P.L.MICHELSON
Dne 30. září 2022 podepsal ruský prezident Vladimir Putin výnos o nezákonné anexi částí Ukrajiny. Před podpisem Putin promluvil k televizním divákům a shromážděnému davu hodnostářů a úředníků, mezi nimiž byli i zástupci ruské pravoslavné církve.
Putin ve svém projevu nabídl historický příběh, který Rusko vykreslil jako náboženskou a kulturní baštu proti „hegemonii“ Západu. Aby vysvětlil, co má na mysli, odvolal se na Kázání na hoře a kritizoval „neskrývaný satanismus“… západních elit“:
„Opakuji, že diktatura západních elit je zaměřena na všechny společnosti a občany západních států. To je výzva pro všechny. Toto naprosté popření člověka, svržení víry a tradičních hodnot a potlačení svobody začíná nabývat rysů „obráceného náboženství“, neskrývaného satanismu. K odhalení falešných proroků Ježíš Kristus v Kázání na hoře řekl: „Po jejich ovoci je poznáte.“ Tyto jedovaté plody jsou již zřejmé lidem nejen v naší zemi, ale ve všech zemích, včetně mnoha západních.“
Jakou podobu má tento satanismus? Jak se to projevilo? Lze ji nalézt ve „zvrácenostech“, jako jsou sňatky osob stejného pohlaví a „operace na změnu pohlaví“, které vedou k „rozkladu a vyhlazení“ Ruska.
Ale nijak zvlášť mě nezajímá strašení a přehánění v Putinově projevu ani podobné útoky ruských – a nejen ruských – kritiků na Západ. Jejich hulvátství mluví samo za sebe.
Na Putinově odsouzení „západních elit“ mě zajímá jeho genealogie, tedy genealogie ruských tvrzení, že Západ a jeho vůdci jsou satanisté.
Imperiální boj Ruska proti „satanským silám“
Diskurz o tom, že Rusko je ve „svaté válce“ (священная война; tento termín se používal i pro „Velkou vlasteneckou válku“ v letech 1941-1945) proti satanským silám Západu, není nový. Jeho počátky sahají do posledních desetiletí vlády Petra Velikého (asi 1700-1725) a pravděpodobně do období rozkolu mezi staroobřadci a pravoslavnou církví v Rusku v 17. století.
Starověrci například zobrazovali cara Petra I., metropolitu Stefana Javorského a satana jako „nečisté duchy“, kteří kazí církev i stát (obrázek vlevo). V jejich představách a líčeních přišla zkáza Svaté Rusi ze Západu, z jeho cizí kultury a heretických (římskokatolických a protestantských) vyznání.
Po Napoleonově invazi do Ruska v roce 1812 získala tato diskuse nový význam a nový impuls. Jak před více než 30 lety poznamenala Janet Hartleyová, pravoslavní duchovní i laici pravidelně líčili Napoleona jako Antikrista a jeho Grande Armée jako „legie ďábla“.
Necelý rok po invazi vytvořil Ivan Terebenov karikaturu Napoleona, který se setkává se Satanem „po vypálení Moskvy“ (obrázek vpravo). Napoleon stojí uprostřed. U jeho nohou leží lebky, kosti a vojenská zbroj a duchové mrtvých ho trestají. Boží spravedlnost se vylévá na jeho hlavu. Napoleon ztrácí korunu, císařské jablko a žezlo. Vpravo jsou Satan, jeho služebníci a Smrt. Vlevo jsou zdroje osvícení a pravého křesťanství, přičemž pravé křesťanství představuje obraz ruské pravoslavné církve.
Obraz Napoleona jako Satanova služebníka se opakuje v postavě „Pierra“ Bezuchova, jedné z hlavních postav románu Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír. Na základě zednářského výkladu Zjevení Janova Pierre odhaluje pravý význam Napoleona: „[Byl] šelmou předpovězenou v Apokalypse.“ Poselství tohoto vyobrazení bylo jasné. Revoluční síly, které Západ rozpoutal v roce 1789 a které vyvrcholily Napoleonem, se spolčily se Satanem, který touží po zničení ruské křesťanské civilizace a celého křesťanstva.
Sto let po Terebenově rytině zobrazil ruský malíř Nikolaj Rorič během první světové války císaře Viléma II. jako Satana, který přináší smrt a zkázu nejen Rusku, ale i samotné Evropě. Při šíření „německého zla“ na kontinentu Vilém II. „divoce“ vraždí nevinné a „zlodějsky“ ničí města. Poselství je zde podobné zobrazení Napoleona. Jedině Rusko a jeho spojenci mohou zachránit civilizovaný svět před „nepřítelem lidstva“, tj. před satanismem vycházejícím ze Západu.
Takovéto zobrazování nepřátel Ruska jako satana nebo satanských sil bylo v Rusku v době carismu běžné a často se dostávalo do popředí v dobách válek, revolucí a nestability.
Na tomto historickém pozadí vznikla moje kniha Za zdmi kláštera: asketická revoluce v ruském pravoslavném myšlení v letech 1814-1914, v níž popisuji, jak se pravoslavná askeze vytvářela, aby odlišila Krista milující lid Svaté Rusi od ateistického, militaristického a imperialistického Západu.
Starý diskurz „západního satanismu“
Nevím, zda jsou tvrzení o satanistickém Západu v dnešním Rusku upřímná, nebo cynická. V mnoha ohledech nehraje žádnou roli. Důležité je, že tento obraz Západu v Rusku znovu rezonuje. Vidíme to v projevech ideologa Alexandra Dugina, v heslech herce Ivana Ochlobystina v ruské státní televizi a u státních úředníků, jako je Alexej Pavlov, asistent tajemníka Rady bezpečnosti, který nedávno vyzval k „odstátnění“ Ukrajiny.
Ozvěny tohoto tvrzení slyšíme ve slovech hlavního ruského muftího Talgata Tajuddina, který v červenci prohlásil, že současný konflikt „není konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou“, ale mezi „Západem a Východem“, a že ruská válka na Ukrajině „je ve skutečnosti vedena proti Antikristovi“.
Nakonec se s tímto diskurzem setkáváme i u ruských pravoslavných kněží a hierarchů, jako jsou protojerej Artěmij Vladimirov, otec Gennadij Caridze, murmanský metropolita Mitrofan (Badanin) a voroněžský metropolita Sergej (Fomin), kteří v dubnu obvinili Ukrajinu, že je „nástrojem… Satanovy práce na zničení křesťanské civilizace“.
Všechny tyto hlasy, včetně Putinova, mají společné to, že čerpají z hlubokého rezervoáru ruského (pravoslavného) myšlení o Západu, které následně určuje způsob, jakým různé části ruské společnosti interpretují a prožívají ruskou válku proti Ukrajině a, přinejmenším ve svém vlastním myšlení, ruskou válku proti „satanskému Západu“.
Deník Postoj
The post Stručné dějiny ruského zápasu se „satanismem Západu“ first appeared on .
