Krajina kolem Hodonína bývala centrem velkomoravského státu. Drobný cestopis z návštěvy.
Řeka Morava je dnes v okolí Hodonína regulovaná až až. Pár slepých ramen ještě zbylo, ale její napřímený tok by obyvatelé Velké Moravy určitě nepoznali. Za jejich časů a ještě dlouho po nich (až do 20. století) to byla líně se kroutící nížinná řeka vytvářející všelijaké obloučky a zátočiny.
Takto rovně řeky v nížinách “od přírody” rozhodně netečou
Jeden takový systém říčních ramen ležel nedaleko dnešních Mikulčic. Ostrovy, které v něm vznikly, byly dobrým místem pro stavbu opevněného sídla . Nevíme, jak se ve velkomoravské době jmenovalo, ale byl to docela významný opěrný bod vojenského charakteru. Svého času dokonce historici spekulovali, že šlo vůbec o hlavní město Velké Moravy, ale to se dnes klade o kus dál, do oblasti Starého Města . I tak bylo hradiště u Mikulčic významné a stálo zde, mimo jiné, několik kamenných kostelů. 2500 nalezených a prozkoumaných hrobů ukazuje na vysokou koncentraci obyvatelstva.
Dneska zde nežije nikdo kromě kočovných archeologů, moderní osídlení leží o kus dále u železniční trati, dobrou půlhodinku svižné chůze od hradiště. Je tu ale muzeum s vyhlídkovou věží (ostré schody, uf), ze které získáte aspoň trochu představu o rozložení starého městečka. Místo zaniklých ramen Moravy tu vysázeli pásy trávy ostřice, která vypadá jinak a ukazuje, kudy kdysi voda tekla.
Hlavní budova mikulčického muzea. Inu pěkné, ale tento typ architektury bych čekal spíš v nějakém průmyslovém skanzenu na svém rodném Ostravsku
Nad zemí nezbylo nic kromě náznaků valů. Všechno jsou vykopávky. Nad základy jednoho z kostelů postavili před pár lety krytý pavilon, kam se chodí s průvodcem. Dostanete-li se tam, uvidíte i odkryté hroby velkomoravské šlechty. Na holé kosti svítí umělé světlo – zmrtvýchstání po jiném způsobu…
Určitou záhadou je pár mohutných mužů pohřbených kolem, měli přes 180 centimetrů v době, kdy průměrná výška zdejších mužů činila 162 cm. Možná šlo o příslušníky jiného etnika, třeba vikingy. Jasno by v tom měly udělat testy DNA, které právě probíhají.
Model mikulčického hradiště, Jan Sapák , CC BY-SA 4.0
Podle průvodce byla zdejší opevnění mimořádně mohutná, naprosto nedobytný overkill . Jen o pár minut později hovoří o dobytí pevnosti maďarskými nájezdníky.
“Není to trochu rozpor?” ptám se. – “My si myslíme, že jim někdo zevnitř otevřel bránu.”
Aha, tak tuhle národní tradici si poctivě držíme dodnes.
(Abychom ale nebyli jen melodramatičtí: existuje i alternativní teorie, podle které zdevastovala hradiště povodeň .)
Dnes tvoří Morava státní hranici, ale dřív tomu tak nebylo a za Velké Moravy už vůbec ne. Obě strany řeky k sobě patřily.
Nedaleko od mikulčického hradiště spojuje břehy Moravy nová lávka z roku 2019. V poklidné venkovské krajině působí tak trochu, jako by zde přistálo UFO. To by Svatopluk zíral! (A na tu cenu taky: sto milionů korun .)
Velkomoravská lávka z pohledu blížícího se poutníka…
… a přímo od své paty
Díky tomu může i pěčí turista navštívit unikátní kostelík na slovenském břehu, kostel sv. Margity Antiochijské . Je to jediná stojící stavba z hradištního období – buď přímo velkomoravská, nebo “těsně po”. Přesně na rok to určit nejde.
Kostelík sv. Margity Antiochijské
V době naší návštěvy tu probíhá rekonstrukce, objekt je obehnán drátěným plotem a dělníci na něj nahazují novou vrstvu malty (kolikátou asi už)? Nezbývá tedy, než jej zkoumat pouhým pohledem, bez možnosti dotknout se stěn starších než Pražský hrad. Zvláštní pomyšlení, že v době, kdy ten kostelík stavěli, stačily k zápisu letopočtu pouhé tři číslice. A že ta mohutná lípa, která vedle něj stojí, je asi šestkrát mladší.
Na zdech je mimochodem původní technika vidět – nejsou rovné a trochu se boulí. Patrně to tehdejší zedníci jinak neuměli. Civilizace je složitý a pomalý proces; i stavět rovné zdi se museli lidi nějak naučit a nešlo to ze dne na den.
O pár kilometrů dál, stále ještě v jádru bývalé Velkomoravské říše, leží oblast jménem Moravská Sahara. Řeka tu kdysi uložila silné vrstvy písků a vítr z nich udělal duny. Dnes se část písku těží, další část naši předci v 19. století zalesnili borovicovým lesem. Poodhalený zůstává jen pět kilometrů dlouhý pás podél železničního koridoru.
Nálada, která tu panuje, jako by připomínala Krylovo “Morituri te salutant”. Písek a prach a udusaná hlína.
Tady je ovšem království ještěrek, pavouků a dravých ptáků. Lidé tu nikdy nežili. Na přesýpavých píscích, kde je jen málo zdrojů vody, se bydlet nedá.
V příštím díle moravského putování se naopak přesuneme někam, kde se dá bydlet velmi, velmi dobře. Přímo luxusně, hlavně pokud jste zámeckým pánem nebo paní.
Diskusní fórum k příspěvku najdete zde .
Hudební epilog
Autor téhle skladby, Fanoš Mikulecký , se narodil právě v Mikulčicích. Měl takový cit pro místní tradice, že jeho díla nerozeznáte od folklóru.
P.S.: Čtete-li rádi tento blog, můžete autora podpořit. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je přispět na Knihovní fond .
Právě jsou v předprodeji Zapomenuté příběhy 4. a dorazily i USB disky s nahranými audioknihami .
Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy , Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 pro sebe, pro někoho jiného. Sada všech tří ZP je dostupná se slevou a všechny knihy dohromady ještě s větší slevou.
Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.
A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde:
Jméno E-mail Souhlasím se zpracováním svých osobních údajů podle tohoto Prohlášení . Thank you!