Kráčím po chodníku a můj stín nalevo ode mě kráčí se mnou. A je takový, jaký byl, když mi bylo dvacet. A o tomhle vás mohu ujistit, na to si přes všech sedmdesát brázd uplynulého času dobře pamatuji. Pravda, pohybuje se pomaleji než tehdy, ale to na konturách toho stínu není znát.
Umělecký dojem zůstává tedy neporušen a můj stín je ke mně ostatně milostivý i v jiných ohledech. Není na něm např. vidět, že mé nohy, které v nejranějším dětství tvořily písmeno O, pak se prý díky rybímu tuku srovnaly, ale teď, bohužel, kreslí to nepěkné O znovu. Ale tohle ten můj stín, jak já jej mohu sledovat, nezobrazuje, protože vždycky, a to bůhví proč, na mě při jeho pozorování svítí slunce ze strany a nikdy ne za zády.
lubomir man 20
Promo článek:
Promo článek
číst dál