Vyznání bývalé anglofilky 3, část 2
RSS

Vyznání bývalé anglofilky 3, část 2

Poznámka překladatele: První část tohoto dílu byla zveřejněna jako „upoutávka“. Více méně i proto, že se sešly dvě události, Albrightová „odešla“ a „výročí“ Thatcherové. Teď vlastně budeme mít možnost seznámit se s neutuchajícím „postojem“ anglosaské „elity“ vůči těm, kteří jim „vydělávají“ na jejich blahobyt. Celá anglosaská elita, a jejich „mopslíci“ také, všude po světě má v podstatě stejné názory. Jen se liší v tom, kterou „část“ „elity“ zastupují.
Jak se anglická elita chovala k chudým?
Historie vztahů mezi anglickou vládou a jejími nejchudšími poddanými sahá několik století zpět. Legislativní akty se nazývají Zákony o chudých – Poor Law, dělí se na Starý a Nový zákon o chudých.
Nejstarším dokumentem, který upravoval postoj k anglickému pracujícímu lidu, je Dekret o pracujících z roku 1349 (the Ordinance of Labourers). K přijetí „dekretu“ „přispěla“ morová epidemie z let 1348-50, která vyhubila až 50 % obyvatelstva, čímž změnila nejen demografický obraz země, ale i její ekonomickou a sociální strukturu.
Navíc tu byl hladomor způsobený neúrodou v letech 1315, 1316 a 1321, stejně jako masivní úbytek dobytka díky dobytčímu moru v letech 1319-1321 a k tomu všemu hromadné otravy lidí i zvířat chlebem nakaženým námelem. Kvůli tak prudkému úbytku obyvatel neměl kdo pracovat na polích (90 % obyvatel tvořili rolníci), poptávka po nich byla velká a ti se toulali po zemi a hledali vyšší mzdy.
John Gower (1330-1408), známý anglický moralistický básník, popsal stížnosti statkářů na pracovníky takto: „Jsou pomalí, je jich málo a jsou chamtiví. Za velmi málo práce požadují ty nejvyšší mzdy.“
Mzda tak skutečně rostla, některým pracovníkům se dařilo si polepšit, ale ne však na dlouho. Nejprve začaly růst ceny veškerého zboží. Za druhé, anglické elitě se tato „neviditelná ruka trhu“ vůbec nelíbila (v podstatě se jí nelíbila nikdy – pozn. překl.) , a protože nebyla schopna snést takovou bezprecedentní „drzost“ od těch smradů, kteří chtěli za svou práci spravedlivé peníze, využila administrativní prostředky. V roce 1349 byl přijat „Dekret o pracovnících “ (Ordinance of Labourers), který nařizoval:
pracovat do 60 let, a to všem;
zaměstnavatelům, aby nenajímali více pracovníků, než je nutné;
zaměstnavatelům nevyplácet a zaměstnancům nedostávat mzdy vyšší než v době před morem (prostě platy na úrovni roku 1346);
prodávat potraviny za rozumné ceny, bez nadměrného zisku;
neposkytovat pomoc zdravým žebrákům pod hrozbou vězení.

Miniatura „Chudoba prosí milost od bohatství“ z „Romance o růži“ (Roman de la Rose) od Guillaume de Lorris a Jean de Meun, 13. století.
Tento zákon mimochodem boří již zažitý stereotyp, že ve středověku se lidé dožívali sotva do 30 let. Pokud by tomu tak bylo, pak by zákon všem práceschopným lidem neukládal povinnost pracovat do 60 let. Je jasné, že úmrtnost byla tehdy vysoká, zvláště u dětí, ale pokud se člověk dožil určitého věku, mohl se klidně dožít i vysokého věku. V knize Expectations of Life: A Study in the Demography, Statistics, and History of Human Mortality , H.O. Lancaster, na str. 8 je tabulka, která ukazuje statistiky od roku 1200 do roku 1745 o tom, jak dlouho bude žít člověk, který žil ve středověké Anglii do 21 let. V Anglii se to pohybovalo od 64 do 71 let (s výjimkou doby morové, tehdy se dožívali 45 let). (Ve skutečnosti se prodlužuje tam, kde se zachraňují životy dětí, žen rodiček, tam kde se obyvatelstvo může dosyta [jez do polosyta a pij do polopita] najíst a ohřát [u nás se BUDE od podzimu umírat po dlouhé době i zimou!], kde se neválčí, a tak neumírají muži, kde nejsou skutečné epidemie nemocí. – pozn. překl.)
V roce 1351 vyšel Statut pracovníků (Statute of Labourers), který opakoval vše, co bylo napsáno v „Dekretu o pracovnících“ a zavazoval navíc:
pracovníky pracovat tam, kde pracovali před vypuknutím moru;
všechny práceschopné lidi pracovat;
dodržovat pevné/fixované výše mezd prakticky pro všechny druhy prací stanovené tímto zákonem.
Porušení jakéhokoli ustanovení tohoto zákona se trestalo odnětím svobody.
Obecně tento zákon obyčejným lidem nic dobrého nepřinesl. Bez jakékoli zdvořilosti přímo říká, že je namířen proti „zlovolnosti“ pracovníků (against the malice of servants), kteří nechtějí pracovat, pokud za svou práci nedostávají „nadměrnou mzdu“ (excessive wages). Kromě toho je zde jasně vidět touha vládnoucích kruhů vážně zasahovat do zvyšování blahobytu obyčejných lidí.
Koneckonců, v moderním pojetí byly platy pracovníků nejen zmrazeny, ale také stanoveny mnohem níže, než bylo objektivně nutné – ceny za vše se již zvýšily a na rozdíl od pevných platů za vykonanou práci zákon nezavedl stejně pevné ceny za zboží (jen přiměřené, a co je přiměřené?) . Kromě toho v roce 1363 vláda zakázala nižším vrstvám společnosti nakupovat určité potraviny vysoké kvality a statusu. Obecně platí, že „neviditelná ruka“ anglického středověkého trhu uštědřila chudým „urozenou“ facku, což nemohlo nevzbudit rozhořčení okradeného lidu, které vyústilo v roce 1381 v Anglické povstání (2) .
„Teď musíme jen pracovat, už nezůstalo nic jiného; nemohu již žít ani sbíráním klasů po sklizni; ale ještě horší je, když musíte prosit o almužnu … Máme mnoho darmožroutů, kteří prahnou po našem majetku … Takto okrádají chudáka, který pro ně nic neznamená: musí zahynout v potu a práci … On nemá ani klobouk na zakrytí hlavy … Veškerá rytířská povýšenost povstává z práce chudých. Tak okradou chudáka a obrátí mu naruby [kapsy]; bohatí páni to dělají bez jakéhokoli práva … A ten, kdo nutí žebráky putovat s holí a rancem, zůstává nepotrestaným a nenapraveným … Takže všechny tyto starosti snáším s chladným srdcem, jelikož vedu domácnost a vlastním svůj dům. Abych zaplatil daň králi, prodal jsem obilí určené k setí a moje půda je nyní pustá a zvyká si na odpočinek … Od těch dob, kdy mi vzali můj nejlepší dobytek z mé stáje, jsem připraven plakat a přemýšlet o svém osudu – takhle se rodí žebráci …“
Taková byla bída rolníků, která je popsána v dokumentu ze 13. století nazvané “ Píseň rolníka“. ( Dějiny středověku . Sestavili V.V. Stepanova, A.J. Ševelenko. M., 1969. S. 321-322.  )

Ilustrace „Sklízeň úrody“ ze středověkého kalendáře (srpen). Žaltář královny Marie.
Obecně platí, že při nastolení nízkých stálých mezd a vysokých cen všeho možného se lid nechtěl pro věc feudalismu namáhat pro pár grošů a značná část práceschopného obyvatelstva raději žebrala, nebo předstírala nemoc, popř. zmrzačení.
Z mnoha pracovníků se stali žebráci, aby přežili
Jak získávali zkušenosti a dovednosti k výdělku žebráním, noví žebráci si na takovou „práci“ zvykli a už se ani nesnažili vrátit do „normálního“ života, protože vydělávat zde bylo jednodušší a výhodnější. „Stará dobrá Anglie“ tak rychle proměnila normální lidi v parazity . Metody práce žebráků se vyznačovaly záviděníhodnou rozmanitostí. Mnohé z tehdejších metod přetrvaly dodnes.
„Mrzáci“ a „nemocní“ předváděli uvěřitelné rány a boláky pomocí děsivých metod. Jeden takový způsob popsal slavný americký spisovatel Mark Twain v příběhu Princ a chuďas (československá černobílá verze s hercem Romanem Skamene v hlavní dvojroli je velmi „uhlazená“ – pozn. překl.) . Převzal ho z knihy The English Tramp , vydané v Londýně roku 1665, která podrobně popisuje „technologii výroby“ umělého vředu, aby ze sympatizantů vymáčkla slzu nejen v peněžním vyjádření. Aby se udělal vřed, bylo připraveno „těsto“ z nehašeného vápna, mýdla a rzi, které bylo aplikováno na nohu a poté pevně svázáno plátnem. V důsledku takových kosmetických procedur se kůže rychle odlupovala a vytvořila se rána. Poté se noha potírala krví, která po zaschnutí získala tmavě hnědou barvu. Bolavé místo bylo obvázáno špinavými hadry, ale tak, aby byl vřed vidět a působil více lítosti. Takové manipulace pak vedly často ke gangréně a k již skutečnému zranění.

Žebráci se svíjeli v epileptických záchvatech, často si cpali mýdlo do úst, předstírali, že jsou němí nebo blázni, zpívali písně (jako to známe i z dob První republiky ČSR – hlad nejlepší muzikant – pozn. překl.) a tančili pod jejich rytmus, nebo předstírali, že jsou nezaměstnaní námořníci, mohli ukázat i průkaz, samozřejmě falešný. (Málokdo si to uvědomuje, již tehdy tam byla co nejpřísnější kontrola chování jednotlivců, jen neměli ty prostředky, co jsou dnes – pozn. překl.)
Pokud byly k podvodu zapotřebí malé děti, dostávaly k pití vinnou nebo makovou tinkturu, aby neplakaly. Aby bylo možné vyždímat jednu nebo dvě mince, nejlépe s vyšší nominální hodnotou, oběť nucené dobročinnosti byla obklopena hlučným davem v hadrech a vytrvale se mu nabízelo, někdy i ve verších, věnovat něco „prokristovuslávu“.
Žebráci dokonce předváděli celá představení a projevovali pozoruhodný talent, jinak by jim nevěřili a nebyli by obdarováni. Jeden „herec“ například předstíral, že se žalem a hladem chce utopit, a druhý mu podával „svůj poslední kousek chleba“. Publikum bylo dojato a velkoryse zasypávalo neúspěšného utopence. Výtěžek se samozřejmě dělil napůl.
Na falešné žebráky byl vyhlášen skutečný hon. A mimochodem docela úspěšný. Policejní úřady středověkých měst dokonale využily udávání z řad místního obyvatelstva. Ano, ano, pozorné sledování lidí, jejich jednání a interakcí „babkami za oknem“, které to hlásily komukoli, kdo to potřeboval, se ukazuje jako velmi stará praxe, která se objevila velmi dávno před nacistickým Německem. Vždyť rodištěm nacismu a rasismu je právě Velká Británie .
Ale zpět k falešným žebrákům „staré dobré Anglie“. O tom, jak „pracovali“, jakými metodami byli dopadeni, z čeho byli obviněni a jak se s nimi zacházelo, s odkazy na archivní záznamy londýnského soudu (Memoranda Rolls of London’s Government) se píše v knize německého historika Franka Rextorpa „Deviace a moc v pozdně středověkém Londýně“ (Frank Rexroth. Deviance and Power in Late Medieval London, Cambridge University Press, 2007) .
Tak například v roce 1355 byl tedy v Londýně souzen jistý John Sharryngworth, přezdívaný Eberton, za podvod, přestože a jelikož mohl pracovat, vedl život žebráka a předstíral, že je nemohoucí. Starosta Londýna ho odsoudil k pranýři. Nepředpokládejte, že pachatel vyvázl jen tak lehce. Pranýř je formou veřejného trestu. Osoba byla vystavena na veřejnosti, často to bylo doprovázeno fyzickým násilím z davu, které často vedlo k smrti (Uvazování lidí na Ukrajině ke sloupům atd. mělo a má svůj reálný základ – pozn. překl.).

Perkin Warbeck (1474-1499), uchazeč o anglický trůn za vlády krále Jindřicha VII., na pranýři.
Od 70. let 14. století se soudy v Londýně masivně zabývaly případy falešných žebráků, kteří si vynucovali almužny lstí a lží, předstírali fyzickou slabost, falšovali zranění a mrzačení. Pranýř zůstal jen zřídka kdy prázdný.
V říjnu 1380 se u jednoho z londýnských soudů projednával případ dvou žebráků Johna Warda z Yorkshiru a Richarda Lynhama ze Somersetu, kteří se toulali po městě, vydávali neartikulované zvuky a ukazovali znaky rukama a nohama, předstírali že jsou hluchoněmí. Říkali tedy posunky lidem, že jsou obchodníky, kupci, kteří byli přepadeni lupiči a zbaveni majetku a jazyků. Nesli s sebou dva skládací metry, které jakoby ukazovaly na jejich dřívější zaměstnání, a také železný hák a kleště, které předkládali jako mučící nástroje lupičů.
Dokonce žádali lidi, aby se jim podívali do úst, aby se ujistili, že mají skutečně uříznutý jazyk. Z „odříznutého“ jazyka se však vyklubal kus kůže. Jakmile byl podvod odhalen, starosta Londýna John Hadel nařídil, aby byli na hodinu po tři dny zavřeni do klády a pověsili jim na krk nástroje jejich podvodu, což byl pro tento typ podvodu poměrně přísný trest.
Vždyť klády jsou dvě tlusté těžké desky s otvory pro nohy, které se zavíraly a zamykaly a znemožňovaly tím člověku pohyb. Odsouzený byl nucen sedět tak dlouho, jak mu bylo řečeno, a ulevovat si malou i velkou potřebou na místě. Navíc, protože klády, stejně jako pranýř, člověka ve skutečnosti znehybnily, a pohled na nehybného člověka, který se nemůže bránit, vyprovokovával dav k různým činům. Na odsouzené byla bezohledně házena shnilá zelenina, uhynulá malá zvířata a dokonce i kameny. Mohlo to skončit i smrtí uzamknutého.

„Vyhledávali“ falešné žebráky různými způsoby. Uvedu jeden pozoruhodný případ, který jasně ukazuje, že „před úřady se nelze schovat ani na venkově“ a že ke své práci přistupovaly neformálně a celkem vtipně.
22. listopadu 1381 poslal starosta Londýna John Northampton k soudu žebráka jménem Adam Ryebread ze Spaldingu za to, že „… předstíral pracovní neschopnost, byl zdravý a mohl si vydělávat na živobytí prací a dostávat za ni přiměřenou mzdu, na mnoha obydlených územích království.
Přezdívku, kterou dostal obžalovaný (Rye bread angl. – žitný chléb), odhalilo povahu jeho zločinu: byl to člověk, který si žil nad poměry, podvodník, jehož podvodné sbírání almužen mu umožnilo živit se žitným chlebem!“
V Anglii té doby byl žitný chléb drahý a chudí si ho mohli dovolit jen zřídka. Přezdívka tohoto konkrétního žebráka tedy vzbuzovala u úřadů podezření, že jeho životní úroveň neodpovídá jeho životnímu stylu. Fyzické vyšetření ukázalo, že Ryebread je zdravý, není mrzák, na živobytí a oblečení si může vydělávat prací, takže byl obviněn z klamání jak skutečných žebráků, tak i lidí. Byl propuštěn poté, co byl donucen přísahat, že přestane žebrat ve městě pod trestem pranýře, pokud bude dopaden.
O den později vydal starosta Londýna prohlášení proti „tvrdohlavým žebrákům“, že jejich činy poškozují normální žebráky, kteří opravdu potřebují pomoc, a nařídil, aby všichni žebráci, kteří získali podvodem almužnu, byli zatčeni a postaveni na pranýř v Cornhillu (obvod v City of London). Během svého starostování si udělal z lovu falešných žebráků své osobní poslání a dal si za cíl úplně vyčistit Londýn od takových subjektů. Takové věci řešil často. Například týden po Ryebreadově případu před ním stanuli dva muži z Irska a Somersetu a v polovině prosince stál u soudu další Ir. V únoru 1382 byli obvinění z Londýna a Bristolu.
Tento progresivní starosta zavedl další novinku – jakousi kartotéku všech dopadených zbídačených podvodníků s podrobným popisem toho, za co byli odsouzeni a jejich trestu. Avšak John Northampton byl starostou krátce – pouhé dva roky. Vážně zkřížil cestu monopolistům, když se rozhodl povolit vstup na londýnské trhy dalším dodavatelům a prodejcům, a jeho odpůrcům z řad oligarchie se ho podařilo odstranit, obvinili ho ze spiknutí a podněcování k nepokojům.
To vše – kartotéka a lékařská prohlídka údajných zločinců a „civilní“ sledování všech nad všemi – ukázalo, že toto není vynálezem 20.-21. století. Jak se říká, vše už bylo vynalezeno před námi a odedávna se používalo například v Anglii ve 14. století. Samozřejmě neměli moderní elektronické prostředky, ale i tak odvedli dobrou práci. „Databáze“ čtrnáctého století fungovala, jak měla, stejně jako místní techniky sběru informací.
Londýn byl rozdělen do obvodů, z nichž každý měl své vlastní radní (aldermen), dráby (beadles) a konstábly. Poslední měli seznam obyvatelstva, které jim podléhalo a které bylo podněcováno ke špehování a donášení, často se scházeli na poradách „za účelem nápravy závad, odstranění škodlivých věcí a podpory veřejného blaha v dané oblasti“ . Takto popsal jednání úřadů ve své Bílé knize (White Book) v roce 1419 městský úředník John Carpenter. Do kategorie „špatných věcí“ patřili mimo jiné lidé, kteří se vydávali za žebráky.

 
Další historie vztahů mezi úřady a chudými v Anglii
30 let po přijetí prvního „Zákona o pracovnících“ vydala vláda ještě větší omezení pro prostý lid, jehož masy se díky předchozímu zákonu i díky sílícímu trendu ohrazování (4) proměnily v tuláky a žebráky. V následujících staletích bylo vydáno velké množství zákonů o chudých, což svědčí o tom, že vládci „staré dobré Anglie“ nebyli schopni tento problém efektivně řešit. Šli pouze cestou trestání a represe chudých. Podívejme se na některé zákony.
V roce 1388 vydala vláda krále Richarda II. nový dokument – Cambridgeský zákon (Statute of Cambridge), který reguloval pohyb zaměstnanců a žebráků. Zakázal jakémukoli pracovníkovi opustit Hundred („Setnina“, county division, správní jednotka Anglie (5) ) nebo jakékoli jiné místo, kde původně žil (město, vesnice atd.) bez písemného povolení místních úřadů. Zaměstnanec, který byl zadržen bez tohoto povolení, musí být umístěn na pranýř (stocks), dokud jej nebude možné poslat zpátky do místa bydliště.
(Velký pozdrav listině Magna charta libertatum (nebo Magna Carta), přijaté v roce 1215, na kterou jsou Britové strašně hrdí jako na nejstarší dokument o lidských právech, ačkoliv šlo hlavně o omezení moci krále. Přesto tam bylo i ustanovení o povolení svobodným lidem, aby se mohli volně pohybovat po celé zemi. Avšak o 150 let později na ni králové chtěli kašlat … a kašlali.)
Dále Cambridgeský zákon zavazoval práce neschopné osoby zůstat v osadách, kde je tento zákon našel. Nebo, pokud je obyvatelé této lokality nebyli schopni nebo ochotni podporovat, měli být posláni do jiných Hundred („Setniny“), kde by se o ně mohli postarat, nebo kde se narodili.
Po něm uplynulo téměř 100 let a problém chudých nebyl stále vyřešen. Bylo jich čím dál tím víc, i když počet obyvatel Anglie zůstal na stejné úrovni, „díky“ morovým epidemiím. Například v roce 1401 (před morem) byla populace země 2,1 milionu lidí a v roce 1481 – 2 miliony.
V roce 1494, za Jindřicha VII. (1457-1509), byl přijat další zákon o tulácích a žebrácích (the Vagabonds and Beggars Act) :
„Vagabundi, nepracující a podezřelí lidé musí být na tři dny a tři noci vloženi do klády, přičemž nedostanou žádné jídlo, kromě chleba a vody, a pak musí být vyhnáni z města. Každý žebrák schopný práce se musí obrátit na „Setninu“, kde naposledy žil, nebo kde je znám nebo kde se narodil a zůstat tam, aby vyřešil výše zmíněný problém.“
Za krále Jindřicha VIII. (1491-1547) problém žebráků a tuláků vyvrcholil. Populace začala rychle růst (v roce 1521 bylo Angličanů 2,3 milionu a do roku 1591 se jejich počet téměř zdvojnásobil – 3,89 milionu). Tuláků také přibývalo i proto, že král na svých poddaných zahájil náboženskou reformu, kde jim místo katolicismu podsouval protestantismus. Proto zrušil kláštery a prakticky všichni, kdo tam pracovali, a pracovalo tam docela dost lidí, se zařadili do řad žebráků a tuláků.
V roce 1530 je přijímán Zákon o trestání chudých a o tulácích (The Vagabonds Act of 1530).
Zavedl několik nových ustanovení. Jednak nahradil obvyklý trest pro tuláky – pranýř – za bití holí nebo bičem. Další novinkou bylo podrobné rozlišení mezi těmi, kteří skutečně nemohli pracovat kvůli věku, nemoci nebo zdravotnímu postižení („nemohoucí žebráci“), kteří měli právo žebrat poté, co dostali zvláštní povolení od místních úřadů, čímž byli zodpovědní za své „ žebráky“ a ty, kteří nechtěli dělat, ačkoli byli fyzicky zdraví. Takovým lidem se říkalo „houževnatí (tvrdohlaví) vagabundi“ (sturdy vagabonds ) a byli tvrdě trestáni (je známo, že za vlády Jindřicha VIII. bylo popraveno přes 70 000 lidí).
Tento zákon vyčlenil několik dalších kategorií žebráků, kteří také podléhali trestu: „narušitelé klidu“ (rufflers), „žebráci, kteří se nebojí trestu“ (valiant beggars), „líní povaleči“ (idle wanderers), „darebáci“ (rogues), „tuláci“ (tramps), „pytláci“ (poaches) atd.
Stále se ale nic nepředvídalo pro případ, že by zdravý člověk prostě nemohl najít práci. To, že zákon označil zahálku jako „matku a kořen všeho zla“, nijak nepomohlo a v případě lidí, kteří přišli o práci a nemohli ji najít (a stát k tomu nepomáhal žádným způsobem od slova vůbec – rozdával jen kopance a facky) to vypadalo jako výsměch. Proto takoví lidé neměli moc na výběr: umřít hlady nebo porušit zákon.

Hieronymus Bosch. Marnotratný syn (Poutník), 1510
Zákony o chudých, které následně přijaly úřady „staré dobré Anglie“, zacházely s chudými ještě tvrději.
V roce 1547, za Edwarda VI. , byl přijat „Zákon o žebrácích z roku 1547“ (Vagabonds Act 1547), který stanovil, že žebrák, který je plně zdráv, může být označen (ocejchován) písmenem „V“ nebo dán do otroctví až na 2 roky (nebo na doživotí, kdyby se pokusil o útěk). Takoví otroci se prodávali nebo kupovali jako obyčejní otroci. Zákon odsuzoval „… pošetilý soucit a milosrdenství“ vůči tulákům. Pro svou krutost a přísnost byl zákon po 3 letech zrušen.
Pozitivní na tomto zákoně bylo, že pro potřebné chudé měly být stavěny speciální domy, ve kterých se jim mělo pomáhat nebo je léčit. Děti chudých a žebráků náleželo předávat řemeslníkům do učení. V tomto stavu měli chlapci zůstat do 24 let a dívky do 20 let. Pokud dítě uteklo (protože řemeslníci se ke svým „učňům“ nechovali o nic lépe než k otrokům [ne nadarmo hlásá české přísloví – Učedník – mučedník – pozn. překl.]) , bylo pak až do konce učení přiděleno vlastně do „přímého“ otroctví.
Uplynulo dvacet let a v roce 1572 byl přijat zákon, známý jako Zákon o tulácích z roku 1572 (the Vagabonds Act of 1572), který stanovil, že žebráci starší 14 let, kteří neměli povolení prosit o almužny, byli při prvním zajetí a po propíchnutí uší zbičováni. Po druhém – jsou prohlášeni za státní zločince a posláni na 2 roky na těžkou nucenou práci, po třetím – jsou bez milosti popraveni.
Rozdíl tohoto zákona od všech předchozích byl v tom, že zrodil něco nového. Tento zákon zavedl povinnou místní daň na pomoc chudým. Takto vláda těch nejvyšších hodlala vyřešit problém chudých na úkor zbytku obyvatelstva, kterému dodatečná daň jen stěží vyhovovala. Smírčí soudce byl povinen spočítat všechny chudé a nemohoucí, kteří se nacházeli v jeho jurisdikci a vybírat od všech farníků pomoc na jejich údržbu. Těm, kteří odmítli pomoc, hrozilo vězení.
Tyto peníze spravovali církevní správci pro charitu chudých (overseers of the poor) . Pokud zbyly nějaké prostředky z „daně na chudé“ vybrané od obyvatelstva, pak měly být nasměrovány na vytváření pracovních míst pro chudé. Poté se smírčí soudci museli postarat o nákup pozemků a stavbu veřejných domů, jejichž obyvatelé byli povinni pod hrozbou tělesných trestů vykonávat jakoukoli jim nabízenou práci, za kterou jim samozřejmě nikdo nic neplatil. Žebráci museli pracovat pouze za přístřeší a jídlo.
Ve skutečnosti se tento zákon stal předzvěstí toho, co se později stalo známým jako pracovní domy .
Poté byly vydány zákony z let 1574, 1576 a 1597 (celkem bylo za vlády dynastie Tudorovců (1485-1603) přijato 17 zákonů o chudých), které nařizovaly organizaci zvláštních míst pro bydlení a pobyt tuláků a žebráků, povinnosti zapojit chudé do práce a poskytovat jim materiály jako vlnu, konopí a len. Zároveň podle těchto zákonů musely místní úřady budovat tzv. nápravné ústavy (typu věznice), ve kterých by napravovaly pracovníky, kteří tvrdošíjně nechtěli pracovat nebo pracovali nedbale.
Místní farnosti a zvláštní faráři byli jmenováni odpovědnými za chudobince. Také každý práceschopný byl povinen živit své „chudé, staré, slepé, chromé a nemohoucí“ příbuzné. Za nedodržení tohoto zákona hrozila měsíční pokuta ve výši 20 šilinků.
Obecně platí, že anglická elita s čistým svědomím (či spíše s bohorovným klidem – pozn. překl.) předala péči o nejchudší obyvatelstvo do rukou samotného obyvatelstva. Sami nehodlali dát ani penny na pomoc. Nechystali se trvale organizovat žádné státní příspěvky. A to i přesto, že léta 1558-1603 připadla na „zlatý věk Anglie“ za vlády Alžběty I., v němž tehdy roční příjem anglické státní pokladny činil 300 tisíc liber, tedy země vůbec nebyla chudá.
A konečně, po 250 letech, kdy vláda teprve začala věnovat pozornost svým chudým občanům, v roce 1601 vyšel alžbětinský „Zákon na pomoc chudým“ (The Poor Relief Act 1601) neboli „Starý zákon o chudých“, který byl základem chudinského právního systému pro Anglii a Wales. Ve „zlatém věku Alžběty“ Anglie stále nedokázala adekvátně vyřešit problém chudých. Je pochopitelné proč.
Za 200 let se ve „staré dobré Anglii“ vystřídalo 5 dynastií (Plantagenetové, Lancasterové, Yorkové, Stuartovci a Tudorovci). Země byla uvržena do propasti válek – stoletá válka s Francií, válka bílých a šarlatových růží, kdy o trůn bojovali Lancasterové a Yorkové, selská povstání, malé lokální války baronů, kteří jeden druhého okrádali o majetek. Nebyl vůbec čas na plebs – anglická elita si nadšeně navzájem podřezávala hrdla. Taková je anglická elita a takoví jsou angličtí gentlemani.
To není jako ruský car Ivan Hrozný, který v obavách o svůj lid v roce 1550 napsal polskému králi Zikmundovi-Augustovi: „… chceme, aby Bůh dal mému lidu v mých zemích, aby byl v klidu bez jakýchkoli potíží“ , odmítl žádost posledně jmenovaného umožnit židovským obchodníkům vstup do Moskovie. Důvod odmítnutí byl následující: „…od křesťanství Rusy odtahovali a přinesli do našich zemí jedovaté lektvary (silný alkohol) a našim lidem mnoho špinavých triků prováděli.“
Ivan Hrozný navíc za 54 let své vlády popravil 3 až 4 (podle jiných zdrojů až 15) tisíc lidí, ale ani jednoho bez soudu, avšak anglický Jindřich VIII. (1509-1547), přibližně ve stejnou dobu – 72 tisíc lidí (asi 2,5 % z celkového počtu obyvatel země) jen „pro tuláctví a žebrání“ a královna Alžběta I. (1568-1603) – 89 tisíc.
Ale Hrozným (takto se překládá z angličtiny výraz the Terrible) je na Západě nazýván Ivan IV., který odráží ideu velikosti, spravedlnosti a pořádku v zemi, ale ne tyranii a už vůbec ne krvavou tyranii, ale Alžbětu I. tam nazývají „Dobrá královna Bess“ .
Vraťme se k anglickým žebrákům. Za dob této „Dobré královny“ bylo v hlavním městě Anglie tolik žebráků, že se někdy nedalo jet po ulici – ze dvou set tisíc obyvatel Londýna bylo asi padesát tisíc chudých. V roce 1581 tedy dav chudých žebráků obklopil kočár samotné královny, což ji pěkně vyděsilo.
Alžbětinské právo začlenilo a formalizovalo všechna předchozí chudinská práva. Jeho hlavní ustanovení byla:
o práce neschopné chudé („chromí, nemohoucí, staří, slepí“) se musí starat v chudobincích;
práceschopní chudí by měli být umístěni do pracovních domů a měli by dostat materiál potřebný pro práci;
ti, kteří odmítají pracovat, musí být biti bičem;
povaleči by měli být posláni do nápravných zařízení nebo dokonce do vězení;
byla zakázána potulka a žebrání (povolena byla pouze almužna ve formě jídla);
děti chudých by měly být dány do učení;
chudí a nemohoucí rodiče museli žít se svými dětmi;
chudí si mohli vybrat, jakou pomoc přijmou – zda půjdou do pracovního domu nebo si vyžádají pomoc mimo něj penězi, jídlem a oblečením.
Vzhledem k tomu, že záměrné budování chudobinců bylo nákladné, byla pomoc nejčastěji poskytována podle druhé možnosti. Veškerá pomoc šla přes církevní farnosti, kterých bylo v době přijetí zákona 1 500. Poněvadž tehdejší populace byla celkem malá, znali farští zřízenci téměř všechny své chudé svěřence podle tváře. Svou vlastní vůlí mohli určit, kdo je hoden a kdo není hoden pomoci.
Výše místní daně , která byla tímto zákonem stanovena, nebyla pevně stanovena. Každá farnost ji nastavovala podle místních potřeb. Proto se podmínky a úroveň vyživování invalidních žebráků farnost od farnosti lišily. Ale v každém případě to bylo minimum možného. Anglický stát tak opět opustil pomoc chudým a veškerou zodpovědnost za péči o ně strčil na obyvatelstvo.
V roce 1697 byl navíc vydán zákon, že chudí, kteří potřebují pomoc, musí nosit na levém rameni písmeno P (z anglického slova pauper – žebrák, chudák) na červeném nebo modrém pozadí, kterému předchází první písmeno jméno farnosti, do které byl tento žebrák přidělen.

Nášivka chudého z chudobince Ampthill
(7) „The Magdalene Sisters“ ( „Padlé ženy“ Irsko – Spojené království, 2002). Film je založen na skutečných událostech, takže Vatikán oponoval uvádění tohoto filmu. Takzvané azyly Magdaleniny v Irsku byli provozovány pod záštitou katolické církve. Nacházející se zde mladé dívky vyloučené z rodin nebo jako sirotci, se ukázaly v podmínkách blízkých uvěznění. Těžkou prací v prádelně museli zaplatit za své „hříchy“. Film ke stažení ZDE .
Stručný obsah filmu: Dívku Margaret znásilní na oslavě bratranec Kevin. Další dívka Bernardette mluví s chlapci a třetí Rose má nemanželské dítě, které dá k adopci. Všechna tato tři děvčata se dostanou do tzv. Magdaleniny prádelny. Zde pracují, spí a žijí podivný život. Nesmí spolu ani mluvit. Když jedna z nich uprchne, je vlastním otcem dotažena za vlasy zpět. Zdejší řádové sestry dívkám toto „přežívání“ nijak neusnadňují, naopak jim to ztrpčují jak a kde se dá. Bernardette ukáže jednomu závozníkovi ohanbí, aby jí dopomohl k útěku. Ale on v poslední chvíli zklame a kýžené dveře ke svobodě neotevře. Jiná dívka Kristina (která má venku dítě), jde schválně spát v mokré košili, onemocní a pokusí se oběsit, ale „kamarádky“ ji na poslední chvíli zachrání. Později je stejně odvezena do blázince, i když za něco jiného. Další dvě dívky plánují útěk. Udělají však při tom hluk. Takže se zdá, že se jim to nepovede. Navíc vznikla potyčka o klíč… ( Zdroj )
Text jedné písně česky
Video na Youtube
Zdroj: RuAN
Překlad: Bedřich Vinopalník 2022


Nejčtenější za týden