MONIKA ČÍRTKOVÁ
V březnu 2018 se v Panenských Břežanech našly krabice s filmovým záznamem tzv. procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského z roku 1952. Včera vysílala ČT2 dokument o tomto procesu, natočený s využitím nalezeného materiálu, nazvaný Kdo jinému jámu.
Doufám, že dokumentů na toto téma vznikne více, protože je to nesmírně pozoruhodná, bolestná a poučná událost.
Proces byl dokonale zinscenovaný; je vlastně těžké uvěřit, že se díváme na justiční divadlo . Stále si musíme připomínat, že všechna ta doznání jsou do puntíku vylhaná. Slánský věrně pracoval pro stranu, takže jeho výpovědi, že ji „nesprávně směroval“, že “chtěl sloužit imperialistům” a “zatáhnout Československo do třetí světové války”, jsou absolutně nesmyslné.
Mimochodem, tím se toto představení maličko liší od procesu s Miladou Horákovou. Ačkoliv šlo i v jejím případě o vynucená a nepravdivá doznání, určitý reálný podklad bychom v její činnosti vysledovali, neboť ona skutečně chtěla režimu odporovat a za tímto účelem navazovala nějaké kontakty. Rudolf Slánský byl oproti tomu zcela loajálním komunistou, o nějaké protistátní činnosti nelze v jeho případě vůbec hovořit.
Pro právníka je obtížné sledovat stoprocentní selhání všech složek justice, zejména pokud si uvědomíme, že se na něm museli podílet naši předchůdci, kteří získali vzdělání ještě v době první republiky. Proces je ovšem režírován do té míry, že už snad ani nelze hovořit o justici v pravém slova smyslu; účinkovali v něm jen herci poplatní režimu a ochotní hrát role, které mu předepsal. Je to hra na soud, která s opravdovým řízením nemá nic společného; odehrává se ale v reálných kulisách a gesta a slova jsou velmi věrohodně odpozorovaná ze skutečného života.
Zvlášť frustrující je pro mne vědomí, že advokacie nestála nijak stranou této tragédie; čtrnáct obžalovaných hájilo celkem pět obhájců, velmi důkladně prověřených a stranicky spolehlivých. Nicméně i tak je pro mne zcela nepochopitelné, že se k této úloze propůjčili; snad to bylo důsledkem kombinace strachu a touhy po moci, zásluhách a funkcích?
Je bolestné a smutné sledovat všech čtrnáct obžalovaných, jak postupně přistupují k pultíku a sdělují, že trest přijímají a vzdávají se opravných prostředků.
Shledala jsem na tom jediné drobné pozitivum: připomenutí, že ačkoliv má naše justice své problémy, jsme nyní, po sedmdesáti letech, přece jen nekonečně dál, pokud jde o záruky spravedlivého procesu. (Otázka ovšem je, zda v tomto stavu vydržíme, zejména s ohledem na to, že útoky na základní atributy justice a advokacie některé parlamentní strany už zahájily.)
Srovnání obou procesů – s Rudolfem Slánským a Miladou Horákovou – svádí k myšlenkovému zkratu, že „Slánský si to zasloužil“, neboť se stal obětí režimu, který sám pomáhal vybudovat a na jehož represích se jako čelný představitel KSČ aktivně podílel.
Nemyslím, že je tato úvaha správná.
Justiční vražda je pořád justiční vražda; navíc zde to z výše uvedených důvodů byla spíše „vražda“ než „justiční“. Vrazi Rudolfa Slánského nejednali z jakkoliv omluvitelných pohnutek, například aby zabránili další tyranii. Jejich konání bylo vedeno jen mocenskými zájmy a touhou vyhovět Stalinovi, patrně také antisemitismem, ale rozhodně ničím, co bychom mohli alespoň náznakem považovat za polehčující okolnost.
V závěru dokumentu to ostatně pravdivě zaznívá: Slánský odpovídal za hrozné zločiny, měl by být souzen v každém režimu. Ale má být souzen za to, co spáchal.
***
Popel ze spálených těl všech jedenácti popravených mužů byl rozsypán na silnici. Tehdy totiž mrzlo.
Monika Čírtková