Hořký samet: Cinkající klíče (31. díl)

Hořký samet: Cinkající klíče (31. díl)

 
Kapitola šestá (část pátá)
Klíčový faktor
 
DRUHÉHO DNE už bylo v davu dojíždějících do Prahy pár jedinců s trikolórou na klopě kabátu. Viděla jsem ve vlaku studenty v revolučním kostýmu a objevili se dokonce i odvážlivci s národní vlajkou. Většina dospělých se sice ještě tvářila skepticky, ale gymnazisté polohlasem probírali revoluci a vzrušeně zvažovali vyhlídku účasti na protestní stávce. V metru rovněž panovala odlišná atmosféra ve srovnání s předchozím dnem. Obložené sloupy a stěny na nástupištích zmizely pod plakáty s politickými slogany a fotografiemi mladých lidí s hořícími svíčkami v rukách, vzhlížejícími k hradbě policejních štítů. Proti všem zvyklostem se na sebe neznámí lidé v soupravě pro nic za nic usmívali, místo aby se jako obvykle dívali jeden skrze druhého jako přes sklo. Galantní chování zázračně nahradilo ostré lokty. Cizí osoby spolu rozpřádaly diskuse na politická témata, beze strachu otevřeně projevit názor před publikem anonymních spolucestujících, což bylo doslova neuvěřitelné.
„OBČANSKÉ FÓRUM POVSTALO ZA DEMOKRACII.“ Cestou jsem na zdech četla nápisy. „PRAHA JE NA PRAHU NOVÉHO VĚKU.“ Přechod na Můstku se přes noc stal otevřenou knihou. „SNY KLEPOU NA DVEŘE, DOVOLME JIM, ABY SE STALY SKUTEČNOSTÍ.“ Na Staroměstské jsem našla plakát, oslavující Prahu jako nový Jeruzalém. Revoluce duší začíná právě tady a teď. Pomyslela jsem si, že nadešly biblické časy. Srdce mi do hlavy pumpovalo revoluční vervu. Utíkala jsem po chodníku na Rejdiště, abych se dobrovolně přihlásila do služby stávkovému výboru. 
Sál auditoria se toho rána vařil mladistvým nadšením. V úplném protikladu k obvyklému průběhu vyučování se nikdo z přítomných studentů během dopoledne revolučních debat ani vteřinu nenudil. S rukama nad hlavou jsme neúnavně kladli otázky profesorským autoritám v stávkovém výboru a potichu naslouchali jejich zasvěceným odpovědím. Hodiny plynuly bez přestávky a přesto jsme se necítili unavení. Než nás napadlo pomyslet na oběd, byl čas jít pochodovat na Václavák.
„ Kdo nejde s námi, ten jde proti nám !“ Bubeníci nastolili rytmus a všichni se hrnuli na nábřeží. „Popadni svůj nástroj. Nestůj v koutě sám.“ Rapovala jsem se zpěváky svoje verše. „ Chceme lásku místo zlosti. Nestůj v cestě budoucnosti. “
Chystala jsem se právě pochodovat podél Rudolfína, když mě někdo zezadu chytil za rukáv kabátu a vytáhl z davu. 
 „Nikam nepůjdeš.“ Byla to máti. „Dneska ráno volal tatínek. Říkal, že je to nebezpečný.“ Vypadala vystrašená. Měla na sobě černý filcový klobouk a kožené kozačky na podpatcích. Komicky vyčuhovala z revolučního průvodu a přitahovala k sobě pozornost rozcuchaných konzervatoristů.   
„Prosím tě, mami.“ Ačkoli jsem ji na demonstraci sama pozvala, teď jsem se za ni před spolužáky styděla. „Víš přece mnohem líp než já, že táta vždycky všechno přehání, nebo ne?“ Snažila jsem se jí vytrhnout.
„Tentokrát ne.“ Bránila mi tvrdošíjně. „Má ověřenou zprávu o tom, že Politbyro začíná mobilizovat armádu.“ Podle otcových zdrojů prý Miloš Jakeš poručil milicionářům, aby do demonstrantů stříleli ostrými náboji.
Zamračeně jsem sledovala chvost revolučního orchestru, mizící za rohem. Sotva se ztratil z dohledu, rázem zeslábnul i zvuk řízné dechovky.
„A co jsou ty jeho zdroje?“ Pohrdlivě jsem se ušklíbla. „Sovětská tisková agentura nebo Pravda?“ Přešlapovala jsem na místě, připravena vyrazit do boje za revoluci. „Ježiši, mami.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Přece se teď nezačneme chovat jako zbabělci?“ Můj hlas se prudce odrazil od oken koncertní budovy. „Je na čase postavit se za všechno, čemu jsme vždycky věřili.“ Vykřikovala jsem. „Jdu demonstrovat, ať se děje, co se děje! Chci žít v svobodě. Žádná hrozba mi nezabrání říkat pravdu!“
„Tak dobře, Trumpetko. Půdeme spolu.“ Máti nezbylo než se poddat mému revolučnímu odhodlání. „Musíš mi ale slíbít, že kdyby se začalo střílet, tak se mi schováš za záda.“
„Spolehni se. Přestaň si se mnou pořád dělat starosti.“ Vyběhla jsem za vzdalujícím se průvodem. „Hoď s sebou.“ Volala jsem přes rameno. „Revoluce nečeká.“
O chvíli později jsme spolu stály uprostřed tekuté masy lidských těl na z poloviny plném Václaváku. Vlny kolektivního nadšení se jedna za druhou tříštily o fasádu Melantrichu, kde nejslavnější chartista všech dob držel proslov z balkónu. 
„Hmh—uhm. Zdrrravím všechny lidi dobrrré vůle.“ Havel si úvodem odkašlal do mikrofonu. Balkón prvorepublikového nakladatelství se stal pódiem, z kterého se divadelní autor chystal přepsat národní dějiny. „Prrravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Zakrslý blonďák s knírkem polkl a pousmál se bouřlivému potlesku davu. „Svoboda klepe—uhm—na dveře. Pojďme je společně odemknout.“ Svůj výrok spiklenecky podtrhl chrastěním svazkem klíčů. „Občanské fórrrum si klade za cíl—hmmm—vytvoření sprrravedlivé občanské společnosti. Chceme udělat všechno prrroto, aby se demokrrracie a civilizované hodnoty vrrrátily do naší krrrásné země.“
„Ať žije Občanské fórum!“ Dvěstě tisíc lidí zaburácelo jedním hlasem. „Havel na Hrad!“ Demonstranti ronili slzy štěstí. Dupali jako stádo bizonů a mávali vlajkami a pomalovanými transparenty před objektivy zahraničních kamer. 
Jakmile Havel domluvil, prkenně se uklonil jásajícímu davu. Očividně si nebyl jistý, jestli má setrvat na jevišti, nebo se má jít schovat před větrem do zákulisí. Disidentský kněz, který se pohotově ujal role moderátora, vyprovodil desorientovaného vůdce Občanského fóra ze scény. Dalším bodem úterního programu bylo čtení „Poselství všemu lidu Československa“ z pera stařičkého kardinála Tomáška. 
Hlavu domácí katolické církve uznávali jako morální autoritu i zapřísahlí atesité pro jeho přátelství s antikomunistickým papežem Wojtylou. Václav Malý si na sebe vzal úkol tlumočit kardinálova slova. 
„Drazí spoluobčané, obracím se na vás několik hodin po návratu z Říma, kde jsem se účastnil kanonizace naší Anežky Přemyslovny.“ Četl revoluční moderátor. „Není možné mít důvěru v takové vedení státu, které není ochotno mluvit pravdu a zemi s tisíciletou státní tradicí upírá základní práva a svobody, považované za normální i ve zcela mladých státech třetího světa.“
Vítr řečníkovi vyrval z ruky listy papíru, ale členové Občanského fóra se chrabře vrhli na třepotající se křídla stránek a zabránili svatým slovům v letu z balkónu. Václav Havel se znovu objevil u zábradlí a pomohl zaplnit krátkou technickou pauzu vtipkováním na téma zrádných kremelských větrů, na což mu publikum vděčně odpovědělo chrastěním klíčů.
Disidentský kněz pak bez dalších nehod dočetl zbytek dopisu. „S pomocí Boží,“ končilo kardinálovo poselství, „osudy naše jsou v našich rukou.“ 
Nová vlna bouřlivého jásotu se vzdula mezi svatým Václavem a Příkopy a v nekonečných ovacích se rozprskla o balkón Melantrichu, který se nacházel uprostřed dlouhého náměstí u křižovatky s Vodičkovou.
„Nechápu proč Havel nemluvil k lidem od sochy svatýho Václava, jako to vždycky bývalo dobrým zvykem.“ Máti nakrčila vysoké čelo při pohledu na revoluční jeviště. „Nikdy jsem nedůvěřovala politikům, kteří pronášejí historické projevy z balkónů. Většinou se z nich pak vyklubou zrádci národa, jako z Gottwalda.“ Měla na mysli prvního komunistického prezidenta, který po vítězném puči v roce 1948 slavnostně promlouval k dělnické třídě z balkónu na Staroměstském náměstí. „Nepřekvapilo by mě, kdyby se Havlovi doneslo, že se Politbyro připravuje demonstrace krvavě potlačit.“ Spekulovala o tom, že Občanské fórum zinscenovalo Havlův projev spatra z bezpečnostních důvodů.
„Prosím tě, přestaň pořád malovat čerta na zeď!“ Okřikla jsem ji. „Přece by si komančové nedovolili střílet do lidí před tolika zahraničníma kamerama.“ Mátin sklon všechno neustále analyzovat a kritizovat mi začínal lézt na nervy. 
Když jsme se později vrátily domů, naším domem se rozléhalo vytrvalé zvonění telefonu. Pospíchala jsem zvednout sluchátko. Ani trochu mě nepřekvapilo, když jsem v něm slyšela naštvaný mužský hlas.
„Jak to, že jste mě neposlechly, Trumpetko?“ Vyštěknul na mě otec s úlevou. „Krucinál, zatracený holky. Nemáte ponětí jaký jsem si o vás dělal starosti.“ Burácel. „Víte jak je těžký telefonovat z Bolgorodnýho do Prahy? Už kolik hodin tu jako blbec vytáčím vaše číslo ve Voloďově kanceláři, místo abych se soustředil na práci!“
„Hele tati, uvědomuješ si, že to přeháníš?“ Naježila jsem se v sebeobraně. „Kdybys byl v Čechách, viděl bys, že se není čeho bát. Věř mi. Na Václaváku nejsou žádný tanky jako v osmašedesátým.“
„Možná tam ještě nejsou, ale já s jistotou vím, že jsou na cestě!“ Zavyl frustrovaně otec. „Tentokrát ale nejsou ruský.“ 
„A jaký teda jsou?“ Sarkasticky jsem se zasmála. „Americký?“
„Ne.“ Jednalo se prý o domácí ozbrojené síly. 
„Jak to víš? Já jsem nikde žádný neviděla.“ Kroutila jsem nevěřícně hlavou.
Nastala dlouhá pauza. Připadalo mi, že se ze sluchátka ozývá zvuk třepotajících plachet a šplouchajícího oceánu. „Bavíme se spolu po telefonu.“ Zdůraznil káravě otec. „Nemůžu ti tu vykládat detaily, že?“ Významně mlaskl jazykem.
„Hm. To asi ne.“ Schlíple jsem přisvědčila. „Už tě poslouchám.“
„Takže, co tě napadne, když řeknu Tiananmen?“ 
Na mysl mi přišel nedávný masakr v Pekingu. Svobodná Evropa hlásila, že stovky Číňanů, protestujících proti komunistickému režimu, skončily pod pásy tanků. 
„No vidíš.“ Uklidnil se otec. „Prosím tě, řekni mamince, že ve čtvrtek odpoledne se má z Václaváku stát novej Tiananmen.“ Zavrčel a poté, co jeho slova zapustila kořeny do mojí mozkové kůry, rázně dodal. „Ve čtvrtek odpoledne s mámou za žádných okolností na žádný demonstrace nechoďte? Rozumělas? Můžeš mi to slíbit?“
S těžkým srdcem jsem mu všechno odkývala a zavěsila.
Šla jsem si s máti o plánovaném Tiananmenu promluvit do kuchyně. Zapnuly jsme televizní noviny a zároveň radio, abychom si vytvořily vyvážený pohled na dramatický vývoj Havlovy revoluce. 
„Ne-není možné vést ko-kontruktivní dialog v a-atmosféře rozvášněných e-emocí.“ Koktal Miloš Jakeš na obrazovce. Zrazený mladšími soudruhy, působil bezmocně jako polní myška. „Nikdo od nás nemůže če-čekat, že opustíme na-nastoupenou cestu k so-socialismu, je-jenom protože hrstka chu-chuligánů hu-huláká někde na náměstí.“ Ústřední tajemník strany osaměle bojoval za zpráchnivělý režim na politickém jevišti. Jeho vodnaté oči se poulily úsilím najít odpovědi na nezodpověditelné otázky. Nepůsobil na mě jako diktátor, který by měl odvahu přikázat lidovým milicím, aby střílely do davu.
Neušla mi znatelná změna v tónu novinářova hlasu během krátkého rozhovoru s šéfem Politbyra. Jako by se televizní kádr snažil distancovat od normalizační vlády. Řeč jeho těla naznačovala nesouhlas s některými výroky konzervativního bolševika. Hlas Ameriky naopak kolotal dobrými zprávami a výskal jako o posvícení. Raději jsme s máti přeladily na trochu střízlivější Svobodnou Evropu, kde Karel Jezdinský mrtvolným hlasem popisoval morální podporu, kterou naší revoluci projevily kapitalistické vlády. Západní televize podle něj vysílaly nekonečné záběry z Václaváku. V USA prý televizní publikum napjatě sledovalo události za Železnou oponou a Havlova popularita za oceánem rostla jako holubinky po dešti. Bílý dům přislíbil pučící demokracii v Praze ochranu.
Představovala jsem si, co by americký prezident udělal, kdyby se komunisté přece jenom rozhodli utopit revoluci v krvi. Žádné z alternativních médií se ani slůvkem nezmínilo o hrozbě pražského Tiananmenu.
„Co mám dělat? Poraď mi, Panebože.“ Modlila jsem se večer v posteli. „Mám snad zradit revoluci nebo vystavit svůj mladý život nebezpečí?“ Zpytovala jsem svědomí. „Neměla bych alespoň ráno zajet vlakem do Prahy a informovat stávkový výbor?“ Dívala jsem se do tmy a naslouchala tlukotu uvnitř hrudi.
„Běž tam! Jdi tam!“ Volal hlas srdce.
Rozhodla jsem se riskovat ve jménu revoluce.
„Poslyš mami.“ Opatrně jsem začala, když jsme ráno usedly k snídani. „Táta říkal, že tam ty tanky přijedou až zejtra. Takže bych dneska ještě teoreticky mohla v pohodě zajet do Prahy.“ Namazala jsem si rohlík máslem. „Pokud má zejtra Miloš Jakeš opravdu v plánu nechat na Václaváku střílet do lidí, a není to jenom nějakej tátovův šílenej výmysl, je mojí občanskou povinností varovat spolužáky.“
Máti o mém nápadu nejprve nechtěla ani slyšet, ale nakonec se mi ji podařilo přesvědčit. Dovolila mi jít do školy pod podmínkou, že se v pravé poledne setkáme u Husovy sochy na Staromáku. Musela jsem odpřisáhnout, že se nebudu zapojovat do žádných revolučních aktivit, dokud spolu nerozhodneme další strategické kroky. 
„Jo. Spolehni se!“ Vyběhla jsem z vrat garáže s národní hymnou na rtech, abych si dodala odvahy.
Ve středu byl dvoupatrový osobák do Prahy plný dospěláků, kteří otevřeně projevovali zapomenuté vlastenectví. Vozy podzemky bzučely jako včelí úly na jaře. Skla na oknech a na dveřích zmizela pod vrstvou originálních plakátů a nálepek, nabádajících občany k účasti na čtvrteční demonstraci.
Cestou na konzervatoř jsem na ulicích neviděla jedinou uniformu, ba ani vozidlo dopravní policie. Něco však zjevně viselo ve vzduchu spolu s houbovitými mraky naproti nad Letnou. Zabočila jsem kolem Rudolfina podél nábřeží a s pocitem tísnivé předtuchy jsem se zarazila u litinového zábradlí. Cítila jsem přítomnost zla. Voda v řece plynula jako olej. Prudké poryvy ledovatého větru mi škubaly kabátem a cuchaly mi rozpuštěné vlasy.
Za budovou federální vlády na Malé Straně jsem viděla stát šňůru hnědých plechovek na kolečkách. Zdálo se mi, jako by se kamenní lvi u bočního vchodu do koncertní budovy rozeřvali.
„To se mi snad jenom zdá!“ Promnula jsem si oči. Vrátila jsem se zpátky a vyplížila se na Mánesův most, abych si prohlédla zblízka vozidla na protějším břehu. Otec si nedělal legraci. Poznala jsem obrněné transportéry. „Tohle je vážný!“ Zmocnila se mě panika.
Rozběhla jsem se na Rejdiště, abych troubila na poplach. 
„Řekněte všem, že nesmí jít demonstrovat. Bude se střílet!“ Ve vyhřátém auditoriu jsem se zadýchaně snažila vzburcovat profesora Kaloše a členy stávkového výboru, ale nikdo mě nebral vážně. Většina z nich o náměstí Tiananmen nikdy neslyšela. A pokud ano, zaujali skeptický postoj. Podobně jako i já předchozí den, nevěřili, že by se Jakešova vláda odvážila následovat čínský příklad. Ani jeden z revolucionářů nebyl ochoten riskovat nachlazení a jít se na vlastní oči přesvědčit, nakolik bylo moje hlášení o transportérech vážné. 
„Jen ať si klidně vyhrožujou.“ Profesor dějin výsměšně potřásal hlavou. „Jestli si bolševici myslej, že se snad kvůli pár zrezivělým tankům lekneme a přestaneme bojovat za svobodu a demokracii, tak to se teda setsakramentsky pletou.“
Za mobilizací armádních složek dějepisář viděl bezzubý pokus o vydírání. Historie prý dokazovala, že hrubé násilí nemůže potlačit svrchovanou vůli lidu. 
Stávkový výbor se jednoznačně přiklonil k jeho názoru. Konzervatoristé se jali kolektivně vysmívat Lidovým milicím pro jejich legendární neschopnost. Různí řečníci začali hypoteticky vyzývat bojovníky dělnické třídy, aby pozvedli zkorodované samopaly.
„Jen ať se nás pokusí zastavit!“ Nejhubenější z houslistů hrozil pěstičkou. „Vsadím se, že se nakonec sami střelí do nohy!“ Působil dojmem hocha, který by si dokázal vypíchnout oko smyčcem.
„Musíme to do nich pořádně naprat!“ Otylý hráč na tubu namířil lesklý nástroj směrem k obrněným transportérům, jako bazuku. Z plných plic foukl dovnitř mosazné spirály, až z ní vyletěl výbušný zvuk, podobný pšouku. Auditorium se otřáslo smíchy. Excentrický varhaník se přede všemi svalil na podlahu, jako zasažený střelou. Jeho vyzáblé tělo se chvíli svíjelo v agónii, jako by se chystal podlehnout smrtelnému zranění.
Ačkoli zasedání stávkového výboru probíhalo v dostřelu tanků, většina konzervatoristů si v průběhu dopoledne udržela optimistickou náladu. Řada spolužáků naopak působila o něco odvážněji než předchozí dny a někteří z nich se i trochu motali, jako by nestačili vystřízlivět z celonoční oslavy mírumilovné revoluce. Profesor Kaloš zjevně trpěl bolestnou kocovinou. Během jeho dlouhé přednášky o postavení homosexuálů v demokratické společnosti jsem se netrpělivě houpala na židli. Hryzala jsem si nehty a přemýšlela, co bych měla udělat, abych v revolucionářích probudila pud sebezáchovy.
„ Prší a venku se setmělo. Tato noc nebude krátká .“ Hlavou mi zněla melodie Karla Kryla, kterou rodiče pouštěli na kazeťáku, když vzpomínali na potlačení Pražského jara sovětskými tanky. „ Beránka vlku se zachtělo. Bratříčku! Zavřel jsi vrátka? “
Před polednem jsem to už nemohla vydržet. Nenápadně jsem se vypařila ze sálu a běžela se podívat na nábřeží, co dělá nepřítel. Mraky nad Letnou od rána nabobtnaly a z Malé Strany se zlověstně ozývalo ječení policejní sirény, nicméně po obrněných transportérech za úřadem federální vlády se záhadně slehla zem. Protější nábřeží bylo najednou zcela prázdné, jako by vojenská vozidla, která jsem tam viděla stát ráno, byla pouhým přízrakem. Vracela jsem se do vysazených školních dveří, když jsem ve vrátnici málem vrazila do udýchaného studenta kompozice. Mladíkovým posláním bylo zajišťovat komunikaci mezi studentskými stávkovými výbory a ústřednou Občanského fóra. Zacuchané roští černých vlasů měl svázané trikolórou a v ruce si nesl otlučený skateboard.  
„Tak se ty Lidový milice nakonec stáhly.“ Slyšela jsem, jak oznamuje starému vrátnému, vyděšeně vyhlížejícímu z okýnka budky. Podle nejmenovaného zdroje Občanského fóra prý Ministerstvo obrany zrušilo rozkaz k mobilizaci. „Střílet se nebude. Můžete bejt klidnej, pane Hubáček.“ Budoucí skladatel si otřel zpocené čelo.
„Zaplať Pánbůh. Už jsem se začínal bát.“ Stařík s úlevou zatáhl hlavu zpátky do budky jako mořská želva. „To víš hochu. Nikdy nezapomenu na zvuk dlažebních kostek, pokropených vostrýma nábojema během Pražskýho povstání.“ Pan Hubáček na konci války zažil ostřelování barikády v Troji německými tanky. „Přísahám, že člověka nic tak nepřipraví vo smysl pro humor, jako když ti vokolo hlavy začnou lítat horký kulky.“
Oddechla jsem si, že je hrozba násilí zažehnána, ale skladatelův blazeovaný klid jsem zcela nesdílela. U Husova památníku jsme později s máti probíraly bezpečnostní rizika účasti na odpolední demonstraci a rozhodly se situaci na náměstí prozkoumat. Cestou ze Staromáku na Václavák jsme se prodíraly houstnoucím davem Pražanů. Nemohla jsem přestat myslet na to, co by se stalo, kdyby nějaký šílený lidový milicionář vyprázdnil zásobník pušky do demonstrantů. Náměstí už bylo skoro plné. Někteří lidé se dokonce mačkali i na schodech v metru.
Nebylo kam se schovat.
„Vsssaď se, že by sssstačila jediná sssstřela a vššššichni hrdinové by rázem vzali nohy na ramena.“ Syčel ďábel uvnitř mojí hlavy. „Milicionáři by ani nemusssseli nikoho zasssstřelit. Sssstačilo by jednou vysssstřelit do vzduchu a lidi na náměsssstí by sssse ssssami navzájem uššššlapali.“
Prohlížela jsem si rozvlněné tělo revoluční masy a po zádech mi běhal mráz. Jak děsivě nepředvidatelné bylo lidské zvíře? Pomyslela jsem si. V jednu chvíli všichni s láskou zpívali mírumilovné songy a malou chvíli poté by se v slepém boji o přežití rázem dokázali změnit v krvelačné bestie.
„Koukej!“ Máti namířila prst k balkónu Melantrichu. „Není to Marta Kubišová?“
Spatřila jsem brýlatou ženu s prošedivělými vlasy, svírající v roztřesených dlaních mikrofon. Chvíli mi trvalo, než jsem v ní poznala svůdnou krásku, jež patřila k hrstce umělců, kteří v osmašedesátém veřejně projevili nesouhlas se sovětskou okupací. Za normalizace se Martin hluboký hlas na dvacet let odmlčel. Za podporu Alexandru Dubčekovi zaplatila exkomunikací z rozhlasových vln. Moje generace o její existenci neměla nejmenší tušení, ale já jsem Martiny písničky uměla nazpaměť. V otcově šuplíku jsem nedávno objevila kazety s nahrávkami ze šedesátých let. Neznámá Marta se mi líbila tisíckrát víc než její slavní kolegové, kteří si díky elastickému charakteru mohli i za okupace užívat pěveckou kariéru. 
Po desetiletích nucené pauzy se povědomě hořkosladký hlas rozlil po náměstí.
„Ať mír dál zůstává s touto krajinou.“ Ozvalo se z reproduktorů.
Matčiny oči se zalily slzami.
Dokonce i ti z revolucionářů, kteří byli příliš mladí na to, aby poznali neoficiální hymnu Pražského jara, se zdáli dojatí. Marta Kubišová zpívala celým srdcem jako v osmašedesátém, s jediným rozdílem, že její hluboký hlas zněl nakřápnutě, což svědčilo o tom, že disidentská zpěvačka během období exilu vykouřila příliš mnoho cigaret.
„Zloba závist zášť, strach a svár, ty ať pominou. Ať už pominou.“
Cit, který Marta evokovala, byl tak vroucí a čistý, že překryl technické nedostatky jejího pěveckého projevu. Modlila se naléhavě, že snad i nezatvrzelejší ateisté v řadách tolerantních revolucionářů museli na chvíli uvěřit, že se Pánbůh nad Martou slituje a vyplní prosby, které upřímně vysílala k nebi.
„ Teď když tvá ztracená víra zpět se k tobě navrátí. Lide, navrátí.“
Poslední tóny Modlitby pro Martu dozněly v nábožném tichu.
Zdálo se mi, jako by si lidé kolektivně uvědomili, že to, co jim na komunistickém režimu za posledních čtyřicet let nejvíc vadilo, nebyla až tak materiální deprivace, jako potlačování a znásilňování našich kulturních a duchovních hodnot primitivním materialistickým režimem. Připadalo mi, že na obláčku nad Prahou vidím sedět pohádkového Pánaboha. S věrným bílým psíkem po boku, stoicky dýmal z fajfky a nesl se nad hlavami fotografů západních tiskových agentur, kteří ze střechy okolních činžáků mířili dlouhými objektivy na revoluční dav jako odstřelovači.
Nikoho ze zahraničních reportérů ani ve snu nenapadlo zachytit na kameru obraz českého Pánaboha. Byli placeni za to, aby zdokumentovali dění dole na zemi, místo aby vzhlíželi k oblačnému nebi.
„Lidi, otevřete oči! Kdo má klíče, ať přes práh vkročí!“ Pokusila jsem se spontánně upozornit na odplouvající mrak. 
Naléhavost mého osamělého volání mě vyděsila.
Mátiny panenky se užasle rozšířily. Chytla se za klobouk, jak by se bála, že jí ho odfouknu z hlavy. Lidé kolem mě vypadali vyjeveně. Jediné, co jsem mohla udělat, abych si zachovala integritu, bylo zopakovat svůj slogan ještě hlasitěji než předtím. Na třetí pokus už se ke mně připojily desítky dalších hlasů. Po páté už jich byly stovky. A po desáté se mnou vyřvával celý Václavák.
Překvapilo mě, že umění manipulace davem bylo tak snadné. Tvorba úspěšných manter se podobá výrobě cukrové vaty. Nejdřív je zapotřebí rozesít pár chytlavých slovíček mezi brázdy zástupů jako zrnka cukru. Jejich hlasitým opakováním se rozehřejí masy a pokud se smyčka dostatečně dlouho a rychle otáčí, vrstvy kolektivních emocí se začnou nabalovat do hlasového chuchvalce. Jednoduchý návod na ovlivňování veřejného mínění byl přímo ďábelský. Nikdy předtím jsem ještě nestanula na tak obrovském jevišti. Jako začínající herečka jsem přirozeně nemohla odolat pokušení dirigovat třistatisícový revoluční chór. Byla to pro mě neuvěřitelně vzrušující zkušenost.
„Dej už si s tím radši pokoj, Trumpetko.“ Máti mi položila ruku na rameno, když jsem se chystala zopakovat svůj úspěch dalším sloganem. „Copak nevidíš, že většina lidí je schopná opakovat jakoukoli kravinu? Nezahrávej si s ohněm.“
„No, když jinak nedáš.“ Neochotně jsem polkla potřebu triumfovat. Poslušně jsem z kapsy vytáhla klíče a začala chrastit společně s ostatními.
Studená sprška později rozehnala část davu z náměstí. Uchýlily jsme se s máti do pasáže v Jindřišské a přemýšlely co dál.
„Nemáš toho pro dnešek dost, Trumpetko? Zdá se mi, že všechny projevy začínají být tak trochu na jedno brdo, ne?“
Musela jsem s ní souhlasit.
„Disidenti najednou všude vyrůstaj ze země jako václavky na konci září.“ Mnula jsem si promrzlé ruce. „Připadá ti to taky divný?“
„To je normální. V osmašedesátým to bylo stejný.“ Máti pohodila hlavou. „Každá povodeň vynese na povrch svinstvo.“ Řekla. „Pražskojarní hrdinové se stejně tak rychle zjevili, jako se posléze vypařili, když začalo jít o krk.“
„Hmm.“ Zklamaně jsem ji následovala po schodech do metra. „Co naděláš?“
Cestou do hlubin podzemky máti na eskalátorech výstižně shrnula novou situaci. „Je snadný vystavovat na odiv odvahu, když jediný s čím musíš bojovat, je jevištní tréma a zauzlená šňůra mikrofonu.“
Promoklé a zmrzlé na kost jsme k večeru vlakem dorazily domů, abychom přijaly otcův očekávaný hovor z Moskvy.
„S tím Tiananmenem jsi měl teda pravdu, tati.“ Vybafla jsem na něj. „Promiň, jestli jsem pochybovala o tvých slovech. Dneska ráno jsem viděla ty tanky. Přijely v noci do Prahy, ale z nějakýho důvodu se v poledne zase stáhly.“
„No jo. Neříkáš mi nic novýho, Trumpetko.“ Otec byl v překvapivě dobré náladě. „Už se nevrátěj. To ti garantuju.“
„Jak si tím můžeš bejt tak jistej?“ Žasla jsem. „Máš snad v Praze nějakýho tajemnýho informátora, kterej ti dopředu posílá všechny nejčerstvější zprávy?“
„Znáš mě.“ Zakuckal se smíchy. „Nosím v kapse křišťálovou kouli.“
„Jak víš, že si to soudruzi nerozmyslej?“ Moje otázka zůstala viset na drátě.
„Vím to,“ zaváhal otec. „Řekněme, že jsem s tím měl něco do činění.“
„Děláš si legraci?“ Vykřikla jsem. „Takže to znamená, že můžeme jít zejtra s mámou na Václavák?“
„No jo. Ode dneška můžete demonstrovat až do aleluja.“ Drsný hlas na druhém konci linky dojatě změknul. „Hlavně se na to teple oblékni. Předpověď počasí varuje před severním větrem a možná začne i sněžit.“ 
Nemohla jsem uvěřit svým uším.
„Mami!“ Přikryla jsem rukou sluchátko a hlasitě zatroubila, aby mě bylo slyšet až za roh do kuchyně. „Táta říká, že můžeme jít zejtra na Václavák!“
„Co se děje?“ Máti přiběhla do dveří. Otřela si mokré ruce do zástěry a přebrala si od mě sluchátko. „Ahoj, Jirko. Můžeš mi říct, co se stalo?“ 
Ze sluchátka se ozvala prudká palba slov. Matčin výraz se postupně změnil ze shovívavé pochybovačnosti do nefalšovaného úžasu.
„To jsem ráda, že ti život poskytl další příležitost k sehrání osudové role.“ Řekla nakonec. „Můžeš bejt na sebe hrdej.“
Hořela jsem zvědavostí, o čem to máti mluví. 
„Takže co?“ Dloubla jsem do ní, jakmile zavěsila.
„Coby?“ Povzdechla si se směsí smutku a pobavení. „Tatínek si v Moskvě znovu zahrál na Jamese Bonda. Nicméně mi po telefonu nemohl sdělit žádné zvláštní podrobnosti. Musíme si zkrátka počkat, až se vrátí.“
Při večeři jsme s máti probíraly poslední revoluční události, když se telefon opět hlasitě rozdrnčel.
„Kristovy rany, co si teď počnu?“ Zoufala si babička Helga. Ve funkci vedoucí kiosku s občerstvením na Florenci řešila revoluční dilema. Nevěděla, jestli se má připojit ke generální stávce, vyhlášené na pondělí 27. listopadu. „Nemožu v poledne zavřit!“ Hulákala do sluchátka krátkým zobákem. „Viš kolik bych na tom prodělala? Představ si ty houfy hladovych lidi, co přijedu do Prahy na demonstraci. Na celym nadraži si nikdo nekupi k obědu horky parek. Dokonce ani obyčejny kafe ne!“
„Možná bys mohla stávku podpořit nějakým jiným způsobem, babi.“ Pokoušela jsem se ji uklidnit. „Mohla jsi stávkujícím zadarmo rozdávat chlebíčky. Nebo pošli Občanskýmu fóru termosku s horkou kávou.“ Napadlo mě. „Pracujou tam dvacet čtyři hodin denně. Určitě potřebujou kofein. Studentský stávkový výbory by třeba ocenily horkej čaj. Držej stávkovou pohotovost v nevytopených třídách.“ Radila jsem jí.
„Zblaznila ses? Nebudu na tu revoluci doplacet z vlastni kapsy!“ Zděsila se Helga. „Ale na druhe straně, když se k protestni stavce nepřipojim, všechny kolegyně o mě začnou řikat, že podporuju komunisty!“ Křičela. „A ty viš, že to neni pravda, nebo ni?“
„To víš, že to vím, babi.“
„Není moje vina, že jsem se narodila v chude rodině. Za cely život mi nikdy nikdo nic nedaroval!“ Zapřísahala se. „To, že patřim k dělnicke třidě ještě neznamena, že jsem byla komunistka!“
„Na tom, že chceš v pondělí pracovat není nic tak špatnýho, babi.“ Chlácholila jsem ji. „Rozhodně ti kvůli tomu nikdo hlavu neusekne.“
„Seš si tim jista?“
„Stoprocentně. Václav Havel není žádnej Robespierre. Má k lidu blízko.“ Prohlásila jsem sebejistě. „Strávil fůru let ve vězení a kromě toho se prej taky nějakej čas živil válením sudů v pivovaru, než se proslavil psaním absurdních her.“
„A kterejpak je to ten Havel?“ Zajímala se babička.
„No přece nejslavnější chartista ze všech a taky náš příští demokratickej prezident, babi.“ Zasvětila jsem ji do plánů revoluce. „Když s náma zejtra odpoledne půjdeš demonstrovat na Václavák, můžeš ho vidět na vlastní oči.“
„To nepřipada v uvahu!“ Babička si okamžitě vybavila střetnutí s vodním dělem během Palachiády. „Žadne dalši kožichy si už zničit nenecham!“ Dala se do křiku. „Mam už jen ten z nutrie!
„Nemusíš se bát násilí, babi. Havlova revoluce je tolerantní.“ Slibovala jsem. „Nikdo ti na kožichu nezkřiví ani chloupek. Nanejvýš ti ty tvoje nutrie někdo pohladí proti srsti, aby se přesvědčil jestli jsou pravý.“
Podařilo se mi Helgu přemluvit, aby si ve čtvrtek na Florenci odpracovala ranní směnu a odpoledne se k nám na Václaváku připojila.
Babička byla k revoluci zpočátku nedůvěřivá, ale jakmile jsme se spolu protlačily na náměstí, zmocnila se jí davová psychóza. Začala mocným hlasem skandovat všechno, co kolem lidé vykřikovali. Zářila štěstím jako rozpustilá školačka. Když Václav Malý oznámil do mikrofonu příchod delegace zaměstnanců stávkujícího ČKD, kteří měli z balkónu Melantrichu oficiálně vyhlásit připojení dělnické třídy k revoluci, Helga se jala společně s ostatními pištět nadšením. Svalnatá postava vysokého kováře, který reprezentoval vzbouřené dělníky, babičce přirozeně imponovala. Když se pak navíc z ampliónů zazněl jeho hluboký hlas, samým blahem málem omdlela.
„Jménem celého ČKD zdravím revoluci.“ Petr Miller mužně prohlásil, že kolektiv dělníků odsuzuje politiku Politbyra. Kovář prostými slovy vysvětlil, proč se základna řadových členů komunistické strany rozhodla připojit k protestní stávce. Stalo se to v návaznosti na nedávnou návštěvu šéfa městského výboru strany ve fabrice. Soudruh Štěpán se snažil pražské dělníky přesvědčit, že policejní zákrok na Národní třídě byl z politického hlediska oprávněný. Když se pokusil omlouvat speciální jednotky za nepřiměřené násilí proti nevinným ženám a dětem, zaměstnanci továrny ho vypískali. 
„Opravdovej chlap nikdy nemůže tolerovat násilí proti bezbranným a slabým!“ Řekl kovář kovovým basem. „Možná pracujeme rukama, ale nejsme žádný primitivové!“
Jeho spravedlivý výrok se setkal se souhlasným potleskem.
„Spravně. To teda nejsme!“ Babička Helga hrozila soudruhům pěstí.
„ Kde domov můj? Kde domov můůůj? “ Povědomý hlas Hany Zagorové se mi snesl na hlavu jako mokrý hadr na podlahu. „ Voda hučí po lučinách. Bory šumí po skalinách .“ Zlatá slavice na balkóně fňukala do mikrofónu.
Okoukaná popová zpěvačka zosobňovala symbol hluboké normalizace, falešná jako její nepovedený facelift. Teď se ale díky dobře načasovanému autogramu na Několika větách kvalifikovala k tomu, aby po boku Marty Kubišové trilkovala národní hymnu.
„Hanička je naše zlatičko.“ Babička si utírala uslzené oči. „Žadna druha tak hezky neumí zazpivat Kde domov muj jak ona.“
Anonymní masy se vlnily kolektivním dojetím. Ve čtvrtek odpoledne byl Václavák plný demonstrantů. Revoluční dav, namačkaný mezi zdmi domů, připomínal pučící ňadra v těsném živůtku, a neustále kynul jako lívancové těsto v díži.
V pátek odpoledne byla hustota davu v centru města ještě o něco vyšší. Místo aby Pražané vyrazili na chalupu jako obvykle, shromáždili se na Václaváku k oslavě Havlovy revoluce. Pro většinu občanů byla otázka cti, aby se nechali vidět na demonstraci. Něco, co každý normální Pražák musel udělat, aby udržel krok s rychle se měnící dobou. Dokonce i hudebně-dramatické oddělení našlo odvahu k aktivní účasti. I vývrtky teď rázně pochodovaly po boku úspěšnějších adeptů herectví, jako by moji vrstevníci nikdy ani na vteřinu nezapochybovali o vítězství pravdy a lásky. Profesorka Hořká se zázračně vynořila z oblaku cigaretového kouře v hospodě u Sviní společně s ostatními demokraticky smýšlejícími kolegyněmi. S tříbarevnou stužkou připnutou na kabátu, nadšeně křičela: „HAVEL NA HRAD “ , dokud jí nedošel navinulý dech. S otevřenou pusou jsem zírala na profesorku herectví, jak fandí budoucímu prezidentovi se slzami v očích orámovaných rozmazanými linkami.
Václavák praskal ve švech. Hlavy neohrožených revolucionářů se vykláněly z oken a přes zábradlí secesních balkónů. Lidé se houfovali na střechách a někteří seděli i na komínech. Při pohledu na vlastence visící z hromosvodů a rezavých okapů mě jímala hrůza. Zároveň mi ale připadalo směšné, že titíž hrdinové, kteří riskovali život, aby na vyvýšeném pódiu Melantrichu spatřili tváře disidentských celebrit, se ještě v pondělí báli vypustit z úst křivé slovíčko proti normalizačnímu režimu, aby si neudělali škraloup v posudku.
Najednou byla všude k vidění fůra odvahy. Někteří Češi byli zpiti euforií, jiní si ještě před obědem přihnuli na vítězství demokracie. Ti, kdo demonstrovali na střechách se nebáli smrti, protože očividně počítali s měkkým přistáním. Na náměstí by těžko někdo našel čtvereční centimetr volného prostoru. Půl miliónu Čechů se shromáždilo kolem sochy zavražděného Přemyslovce, která o pouhé čtyři dny předtím stála opuštěná před muzeem s hejnem holubů, kroužících kolem hlavy.
„Zítra odpoledne se všichni sejdeme na Letné!“ Václav Malý si s demonstranty sjednal dostaveníčko na rozlehlé pláni na opačné straně řeky, známé především coby lokalita, kam se v Praze chodívalo do cirkusu. Také Politbyro tu s oblibou inscenovalo vojenské přehlídky a prvomájové průvody. Prezident Husák v den svátku lásky vždy mával na televizní kameru z tribuny, provizorně smontované před stadiónem Sparty.
„Komunisté pořád tvrdí, že tahle země patří lidu.“ Žertoval disidentský kněz, aby vylehčil revoluční atmosféru. „Pojďme tedy zítra celému svěftu ukázat, kolik z nás si přeje, aby už šli komančové od válu. Pokusme se společně prolomit Guinessův rekord v co největším počtu lidí dobré vůle na čtvereční kilometr!“
„Jdeme na to! Češi jsou borci. Pravda a láska zvítězí!“ Náměstí na jeho výzvu reagovalo chrastěním půlmiliónu klíčů.
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.
Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!



Dnes nejprohlíženější