Vždy zbystřím pozornost, když se například v rozhlase hovoří o zásadních otázkách lidského bytí. Když se mluví třeba o smrti a o tom, co je po ní. Když se mluví o Stvořiteli a o tom, zda existuje nebo ne. Když se mluví o utrpení nebo o smyslu života a podobně. Vždy však cítím po těchto debatách zklamání a rozčarování, protože ve mně budí dojem, že v nich ani tak nejde o pátrání po pravdě a po tom, jaké věci opravdu jsou, ale jen o jakési, na první pohled obsažné, vyplnění vysílacího času. Že v nich nejde o snahu po proniknutí do hloubky, až k samotné podstatě, ale je to jen určité filosofování v rozmezí obvyklé, všeobecně rozšířené nevědomosti o nejzásadnějších otázkách lidského bytí.
Do podobných debat bývají zváni různí hosté, proto odeznívají různé názory, avšak konečný závěr bývá zpravidla vždy stejný. Spočívá v konstatování, že jde o věci, které se my smrtelníci před smrtí nedozvíme. Že je to všechno velké tajemství, které zůstane pro nás navždy zahaleno. Že tyto zásadní otázky nemůže zde na zemi nikdo uspokojivě a pravdivě zodpovědět. Že všechny lidské pokusy o to zůstanou navždy neúspěšné.
příroda 18
Promo článek:
Promo článek
číst dál