VENDULA ZAHUMENSKÁ
Strašně se s dětmi nasmějeme nad stupidními zprávičkami o opičích neštovicích . Myslíme si, že se to tentokrát krapet nepovedlo, pokud jde o výběr názvu choroby, je to stejně blbé jako prasečí chřipka. Covid byl jednoznačně lepší: nový, strašidelný a vůbec. Sice nic moc neuměl, smrtnost měl směšnou, ale rozhodně to znělo podivně a cize a jméno budilo u řady lidí požadované emoce.
Za celou pandemickou šaškárnu jsme s manželem, brněnským advokátem, napsali přes dvě stovky nejrůznějších žalob. Z legrace a taky trochu jako prevenci před depresivními stavy z toho, kam se dohrabala lidská společnost, jsme jim často dávali různá žertovná jména (ale ani ta nepomohla a žádné z oněch podání nepřineslo kýžený výsledek – výhru zdravého rozumu a svobody; soudy prostě státu dovolily všechno).
Mezi moje oblíbené patřila žaloba vousová nebo série klimaticko-respirátorových žalob (předevčírem jsem zrovna napsala ve věci ochrany před neuvěřitelným zabordelením planety vším tím nechutným a hlavně úplně zbytečným plastovým odpadem z roušek, respirátorů, testů, rukavic a jiných blbostí kasační stížnost, která už doputovala datovou schránkou na Nejvyšší správní soud).
Miluju taky svoje buddhistické žaloby, dále pak ty, kde jsem se snažila šermovat svým dříve vysloveným přáním, že v případě, když dostanu (konečně!) slavný kovídek, dlabu na léčbu a raději zemřu doma, hlavně svobodná (koronavirus je ale bačkora a pořád na mne ještě neskočil). S potěšením jsem psala taky žalobu odůvodněnou světskou výhradou svědomí.
Moje nejmilejší je „sprostá žaloba“, ta ale zůstala zametená někde pod kobercem na Nejvyšším správním soudu, škoda. Skromně se domnívám, že se mi fakt povedla.
Vše o tom, jak jsme dva roky bojovali se státní hydrou, najdete na blogu Stav bez nouze.
Když si tak čtu další další bláboly v našich úžasných masmédiích o tom, jak se najednou z ničeho nic začala rozmáhat jakási vopičí choroba, která existuje již desítky let (a doposud si dřepěla někde v Africe, občas asi někoho skolila, ale to bylo všecko a nebylo o ní ani vidu ani slechu) a najednou asi zmutuje a začne se šířit jak oheň na vyprahlé jižní Moravě (to je problém, to bychom měli sakra řešit a ne békoviny), říkám si, jakéže dám jméno další žalobě v situaci, když by WHO a pak celý poslušný svět napadlo vyhlásit lockdowny po vzoru těch čínských kvůli nové smrtící epidemii…
Zatím nevím, nechám se překvapit případnou momentální inspirací. Jen se bojím, že po těch předlouhých týdnech teroru už budu trochu vyšťavená. Přeci jen covid, klima, islám, inflace, Ukrajina, hladomor v Africe, který zjevně máme taky z jakési podivné solidarity řešit, to dá jednomu pěkně zabrat. Možná, že se na žaloby už doopravdy vykašlu a budu raději pozorovat ptáky na obloze, hladit kočky, chodit na dlouhé procházky se psy (na kterých mi popravdě záleží o 100% víc než na celé té zpropadené Africe a všech jejích obyvatelích dohromady) a péct buchty (dokud mám mouku), krmit slepice a učit se s dcerou o světelných jevech a vedlejších větách podmětných.
Vzhledem k tomu, jak fungovaly soudy za covidu nejde očekávat, že by to snad v tomhletom chystaném opičinci bylo lepší. Myslím, že je to skutečně jediná cesta, jak přežít – na pár let se zaryglovat ve vlastním světě a na to, co se děje venku reagovat co nejméně. Tak to nakonec vypadá, že vopičí a jiné žaloby přenechám mladším, čerstvějším a hlavně naivnějším osobám, které se ještě domnívají, že svět lze změnit. Já už jsem citově okoralá. Stejně by si soudy zacpaly uši, zavřely oči a zakryly by si ústa. Přesně jako ony tři známé opice.
VENDULA ZAHUMENSKÁ
The post Opičí žaloba … bude nebo nebude? first appeared on Pravý prostor .
