Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (7. díl)

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (7. díl)

Petr Kužvart  23. 9. 2020     e-Republika „Kult osobnosti”, neodmyslitelně spjatý se Stalinovou osobou, nebyl vůbec ojedinělý. Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz) Pokračování 7. Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (6. díl) „Kult osobnosti” v reálném socialismu a rozšíření samovlády v dějinách Je čas podívat se na generalissima Stalina blíže. Zásadní důležitost pro jeho mocenský vzestup mělo jeho zvolení do politbyra v roce 1921 a následujícího roku pak dosažení funkce generálního tajemníka VKS(b) a udržení tohoto postavení v dalších letech. Tím ovládl centrální stranický aparát a jeho prostřednictvím postupně i stranické a státní struktury v celé zemi. Stal se prakticky nejvyšším a ústředním aktérem monopolizace politické moci v zemi. Již víme, jak krok za krokem válcoval vnitrostranickou opozici. Jeho role při vzniku a stabilizaci monopolní byrokracie byla bezpochyby klíčová. J. V. Stalin, to byla od poloviny 20. let opravdová nově vyšlá hvězda první velikosti v čele rodící se monopolní byrokracie. Člověk bezohledný ale celkem nevýrazný, spíše tuctový řečník, žádný oslnivý esejista, postrádal Leninovu bystrost a polemickou i agitační obratnost, ale i nesporné charisma a intelektuální kvality řady dalších kolegů v tehdejším bolševickém vedení, zejména Lva Trockého a Sergeje Kirova. A přes to všechno se tato šedá ale vychytralá a intrikánská aparátnická myš stala nakonec zbožštělým Velikým vůdcem světového proletariátu, totiž opravdu nejdokonalejší personifikací všech podstatných vlastností nastupující nové panující třídy i jejího vznikajícího panství nad celou ostatní společností a dala dokonce své jméno klasickému období dějin reálného socialismu. „Kult osobnosti”, neodmyslitelně spjatý se Stalinovou osobou, nebyl vůbec ojedinělý. Zbožšťování žijících a vládnoucích vůdců bylo zejména v klasickém stalinistickém období naprosto běžné ve všech režimech této vyvojové fáze reálného socialismu. U nás to byl kult „prvního dělnického prezidenta” Klementa Gottwalda, v Polsku kult Boleslawa Bieruta, v Maďarsku uctívání Mátyáse Rákosiho, ve východním Německu – NDR pak kult Wilhelma Piecka, v Bulharsku Georgi Dimitrova, v Jugoslávii Josipa Broze Tita, v Rumunsku Gheorghe Gheorghiu-Deje a od roku 1967 potom Nicolae Ceausesca, v Albánii Envera Hodži, Suchbaatarův kult v Mongolsku, v Číně kult Mao Ce-tunga, ve Vietnamu Ho Či Mina a v severní Koreji, jediném do dnešních dnů přeživším klasickém stalinistickém režimu, je to až doposud kolosální kult rodové dynastie Kimů (Kim Ir-sen do roku 1994, Kim Čong-il do roku 2003 a nyní Kim Čong-un). Vynechávám tu vědomě problematiku socialistické Kuby, pro řadu jejích specifik. Vypadá to, že sklon ke kultu až zbožšťování vůdce byl silnější a spontánně, organicky vznikal spíše v případech zaostalých agrárních společností v procesu jejich nekapitalistické industrializace nebo alespoň snah o takovou urychlenou industrializaci, tedy původně v sovětském Rusku - SSSR, ale i v Číně, Mongolsku, severní Koreji, Vietnamu. Do východoevropských zemí byl kult vůdce spíše druhotně přenesen i s celým závazně vnucovaným vzorem sovětského stalinistického uspořádání, který bylo povinností následovat. Tady měl intenzivní „kult osobnosti” místního vůdce poměrně krátké trvání a po zahájení „destalinizace” v polovině 50. let minulého století slábl, což souviselo i s postupnou generační obměnou ve vrcholových funkcích. Na severokorejském režimu si můžeme ukázat opačný trend: Tady ani po dvou výměnách vůdců kult nikterak neslábne. Jednalo se o velmi zajímavý pseudonáboženský kult s doprovodem příslušné oficiální hagiografie, mýtus obsahující masivní sociálně psychologické a propagandistické sankcionování nedotknutelnosti nové moci. Bylo by určitě zajímavé vyzkoumat a s jistotou určit, proč byl tento jev právě v prvém, stalinistickém období reálného socialismu tak všeobecně rozšířený a intenzívní. Podle všeho to souviselo s nutností ideologického a propagandistického posílení a zdůvodnění naprostého centralismu ve vznikající monopolní byrokracii samotné, s nutností propagandistického, sociálně psychologického ukotvení a zajištění nové a zatím dostatečně nestabilizované třídní moci a také s úsilím převrstvit přirozené tendence k odstředivosti, ideovému oponování a reálnému odporu celé ostatní, diktátorsky ovládané společnosti. Kult osobnosti a devótní oficiální uctívání úřadujícího vůdce byly jednotícím a stabilizujícím prvkem pro samotnou hierarchicky strukturovanou novou panující třídu. A tak se Stalinovo postavení analogicky a z obdobných příčin následně obtisklo i do pořádků nově postupně během prvé poloviny 20. století vznikajících dalších reálně socialistických režimů. Všechny startovaly z fáze klasického stalinistického systému převzatého ze Sovětského svazu a s ním také kult vůdce přebíraly od této velmocenské metropole reálného socialismu. Nedělejme však z toho něco tak úplně výjimečného a ojedinělého. Takové kulty a kultíky, to zdaleka není a nikdy nebyla pouze specialita reálného socialismu. Celá psaná historie lidské druhové kultury (a podle všeho i tušená prehistorie téhož) je z naprosto převažující části plná monokratických forem vlády nebo alespoň reálné monokracie, jež funguje v zákrytu za nějakým demokratickým nebo jinak kolektivistickým divadýlkem, viz římské: princeps inter pares. Holt jsme společenská zvířata („zoon politikon”, jak praví filosof) a v každé skupině, tlupě, smečce nebo stádu tak, jako u všech společensky žijících vyšších savců obecně se sama sebou vytváří hierarchie. Je to velmi efektivní etologická strategie: Pokud by nebylo ustavené hierarchie ve skupině, pak by vždy znovu a znovu musely probíhat boje o pořadí přístupu ke zdrojům, což by bylo naprosto energeticky neefektivní a vysoce rizikové pro vítěze i poražené. Dávat za každé napití u napajedla nebo najedení všanc zdraví (riziko zranění) nebo případně i život se prostě nemůže vyplatit nikomu. Existence hierarchické struktury dává jistotu těm nahoře i těm pod nimi, že se na ně dostane, že jsou v pořadí, že jsou zde celkem přijatelná pravidla, jež nahrazují neustálou soutěž a konfrontaci. Tedy hierarchická struktura tlupy, smečky, stáda, ale i lidských komunit, rodu či klanu a kmene nebo národa je naprosto přirozená, instinktivně daná a evolučně velmi funkční a „rozumně” vyvinutá. Pokud ovšem existuje skupinová hirerarchie, pak musí být některý jedinec na jejím vrcholu, tedy tu musí existovat alfa samec, případně alfa samice (matriarchát krásně funguje třeba ve sloních stádech, ale i jinde v přírodě!). A máme tu samovládce. Sice víceméně instinktivně, nicméně opět naprosto „rozumně” a vysoce funkčně ustanoveného. A ve vyvinutějších fázích druhové kultury moderního člověka je dlouhá řada osvědčených a dlouhodobě praktikovaných forem samovlády, jedinovlády: Rodový či klanový stařešina, kmenový náčelník, vůdce kmenového svazu (Marobud, Atilla, Sámo…), dědičný monarcha, despota či diktátor pro krizové řízení - forem je moc. A s jedinovládou bylo vždy spojeno jisté uctívání funkce a jedince, který ji zastává. Vždy tu byl sklon k výsadám a zpravidla I nějakému mystickému, transcendentnímu sankcionování jeho úřadu a postavení (typicky panovník „z boží milosti”). Vždy bylo třeba se vládci poklonit, vzdávat mu povinné pocty a tím stvrdit, že jej i jeho autoritu uznáváme a nehodláme na ně útočit a konkurovat jim. Odtud se podle všeho vzal svérázný a průběžně vystupňovaný vývoj ke stále větším poctám ústící do úplného zbožštění monarchy, a to v egyptském faraonství, antickém římském císařství, stejně jako v císařství čínském nebo japonském. Toto bombastické uctívání je v evoluci lidské druhové kultury daleko spíše naprosto převažujícím, opakujícím se pravidlem, nežli řídkou a nahodilou výjimkou. Oproti okázalé nádheře a pompéznosti (zejména absolutních) monarchií je střízlivé a racionální vládnutí pomocí shromáždění plnoprávných členů obce (nebo alespoň klanových vůdců), kde se debatuje a hlasuje, naprosto všední, obyčejné, nudné a hlavně nenabízí žádné rychlé šance k získání celkové moci pro ambiciózní jedince, kteří se vždy najdou. Rozumné a osvícené, střízlivé demokraticky koncipované vládnutí v zájmu obecného dobrého a blaha všech je - jak to vypadá - tím nejméně přitažlivým a žádoucím modelem vládnutí v lidské společnosti. Bohužel! Lidi přitahuje přeexponovaná a naprosto neproduktivní nádhera zámeckého komplexu ve Versailles nesouměřitelně víc, nežli třeba představa prezidenta Švýcarského spříseženství (Schweizerische Eidgenossenschaft), svazku samosprávných kantonů, který jezdí do úřadu každý den vlakem jako běžný úředník nebo zaměstnanec a střízlivě, bez pompy, zato prakticky úřaduje, zařizuje, stará se a opírá se při tom o volená grémia, výsledky plebiscitů a samozřejmě o svůj mandát na velmi přechodnou dobu demokraticky stanovený… Divíte se po tom všem reálnému socialismu, že po vzoru revoluční Francie končící ve vnějškovém lesku a vnitřním hlubokém úpadku a marasmu Napoleonova císařství šel také cestou své mocenské konsolidace pomocí velkého a pompézního kultu osobnosti”? Ne, není se opravdu čemu divit! Reálný socialismus se zachoval naprosto tradičně, vůbec nenaplnil přísliby vzniku nové společnosti, jiné, vyšší kvality, v posledku dokonce beztřídní, kterou měly lidské dějiny konečně vyvrcholit. Ale ještě jednu poznámku je nutno učinit: „Kult osobnosti” není a nebyl individuální výjimkou, ojedinělým, izolovaným vrcholovým motivem, ale podstatným systémovým prvkem. Pod vrcholným kultem vždy následovaly a následují v hierarchii směrem dolů další a další dílčí kulty a kultíky, pěkně odstupňované co do reálné moci, výsad, poct a povinného pochlebování. Pod generalissimem byli menší a malí Stalinové na úrovni republik, oblastí, okresů a dalších paralelních struktur (ministři, ředitelé velkých podniků a jejich konglomerátů, generálové a maršálové Rudé armády a generalita i vyšší důstojníci NKVD atd.). Byl to opravdu hierarchický systém - nikoli jen individuální soubor výsad mocnáře na samé špici. Proto byla destalinizace po roce 1956 pouze povrchní a nedůsledná. Uťala sice již v mezičase beztak zemřelou hlavu, ale systém včetně soustavy kultů a kultíků v principu reálně zachovala. Vnějškově ale došlo k jistému umírnění a eliminaci výstřelků. II. část - Rozklad reálného socialismu v SSSR podrobně: jak to bylo a proč Úvaha o hodnověrnosti pramenů, jež jsou k dispozici Nyní půjde z povahy věci o přehled publikovaných skutečností a tvrzení, hodnocení událostí a s tím spojených názorů vesměs dobře informovaných zdrojů, dobových svědků. Nevyhnutelně musíme nechat stranou triumfalistické výkřiky vítězů, hagiografické havlistické literární úlety a propagandistické výhřezy nových ideologů a prodejných mediálních presstitutů dneška. Bude třeba se věnovat sdělením těch, kteří jako výjimky z okruhu současníků událostí měli přístup k relevantním informacím a tedy věděli, protože znali skryté děje. Převážně jde o lidi – často dost vysoce postavené – z prostředí pozdního reálně socialistického establishmentu. Tedy jde o ty poražené. Proto samozřejmě - jako konec konců i mezi námi, řadovými současníky vytvářejícími tehdejší široký lidový kompars událostí - ani tito vědoucí a sledující doboví poučení svědkové nebyli a nejsou nestranní. To je třeba mít na paměti. Žádný svědek není zcela nestranný a beze zbytku objektivní. Nicméně pokusím se oddělit a odfiltrovat hodnotící soudy a soustředit se na věcná sdělení. Tady je ale ještě jedno další riziko, jež spočívá v tendenčním, selektivním výběru faktů, o kterých svědek pojednává. To bývá podstatně složitější eliminovat. Zde musí zafungovat vlastní přehled problematiky tak, aby chybějící fakta a jejich výklad mohly být doplněny. Čtenář sám rozhodne, nakolik se mi to vše podařilo. Nicméně výpověď informovaných svědků a zúčastněných osob je pro naše zkoumání zásadní a v naprosté většině i vcelku hodnověrná, byť nevyhnutelně tendenční. Půjde v první řadě o fakta, popis situace. Nikoli o hodnotící soudy. Vycházím zejména z publikace Olina Jurmana a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019 a dále bylo čerpáno z práce Miroslava Dolejšího „Analýza 17. listopadu 1989“ z roku 1990 a také z vlastních svých vzpomínek jako aktivního lidového komparsisty v událostech 80. a počátku 90. let minulého století. V další části textu půjde záměrně o zřetězení obsáhlých dokumentárních citací, z nichž si následně vyvodíme příslušné poznatky a závěry. Co dnes víme o vývoji sovětské ekonomiky a politiky v druhé polovině 80. let? Kořeny dosažených epochálních změn ve východní Evropě je nutno hledat kromě vnitřních faktorů jednotlivých satelitů a cíleného působení Západu zejména v hrozivé existenciální krizi Sovětského svazu a v netradičních způsobech jejího překotného řešení. V letech brežněvovské stagnace byly četné problémy, například nefunkční ekonomika, zaostávání její technické úrovně, sociální degradace, národnostní konflikty atd., často přehlíženy a řešení odsouváno. Ekonomiku dusily a životní úroveň snižovaly především rostoucí výdaje na zbrojení. Až 40 % ekonomiky pracovalo pro armádu! Ani tyto olbřímí výdaje však nestačily kompenzovat nedostatečnou kvalitu zbrojní produkce. Celkově nižší technická vyspělost charakterizovala Sovětský svaz po celou dobu jeho historie. J. V. Stalin již na počátku industrializace varoval:  „Za vyspělými zeměmi jsme 50 až 100 let pozadu, tento rozdíl musíme rychle vyrovnat. Buď se nám to podaří, nebo nás nepřátelé rozdrtí!“ Chronické zaostávání v technické vyspělosti bylo nejcitlivější v oblasti moderní vojenské techniky především na bázi elektroniky, výpočetní techniky, biotechnologií a dalších. Dokonce už začalo bezprostředně ohrožovat bojeschopnost sovětské armády, zejména v ostré konfrontaci s USA. Jurij Andropov v polovině 70. let výstražně varoval, že západní vyspělejší přesné zbraně snadno eliminují sovětskou početní převahu v klasických zbraních. Vlastní výroba nestačila držet krok se Západem, dovozy narážely na embargo, pokusy okopírovat nelegálně získané prototypy se nedařily. Sovětské rozvědky signalizovaly děsivou katastrofu v případném konfliktu se Západem. Z důvodu blížícího se nebezpečí existenciálního ohrožení státu proto sovětští zpravodajci vyzývaly za vlivné podpory armádních kruhů k provedení hlubokých reforem ekonomiky i společnosti. Jejich průkopníkem se stal nový generální tajemník J. Andropov, dlouholetý předseda KGB. Traduje se, že na úvod své kolegy v politbyru oslovil:  „Soudruzi, vy žijete v zemi, kterou neznáte. Pravdu o ní čerpáte z ‚Pravdy‘!“  Jako všechna sovětská média, zkresloval též tento ústřední tiskový orgán strany záměrně skutečnost – domácí zkrášloval, západní očerňoval. Realitu proto znali pouze lidé z rozvědek, diplomaté, vybraní vědci a funkcionáři se zkušenostmi ze zahraničí; pouze oni mohli srovnávat fakta a otevřeně a beze strachu o nich diskutovat a nebojácně navrhovat neortodoxní změny. Andropov okamžitě zahájil sérii kontrol a personálních čistek. Jako bývalý náčelník KGB byl vybaven důvěrnými poznatky o děsivé korupci a velkopanském nepotismu, a proto proti nim zaútočil. Domníval se, že ke zlepšení situace pomůže striktní dodržování pravidel a leninských norem. Inicioval vznik odborných skupin reformátorů. Na jeho snahy navázal M. S. Gorbačov, který rozpoutal diskusi o nutnosti zcela zásadních změn. Domníval se, že SSSR už zachrání jedině hluboké systémové reformy celé společnosti, které jeho strukturu a fungování promění od základů, a začal je také ihned realizovat. Gorbačov se obával střetu s četnými konzervativci ve vedení a nařčení z revizionismu. Odvolával se proto na Leninův strategický manévr, kdy po zoufalém období válečného komunismu byl Lenin dotlačen existenciální krizí státu k ústupkům v základních principech dogmatického učení komunistické ortodoxie. Bolševici totiž tehdy v revolučním radikalismu a ideologické zběsilosti mj. zrušili v národním hospodářství fungování trhu, peněz, bank, obchodu apod. a docílili naprostý rozvrat ekonomiky, způsobili hladomor a přivedli bolševické zřízení na pokraj zániku. Lenin pružně vyhlásil projekt NEP (Novou ekonomickou politiku), vrátil do ekonomiky osvědčené nástroje trhu, částečně uvolnil soukromé podnikání a zachránil režim před krachem. Současně se Gorbačov snažil kolegy ve vedení přesvědčit, že dnešní ústupky, respektive ztráty pozic mohou být jen dočasné, příště je více než nahradí úspěchy velkorysé modernizace a budoucí prosperita celé společnosti, která s přitažlivým modelem inovovaného socialismu potom přiláká celou evropskou levici! Bezprostředním popudem k reformám se tedy stala hrozba ztráty vojenské parity v důsledku hlubokého technického zaostávání. To bylo hlavním argumentem, který přinutil vedení k neodkladnému přijetí bolestných a drastických změn. Pružnost a rychlost jejich řešení připouštěla dokonce i případné teoretické odchylky od marxistické ortodoxie. Perestrojka našla inspiraci také při studiu Marshallova plánu, zejména ve využití vnějších zdrojů financování rychlé rekonstrukce válkou zničených ekonomik. Reformátorům se zalíbila myšlenka možnosti zopakování jeho varianty. V aktuálním případě by sovětská ekonomika pro své zotavení vyžadovala roční úvěry v minimální výši 20-25 miliard dolarů nejméně po dobu 20-25 let! Okamžitě si uvědomili, že klíčovou podmínkou pro získání takových zahraničních úvěrů od solventního Západu bude nutnost kardinálně změnit vztahy se Západem. Strašidelná hrozba ztráty vojenské parity přesvědčila i opatrné geronty ve vedení - například ministr Slavskij řídil sovětské zbrojní programy ještě ve svých 87 letech! – že výhradní cesta k rychlé modernizaci sovětské výroby vede přes zahraniční úvěry a import embargované zahraniční techniky. Musí se změnit sovětská image „Říše zla“ a na faktech prokázat novou tvář sovětské vojenské a zahraniční politiky, přesvědčivě směřující od nebezpečné konfrontace k plodné kooperaci mezi Východem a Západem. Sametové a jim podobné revoluce ve východní Evropě jsou pupeční šňůrou propojeny s procesy sovětské perestrojky, jsou neoddělitelnou součástí její koncepce. Perestrojka v tandemu s novým způsobem myšlení, demokratizace, glasnosť a další atributy, to vše mělo dodat nový impulz socialismu obecně. Po etapách sanace a posílení sovětské ekonomiky a pozice SSSR ve světě bylo v jejím zadání vypracovat nový model socialistické společnosti, který se stane přitažlivým i pro další země v Evropě. Gorbačovovo vedení dost naivně předpokládalo, že na bázi klíčové spolupráce se sjednoceným a neutrálním Německem, na bázi optimální syntézy německých peněz a technologií a sovětských zdrojů surovin a pracovních sil by se v dlouhodobé perspektivě mohlo v Evropě vytvořit díky reálným úspěchům přitažlivého nového modelu socialismu mohutné uskupení levicově naladěných zemí, jež by mohly postupně výrazně omezit vliv USA na kontinentu. Perestrojka tedy byla velkou geopolitickou globální hrou, neuvěřitelně grandiózním projektem, který působil bombasticky až fantaskně. Zřejmě tím omámil i tvůrce samotné a pomohl přesvědčit úzkou skupinku sovětského vedení, které jediné znalo celkový projekt v úplnosti. Před veřejností zůstával ve své celistvosti utajen, aby případně neodradil potřebné zahraniční partnery, bez nichž by nebyl realizovatelný. Časově byl projekt rozdělen do několika etap, přičemž ty poslední byly načrtnuty pouze v nezřetelných konturách. Průvodním znakem projektu byla značná rychlost, jež měla vždy předbíhat rychlosti nezadržitelného rozpadání samotného státu a operativní pružnost koncepce – rozpornost, nestálost či nevyjasněnost konkrétních vizí, nedostatečnou promyšlenost a propracovanost do detailů vlivem rychlosti zavádění a podobných dětských nemocí. Zásadní rozhodnutí se často přijímala za pochodu nebo lépe řečeno spíše za běhu, v úzkém kruhu, bez velkých diskusí – autoritativně, operativně přímo na místě, mnohdy ve chvatu, bez hlubšího uvážení. Zamýšlená principiální renesance socialismu na evropském kontinentu se odehrávala za nepříznivých vnějších a zejména domácích podmínek rozvrácené ekonomiky, nefunkční státní správy, prorůstající korupcí a nepotismem. Otevřeně hrozily sociální a národnostní nepokoje, dokonce nebyl vyloučen v některých oblastech ani krátkodobý hladomor. Málokdo si dokázal uvědomit, že na stole leží otázka přežití samotného Sovětského svazu! Nejednotné sovětské vedení řešilo pod tlakem krize vždy řadu přezrálých problémů najednou, horoucně očekávaná pomoc ze zahraničí, jež se stávala kardinálním faktorem přežití, se stále nedostavovala. Vedení přestávalo kontrolovat výbušnou situaci. Grandiózní projekt perestrojky tak skončil předčasně, v poločase a to rozpadem samotného státu a rozvratem celého socialistického systému. (35) Sověti nabízeli politické ústupky za přísliby rozsáhlých německých investic do sovětského průmyslu apod. Především neopakovatelná historická příležitost – šance znovusjednocení Německa mírovou cestou sehrála zásadní roli v ochotě Západního Německa přispět k sanaci churavé sovětské ekonomiky. Hans Tietmeyer vzpomínal, jak byli připraveni nabídnout nejen obrovské sumy peněz (údajně až 500 mld. DM), pomáhali operativně také tím, že např. německé továrny pracovaly přesčas, aby zásobily sovětské vánoční trhy (i o nedělích šily podprsenky nadměrných rozměrů pro sovětské ženy apod.). Němci byli maximálně ochotni se Sovětům odvděčit za realizaci nabízené šance, což možná Sověti chápali asi až příliš nadějně. Na přelomu let 1989/90 Sověti podléhali bombastickému optimismu, který tehdy šířila světová média, a slepě spoléhali na nadějné pokračování slibně se rozvíjející spolupráce s Německem v horizontu dalších desetiletí, tak jako po předchozím dvacetiletém kultivování západoněmecko – sovětských vztahů, kdy se z nesmiřitelných nepřátel obě strany překvapivě transformovaly na úhlavní partnery v Evropě. Podle mlhavých představ reformátorů měla sovětsko-německá kooperace dlouhodobě hrát hlavní roli v procesu renesance sovětské ekonomiky a celkového potenciálu SSSR. Pravděpodobně pod dojmem této optimistické vize souhlasilo sovětské politbyro s jednotlivými kroky perestrojky, i když některé etapy okamžitě nepřinášely pozitivní efekty. Sovětské vedení bylo zřejmě přesvědčeno o finální výhře globální perestrojky a tedy bez protestů akceptovalo např. ztráty mocenského vlivu ve východní Evropě, obětování partnerů z RVHP včetně nejvyspělejší NDR apod. Politbyro asi doufalo, že se jedná pouze o dočasné ztráty. Zřejmě očekávalo, že všechny oběti a náklady vynahradí budoucí úspěchy koncipované kooperace dvou nejsilnějších evropských států. Bez významu potom nemusí být ani možné oslabení budoucí pozice USA v Evropě. (36) Sovětské vedení muselo odhodit všechny zábrany a věnovat se prioritně záchraně a přežití samotného Sovětského svazu. Potřebovalo co nejrychleji přetavit úspěchy dosažené na mezinárodním poli v efekty využitelné pro uklidnění domácích poměrů, např. v zásobování vnitřního trhu. Pružně akceptovalo dříve nemyslitelné podmínky západních partnerů, dělalo zásadní ústupky. Snad dokonce tiše předpokládalo, že budou pouze dočasné. Rychle lavírovalo i v otázkách budoucnosti východní Evropy. Připravovalo si své vyjednávací pozice pro summit na Maltě. Pro sovětské vedení bylo zcela nepřijatelné, aby před dlouze a toužebně očekávanou schůzkou M. S. Gorbačova s G. Bushem, pořádanou 2. a 3. prosince 1989, došlo ve východní Evropě ke krvavým excesům či vleklým sporům, bezvládí a chaosu. Na předchozích schůzkách obou ministrů zahraničí J. Bakera a E. Ševarnadzeho ve Wyomingu se předpokládalo, že do summitu budou radikální změny ve východní Evropě již nevratně odstartovány.“ (37) V 80. letech se situace výrazně změnila, Sovětský svaz dozrával do kritického stadia celkové krize. Degenerovaná konstrukce ekonomického a společenského systému způsobila mimo jiné děsivé zaostávání SSSR za vyspělým světem, hrozivě zasáhlo i jeho nejprestižnější a nejdůležitější (nejnákladnější) oblast – sféru vojenství, což prokázala i dlouho nekončící válka v Afghanistánu. Vážně ohrožena byla samotná podstata existence Sovětského svazu, jeho územní celistvost a perspektivní pozice ve světě. V této situaci bylo neodkladně nutné rychle uskutečnit – v rámci tzv. perestrojky a nového myšlení – hluboké a bolestné zásadní změny v uspořádání a fungování celého systému, a to doma i u satelitních zemí, v ekonomice i v politické struktuře. (38) Na zasedání politického byra ÚV KSSS 27. – 28.12. 1988 podal historicky přelomové hlášení ministr obrany SSSR maršál D. Jazov: „Na základě rozhodnutí Rady obrany SSSR z 9.11. 1988 jsou již rozpracovány plány odchodu vojsk z NDR, ČSSR, MLR, PLR,..“ Gorbačov: „Nastává nejdůležitější etapa realizace koncepce nového myšlení zahájit proces likvidace studené války!“ (39) Bylo zapotřebí nemilosrdně se vzdát přežitých letitých stereotypů a zkostnatělých dogmat. Ústřední prioritu představovala okamžitá záchrana a obnova pozice Sovětského svazu prostřednictvím cílené modernizace. V této souvislosti přišlo na přetřes též přehodnocení dosavadních vztahů s východní Evropou. Nefunkční cenový mechanismus RVHP totiž vyvolával v jednotlivých členských zemích pochybnosti, že právě ony doplácí na nevýhodný obchod s ostatními. V SSSR sílilo přesvědčení, že za svůj export převážně surovin by na světových trzích mohl získat kvalitnější protihodnoty než v obchodu uvnitř RVHP. Východní Evropa se navíc u SSSR neustále zadlužovala a stávala se pro něj spíše neúnosnou zátěží. Předpokládaná sanace churavějící sovětské ekonomiky přitom každoročně vyžadovala silný impuls z vnějších zdrojů, který chudá východní Evropa nebyla schopna poskytnout. V kalkulacích a expektacích sovětských politiků se proto začala naděje přesouvat a upínat z Východu na Západ. Nastává riskantní pokus o fundamentální přesměrování těžiště sovětských mezinárodních vztahů na vyspělé země Západu. Nebylo zbytí – jak se prudce zhoršovala komplikovaná domácí situace, zesilovalo sovětské vedení usilovné hledání neodkladné pomoci u svého bývalého třídního nepřítele na bohatém Západě! Výhradním předpokladem realizace této pomoci a následných hlubokých změn uvnitř Sovětského svazu byl výrazný pokles mezinárodního napětí mezi supervelmocemi. Vhodným klíčem se mohlo stát předchozí jednostranné podstatné snížení stavu vojsk a zbrojení v SSSR, které by vedlo též k žádoucímu snížení vlastních vojenských výdajů, jež dusily sovětskou ekonomiku. Teprve po skončení studené války a opuštění nebezpečného stadia „téměř na pokraji války“ bylo možno uvažovat o přechodu na normální vztahy se Západem, otevřít cestu k mírové kooperaci a vzájemně výhodné spolupráci a začít jednat o formách poskytnutí zahraničního kapitálu a investic, životně důležitých úvěrech a potřebných dodávkách nejmodernějších technologií, dosud limitovaných předpisy o embargu apod. V daném kontextu je třeba chápat mírovou ofenzívu, kterou na Valném shromáždění OSN 7.12. 1988 M.S. Gorbačov ohromil svět. Velkoryse nabídl jednostranné snížení stavu Sovětských vojsk a výzbroje, odmítl použití síly a hrozby silou jako nástroje mezinárodní politiky a předestřel připravenost přeformovat sovětskou vojenskou doktrínu na čistě obrannou. (40) „Po nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu došlo ve všech armádách Varšavské smlouvy k řadě významných změn. Počátkem roku 1988 Varšavská smlouva jednostranně provedla zveřejnění počtů vojsk a techniky jako vstřícné gesto ke snížení napětí v Evropě. Koncem roku 1988 bylo na zasedání Valného shromáždění OSN oznámeno jednostranné snížení stavu sovětských jednotek v Evropě. Do konce roku 1990 měla být stažena z Evropy (NDR, ČSSR, Maďarsko) do SSSR desetina vojáků (padesát tisíc), šest tankových divizí s pěti tisíci tanky (téměř polovina stávajících) a 230 bojových letounů (asi pětina celkového počtu rozmístěných).“ (41) „Určité změny byly předem upečeny v Sovětském svazu, ale je potřeba předem zdůvodnit, kdo to vše předem upekl. V Sovětském svazu už od roku 1988 existoval velmi zvláštní vývoj. To znamená, že tam existovaly zvláštní skupiny, které neustále šly cestou silného SSSR a byly tam potom i ty skupiny proamerické, kde se radil Gorbačov a které chtěly cestou perestrojky nastolit v bývalých komunistických zemích nějaké demokratické režimy. Listopad 1989 u nás se potom stal střetem těchto dvou skupin.“ (42) Nečekaná rychlost, celkový rozsah a hloubka převratných změn bez viditelné přítomnosti násilí, kterou si nedovedl představit ani ve snu, zaskočila také proslulého sovětologa profesora Richarda Pipese, důvěrně zasvěceného do nejtajnějších zpravodajských zdrojů, z nichž připravoval každodenní podklady pro prezidenta Ronalda Reagana. Do té doby se komunistické vlády ve východní Evropě pevně opíraly zejména o dva stabilní pilíře – o sovětskou supervelmoc a její armády ve svých zemích a o nezpochybnitelný monopol vedoucí úlohy strany, zakotvený v Ústavě. Dílčí vysvětlení náhle vzniklé anomálie naznačují některé nedávno odtajněné sovětské dokumenty, např. stenografický záznam z porady nejvyšších představitelů států Varšavské smlouvy 4. prosince 1989 v Moskvě. Na pozvání hostitele M.S. Gorbačova se jí zúčastnili W. Jaruzelski, N. Ceaušescu, K. Urbánek, P. Mladenov, R. Nyers a H. Modrow; až na dva první hosty se zde ostatní ocitli poprvé, do nejvyšších funkcí je vynesly čerstvé převraty reagující na hluboké domácí krize všech zemí socialistického tábora. S neskrývanou úzkostí doufali, že se jim v Moskvě dostane potřebné pomoci a nutné záchrany. Michail Gorbačov v obsáhlém referátu (celkem 17 stran tištěného textu) však vyzvedl především vlastní nadějné úspěchy dosažené při jednání v Itálii, s papežem a na summitu na Maltě s G. Bushem. Aktuálním krizovým problémům bratrských zemí, které zcela nezadržitelně směřovaly k finálnímu krachu, se elegantně vyhnul, okrajově jim věnoval pouze pár řádků. Situace byla pro komunistické satelitní státy již beznadějná. Nový sovětský postoj s předstihem kopíroval uskutečněné převratné změny ve východní Evropě. Neúprosná krize už hrozila též Sovětskému svazu, který proto tvrdě preferoval ochranu svých vlastních zájmů, neboť začal bojovat o své vlastní přežití. Do budoucna mu nezbývalo nic jiného, než aby bojoval o to, aby se dostal do přízně jako důležitý partner Spojených států. …Klíčovým momentem sovětsko – amerických jednání, kardinální podmínkou realizace summitu Gorbačov – Bush, nutnou vstupenkou na Maltu se tedy stalo zadání vytvořit nezvratně situaci umožňující konání svobodných voleb ve východní Evropě! To byla rána pro gerontology ze satelitních států, teď je budou nutit do prosazování všeho, co všechna léta dosud tvrdě potírali! …Hlavní prioritou Moskvy, nyní horečně usilující o přežití a modernizaci, se neodkladně stala nutnost všemi silami zabránit hrozícímu rozpadu samotného Sovětského svazu a to i za cenu dočasného opuštění východoevropských satelitů, jak smutně v r. 1999 konstatoval G. Šachnazarov, bývalý zahraničněpolitický poradce posledního generálního tajemníka KSSS a prvního a zároveň též posledního prezidenta SSSR. Což bylo nikoliv náhodou v radostném souladu s latentními tužbami mlčící většiny našich i ostatních východoevropských občanů, avšak v ostrém protikladu s marným očekáváním nejvyšších stranických funkcionářů, které Moskva bez skrupulí hodila přes palubu. …Připuštění riskantní eventuality uspořádání svobodných voleb ve východní Evropě vytyčovalo přímou cestu k ukončení studené války a ke zkrocení smrtelné spirály zbrojení a především k nastolení nezbytné důvěry ve vztazích mezi oběma supervelmocemi. Nepochybně to sice vedlo ke ztrátě dominantního vlivu v satelitech a k zaručenému krachu tamních režimů; na druhé straně tento krok bořil dosavadní bariéry a otevíral přístup k tolik potřebným zahraničním úvěrům a k nezbytným transferům nejmodernějších technologií a inovací ze Západu, zejména v oblastech, kde SSSR výrazně zaostával za světem. Jak dnes víme, ani tento překvapivý obrat Sovětský svaz nakonec stejně nezachránil. Ve druhé polovině listopadu 1989 panovala v ČSSR atmosféra všudypřítomného strachu po brutálním rozehnání demonstrantů na Národní třídě, sílily opodstatněné obavy z možnosti dalších zásahů bezpečnostních složek a naší armády. Ve zbývajících týdnech před toužebně očekávaným summitem si však sovětské vedení rozhodně nepřálo opakování náměstí Nebeského klidu uprostřed Evropy, garantovalo proto československé opozici, že všemi prostředky zabrání použití síly ze strany čs. úřadů. Vzápětí po 17. listopadu 1989 se totiž sovětské vedení kategoricky odvrátilo od celého předsednictva ÚV KSČ a údajně s ním dokonce přerušilo veškeré kontakty. Paradoxem zůstává, že případného bezprostředního garanta tohoto nezasahování by představovaly jednotky Sovětské armády dočasně umístěné na území ČSSR, které byly připraveny paralyzovat eventuální excesy, pokud by se však jich vedení KSČ tehdy vůbec odvážilo. V niterném zájmu Sovětského svazu bylo, aby k zásadní změně režimu v ČSSR rychle došlo ještě před Maltou. Jinak by spontánní demonstrace dopadly stejně jako v Palachově týdnu v lednu 1989. Určitě zcela bez významu nebyla také role návštěvy nejvyšších náčelníků KGB, kteří byli v Praze právě 17. listopadu a odletěli o den později. Závěr této návštěvy významně přispěl ke zchlazení horkých hlav některých našich horlivých generálů. Obecně známým a nesporně všestranně vítaným výsledkem zůstává, že v Listopadu 1989 československá armáda zůstala v kasárnách a sovětská také. Je to především zásluhou sovětské strany. (43) Naše rozvědka informovala, že Gorbačovův přístup k východní Evropě prochází postupně třemi stádii: 1. Snaha o nastolení demokratičtějších forem vzájemných vztahů jako projev tzv. nového myšlení, která se měla následně pozitivně odrazit v toužebném uvolnění vztahů se Západem. 2. Sovětskou přestavbu musí nutně doprovázet také přestavba ve východní Evropě, Sověty iniciovaná a podporovaná. Přispěje k dalšímu uvolnění ekonomických vztahů SSSR se Západem a umožní tolik potřebný dovoz moderních technologií. Politická jednota socialistického tábora však zůstává zachována. 3. V důsledku souběžného tlaku Západu a objektivních procesů ve východní Evropě nastane úplné uvolnění vztahů Sovětského svazu se státy východní Evropy, včetně práva každé země svobodně si zvolit politický systém a orientaci. Současně bude odstraněn existující monopol jediné vládnoucí strany. Tuto varovnou zprávu obdrželo nejvyšší československé vedení ještě před 17. 11. 1989. Nikdo ve vedení našeho státu se s tím vůbec nezabýval! Sovětské politbyro varovně konstatovalo, že na pokraji valutové neschopnosti se nalézá již Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Vietnam, Kuba, Rumunsko a NDR. Dokonce i zahraniční dluh Československa prudce narůstá. Všechny tyto země hledají záchranu v Sovětském svazu, který ale sám nutně potřebuje finanční injekce ze zahraničí. Kdo nám půjčí? Metoda kulatých stolů – předání části moci opozici, tedy společného podílu na vládě a tím i na zodpovědnosti za pokračující krizi – postupně legalizovala opozici a vedla k vytváření struktury politického pluralismu. Pod depresivním tlakem nekončící krize nutil Gorbačov své podřízené generální tajemníky k radikálním změnám a k neortodoxním ústupkům. Připouštěl, že tzv. konstruktivní opozice se časem může vyvinout v politickou sílu, jež bude soupeřit o moc s komunisty! Naléhal na zvýšení role samosprávy a zastupitelských orgánů. Nevylučoval ani cestu k parlamentní či prezidentské socialistické republice (např. v Polsku, Maďarsku a Československu). Považoval to ale za cestu velmi riskantní a nevyzkoušenou, ovšem „nebezpečí opozice nespočívá v její existenci, ale v tom, že je schopna sjednotit na negativní bázi všechny síly nespokojené s poměry ve společnosti. Proto je nutné opozici rozdělit a její konstruktivní část zapojit do oficiálních struktur a učinit ji spoluzodpovědnou za pozitivní vývoj země!“ V Polsku po šokujícím vítězství v červencových volbách se opozice dostala 12. 9. 1989 do vlády až po výslovném souhlasu M. S. Gorbačova, a sama hned začala vystupovat proti stávkám. Lech Walesa dokonce hrozil: „Stávky jsou provokace!“ Spoluúčast opozice na vládě se tedy zvyšovala, a jak řekl generál Jaruzelski Gorbačovovi (7. 10. 1989): „Bez vlády Mazowieckého by nás (PSDS) opozice do půl roku dostala i s chlupy! Teď je opozice ve vládě a sama bojuje proti stávkám v Polsku.“ To měl být příklad pro ostatní.“ (44) K ekonomické situaci SSSR a změnám vztahu se satelitními režimy ještě tyto postřehy: „Přes potlačení Solidarity generálem W. Jaruzelským 13. 12. 1981, který několikrát nabízel svoji rezignaci, kterou Sověti vždy odmítli, tam zůstávala situace nadále kritická a v podstatě neřešitelná. Finanční a materiálová podpora Polska byla v té době pro Sověty neúměrně nákladná, vyčerpávala je v době, kdy sami zoufale potřebovali peníze pro své reformy. Neustále hrozil pád polského režimu, proto 28. 9. 1988 Gorbačov vyzval vedení Polska k organizování tzv. kulatých stolů. Chtěl tím rozdělit silnou polskou opozici a její konstruktivní část do řešení problémů země zapojit, zatáhnout ji tím do řešení nepříjemných problémů, aby pouze planě nekritizovala, ale sama se zapojila a nesla také spoluzodpovědnost za osud země. Gorbačov 6. 10. 1988 nařídil vypracovat novou a koncepční strategii vztahů vůči východní Evropě. Všude tam narůstaly vážné problémy, jejichž kořeny viděl v poválečné aplikaci nefunkčního sovětského modelu, který jim byl vnucen bez ohledu na specifika jednotlivých zemí. „Přestavbu tam brzdí neochota vůdců cokoliv změnit, nevidí, že tím násobně zkomplikují průběh závažných změn v budoucnu. Vyzýval k zopakování relativně úspěšného scénáře kulatých stolů v Polsku také v ostatních zemích. „SSSR se nemůže vzdát své vedoucí úlohy, satelitům v krizi vždy musí pomáhat, i za cenu obrovských hmotných, politických a dokonce lidských obětí. Řešení krizí vojenskými prostředky ale zcela vylučujeme. Jak se však zachováme, pokud se v bankrotu ocitne hned několik zemí naráz? Když se hrozivá sociální nestabilita bude časově krýt s novými nepokoji v Polsku a s vystoupením chartistů v Československu? Dokážou socialistické země vyřešit své krize bez pomoci Západu? A za jakou cenu? “ Gorbačov se dále tázal, zda Sověti mají k takovému průběhu událostí vybízet, nebo se s ním smířit? „Odpovídá dnes našim zájmům další pobyt sovětských vojsk na území našich spojenců (kromě NDR, odkud bylo odejít nemyslitelné vzhledem k paritě s americkou armádou na západní straně Německa)?“ Tyto otázky měla řešit nová komise pro socialistické země v čele s A. N. Jakovlevem, zřízená 24. ledna 1989. (45) Jakovlevova komise politbyra pro vztahy s evropskými socialistickými zeměmi dospěla k názoru, že tamní komunistické strany si svoji vedoucí roli udrží pouze tehdy, když získají podporu opozice a podělí se s ní o moc: „Situace se však může vyvíjet i zcela neočekávaně, je nutno mezi změnami proto diferencovat. Polsko a Maďarsko již od počátku roku 1989 směřují k politickému pluralismu. NDR je uměle vytvořený stát, který je sužován velkými dluhy a závislostí na západním Německu, Honeckerovo konzervativní vedení nechce problémy ani radikálně řešit. Situace v Rumunsku se změní jedině až odchodem Nicolae Ceausesca. KSČ váhá s přestavbou, pouze ji pokrytecky předstírá a fakticky ji brzdí, je poslední ze všech.“ Docela trefný závěr a slepá ulička pro všechny. Během bouřlivých demonstrací Palachova týdne v lednu 1989 se situace u nás velmi vyostřila, davy lidí se již nebály opakovaně protestovat a hlasitě kritizovat vedení KSČ. Po promítnutí záznamů z pražských ulic plných protestů přiměli hlavní ideolog KSČ J. Fojtík a městský tajemník M. Štěpán generálního tajemníka k souhlasu se zásahy policie. Vzápětí volal rozčilený Gorbačov osobně svému protějšku v Praze a ostře mu vytýkal policejní intervence proti demonstrantům. Dosáhl jejich přerušení alespoň v den podpisu dohod ve Vídni. Vybízel KSČ, aby opozici nezavírala, nýbrž s ní diskutovala, např. v televizi. Vytýkal nedostatečný pokrok v perestrojce, ČSSR je poslední, zůstává na „chvostu“! Gorbačova také velmi rozčilovala proradnost konzervativního křídla v KSČ. Např. V. Biľak v úzkém kruhu spolupracovníků ÚV KSČ varoval před revizionismem sovětských reformátorů a věštil jim brzký pád. Vzápětí po doručení této informace přiletěl do Prahy A. N. Jakovlev a donutil V. Biľaka k rezignaci. Starý internacionalista Biľak se bránil odkazem na specifické podmínky ČSSR a zvláštnosti jejích reforem. Nakonec zklamaně prohlásil, že vždy, když se Sověti necitlivě vměšují do našich problémů, skončí vše v průšvihu. Sověti proto hledali nové a mladší, neortodoxní tváře do vedení KSČ. V lednu 1989 komentoval M. S. Gorbačov šifru KGB z Prahy: „Celá ta svoloč, chátra, co se dostala k moci po roku 1968 a kterou si Brežněv a spol. tak pěstovali, tam naši perestrojku nenávidí. Spoléhají se, že to selže a nastane totální chaos. Jaješ (tj. Jakeš), to je kus hadru!““ (46) 18. 3.1989 poslal akademik O. Bogomolov tajemníkovi ÚV KSSS A. Jakovlevovi kritickou analýzu svého ústavu IEMSS: Československé vedení není schopno v ČSSR už ani udržet dosavadní životní úroveň. Klíčovým problémem pro kádry je vztah k roku 1968. Přehodnocení tehdejších událostí se stává základní podmínkou realizace všech radikálních změn, toho se však smrtelně bojí současné vrcholné vedení i aparát. Reformy zamrzly, nespokojenost obyvatelstva roste. Aktivizuje se opozice, posiluje Charta 77 i Obroda. Poprvé od roku 1948 dochází ke sjednocování opozičních struktur, reálné je nebezpečí brzkých masových vystoupení. Protesty se rozšířily z kruhů inteligence do celé společnosti, ozývá se církev. Rezoluce ze závodů otevřeně kritizují vládu a její zásahy proti demonstrantům, komunisté hromadně vystupují z KSČ. Lidé v ČSSR však mají ještě „co ztratit“, vyjdou proto do ulic pouze tehdy, když budou vládou vyprovokováni. A to především nepřiměřeně ostrými zákroky ze strany policie, armády a Lidových milicí. Bylo by to zřejmě plně v zájmu konzervativních sil nejen v ČSSR, ale také v SSSR. Pod hesly „záchrany socialismu“ narušit procesy obrody a vyprovokovat SSSR k zásahu a ke změně strategie perestrojky. (47) Ve velkolepém projektu globální perestrojky, kde se poněkud velikášsky propojuje úsilí o holou záchranu s fantastickou vizí kontinentálního vítězství, Sověti zřejmě přecenili své schopnosti, obtížné procesy nezvládli a SSSR se rozpadl. Ztratil snad Sovětský svaz porážkou socialismu smysl, důvod své další existence? Zůstává nespornou historickou zásluhou M.S. Gorbačova, že k záchraně Sovětského svazu nepoužil vojenskou moc! „Rozpad Sovětského svazu se nevysvětluje zradou sovětských úředníků nejvyšší úrovně, ale jejich neschopností vést boj v nových podmínkách, podle nových pravidel, jež nám vnutil nepřítel. Sovětská nomenklatura intelektuálně zaostala oproti americké. Zabloudila ve vlastních konstrukcích založených na mrtvých teoriích, kterým nikdo nevěřil, ale kterých se tak jako tak všichni drželi, protože nic nového nebylo!“ tvrdil ruský satirik a slovenský politik Sergej Chelemendik. Bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin sarkasticky dodává: „Snažili jsme se udělat to co nejlépe, ale dopadlo to jak vždycky!“ (48) Co uvést na závěr tohoto přehledu? Snad postačí charakteristické citáty dvou přímých aktérů a shrnutí analýzy událostí z roku 1990: Zahraničně politický poradce M. S. Gorbačova profesor G. Šachnazarov:  „Sovětský svaz se nám tehdy každý den doslova rozpadal pod rukama. Dělali jsme proto vše, abychom jej zachránili. Byli jsme připraveni pro jeho záchranu obětovat i své satelity ve východní Evropě, stejně by bez nás jako socialistické režimy nepřežily. Kdybychom tehdy měli více času a konali s větším rozmyslem a ne pod neúprosným tlakem, lítaly by tyto východoevropské satelity dodnes v orbitu Moskvy!“   (49)  Jde o výrok z roku 1999. Gorbačov dnes tvrdí:  „Věřili jsme, že se socialismus ve východní Evropě v lidech hluboce zakořenil, že lidi nebudou volit kapitalismus, vykořisťování a nezaměstnanost. Podcenili jsme hlubokou nenávist lidu k bývalému režimu, nenašli jsme ani nové vhodné vůdce v jejich komunistických stranách…“   (50) A konečně shrnující konstatování z analýzy Miroslava Dolejšího:  „Politickým těžištěm účelů těchto převratů (tj. převratů v satelitních zemích východní Evropy - pozn. P.K.) je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocováním Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocování Německa a byly s ním synchronizovány.“   (51) Poznámky a odkazy: (35)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 183 – 185 (36)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. str. 191 - 192 (37)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 192 (38)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 156 (39)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 157 (40)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 156 - 157 (41)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 102 (42)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 30 (43)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 94 – 96 (44)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019,, str. 193 - 194 (45)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 193 (46)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 195 - 196 (47)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 196 (48)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 200 (49)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 159 (50)  Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 189 - 190 (51)  Dolejší Miroslav, Analýza 17. listopadu 1989, Vydalo:  www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com , Praha 1990, str. 8 Související články: Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (5. díl) Reálný socialismus: Co to bylo a proč? Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (4. díl) Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (3. díl) Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (2. díl) Rusko provádí nový Marshallův plán Islámské bankovnictví versus současný bankovní systém (II. díl) Tiskaři nekrytých peněz vytvořili celosvětový kartel Tanec zlata, propad eura a švýcarský frank (část II)
Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Půjčka do výplaty online

Výhodná nabídky půjčky do výplaty až 30 000 Kč. Vyřízení online.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!



Dnes nejprohlíženější