že mě přitom nejspíš poslouchá nějakej přiblblej estébák.“
Pár měsíců po sestřině odjezdu na západ si StB přece jen dala Martin nudný případ do souvislosti s otcem. Dopisy z Itálie náhle začaly chodit s velkým zpožděním a v rozlepených obálkách. V našem telefonnímu aparátu se ozývaly divné zvuky. Často se stalo, že zazvonil, ale když jsem zvedla sluchátko, nikdo neodpovídal. Bylo slyšet jenom funění. Naposledy si sestra stěžovala, že jí k Pappazzaniům telefonoval nějaký člověk, který se představil jako pracovník československého konzulátu v Římě. Odmítl udat jméno, ale mluvil dobře česky. Pokoušel se Martu vydírat tvrzením, že se doma stala předmětem trestního stíhání. Tvrdým sankcím mohla zabránit výměnou za blíže nespecifikovanou spolupráci, anebo za peníze, vyhrožoval zmatené sestře. Pakliže nezaplatí a někdy v budoucnosti se pokusí navštívit rodinu, hrozí jí v Čechách zatčení. Několikrát ji po telefonu otravoval a to i přesto, že Marta na otcovu radu bolševickým úřadům nikdy neposkytla funkční telefonní kontakt na svoji italskou rodinu. Tajné službě však nedalo potíž utajené číslo vypátrat.
 
NÁSLEDUJÍCÍHO ODPOLEDNE jsem po škole vystupovala z vlaku na místním nádraží, když jsem na nástupišti málem vrazila do malého čerta. Pátého prosince se malebné městečko odjakživa hemžilo anděli a ďábly.
„Nazdar Mirando.“ Přátelsky se na mě šklebil pekelník. „Prej teďko chodíš na základku v Mrákotíně?
Z čerta se nečekaně vyklubala bývalá spolužačka z prvního stupně, Dáša Buková, vůdkyně místních amazonek, které odpoledne docházely na soukromou farmu paní Dvorské a nebály se rajtovat s koňmi po lese.
„Víš, že se moje rodiče rozvedli?“ Chlubila se Dáša. „Bydlím teď u táty.“ Stáhla si z obličeje černou punčochu, aby se nadýchala studeného vzduchu. „Slyšela jsem, že se ti ségra vdala do Itálie?“ Mrkla na mě. „Ty se máš.“
„To teda jo.“ Zaskočeně jsem pokrčila rameny. „Jak to, že běháš sama po městě? Kde máš Mikuláše?“
„Dělá ho náš táta. Poslal mě do hospody pro cigára.“ Známá čertice zachrastila řetězem ovázaným kolem pasu. „Zase nemá co kouřit.“ Utrousila. „Ségra je náš anděl, ale potřebovali bychom ještě někoho dalšího. Nechceš se k nám přidat?“
„Jasně.“ Nadšeně jsem praštila školní taškou o zem. „Skvělej nápad.“
Pan Buk obýval nenápadnou vilu pod jezem. Vydělával si na život jako textař, ale proslavil se především jako místní notorický alkoholik. Když zrovna neskládal slova ke country písničkám, nacházel se ve výčepu nedalekého hotelu Dálava.
„Hele tati. Přivedla jsem ti dalšího čerta.“ Moje staronová kamarádka zahlaholila v předsíni Bukovic domu.
„Konečně dobrá zpráva.“ Mikuláš nebezpečně vrávoral na schodech, opřený o biskupskou berlu. „Čertů na světě není nikdy dost.“
Dášin otec měl celý balík vaty nalepený na propadlých tvářích. Na hlavě mu křivě seděla papírová mitra a z kapsy ručně ušitého ornátu mu vyčuhovala poloprázdná láhev rumu.
„Z kterýpak pekelný líhně ses tu vzala?“ Rozostřeně na mě zíral. „Zdáš se mi po čertech povědomá.“
„To je přece Miranda Urbanová, tati?“ Připomněla mu Dáša. „Chodily jsme spolu do první třídy.“
„Že by?“ Mikuláš slezl ze schodů, aby si mě zblízka prohlédnul. „Tvůj fotr se mi teda líbí.“ Uznale prohlásil. „Taky má spadeno na komanče.“
Pan Buk byl ještě větší nadšenec do americké kultury než otec. Uměl slušně anglicky a psal kovbojský písničky o širokých prériích za velkou louží.
„Nezlobte se, pane Buk, ale musím dneska za každou cenu dělat čerta?“ Využila jsem jeho blahoskonnosti. „Nemohla bych radši jít za anděla?“
„Anděl nebo ďábel. Nevidím v tom žádnej rozdíl!“ Pan Buk se silně zapotácel a přidržel si padající mitru. „U nás v rodině praktikujeme demokracii. Jdi si, za koho chceš.“
O hodinu později jsem procházela setmělým městem v bílé noční košili s papírovými křídly, přišpendlenými na zádech. Nad hlavou se mi vznášela drátěná svatozář pokrytá alobalem. Svatý Mikuláš měl u sebe seznam domácností, které jsme měli za úkol obejít. Za každou návštěvu si účtoval deset korun a nejméně jednu skleničku tvrdého alkoholu. Dášina sestra v roli anděla mačkala zvonky, zatímco já jsem měla na starosti nebeskou knihu hříchů. Čert slabě chřestil řetězem a vydával zvuky, podobné koňskému řehtání.
„Díky bohu, že jste tady!“ Ustaraní rodiče nám s úlevou podávali ve dveřích proutěné koše s pomeranči a perníkem. „Koukejte se činit, ať se ten náš kluk pořádně kaje.“ Nabádali nás při vstupu do obýváku. „Nemůžeme to s ním vydržet.“
Čertova práce byla strašit zlobivé děti a přimět je, aby v slzách poklekly před Mikulášem. Vousatý světec rozostřeným pohledem četl drobné prohřešky a přísně káral viníky, dokud ho pokorně neodprosili. Jakmile se dětem podařilo zazpívat písničku a nebo odrecitovat nějakou báseň, andělé je obdarovali pamlsky, které pro ně tajně připravili rodiče.
„Jestlipak jste minulý rok poslouchaly maminku a tatínka?“ Svatý Mikuláš se při každé další návštěvě jevil čím dál tím víc opilejší. Listoval v telefonním seznamu polepeném alobalem a předstíral, že čte. „Jakže se to jmenuješ, chlapečku?“ Klátil se jako topol ve větru. „Aha. Tady se píše, že prej zapomínáš psát úkoly a večer si nečistíš zuby.“
Jako malá jsem se bála pátého prosince jako čert kříže. Pan Zeman dokázal člověku nahnat strach i bez kostýmu. Jeho hurónský smích mi způsoboval srdeční zástavu. Stávalo se, že čert o Mikulášské vypil tolik vodky, že bylo rozumnější schovat se před ním pod gauč. Pekelný výkon souseda Zemana způsobil místním dětem nejeden traumatický zážitek, ale úspěšně nás všechny umravnil. Kdykoli jsem se odvážila máti odmlouvat, stačilo, aby zvedla telefon a vytočila 666. V mžiku jsem poslouchala jako hodiny.
Časy se však od let mého raného dětství značně změnily. S úžasem jsem pozorovala, jak předškolní drobotina dává najevo pohrdání nebeskou autoritou a tropí si šprťouchlata z čerta. V podkrovním bytě místních intelektuálů jsem nevěřícně sledovala dva rozjívené spratky, jak zlomyslně tahají Dášu za provazový ocas. Když se jim Mikuláš pokoušel důsledně domluvit, vysmáli se mu do tváře.
„Odlepujou se ti fousy, dědku.“ Rozmazlený prvňáček nakopl pana Buka do šimpánu pod stoickým dohledem intelektuálních rodičů.
Jeho mladší bratr se mi pokoušel ulomit křídlo na zádech.
„Oba dva patříte do pekla!“ Ačkoli jsem na sobě měla kostým anděla, cítila jsem, že nesu zodpovědost za nastolení božího řádu. „Pospěš si, čerte.“ Otočila jsem se jako na obrtlíku a z hromady rozházených hraček jsem vylovila plastikovou šavli. „Alou do pytle a pryč s vámi.“ Bojovně jsem zvedla nad hlavu tupý meč jako archanděl Gabriel a představovala si, že z něj srší ohnivý plamen.
Nezkušená čertice se nezmohla k žádné pořádné akci. Dáša se neodvážila vyřešit zapeklitou situaci násilím a raději se uchýlila k bezzubým výhrůžkám. Mikuláš následně zakopl o srolovaný koberec a skácel se do křesla.
„Mikuláš, na guláš.“ Rozjívení hoši panu Bukovi shodili z hlavy mitru a váleli se smíchy po podlaze. „Mikuláška sukni.“
„To by snad mohlo stačit, kamaráde?!“ Chytla jsem nejbližšího z nich za krk a přimáčkla ho zády ke zdi. „Nemysli si. I když je peklo plný a nepřijímá žádný další hříšníky, stejně neujdeš spravedlivýmu trestu.“ Přesvědčivě jsem zvolala pevným hlasem a upřela na vykuleného spratka plamenný pohled. „V ráji to pro tebe bude daleko horší. Budeš v nebi na věky vytírat kostelní dlaždice svěcenou vodou a pokaždý, když si to u mě rozliješ, přibiju tě na kříž.“
Zázrakem se mi podařilo oba darebáky vyděsit na smrt. Rázem vypukli v srdceryvný pláč a pospíchali se schovat za matčina záda.
„Snažíme se naše děti vychovávat nepřímou metodou.“ Jejich otec byl tak pobouřen mým odborným zásahem, že Mikulášovi odmítl zaplatit. „Takhle jsme si to tedy nepředstavovali.“ Vysoký pacifista žíznivému panu Bukovi odepřel neodmyslitelnou skleničku a rozčileně nás doprovodil ke dveřím.
Ačkoli byla venku hustá tma, dokázala jsem z Mikulášova výrazu vyčíst, že ke mně ztratil profesionální důvěru.
„Běž radši domu. Máš příliš výraznou osobnost.“ Zklamaně nade mnou udělal kříž berlou. „Takový anděly nemůžou nikde potřebovat.“
Odevzdala jsem zlomená křídla se svatozáří Dášině sestře a vyzvedla si školní tašku u Buků v předsíni. Provinile jsem se s trojicí nadpozemských bytostí rozloučila a vybrala se šouravým krokem do kopce.
„No to je dost, že jsi tady.“ Rodiče seděli po tmě v jídelně s hlavou v dlaních.
„Ahoj mami.“ Lekla jsem se, že dostanu vynadáno za pozdní příchod. „Co se děje?“
Otec i matka vypadali nezvykle zdrcení.
„Podařilo se nám mluvit po telefonu s Martou.“ Řekla mi nakonec roztřeseným hlasem máti. „Skoro celej hovor probrečela.“ Máti měla také oční víčka zarudlé od pláče. „Nemýlila jsem se, když jsem se bála, že jí s náma včera tchýně zakázala mluvit.“ Málem se zajíkla. „Byla doma v posteli. Předevčírem jí Gianni vezl na pohotovost, protože se jí stal v práci úraz a čůrala krev.“
Sestra se podle všeho dostala do zapeklité patálie.
Signora Pappazzaniová sehnala Martě předvánoční brigádu v místní výrobně zákusků. Jenže záletný majitel továrny si na blonďatou Češku udělal zálusk a tak dlouho jí nadbíhal, až se jeho žárlivá manželka odhodlala k pomstě. Poslala moji svůdnou sestru pro těsto do průmyslové ledničky a jakoby náhodou ji v mrazicím boxu zamkla. Naštěstí nějaká z dalších zaměstnankyň  Martu před koncem šichty náhodou objevila. Ač sestra málem umrzla, rozhodla se na lstivou vražednici nepodat trestní oznámení. V nemocnici diskrétně zatajila skutečný důvod silného podchlazení a rozhodla se prekérní situaci vyřešit okamžitou výpovědí. Jakmile se ale signora Pappazzaniová od kamarádek při nákupu doslechla, že sestřina krátká kariéra skončila veřejným fiaskem, začala klást Martě za vinu, že svým atraktivním vzhledem vzbudila v majiteli výrobny chlípné myšlenky a že vyvolala žárlivost jeho odkvetlé manželky přiléhavým oblečením. Sestřin případ se stal posledním horkým tématem maloměstských drbů, okořeněných domněnkami o Martině tajemné minulosti v komunistické zemi. Ačkoli Gianni nad spekulacemi závistivých sousedek lehkomyslně mávl rukou, jeho matka prý brala otázky cti na smrt vážně.
Sestra musela rodičům potají volat z telefonní budky.
„Nikdy jsem si nemyslela, že by to v Toskáně mohlo chodit jako na Sicílii.“ Lomila rukama nešťastná máti.
„Vzpomínáš si na film od Roberta Rosseliniho, v kterým se mladá Ingrid Bergman vdala za italskýho válečnýho vězně, aby se dostala ze zajateckýho tábora?“ Vzpomněl si otec. „Žila s ním na ostrově v chudé rybářské vesnici a sicilská tchyně se ke krásný cizince chovala jako k nějaký otrokyni, dokud se Ingrid nepodařilo uprchnout přes hory.“
„Máš na mysli Stromboli ?“ Máti měla vždycky fenomenální paměť.
Vybavila jsem si blonďatou filmovou hvězdu drápající se po svahu kouřící sopky v zoufalém pokusu o znovunabytí svobody. Obrovská prsa mladé Švédky se dmula pod tenkou košilkou. Bergmanová se při troše představivosti podobala sestře. „Co můžeme udělat, abychom Martu zachránili?“ Uslzeně jsem se zeptala.
V jídelně nastalo bezradné ticho. Otec si unaveně sundal brýle a zapálil si Spartu. Máti si nervózně hryzala nehty. Meluzína skučela v komíně a kmeny dubů naříkavě skřípaly v lese za rozbitým plotem.
„Co se dá v týhle situaci dělat?“ Otec prudce zatnul pěsti až mu zbělaly klouby prstů. „Za normálních okolností bych skočil do auta a do rána bych se dopravil do Itálie. Jako každej jinej milující rodič bych se Marty nekompromisně zastal a dal bych jí šanci vrátit se zpátky domů.“ Pozorovala jsem ho, jak rázuje ode zdi ke zdi jako predátor uvězněný v kleci. Blýskající oči prozrazovaly narůstající odhodlání k útěku. „Jenže soudruzi mě nepustěj na krok přes hranice.“ Zuřivě vrčel. „Už víc než patnáct let se mi ta tlustá bába na pasovce směje do očí, když jí dám příležitost zamítnout mi vydání cestovního dokumentu.“ Vyfoukl kouř a zkroutil rty ve snaze napodobit dotyčnou policejní úřednici. „Bohužel, soudruhu Urbane, ale v žádném případě vám nemůžeme vyhovět. Bylo nám ze shora řečeno, že vám nemůžeme věřit.“ Imitoval přeslazený ženský hlas s dokonale nadávkovanou směsí falešného soucitu a špatně skrývaného pohrdání. „Taková svině. Nejradši bych ji zabil!“ Praštil pěstí do zdi, aby popustil uzdu nahromaděné frustraci.
Najednou se zastavil a dlouhou chvíli se nehybně díval ven z okna. Zamyšleně přitom sál z hořící cigarety a vydechoval bílé obláčky.
„Víš co, Alice? Tentokrát mě ty bolševický kurvy nezastaví.“ Řekl z ničeho nic odhodlaně. „Žádná politická síla mě nemůže zastrašit, abych svý milovaný dítě takhle nechal na holičkách. Přísahám bohu, do Vánoc budeme v Itálii, i kdyby to mělo znamenat, že kvůli tomu budu muset někoho uškrtit, nebo se brutálně prostřílet přes hranice.“
„Ježišimarjá, Jirko. Snad nás všechny nechceš přivést do neštěstí?“ Matčiny řasy se chvěly jako motýlí křídla.
Připomněla nám nedávnou reportáž Svobodné Evropy o podobném bláznovi, který se snažil emigrovat do západního Německa s podomácku vyrobeným rogalem. V husté ranní mlze si na Šumavě spletl směr a ztratil výšku. Pohraniční stráž ho snadno sestřelila.
„Neboj se, Alice. Pokusím se vymyslet něco míň riskantního.“ Otec po nás blýsknul žlutýma očima a odhalil zažloutlé tesáky. „Už vím, jak na to.“ Sebevědomě típnul hořící nedopalek. „Budete koukat.“
 
Bitter Velvet Chapter ONE
Bitter Velvet Chapter TWO
Bitter Velvet Chapter THREE
Bitter Velvet Chapter Four Part 1
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.

googletag.pubads().definePassback('/162717810/CZ-outsidermedia.cz/600x300', [600, 300]).display();
Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Půjčka do výplaty online

Výhodná nabídky půjčky do výplaty až 30 000 Kč. Vyřízení online.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!



Dnes nejprohlíženější