Některé méně známé souvislosti bělohorského debaklu - K uctění 400. výročí bitvy z 8.listopadu 1620 (Část druhá - dokončení)

Některé méně známé souvislosti bělohorského debaklu - K uctění 400. výročí bitvy z 8.listopadu 1620 (Část druhá - dokončení)

Petr Kužvart ( p.kuzvart@email.cz ) 5. 11. 2020 Pár podrobností o stavovském povstání jež se moc neznají Pražský historik prof. Karel Stloukal objevil koncem 20. let minulého století v Hannoveru protokol z výslechu dvou nejmenovaných zajatých důstojníků českého stavovského vojska. Dokument není datován, ale vznikl nepochybně ve druhé polovině roku 1619. Oba zajatci v něm pod přísahou vypovídají o poměrech v českém vojsku.  Hned úvodem si stěžují, že české pluky leží v poli již více než rok a ač jsou nad protivníkem v přesile, nedosáhly ničeho, co by stálo za zmínku. Došlo prý sice k několika srážkám mezi jihočeskými rybníky, ale ukázalo se při tom, že v českém velení panuje zrada. Děla při hrázi sice mířila na nepřítele, ale dělostřelcům bylo přikázáno střílet pouze do vody. Když byl nepřítel poražen, muselo české vojsko stát po celou noc v dešti a velitelé mu nedovolili postoupit, dokud se nepřátelské jednotky nestáhly bezpečně do Budějovic. Město mohlo být přitom tehdy snadno dobyto. A takových nevyužitých příležitostí bylo prý více. Českým vojákům se prý dokonce pod trestem smrti zakazovalo napadat nepřítele a brát mu kořist, takže Buquoyovy jednotky mohly klidně křižovat krajem a loupit. Oba důstojníci potvrzují, že někteří čeští obristi se scházeli se samotným Buquoyem a popíjeli s ním. Na několika případech pak zajatci dokládají, že muselo dojít k vzájemnému srozumění mezi českým velením a Karlem Buquoyem. Vrcholem zrady pak bylo počínání českých velitelů v době bitvy u Záblatí. Už Pavel Skála ze Zhoře vyslovil vážné podezření, které dokládá svědectvím Oldřicha Vchyňského, jednoho z vysokých českých důstojníků. Oba zmínění zajatí důstojníci však hovoří v protokolu nepokrytě o zradě. Nejvyšší velitelé – jednalo se zjevně o generála Jiřího Fridricha hraběte von Hohenlohe a Linharta Colonnu z Felsu – prý přáli Petru Arnoštovi hraběti z Mansfeldu porážku, nehodlali mu jít na pomoc, takže „dobrý hrabě byl zcela zrazen a prodán”. Ke všemu dali údajně z české strany výstřely z děl a ohnivými signály Buquoyovi znamení, aby věděl, kdy má přijít. V závěru oba důstojníci poukazují na velmi špatnou morálku v českém stavovském vojsku a uvádějí, že správnost jejich výpovědi může pod přísahou potvrdit více než sto vojáků. Tolik tedy zajímavé dobové svědectví. Jen sporadicky a opožděně placené, demoralizované a rozpadající se stavovské vojsko nemohlo samozřejmě odolat ofenzívě spojené císařské a ligistické armády na Prahu během podzimu 1620. Mohlo ovšem udělat něco, co již několik týdnů před bitvou doporučoval vrchnímu velení právě generál Mansfeld: místo vyčerpávajícího ústupu k Praze rozmístit vojsko v opevněných městech a donutit protivníka rozdrobit síly. Jeho nevelký sbor čítající asi dva tisíce mužů byl naverbován (jako jediná skutečně účinná pomoc stavovskému povstání z Říše) vůdcem Unie evangelických říšských knížat Friedrichem Falckým za peníze katolické Benátské republiky a jménem savojského vévody Karla Emanuela (mimochodem: také katolíka!). Mansfeld byl podle všeho nejschopnějším ze stavovských velitelů. Mansfeldův dvoutisícový sbor v září 1618 napochodoval do Čech, 19. září oblehl katolickou Plzeň a 21. listopadu 1618 ji dobyl. Vytvořil si z ní bezpečnou operační základnu pro celou zbývající dobu povstání. Vývoj dal posléze Mansfeldovu strategickému návrhu za pravdu, když i po prohrané rozhodné bitvě před Prahou se bez problémů řada opevněných míst držela ještě celou řadu měsíců. K podezřelým vzájemným kontaktům důstojníků obou bojujících stran je třeba uvést, že to vše byli najatí kondotiéři, zachovávající navzájem určitý profesní kodex, který např. sejít se na truňk mohl v některých situacích dovolovat. Mimo to všichni vyrůstali společně a bojové zkušenosti získávali koncem 16. století a v prvých letech století následujícího ve válkách s Turky v Dolních Uhrách, takže se všichni důvěrně znali. Proč byla velká polní bitva před Prahou zbytečná? Pokud jde o onu osudovou bitvu před Prahou, stavovské vojsko sem dorazilo o řadu hodin dřív, než jeho protivníci. Přímo se zde nabízelo nešikovat stavovskou armádu k polní bitvě, před městem nechat po nezbytnou dobu jen zpětný odřad chránící ústup a jízdní hlídky sledující manévry protivníků propojené rychlými jízdními kurýry s velením ve městě. Stavovské vojsko mělo dost času v klidu vstoupit Strahovskou branou do Prahy. Spolu s pražskou domobranou mohlo obsadit hradby a brány od Újezda po Brusku a zavřít brány. A pak zbývalo už jen v klidu čekat. Všechny okolnosti hrály totiž ve prospěch českých stavů. Byl už začátek listopadu a v těch dobách se bojovalo jen od jara do podzimu, pak se vojska rozložila v zimních kvartýrech a čekala na jaro. Spojené císařské a ligistické vojsko, to byla polní armáda postrádající větší obléhací a bourací techniku, potřebnou k dobývání pevností. A už je velice honil čas: podzim se překlápěl do zimy a bylo tedy nutno se v nejbližších dnech začít stahovat do bezpečnějších končin k přezimování. Přezimovat v dotyku s nepřítelem nepřicházelo v úvahu. Tedy se nabízelo pochodova do již pacifikovaných jižních Čech. Na delší obléhání velkého souměstí nemohlo být v dané situaci ani pomyšlení. Je zřejmé, že tímto manévrem bylo téměř s jistotou možno odvrátit bělohorský debakl. Ovšem vzhledem k neschopnosti povstalecké vlády a limitovaným možnostem vojenského velení by se asi situace povstání během zimy nezlepšila a na jaře by se odpor patrně stejně zhroutil. Nicméně šance takto jednoduše odvrátit před zimou měření sil, zmařit výsledek celého císařsko-ligistického tažení na Prahu a vše odložit na jaro, bylo podle všeho možné, dokonce se to přímo nabízelo. Těsně před zahájením bitvy byla zajímavá šance na rozhodující úspěch! Bitva nebyla ani zdaleka z ryze vojenského hlediska předem prohraná. Stavovské vojsko bylo před Prahou první a mělo dost času se náležitě a výhodně rozmístit na výšině, vykopat okopy a valy pro děla a také se v klidu sešikovat. Na přicházejícího protivníka se dívali shora a měli o něm dokonalý přehled. Navíc pod svahem tekl Litovický potok, tvořící zde mokřiny, takže bylo možno jej přecházet po jediném mostku, po kterém probíhala karlovarská silnice. Prvé dorazilo k Praze vojsko katolické Ligy pod velením generála Jana Tserklaese Tillyho. Generál Karel Buquoy s císařským vojskem měl asi hodinové zpoždění. Tilly po prvé srážce svého čelního odřadu se stavovskými mušketýry, kteří střežili mostek, nabyl dojmu, že má před sebou celé stavovské vojsko a rozhodl se poněkud lehkomyslně před zrakem celé sešikované stavovské armády se svým sborem mostek přejít a v bitevním pořádku se řadit až za ním. Ligististé procházeli po mostku jako hrdlem láhve, omezováni jeho šířkou a kapacitou. Když to shora viděli dva moravští velitelé, podplukovník Stubenvoll a plukovník Jindřich Šlik, rozjeli se od svých jednotek k vrchnímu veliteli, starému knížeti Kristiánovi z Anhaltu s upozorněním, že ligisté se nachází v choulostivé situaci, kdy jednotky ztratily při přechodu potoka vzájemný kontakt a Stubenvoll žádal o povolení, aby se svými rejtary směl zaútočit. Anhalt byl pro, ale vedle něj stál generál von Hohenlohe si nic takového nepřál a zdůvodníl to tím, že postavení stavovského vojska na kopci je natolik výhodné, že mohou v klidu vyčkat protivníkova útoku. Kníže Anhalt byl sice vrchním velitelem (generalissimem) stavovského vojska, nicméně svým založením to byl spíše politik a diplomat než voják, takže Hohenlohemu (který byl už v minulých letech v podezření ze zrady!) ustoupil. Byla tak promarněna velká šance k rozprášení alespoň části ligistického vojska ještě před příchodem císařského sboru. Taková šance se už neměla opakovat. Bylo přitom žádoucí náhlým útokem jízdy ligistický sbor dezorganizovat, zčásti porubat a rozehnat a rozhodně přinejmenším ztížit a protáhnout šikování Tillyho oddílů za mostkem - tím spíše, že spojená císařsko-ligistická vojska měla nad stavovskou armádou mírnou početní převahu. Tady byla šance přinejmenším ještě před hlavním střetnutím poměr použitelných sil poněkud vyrovnat ve prospěch povstalců. Takhle se v dějinách přichází o šance, jež se pak již nikdy neopakují, takto se v dějinách rozhoduje - někdy bohužel i na stovky let dopředu… . K mýtúm a legendam provázejícím bitvu Průběh bitvy je přirozeně hlavním zdrojem námětu pro následný vznik mýtů. Samozřejmě jde zejména o mýtus hrdinných Moravanů u zdi obory, kteří neutekli jako ostatní a bili se s přesilou až do konce. Po zbytečně a trestuhodně ztracené bitvě, která se dodatečně stala rozhodující bitvou celého stavovského povstání, tedy i České války jako prvé fáze třicetiletého celoevropského konfliktu, potřebovali poražení nacházet hrdinné výjimky z toho celého tragického zhroucení a zbabělosti. Kupodivu – a tady už je tušit novodobý nacionální přístup z 19. století – se základem mýtu nestala hrdinná karakola, vedená mladým knížetem z Anhaltu, jednadvacetiletým generalissimovým synem, tedy energický útok stavovské lehké jízdy, který zmasakroval přinejmenším část jednoho nepřátelského pluku, zahnal dokonce (pouze s lehkou jízdou!) kyrysníky císařského plukovníka Bartazara de Marradas a rozehnal obsluhu protivníkových děl. Útok by býval měl úspěch, kdyby jej další stavovské oddíly včas podpořily. Ale podporu chystanou uherskou jízdou svým energickým zásahem zmařili polští kozáci a Anhaltovi jezdci, kteří se hluboko vklínili do nepřátelských pozic, byli následně přemoženi přesilou okolních jednotek, když se vzpamatovaly z prvého otřesu. Pokud Moravané neutekli, možná jen proto, že si ve zdi obory ve svém týlu včas nevylámali průchody a tedy se ocitli v pasti, pak karakola prince z Anhaltu byla nepochybným projeven udatnosti a hrdinství. Ale hlavním hrdinou tu byl německý protestant, dokonce knížecí synek. Takový hrdina se do obrozenecké či národovecké legendy, do hrdinského českého mýtu nehodil. Daleko spíš se hodili Moravané, i když ve skutečnosti šlo jen o moravskými stavy naverbované žoldnéře, většinou podle všeho taky Němce, kteří se ve skutečnosti žádné udatnosti nejspíš ani nedopustili. Tolik tedy poznámka k našemu obrozeneckému a národoveckému mýtu. Nyní z jiného soudku: hned bezprostředně po bitvě se začal rodit katolický mýtus o zázračné zásluze Panny Marie na překvapivě snadném a konečném vítězství katolické věci v zemích Koruny české. Takový mýtus se k utužení mariánského kultu, této bojové zástavy protireformace, opravdu hodil a byla po něm v prostředí chystané důsledné rekatolizace dobytých zemí naléhavá dobová poptávka. Proto není divu, že se objevila historka (pardon: legenda!) o karmelitánském mnichovi, který si říkal Dominicus a Jesu Maria (ve skutečnosti to byl jakýsi Domingo Ruzzola, původem Španěl žijící v letech 1559 - 1630), který měl v prostorách strakonického hradu nalézt gotický deskový obraz narození (či “adorace”) Krista, zhanobený protestanty. Ve skutečnosti pocházel ten obraz odjinud, snad ze Štěnovic u Plzně. Mnich se obrazu ujal a nesl ho s sebou při provázení katolických vojsk až před Prahu, kde měl před bitvou na koni projíždět s obrazem na prsou mezi šiky císařských a ligistů a povzbuzovat je k srdnatosti. Toto vše se opravdu mohlo stát. Nicméně legenda praví, že to byl tento mníšek, kdo pohnul svou duchovní autoritou velení spojených katolických vojsk na velitelské poradě před bitvou k tomu, aby právě zde a teď byla svedena rozhodující bitva! Je to samozřejmě nereálná smyšlenka: na velitelskou poradu by generálové a plukovníci mnicha ani nepustili, natož, aby se jím dali přesvědčovat, co mají dělat. Mimoto bitva byla spojeneckým velením míněna spíše jako vyzkoušení protivníkových sil a stavu jeho bojového odhodlání, nikoli jako rozhodné střetnutí – byť se v rozhodné střetnutí nakonec vzhledem k okolnostem, svému průběhu a výsledku vyvinula. Proto je dnes na Malé Straně nikoli luteránský chrám Nejsvětější Trojice, ale místo něj luteránům sebraný a přestavěný kostel Panny Marie Vítězné (též zvaný “U Jezulete”). Proto je u bělohorského bojiště, před oborou Hvězda barokní poutní kostel z 18.století stejného zasvěcení a proto má stejné zasvěcení i římský karmelitánský kostel (Santa Maria della Vittoria), kde onen “zázračný obraz” toho mnicha poté přechovávali, dokud v 19. století neshořel. Ovšem jeho kopie jsou na oltářích v kostele ve Strakonicích na hradě, v poutní svatyni na Bílé Hoře i u toho Jezulete na Malé Straně. Takto vznikají barokní legendy! Mýty stejně nepodložené, jako ty obrozenecké! Pokud jde o bělohorskou legendu – mýtus, má soudobé pokračování v nedávném veřejnoprávně- televizním dokumentu “Bílá Hora” (ČT 2 - premiéra 3.11. 2020 ve 20.50 hod. s reprízou 4.11. 2020 v 17.20 hod.). Tento dokument dosti tendenčně vypráví příběh bitvy pomocí ústředního (průvodního) motivu mariánského bělohorského zázraku a jeho aktéra Dominga Ruzzoly! Jde bohužel o celkem typický příklad dobového konformistického vlezdoprdelství našich veřejnoprávních médií. Řada zajímavých sdělení několika opravdových odborníků na danou problematiku (mimo jiných brněnského historika Dušana Uhlíře, autora v úvodu tohoto textu zmíněné skvělé monografie o bitvě) byla zbytečně znehodnocena celkovou prokatolickou tendencí hodinového snímku. Je nutno preferovat fakta a jejich kvalifikovanou historickou analýzu. Místo vymýšlení a pěstování matoucích mýtů a legend (“narativů”, jak se dnes módně říká) je nutno zapojit vlastní erudici, kritické myšlení a snažit se co možná přiblížit odpovědi na otázku, jak to skutečně bylo a proč zrovna takto. Jaké státoprávní a politické koncepce se střetly? Jak bychom jako Češi a Moravané dopadli v případě úspěchu povstání? Je zajímavé, jaké politické a státoprávní koncepce se v bitvě vlastně utkaly. Byla to na jedné straně koncepce vladařského absolutismu kombinovaná s obrozenou a náležitě útočnou katolickou protireformací. Na druhé straně pak stáli protestanté (většinou Němci, převážně luteráni a kalvinisté) hájící stavovské svobody. Výsledkem jejich porážky byla sice česká politická a kulturní katastrofa - došlo k likvidaci celé politicky a kulturně aktivní vrstvy národa a k důsledné „normalizaci“ – viz Obnovené zřízení zemské a zavedení tuhého absolutismu a povinného katolického jedinověří - nicméně vítězství stavovských svobod by bývalo mohlo vést ke slábnutí státu až k jeho rozpadu, jak nám názorně ukazuje osud Polska v 18. století. Stavovská monarchie byla charakterizována stěžejní rolí stavovských sněmů výrazně zatlačujících moc voleného panovníka. Takové zřízení může postupně vyústit až v sociálně rozkladnou stavovskou anarchii. Vyústění vývoje do ve své podstatě již republikánského zřízení založenému na novodobém parlamantarismu se povedlo jedině v revolučním Nizozemí, kde vládly Generální stavy. Vzhledem k tomu, že tu již šlo o měšťáckou, nikoli feudální společnost, je zřejmé, že se již jednalo o cosi jiného – tady se vytvářela progresívní budoucnost, čímž byla zažehnána hrozba anarchizace zřízení až do jeho znefunkčnění a rozkladu. V Nizozemí již nešlo o bytostně nesvornou, sobecky omezenou a odstředivou feudalitu, ale o městský podnikatelský a obchodní stav jako hegemona vývoje. V Nizozemí - na rozdíl od zaostalé, stále ještě převážně agrární střední Evropy - již začínala moderní společnost. A navíc v Nizozemí vládla rozsáhlá náboženská svoboda nejen pro všechny reformované denominace, ale dokonce i pro katolíky! Tu se již nejednalo o dosavadní, tradiční svět, ale o předzvěst budoucích pořádků. Odstředivé tendence feudality, její sklon k nespolupráci a nesolidaritě, k egoismu a individualismu, to vše je založeno na faktu, že její ekonomickou základnou bylo agrární podnikání, velkostatek spolu s držbou celých panství. Feudální panství bylo profilující ekonomickou, ale i správní jednotkou. Mělo svého vlastníka, ten provozoval vlastní správní administrativu a měl i rozsáhlé soudní pravomoci. Byl to – zvláště u větších panství a jejich konglomerátů pod vládou feudálních oligarchů – v podstatě ucelený stát ve státě, který byl soběstačný a zasahování z úrovně krajů, zemí a nejvyšší panovnické moci zde bývalo pociťováno jako cosi cizorodého, obtížného a obtěžujícího. Střední a vyšší feudalita měla stát za nutné zlo, jež je nad ní a před kterým je nutno hájit vlastní výsady, svobody a autonomii. Nebo se jej snažit ovládnout a přizpůsobit svým vlastním zájmům. Silný stát rozhodně nebyl jejím cílem a žádoucím výsledkem. Tedy zájmem feudality bylo buď stát oslabovat a jak jen možno se od něj izolovat - nebo se snažit jej ovládnout a využít pro své vlastní zájmy. V praxi se projevovaly obě tendence. Tak vznikaly náběhy k stavovské samosprávě ve formě slabé volené monarchické vlády, zcela závislé na stavovském sněmu. Naproti tomu v delší historické perspektivě byla paradoxně absolutní monarchie progresívním státním útvarem, schopným soustřeďovat síly v potřebné době v potřebném směru, vytvářela tím podmínky pro vývoj k moderní společnosti – zde jsou zárodky národohospodářského řízení (merkantilistické a fyziokratické koncepce). Osvícenský absolutismus položil základ pro civilizační pokrok směrem k průmyslové revoluci, přechodu k politickému liberalismu a také k náboženské toleranci a celkové sekularizací společnosti. V neposlední řadě to byly absolutní monarchie, jež poté, kdy se přežily, posloužily jako vítaný terč buržoazních revolucí. Ovšem prosazení panovnického absolutismu znamenalo potlačit odstředivost feudality a politicky ji jako autonomní prvek zlikvidovat, mocensky vyvlastnit. Její politické role se již napříště mohla uskutečňovat pouze ve službě panovníkovi, u dvora a v bytnějícím státním aparátu. V případě vítězství protestantských stavů bychom dost možná nyní mluvili všichni německy a byli jednou ze spolkových zemí SRN. Vedle českých bratří tu byli výrazně zastoupeni jen luteráni a kalvinisté, vesměs Němci. Vliv českých staroutrakvistů i novoutrakvistů byl výrazně slabší. Všechno je to prostě složitější a tak trochu nejednoznačné. Ovšem ujařmení svobody lidského ducha a likvidace náboženské tolerance při obracení české společnosti na jedinou samospasitelnou víru bylo ohavným násilím, za které se - pokud vím - žádný katolický hodnostář dosud neomluvil. Historické ponaučení závěrem Polovičatost se v mocenských střetech opravdu nevyplácí. České stavy jednaly po dlouhou dobu polovičatě a nedůsledně, dokonce se skoro celý rok po defenestraci utěšovaly pokrytecky tím, že rebelie není přece namířena proti císaři a králi Matyášovi Habsburskému, ale jen proti jeho nehodným úředníkům. Samy sobě nebyly schopny přiznat, že se daly do odboje (který vítězové nazvou “ohavnou rebelií”) a nyní už jde jen o to, kdo s koho. Vítěz bere vše a poražený bude zničen. Dokud žil pragmatický a kompromisnický Matyáš, tak tu snad byla alespoň jiskřička naděje, ale když 20. března 1619 zemřel, bylo už naprosto jasné, že takto již nemohou samy sebe obelhávat a už vůbec v tomto smyslu vést své veřejné apologie a propagandu navenek. Hlavním ponaučením pro nás by mělo být, že s povstáním, státním převratem, rebelií nebo revolucí se nesmí nikdy zahrávat. Pokud se do něčeho takového má opravdu jít, musí to být kvalifikovaně naplánováno, kvalitně organizačně připraveno, dobře zabezpečeno prostředky a vedeno schopnými lidmi na těch správných místech s náležitým odhodláním, rozhodností a vůlí k rozhodnému vítězství. Fušerství dějiny netolerují a neodpouštějí a bez lítosti trestají. Zbaběle ztracené příležitosti se již neopakovávají. A naopak: náhoda i dějiny vždy přejí připraveným! Dodatek: jedno nešťastně opomenuté a zmeškané kulaté výročí V neděli 1. listopadu 2020 zcela bez nepovšimnutí uplynulo 600 let od památné bitvy před Vyšehradem, v níž byla s konečnou platností poražena první celoevropská protihusitská kruciata vedená Zikmundem Lucemburským. Bylo to jedno z velkých, ba největších vítězství českých zbraní vůbec. Proti této bitvě byla mýty opředená bitva na Vítkově o pár měsíců dříve pouhou dílčí šarvátkou. Škoda, že si víc než prohrané bitvy a barokní legendy nepřipomínáme opravdu významná česká vítězství!
Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!



Dnes nejprohlíženější