Poté, co jsem byla aktivistkou za ženská práva v cizině, pokusila jsem se o něco podobného ve své rodné vlasti. Zatímco v Evropě se podařilo založit ženský spolek, který sice skončil u soudu a na seznamu extrémistických hnutí, u nás něco takového rozhodně nehrozí.
Ve své činnosti za práva žen jsem v domovině nijak neuspěla, naopak jsem proti sobě popudila ženy, jejichž práva jsem chtěla zastávat. Naše ženy se sdružovat za ženská práva rozhodně nebudou.
Abychom se v problematice lépe orientovali, předně si musíme uvědomit obrovské rozdíly v západní demokracii, které panují mezi právy občanskými, lidskými, mužskými a ženskými. Pak snáze pochopíme, že jedinec pohlaví ženského ve skutečnosti vůbec žádná práva nemá. A na rozdíl od zahraničí české ženy žádná práva ani nevyžadují. (Už to, že máme jedince a nikoliv „jedinkyni“ a že ženy nejsou rodu životného, ledacos vypovídá o zmanipulování českého myšlení a jazyka.)
Ženy mlčí. Pokorně a obdivně snášejí nadvládu mužů. Přisluhují mužské organizaci společnosti, na které parazitují a přiživují se. Nejen to, dokonce jsou i citově unášeny hanebnostmi a masakry mužské části populace. Ve skrytu duše jim muži svojí mužností imponují.
Nenechme se mýlit. Pokud nějaké západní feministky bojují za ženská práva, tak zápolí za mužská práva pro ženy a nikoliv za ženská práva pro ženy. Všechny historicky doložitelné boje o uspořádání a vládu v lidské společnosti jsou záležitostí mužů. Jen občas, aby se neřeklo, jsou nějaké ženy přizvány do veskrze mužské politiky, aby opticky zakrývaly její jednostrannost. Také jste si všimli, jak se takové osoby hormonálně rychle mění na muže?
Demokracie prý spočívá ve svobodné soutěži idejí. Pouze s tím, že když máme soukromou demokracii, tak to musí být soutěž idejí pouze demokratických. Čili o žádnou svobodnou soutěž idejí se vůbec nejedná.
Naši rodiče jistě znají podobnou svobodnou soutěž idejí z dob před rokem 1989. Pouze s tím minimálním rozdílem, že tenkrát to byla soutěž socialistická, neboť byla lidová demokracie, která vylučovala všechny nesocialistické ideje. To, že všechny tyto ideje, ať kapitalistické nebo socialistické, byly a jsou mužské, nikdy nikoho moc nezaráželo.
Materializmus již podle konstrukce svého názvu by měl být ženského charakteru, zatímco idealizmus mužského. (Ten) materializmus (rod mužský), by se měl týkat materie, hmoty, ženy, matky a přírody. Místo toho byl vesmíru přiřčen rod mužský, ačkoliv je pohlaví ženského. Což netvoří jeho většinu tzv. černá hmota, dříve nazývaná Černou matkou? Materializmus se tedy stal tedy prohnaným genderovým způsobem mužským.
Idealizmus se má týkat (těch) idejí, ducha a vědomí. Bůh, který je nejvyšší ideou idealizmu, byl podobným podvodem ocejchován rodem mužským. Všem privatizacím hmotných statků pozemských, byť nazývaným kolektivizací, vždy předcházela privatizace myšlení a vyjadřování.
Andrew Phillip Smith ve svých poznámkách k Filipovu evangeliu (Volvox Globator 2012) uvádí, že „ duch svatý je rodu ženského, je nepravděpodobné, že by oplodnil Marii. Duch je v hebrejštině a koptštině rodu ženského, ale v řečtině rodu středního a v latině rodu mužského. Trojice otec, duch svatý a syn je tedy rodinnou jednotkou tvořenou otcem, matkou a dítětem, která je podstatně vyrovnanější než ryze mužská trojice pozdějšího křesťanství“ .
Už chápete to nesrozumitelné tajemství boží trojice, kterým operují černokněžníci dva tisíce let, aby udrželi lidstvo v otroctví, a to zejména jeho ženskou část? Žena je slabinou muže. Jestliže vyřadíme ze hry ženu, ovládneme snadno muže.