K povaze a roli demokracie v dějinách (2. díl)

K povaze a roli demokracie v dějinách (2. díl)

1. díl
Pokus o stručný přehled
p.kuzvart@email.cz
Část 2.
Kapitalismus a demokracie  prvé poloviny 20. století
Na  počátku 20. století byla mnohde prosazena reforma dosavadního limitovaně demokratického zřízení: Je prosazeno všeobecné hlasovací právo, byť i zatím existuje majetkové odstupňování váhy voličských hlasů (typicky např. v systému  volebních kurií při volbách do rakousko-uherské Říšské rady).  Demokracie se postupně z vlády bohatých stává masovou záležitostí. To se  dále rozšiřuje a prohlubuje, protože je vybojováno volební právo žen a postupně mizí i majetkové (daňové) odstupňování váhy voličských hlasů. Končí se tedy nakonec u všeobecného a rovného hlasovacího práva.  Vypadá to, zejména v Německu na přelomu 19. a 20. století, že už jen prostřednictvím volebních výsledků masových sociálně-demokratických stran může dojít k socialistického převratu – bez revoluce! 
Masová demokracie ovšem neznamená nevyhnutelné a automatické prosazení zájmů většiny voličů, což by nyní měly být nižší společenské vrstvy a zejména masová  třída průmyslového dělnictva, stvořená  a mechanizovanou tovární velkovýrobou. Ale tak jednoduše a schematicky společenské procesy neprobíhají. V době po prosazení všeobecného hlasovacího práva se sociálně demokratické strany stávají definitivně reformistickými politickými subjekty (podpora kvalifikovaného dělnictva, jež početně roste a postupně stoupá do nižších středních vrstev radikalismu nepřeje, stejně jako vznik a působení stranické a odborové byrokracie uvnitř dělnického hnutí), tyto strany ztrácejí svůj někdejší revoluční, antisystémový charakter. Volební nabídka se postupně utváří do podoby majoritních levostředových a pravostředových či pravicových formací, jež se střídají u moci.  Politické zastoupení venkova bývá spíše pravicové, konzervativní. Masová demokracie má tendenci radikální, antisystémové politické subjekty vytlačovat na periférii politického dění, dál od šancí na účast na přímém výkonu moci. Proti jejich uplatnění kolikrát působí také roztříštěnost politického spektra, což je dáno  převažujícím systémem poměrného zastoupení. Zvýšená četnost politických stran ucházejících se o vstup do parlamentu vede k drobení  voličské podpory mezi vícero politických subjektů  a po volbách vyvolává nutnost slepování co možná stejnorodých vládních koalic, do nichž se běžně radikální formace nezvou, když většina potenciálních koaličních partnerů bývá (levo)středové nebo pravicové orientace.  Takže dovršení masové demokracie v zastupitelské formě ještě automaticky neznamená nevyhnutelnost následného prosazení systémových změn. Výsledkem je nakonec stav, kdy se vlastně nic moc ani po zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva nemění, kapitalismus není podroben žádným zásadním změnám a funguje dál. 
Kapitalismus je mimořádně přizpůsobivý a přežije skoro všechno. Začínají  experimenty řešit politické rozhodování nikoli cestou liberální demokracie, ale jinak: Zavedením autoritativní vlády a potlačením masové demokracie. Fašistické a korporativní koncepce se zprvu zdají nadějným řešením do budoucna, ale nakonec se zas tak moc neosvědčí. Kapitalismus ovšem pod fašistickým režimem nejen přežije, ale někde i docela vzkvétá [2]. Kapitál mívá zpravidla podstatně blíž k fašistické vládě, nežli potlačené, politicky vyvlastněné dělnictvo a zaměstnanectvo. Fašistický režim ekonomiku kolikrát výrazněji reguluje, a to především v zájmu svém – ale nevyhnutelně i v zájmu bezproblémového provozu co možná efektivního kapitalistického hospodářství. Tady se kapitál často mocně přisává na stát cestou rozsáhlých státních zakázek. Monopolismus se při tom dál prohlubuje. 
Ale fašistické formy se moc neosvědčují a přežijí jen v zaostalejších zemích světové ekonomické periférie (delší dobu přežívají typicky v Portugalsku, Španělsku, v řadě málo industrializovaných zemí mimo západní Evropu). Fašistické režimy jsou málo předvídatelné, mají excentrické sklony a jejich agresivita (záliba v kořistnických,  útočných válkách) nezná v kontextu disponibilních zdrojů mezí, takže se režimy hroutí nebo jsou vojensky poráženy. Demokratické formy jsou přece jen efektivnější, mívají lépe fungující zpětnou vazbu a pohotověji eliminují disfunkce a excesy – v politice i v hospodářství. 
Sociální stát a neoliberalismus
Společnost už je po polovině 20. století v západní Evropě natolik bohatá a ekonomika natolik efektivní, že dochází k jakémusi přechodnému sociálnímu, třídnímu smíru a vzniknuvší sociální stát zastřešuje celkem úspěšně národní kapitalismus i počínající spotřební společnost a provozuje rozsáhlé systémy sociálního pojištění, sociální péče, veřejného zdravotnictví a veřejného vzdělávání, často vlastní i strategickou infrastrukturu a důležité podniky. Jsou zavedeny zaměstnanecké závodní rady – prvek hospodářské demokracie a existují vlivné odbory. Antagonismy se obrušují, alespoň pro tuto chvíli. Rozvíjí se standardní západní parlamentarismus, byť v řadě různých variant (parlamentní republika, prezidentský a poloprezidentský systém),  Tento vývoj vrcholí v 60. a 70. letech 20. století.  A zároveň začíná nová kapitola vývoje jak kapitalismu, tak i reálných forem vlády. 
Přichází neoliberalismus, zakládající si na maximální privatizaci veřejného majetku a také  řady  dosavadních funkcí státu. Zakládá si na ideji rádoby svobodného, deregulovaného trhu, ve skutečnosti jde však o trh ovládaný monopolistickými korporacemi a v jejich prospěch regulovaný ochotnými státy, později stále víc i nadnárodními integracemi a mnohostrannými smlouvami o volném obchodu. Drsně se osekávají státní výdaje, jež jsou pro kapitál neproduktivní – typicky sociální péče, nemocenské pojištění, sociální (důchodové) pojištění, veřejné školství, veřejná zdravotní péče a je snaha mnohé z toho privatizovat. A navazuje logická snaha snižovat daně pro podnikatelské subjekty, zejména pro  ty velké. Stát už přece tolik peněz nepotřebuje. V módě je představa  “minimálního” státu. Řada dosud státem provozovaných a zajišťovaných agend se tedy privatizuje. 
Jde o prudké a rozsáhlé trhnutí kormidlem, které je právem těžko stravitelné pro velké skupiny obyvatel. Proto se prvý neoliberální experiment koná v prostředí chilské fašistické diktatury 70. let. Nejprve bylo nutno svrhnout a zavraždit demokraticky zvoleného levicového prezidenta, povraždit stovky a tisíce potenciálních odpůrců a odstranit demokratické zřízení. Pak se v nastalém hřbitovním klidu a márnicovém pořádku mohlo začít již bez odporu privatizovat a liberalizovat. Ke zlomení odporu dosud vlivných odborů v Británii baronkou Thacherovou dochází po mnohatýdenní stávkové vlně, zejména v ohroženém těžkém průmyslu. Vítězství neoliberálních principů je především vítězstvím “volného trhu” pro velké korporace. Trhu již zřetelně celosvětového. Důsledkem je deindustrializace ekonomik Západu – průmyslové výroby se stěhují  do rozvojových zemí, kde je podstatně levnější pracovní síla a nulové sociální a pracovněprávní zákonodárství, nulová regulace oběhu kapitálu. Nově vznikající soustava nejvýznamnějších a určujících nadnárodních  monopolistických korporací na tomhle zakládá svůj výnosný business. Jejich poptávka je u zrodu daňových rájů a následují zázračné “optimalizace” korporátních daní. V zemích Západu se redukuje masové průmyslové dělnictvo a tenčí se a chudnou dosud prosperující střední vrstvy, jež měly na politický systém stabilizační účinek (jejich pronikavá slabost a nepočetnost v Latinské Americe byla po celé 20. století jednou z příčin tolika fašistických pučů a diktatur). 
Sociální stát nemá kde brát prostředky na své udržení a provoz. Velký kapitál “optimalizuje” daně a nejraději neplatí žádné. Chudnoucí střední vrstvy poskytují stagnující daňový výnos, průmyslové dělnictvo, zejména kvalifikovaní dělníci, součást dosavadních nižších středních vrstev, je likvidováno, část z něj snad následně vstřebá rychle se rozvíjející sektor služeb a nevýrobní sféra. Ale jejich příjmy stagnují, nebo se přímo snižují. Takže z hlediska daňového výnosu zase nic moc.  Restrukturalizace a likvidace domácího průmyslu znamenají vyšší náklady na pomoc v nezaměstnanosti. Stát na to i na další sociální programy přestává mít prostředky. Následují vlny úspor, škrtání v rozpočtech, zeštíhlování pro kapitál nepotřebných, neproduktivních struktur a  agend státu a probíhá masívní privatizace státního majetku, často včetně strategické infrastruktury a významných dosud státních firem. Stát se zbavuje všeho, co lze prodat a na čem může soukromý kapitál následně bohatnout. 
Globalistický kapitalismus dneška a osud demokracie
Již několik desetiletí bijí ekonomové, politologové a sociologové na poplach: Vlastnictví kapitálu i ostatního bohatství se koncentruje v rukou stále se zmenšující globalistické hyperoligarchie, jež si vydržuje mohutné a mocné servisní aparáty a struktury, a to v rámci národních států i na nadnárodní úrovni. Ty vnucují ostatní chudnoucí společnosti pravidla, poměry a rozhodovací procedury  vhodné a výhodné pro zglobalizovaný velkokapitál. Nadnárodní struktury – typicky kdysi Evropské hospodářské společenství, nyní EU – se od ryze ekonomické integrace posunují k zárodkům vševládného nadnárodního superstátu.  Jsou ovládány neoliberální doktrinální výbavou a je pro ně charakteristický pronikavý deficit demokratických rozhodovacích procedur. Vrcholný politický management je sestavován kooptací, nikoli volbou.  Má k ruce opět nikým nevolený mohutný byrokratický aparát. Mezinárodní dohody o volném obchodu obcházejí národní legislativy v oblastech technických, bezpečnostních, ekologických, hygienických a kvalitativních požadavků na produkci. Arbitrážní doložky těchto dohod pak obcházejí soudnictví národních států. Ve všech těchto případech jde o sofistikovaný a účinný servis především pro zglobalizovaný kapitál. 
Nadnárodní korporace nejsou řízeny na principech demokracie, to ani náhodou. Jde o drsně centralistický diktátorský systém pracující v zájmu maximalizace zisku, který deleguje kompetence v zájmu optimalizace výroby ziskovosti na nižší úrovně vnitrokorporátní diktatury. Je třeba si uvědomit, že je velký rozdíl mezi demokratickým rozhodováním a štábním (týmovým) rozhodováním v rámci nedílné velitelské či manažerské pravomoci. V demokratické proceduře se rozhoduje ve sboru rovnoprávných členů daného grémia, zpravidla se tak děje hlasováním, přičemž každý člen má jeden hlas a tyto hlasy jsou si rovny. V rozhodování povojensku jsou samozřejmě také využívány kolektivní aktivity, ale kolektivní tým nebo štáb je tu jednak proto, aby zajistil obsluhu řady různorodých dílčích agend a také aby včas dodal jejich použitelné výstupy, jednak proto, aby jeho členové uplatnili své názory, návrhy, rady a podněty. Nakonec ale rozhodne oprávněný a odpovědný jedinec v čele dané struktury tak, že prostě zavelí. Tento styl je v nadnárodních korporacích pravidlem. Demokratické rozhodování je tu výjimkou. Tendence k demokratizaci tu neexistuje, spíše se – pokud to ještě jde – uplatňuje tendence právě opačná. 
V soudobém kapitalismu je dost málo demokracie. V politice je trpěna ještě tak na národní úrovni a na nižších, regionálních a lokálních úrovních. Ale pozor: Kompetence demokratických kolektivních orgánů a demokraticky zvolených hodnostářů je zásadním způsobem omezována po řadu desetiletí pečlivě budovaným (v poslední době také shora, od nadnárodních struktur direktivně vnucovaným) obsahovým, organizačním, institucionálním a procedurálním rámcem, který je obtížně změnitelný (nebo je prostě  prostřednictvím voleb a volených zástupců nezměnitelný) a který demokratické rozhodování výrazným způsobem omezuje (zužuje sféru, kde se může uplatňovat), vylučuje řadu agend z dosahu demokratických procedur a volených představitelů nebo jim direktivně určuje, co musí, či co nesmějí dělat. Demokratické procedury jsou tak i nadále provozovány a při povrchním srovnání třeba s praxí 60. let minulého století se zdánlivě nic nemění – ale kompetence volených zástupců a reálný dosah demokratických procedur jsou zásadním a rozsáhlým způsobem zredukovány a stále dál ještě potupně omezovány.  Volený zástupce se tak stává pouhým zřízencem, který musí poslušně účinkovat v direktivním rámci, jenž nemůže změnit ani opustit. Musí také  poslouchat v rámci hierarchických struktur závazné pokyny shora – nikoli pokyny od svých voličů.
V současném světě, ve kterém je nám dáno žít, je bohužel reálně fungující demokracie na výrazném ústupu. Je trpěna na nižších rozhodovacích úrovních, ale i tam je drasticky omezována.  Stále víc se stává vyprázdněnou procedurální hrou, jež formálně udržuje kontinuitu s minulostí, ale reálně je stále více pouhou kulisou, za kterou se teprve připravují a činí zásadní rozhodování, jež se pak mění v součást závazného rámce pro provoz demokratických procedur a obsluhu demokratických agend.  
Jak  jsme viděli, kapitalismus je velmi přizpůsobivý a v každé fázi svého vývoje je tak trochu něčím jiným. Snese demokratické politické poměry, ale může fungovat a prosperovat  i pod drsnou fašistickou diktaturou a co je zvlášť nebezpečné, může si vydržovat vyprázdněné formálně demokratické politické procedurální divadlo, aby si o to bezpečněji a účinněji rozhodoval v zákulisí o tom důležitém a podstatném.  Kapitalismus je velmi přizpůsobivá děvka, která za příslib zisku podrží komukoli a kdekoli a přežije cokoli. Zatím!
Přirozeným politickým doprovodem soudobého vyspělého kapitalismu není ani klasická  liberální demokracie doby liberalistického kapitalismu 19. století, ale ani parlamentní demokracie provozovaná v rámci sociálního státu 60. let 20. století. Stále více jde jen o zdání demokracie, demokracii jako kulisu a sféru faktické politické bezmoci. Přirozenou formou soudobého zglobalizovaného kapitalismu je skrytá, interně provozovaná fašistoidní diktatura korporátních struktur, jež jsou úkolovány zglobalizovanou hyperoligarchií, čítající sotva pouhých pár promile lidské populace, ale vlastnící již skoro úplně všechno. 
Naším poučením budiž, že není všechno zlato, co se žlutě třpytí. Není všechno demokracie, co se tak navenek tváří a o čem se to prohlašuje.
No tedy, opravdu nic moc. Máme se podle všeho do budoucna opravdu na co těšit!
Poznámky:
[2] Například Českomoravská Kolben–Daněk, akciová společnost  v Praze se po nacistické okupaci transformovala do Tschechisch–Mährische Maschinenbaufabrik, Aktiengesellschaft in Prag a  bez přestávky vyráběla tanky –  jelo se prostě dál! Samozřejmě, že se okupační správa a německé podnikatelské kruhy postaraly, aby se plynutí zisků odklonilo do těch aktuálně správných říšských kapes. Ale kapitalismus jako hospodářský systém pod novou vládou fungoval nerušeně dál. 
 
Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Půjčka do výplaty online

Výhodná nabídky půjčky do výplaty až 30 000 Kč. Vyřízení online.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!



Dnes nejprohlíženější