Denně mi od čtenářů chodí zprávy, v nichž se velmi často opakují úvahy o tom, kam se tento svět žene. Tedy kam ho žene ta spící většina, která jen poslušně čeká, co jí další dny přinesou. A pak se poslušně podřídí. Nedávno mi přišel e-mail, na který jsem neodpověděla, neboť odpovědí je vlastně tento článek. Čtenář mi napsal, že ví, že většina lidí se bojí mluvit dokonce už mnohem víc, než v minulém režimu.
S tím nelze než souhlasit. Ten, kdo začne mluvit otevřeně a nahlas a vysloví jiný názor, než je ten, který razí „strana a vláda,“ je ihned zanesen do kolonky extremistů. A to si většina lidí nepřeje. Každý totalitní režim se tímto způsobem snaží umlčet jakoukoli názorovou opozici. U nás dochází k mazání webů, již za minulé vlády bylo mnoho lidí odsouzeno za „předsudečnou nenávist“ a mnozí další se dostávají na seznamy „nepřátel režimu.“
Každý režim, který si podobné seznamy vede, je nedemokratický. To, že si hraje korporátní fašismus na liberální demokracii, nepomůže zakrýt podstatu systému. Je zajímavé, že každý totalitní režim si dá do názvu „demokracii“ s přívlastkem. Ovšem současný systém má s demokracií jen velmi málo společného, vždyť ani volby již nejsou v mnoha zemích regulérní. To si snad uvědomuje většina z nás.
Jsem zásadním zastáncem absolutní svobody slova. Trestné by měly být jen jasné výzvy k zabíjení – ovšem ne výzvy, které nejsou jen výkřikem v afektu, který daný jedinec vůbec nemyslí vážně, ale takové, které jasně vyzývají k tomu, aby někdo někoho zabil. Jenže zde jsou odsouzeni lidé i za myšlenky nebo vyjádření v afektu, které nemyslí vážně. Údajně proto, že jsou jejich myšlenky nenávistné. Již za minulé vlády nám k tomu zavedli „zákon o předsudečné nenávisti,“ který na příkaz islamofila Al Hamajdy cílil na ty, kdo se nějak drsněji vyjádřili k islámu či muslimům.
Zákon má na svém kontě již kolem 100 odsouzených. Všichni jen někde něco napsali. Nejsou to zločinci, jen lidé, kteří si mysleli, že existuje něco jako svoboda slova. Nyní se trestá to, když máte jiný než mainstreamový názor na válku na Ukrajině. Všechny ostatní války, jichž ve světě aktuálně probíhá několik, ovšem systém nezajímají. O nich můžete psát cokoli, můžete dokonce schvalovat zabíjení Jemenců ze strany Saúdské Arábie nebo třeba nezákonnou invazi USA do Iráku v roce 2003, včetně vraždění milionů civilistů.
Pokrytectví nezná mezí. Jaký je rozdíl mezi mrtvými v různých zemích? Neměli bychom odsoudit KAŽDOU agresi, bez ohledu na to, kdo je agresorem a ne jednu odsoudit a ostatní schvalovat?
Lidé se bojí mluvit. Vidí, co se děje. Také já si dávám pozor na to, co napíšu a snažím se nejít za pomyslnou „červenou čáru“. Autocenzura se stala nutnou. Není to jen u nás, děje se to po celé Evropě, ale i jinde.
Nedávno se objevil takový zářný příklad v Rakousku. Tato sousední země nám poslední dobou názorně ukazuje, jak vypadá fašismus v jeho nejryzejší podobě, když nutí experimentální injekce všem dospělým bez výjimky. Aktuální případ je však ze zcela jiného ranku. V Rakousku zatkli mladíka, který jen napsal kamarádovi zcela nevinnou SMS. Vlastně mu jen odpověděl na otázku.
Co se vlastně stalo? Známý stíhaného mladíka dělal reportáž o největší rakouské mešitě, která je nyní ve výstavbě. Má jít doslova o monstrum, poukazující na vznikající nadvládu islámu, přičemž obyvatelé obce proti mešitě, kterou staví bosenští islámští extremisté, protestují. Systém je samozřejmě na straně muslimů. Odpůrci mešity vztyčili na místě výstavby transparent a kříž – o události jsem podrobně psala zde nebo zde .
Jistý reportér vše nafotil a udělal z toho reportáž. Policisté šli po všech, kdo proti mešitě protestovali – včetně tohoto reportéra. Ten napsal kamarádovi o radu, co dělat. Jeho známý mu odpověděl: „Smazat vše, fotografie, historii prohlížení, mezipaměť …“ K autorovi této SMS záhy vtrhlo policejní komando. Prohledali jeho dům a obžalovali ho z napomáhání k trestnému činu podněcování ničení důkazů.
Tolik aktuální příklad ze sousední země, kde byli stíháni nejen demonstranti – odpůrci islamizace země, ale také člověk, který je jen kamarád jednoho z nich za to, že radil smazat důkazy. Jen v SMS radil, neudělal nic víc. Ale děje se to všude. Dnes si musíte dávat pozor nejen na to, co napíšete někde v diskuzi nebo na sociálních sítích, ale dokonce i v soukromí. Nežijeme ve svobodném světě, kde je soukromí zaručeno. Naopak, žijeme ve světě, kde bylo dokonce i vládou bonzáctví povýšeno na ctnost, což neznám ani z minulého režimu, kdy byli práskači většinou lidí považováni za morální dno.
Pamatuji minulý režim, narodila jsem se v 60. letech, takže ze své vlastní zkušenosti si troufám hodnotit období let 70. a 80. I když jsem vyrůstala v rodině zarytého antikomunisty a dokonce jsem nebyla jako dítě jediná ze třídy v pionýru, nemám dnes pocit, že by mne tehdy velmi negativní postoje mého otce k režimu jakkoli vážně ohrozily. Bylo problematičtější dostat se na školu a naši rodinu například nikdy nepustili na dovolenou do Jugoslávie. Ale nikdy to nezašlo dál, třeba právě k nějaké domovní prohlídce či výslechu otce.
Doma jsme měli neustále nějaké samizdaty a každý večer v 21. hodin seděl můj otec u rádia a ladil Hlas Ameriky. Když jsem byla starší, tak jsme poslouchali spolu. Takových lidí bylo hodně, ale nikdo jim ve skutečnosti nijak zásadně nešel „po krku“. Možná právě proto, že těchto lidí bylo hodně – nebáli se. Tehdy se již příliš nebáli, ale dnes se odpůrci systému bojí. A bojí se stále víc s tím, jak se šrouby dál utahují.
Jako mnoho jiných jsem i já v listopadu 1989 cinkala klíči na náměstí. Kdybych tehdy věděla, zač cinkám, tedy co přijde za pár desítek let, raději bych zůstala doma. Cinkali jsme za ještě větší totalitu, která je již postupně zaváděna, jak můžeme sami vidět v posledních letech. A to je jen začátek, neboť to, co chystají, má být ještě mnohem horší.
Právě lhostejnost většiny lidí k tomu, co se děje, jak se šrouby utahují, ale i onen stále větší strach, systém přiživují. Oni si přejí, abyste se báli a byli poslušní. To chce každý totalitní systém. A víte, čím se ještě totalita vyznačuje? Nesnese svobodnou diskuzi. Přesně to jsme viděli i poslední dva roky, kdy byli z jakékoli veřejné diskuze zcela vyloučeni odpůrci všeobecně šířené propagandy. Mnohdy se přitom jednalo o světoznámé odborníky, dokonce i ti však byli umlčováni . To není demokracie, to je fašismus v jeho ryzí podobě.
Dnes jsou za ikony systému považováni bezpáteřní práskači jako je bonzácká elfí úderka nebo převlékači kabátů, jakým je třeba kandidát na prezidenta a bývalý člen KSČ – generál Pavel. Nevím, jak to máte vy, ale komunisti, kteří kabáty nepřevlékli, mi nevadí, mnohem víc mi vadí tito chameleoni, kteří si náhle hrají na zaryté antikomunisty. Kdyby nám vládli zelení Marťani, budou i oni přebarveni nazeleno. Když před lety došlo k protestům proti instalaci komunisty Ondráčka na šéfa úřadu pro kontrolu GIBS, připadalo mi to velmi pokrytecké.
Vadilo, že byl členem pohotovostního pluku, který mimo jiné bil demonstranty. Jenže totéž dělal i tehdejší ministr obrany Metnar. Ten však záhy po roce 1989 z KSČ odešel – převlékl kabát a postavil se na „správnou“ stranu. U něho – coby ministra – jeho minulost nikomu nevadila, u Ondráčka, který měl získat nesrovnatelně nižší post, ano. Nepřevlékl kabát a to vadilo. Žádný jiný rozdíl v jejich minulosti nebyl. Snad jen ten, že Metnar je trošku starší, tak působil u pohotovostního pluku o něco déle.
Systém plný pokrytectví, šmírování, udávání. Systém, který je doslova genocidní ve své podstatě – na jedné straně podporuje různé LGBTQ a na druhé zcela opomíjí rodiny. Očividně tedy směřuje k plánované depopulaci. To je ostatně i cílem klimaalarmismu, podle něhož lidé zanechávají příliš velkou uhlíkovou stopu.
Ano, nevážená vládo, lidé se bojí. Bojí se mluvit víc, než za komančů, kdy se nikdo nebál třeba v hospodě s přáteli u piva vyprávět protistátní vtipy. Ne, nebáli jsme se. Vlastně v osmdesátkách se systém docela uvolnil. Rozhodně nám nikdo nezakazoval žít normální život jen proto, že bychom si odmítali nechat vpíchnout nějakou experimentální látku. K něčemu tak zvrácenému přistoupili až současní rádoby „demokraté.“
Zakazovali nám cestovat, ale to již poslední více než dva roky do jisté míry zakazuje i současný režim. A brzy na to cestování už jen málokdo bude mít peníze. Takže už ani vlastník totalitních covid pasů se nikam nedostane, neboť nebude za co cestovat. Většina lidí bude ráda, když zaplatí jen to nejnutnější. Na víc nezbude.
Svoboda slova je nedílnou součástí demokracie. Režim, v němž se lidé bojí mluvit, nemá proto právo si říkat demokratický. Strany, které nám vládnou, tedy nejsou demokratické, ať samy o sobě tvrdí cokoli. A to samozřejmě platí nejen o naší vládě, ale o celé EU, zastupující zájmy korporací a ne občanů. Přes EU globalisté celý tento zvrácený systém za pomocí svých loutek řídí…
Slovanka
The post Fakt, že se stále více lidí bojí říkat co si myslí, je důkazem nedemokratičnosti režimu first appeared on .
