Byla sobota 19. července roku 1980. Předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Leonid Iljič Brežněv se zvedl k mikrofonu a prohlásil XXII. Letní Olympijské hry za zahájené. Zazněla hymna Sovětského svazu. Kokršpaněl Fil, žijící v rodině naší chatové hospodyně a rozložený na podlaze pod televizí, se oklepal, dlouze zavyl, a to bez přestání, dokud nedohrála slavnostní hudba. Dlouho očekávaný svátek sportu začal…
Tenkrát koloval vtip, že Chruščov sliboval, že od roku 1980 bude komunismus, a vyšla z toho Olympiáda.
V jistém smyslu ano. Po dobu soutěží se ve městech konání (Moskva, Leningrad, Kyjev, Minsk a Tallin) zřetelně zlepšilo zásobování – i když ne každému podle potřeb, nicméně bohatší než ve vcelku už nedostatkové sovětské ekonomice. S hlediska mezinárodní prestiže bylo přidělení pořadatelství Olympijských her v roce 1974 samozřejmě úspěchem sovětského státu.
Téměř okamžitě zazněla na Západě výzva k bojkotu Her v Moskvě, v jehož důsledku se nezúčastnili sportovci 65 zemí, ačkoli někteří vystupovali pod olympijskou vlajkou. Pokračováním bylo odmítnutí účasti na Olympiádě 1984 v Los Angeles ze strany sovětského bloku. Nejspíš nikdy nebyl sport pod tak přímým tlakem mezinárodní politiky. Naštěstí pro olympijské hnutí začalo v polovině 80. let oteplení a myšlenka sabotáže velkých sportovních akcí byla shledána nemorální.
„Bojkot OH 1980“ je poutavou historií toho, co by dnes nazvali „hybridní válkou“.
Popis diplomatických, výzvědných, propagandistických, kulturních, politických a ekonomických aktivit s cílem na jedné straně omezit počet účastníků a na druhé pak totéž nepřipustit, je hodno detektivního žánru, ale současně i sborníkem praxe mezinárodních vztahů. Za čtyřicet let se svět změnil k nepoznání, příznačné ale je, že témata se změnila podstatně méně než celková situace.
Sousloví „studená válka“ je ve vztazích Západu s Ruskem, ale nyní i s Čínou opět v módě. Afghánistán od těch dob neopouští zpravodajské relace, nyní zase nová exploze. Nyní, stejně jako tehdy existují třenice mezi Washingtonem a evropskými metropolemi: USA požadují příkladné potrestání Moskvy, západní Evropa se pokouší obrousit hrany, aby snížila svoje ztráty.
Sankce byla oblíbenou kratochvílí tehdy a je jí i nyní, jedná se o uvalení amerických sankcí proti evropským společnostem, účastnícím se na projektu plynovodu pro dodávky ruského plynu do Evropy. Tenkrát to byl plynovod „Urengoj-Pomary-Užhorod“, nyní „Severní proud 2“. Můžeme si ještě připomenout, že tehdy vrcholila ostrá krize mezi Washingtonem a Teheránem – pracovníci amerického velvyslanectví, unesení islámskými revolucionáři v listopadu 1979, zůstávali rukojmími. Tato epizoda určuje vztah USA k Íránu dosud.
Od té doby se světová politika otočila o 360 stupňů.
Od záchvatu studené války, politické nelibosti a klinče – k uvolnění, ukončení rozporů, navazování komunikace, pádu bariér, k pokusům o vybudování nekonfrontačního světového řádu. A poté k neúspěchu těchto pokusů, narůstání konfliktů, krachu vzájemného pochopení a znova ke studené válce, je to jiné strukturou a složením účastníků, ale stejné duchem.
Důležitý rozdíl tu ale je. V roce 1980 při vší, jak by se dnes řeklo, toxicitě atmosféry, měl tento konflikt ideový podklad. Ideologický boj byl definován souborem hodnot a představ obou stran, jejichž realizace předpokládala vytvoření společností různého typu.
To, že to k tomu momentu ve chřadnoucím SSSR zdegenerovalo, je otázka jiná, ale sám základ nikdo nezrušil. Stejně jako víru hostí z rozvojových zemí ve správnost sovětského modelu, a množících se skeptiků uvnitř sovětského systému v to, že „tam“ na Západě, je přece jen vše zařízeno správně. „Úspěch“ uběhlých čtyřiceti let přinesl pocit, že „správně“ to není nikde, ale namísto soupeření velkých myšlenek jde o kaskádu intrik a demonstrace neúměrné kapitalistické hladovosti, zabalené do krásných sloganů. Nejspíš je to tak upřímnější. Ale mnohem protivnější…
prof. Fjodor Lukjanov (1967) je ruský novinář, politolog, šéfredaktor časopisu „Rusko v globálním světě“, předseda „Rady pro zahraniční a obrannou politiku RF“, vědecký ředitel Fondu rozvoje a podpory mezinárodního diskusního klubu „Valdaj“, jeden z autorů „Velké ruské encyklopedie“.
Zdroj: Rossija v globalnoj politike
Překlad: st.hroch 20200721
googletag.pubads().definePassback('/162717810/CZ-outsidermedia.cz/600x300', [600, 300]).display();