PETR ROBEJŠEK
Ve čtvrtek jsem viděl znamenitou inscenaci románu Josefa Škvoreckého, „Příběh inženýra lidských duší“. Bylo to setkání s knihou, kterou jsem poprvé četl ve svých třiceti letech. Tehdy, sotva tři roky v emigraci, jsem musel opakovat v Praze ukončené studium a žil jsem ze stipendia. Živě si pamatuji, jak jsme s manželkou dumali nad katalogem Škvoreckého ´68 Publishers´ a počítali, které knížky si vedle těch do školy můžeme dovolit. „Inženýr lidských duší“ měl dva objemné díly a stál hodně. Ale koupili jsme si ho.
Tehdy jsem Škvoreckého dílo četl s požitkem, protože mi autor mluvil z duše, s mrazením při líčeních zrůdností fašismu a komunismu, s radostí člověka, který žije skromně, ale svobodně a s nadějí, že vládci v Praze také brzy ztratí dech. Ale když pak, před třiatřiceti lety, padl komunistický režim, tak k nám na kamionech plných konzumu vtrhl, uvnitř dekadentní Západ. A s jeho příchodem u nás oživli také inženýři lidských duší.
Tento název poprvé použil Alexandr Ždanov v roce 1934. Byl to komunistický ideolog, Stalinem pověřený řízením sovětské kultury a nesl odpovědnost za pronásledování nekonformních umělců jako Anna Achmatovová, Michail Zoščenko, Dimitrij Šostakovič a Sergej Prokofjev.
Na inženýry lidských duší Ždanov pasoval vědce a umělce, protože měli pomoci přebudovat svět podle představ sovětských komunistů. Dnes (….) promiňte, dnes již zase ne, ale ještě před dvaceti lety jste si mohli v Radiu Praha poslechnout tato slova: „Spojení inženýr lidských duší je pejorativní a ironické a tento postoj zachycuje vystřízlivění z jakýchkoliv umělých zásahů do života, ať již společnosti nebo přírody.“
To je co? Takhle na nás veřejnoprávní rozhlas mluvil ještě v roce 2003. To dnes už zase máme, nejenom v rozhlase, inženýrů lidských duší požehnaně. A všichni se zápalem hodným lepší věci, plní tu samou ždanovskou úlohu; zasahovat do života společnosti a přírody podle ideologických direktiv.
Jsou to kupříkladu ti experti, kteří nám vysvětlují, že strašení lidí je v pořádku, když je straší ti správní, ale je špatně, když straší ti nesprávní. A také nám objasňují, že o tom, kdo straší správně a kdo špatně, rozhodují výlučně ti, kteří straší pro správnou věc. Stejně dubiózními argumenty nám dokazují, že je společnost rozštěpená na správné a nesprávné lidi a sjednotit se musí jenom směrem k názoru těch správných. Tahle bizarní dialektika obstojí jenom proto, že se dnešní žáci soudruha Ždanova bojí debatovat s těmi, kteří mají na úlohu umělců a vědců ve společnosti jiný názor. A aby s nimi mluvit nemuseli, tak je označí za populisty a dezinformátory.
Škvoreckého Dannymu by tohle všechno přišlo důvěrně známé. Hned na začátku hry poslouchá, již jako profesor na kanadské univerzitě, v sedmdesátých letech, tirády pokrokové vědkyně o tom, čemu se dnes říká gender.
Když jsem se předevčírem, čtyřicet pět let po přečtení Škvoreckého románu, společně s Dannym znovu trmácel moderními dějinami naší země, tak jsem dostal strach, že si česká společnost zopakuje totalitu dobra a tentokrát v té nejhorší možné, digitalizované podobě.
A proto vykažte ze svého života všechny inženýry lidských duší. Jsou totiž jako vždycky slouhové diktátorů. A vám se bez nich bude snáze dýchat, lépe rozhodovat a úspěšněji působit; pro sebe, pro své děti a pro svou zemi.
Petr Robejšek
The post Byl jsem v divadle … first appeared on .
