Kapitola šestá (část šestá)
Klíčový faktor
SOBOTNÍ REVOLUČNÍ scénu po ránu zahájilo vyzvánění svatovítských zvonů. Kardinál Tomášek na Hradě sloužil kanonizační mši za Anežku Českou, bohabojnou princeznu z rodu Přemyslovců, která v 13. století příkladně zasvětila život Kristu v roli abatyše a zakladatelky nemocnice na Františku. O sedm set let později, krátce před Havlovou revolucí lásky, papež polského původu pasoval Anežku na světici.
Po svatém Janu Nepomuckém měli Češi v Anežce další vlivnou přímluvčí v nebi.
Na rozdíl od Poláků, kteří vzdor čtyřiceti letům vlády vědeckého materialismu zůstali věrni katolické církvi, český národ za normalizace opustil svého boha, podobně jako děti vyrůstají z pohádek. Češi, usazení v srdci kontinentu na křižovatce evropských kultur, byli odedávna vystavovaní různým náboženským a filosofickým vlivům, ale kolektivně k žádnému vnitřně nepřilnuli. Po staletí si náš národ neuměl vládnout, protože se jeho představitelé nedokázali sjednotit ve společné víře. V moderní době na čas převzala funkci náboženství věda. Víra v technický pokrok se pro přemýšlivé Čechy stala jednotící silou, ale zneužité vědecké poznatky přinesly za války do života lidí více tmy než osvícení. Pochybnosti nevyhnutelně rozdělily poválečnou populaci, poté co komunisté obrátili vědecký přístup k životu vzhůru nohama. Podobně jako katolická církev znehodnotila Kristovo učení účelovou politizací duchovních principů, věda bolševikům sloužila především k potvrzení chtěných předpokladů, a tím ji zbavili svatého poslání zkoumat objektivní pravdu. Společenství obyvatel české kotliny se tak dlouho podrobovalo ideologickému útlaku, až si většina občanů vyvinula sklon k introvertnímu chování a tendenci k přetvářce. Přizpůsobivá populace se naučila přežívat pomocí předstírání, že věří čemukoli, co si autority přály, aby člověk věřil. Následkem toho se Češi dopracovali k nevíře v cokoli, včetně individuální víry v sama sebe.
V sobotu 25. listopadu se stal zázrak. Podzimní slunce se prodralo barokními mraky, aby skropilo hlavy tisíců Čechů, klečících na studené dlažbě před svatovítskou katedrálou. „Svatá Anežko. Pros za nás.“ Pokorně prosili.
Středeční proroctví Marty Kubišové se začínalo naplňovat. Ztracená víra se znovu vracela k obyčejným lidem. Po mostě Legionářů se hrnuly davy na Letnou. Kolem tří odpoledne se rozsáhlou plání neslo zvonění statisíců klíčů. Na každém rohu zalidněného prostranství stály strategicky umístěné jeřáby s televizními kamerami, stejně jako během prvomájových průvodů. Překvapilo mě, že Československá televize vysílala revoluční happening v přímém přenosu. Profesionálové z Kavčích hor rutinně koordinovali celkové záběry davu s detailními střihy na představitele Občanského fóra, mávající z tribuny stadionu Sparty podle vzoru bolševických předchůdců.
Tentokrát kolem tribuny nepochodovali vojáci jako na přehlídce. Neprojížděly tu tanky a náklaďáky s raketami. Místo prvomájových mávátek a choreografovaných procesí bojovných pionýrek s obrazy Lenina a Marxe se před tribunou pohupovaly zástupy pacifistů. Aktivisté Občanského fóra vášnivě horovali za mír. Normalizační popové hvězdy zpívaly o svobodě. Uznávaní lékaři, vysokoškolští profesoři a vědci pronášeli k národu proslovy plné kritického humoru. Oblíbení herci vzbuzovali všeobecný optimismus citovými výrony. Páter Malý čile moderoval největší pouliční představení na světě. Každého mluvčího výstižně představil a v pauzách mezi jednotlivými projevy dokázal rozkřičet revoluční zástupy mírumilovnými mantrami. „To se divíš, Gusto, jak je tady husto.“
Vymýšlel jeden slogan za druhým.
„Setkáváme se tu dneska na Letné s požehnáním Anežky České. Konečně jsme si všichni uvědomili, že pravda je lepší než lež a láska silnější než nenávist.“ Volal někdo do mikrofonu. „Nemá nejmenší smysl nalhávat si fakta o realitě, která nás činí nešťastnými. Tím, že o věcech říkáme, že jsou dobré, se dobrými nestanou. Teprve až když si přiznáme skutečný stav věcí, můžeme změnit svět k lepšímu.“
„Dost bylo lží!“ Zahřměl chórus sametových protestujících. Pryč s atomovýma bombama. Chceme konec Studené války. „Havel na Hrad!“
„Smeťme ďábla z povrchu zemského!“ Vyzýval herec Národního divadla, známý pro svůj náboženský fanatismus a kolaboraci s fašisty.
Vlajky a fáborky vzlétly nad milión českých hlav jako papíroví draci ve větru. Když se z profesionálně rozestavěných ampliónů ozval nesmělý hlas nejslavnějšího chartisty, burácení zástupů nebralo konce.
Václav Havel tentokrát svůj projev četl z papíru a hovořil o poznání sebevědoměji bez ustavičného zadrhování. Kritizoval uhýbavé taktiky bolševické vlády a neochotu soudruhů podvolit se vůli lidu, reprezentované Občanským fórem.
„Generrrální stávka 27. listopadu by se měla stát skutečným všenárrrodním neforrrmálním rrreferrrendem o vedoucí úloze jedné strrrany.“ Autor absurdních her četl, jako když tiskne. „Vytrrrvejme. Buďme obezřetní. Stupňujme svůj tlak na vládnoucí krrruhy. Je to jediný možný způsob, jak dosáhnout toho, aby se pootevřené dveře otevřely dokořán.“ Budoucí prezident se odmlčel, aby dal příležitost jásajícímu chóru. „Mezitím k nám prrroniká stále víc naprrrosto ověřených zprrráv, z nichž vyplývá, že nové vedení je jen trrrikem, který nás má zmást a že mocenské nástrrroje strrrany zůstávají nebo přecházejí do rrrrukou neostalinistů!“ Havlův hlas se utopil v pískotu rozčarovaných revolucionářů. „Tito lidé jsou sice nebezpeční, ale jsou naštěstí neschopní, takže puče se nemusíme bát!“ Chlácholivě dodal. „Před letošním jednadvacátým srrrpnem jsem řekl, že ještě nenastal okamžik, kdy jde o vše a je třeba vložit do hrrry celé své srrrdce. Mám pocit, že takový okamžik nadešel dnes.“
„Už je to tady! Už je to tady!“
Milion hlav vzhlédl k nebi s doširoka otevřenýma očima. Normalizační zpěváci i zakázaní umělci, nabubřelí ekonomové se střízlivými vědci a lékaři, katoličtí kněží i tvrdí rockeři, nomenklaturní profesoři po boku disidentských bardů a filosofů, všichni svorně skandovali s revolučním davem z tribuny, sjednoceni v universální víře v dobro.
„Přátelé. Prrravda a svoboda musí zvítězit!“ Václav Havel rozhodil rukama na konci výstupu.
Televizní kamery se otočily jako na obrtlírku a zabraly dvojici bodrých komentátorů před přenosovým vozem. „Z tribuny zazněly názory v široké polaritě,“ řekl do mikrofonu vysoký hezoun. „Rád bych zdůraznil, že dnešní shromáždění stejně jako všechna předchozí probíhají vysoce organizovaně, klidně, v tichosti. Bez jakýchkoli projevů násilí a výhrůžek.“
Starší kolega suverénně prohlásil, že není důležité, který názor převažuje. „Ono je to těžké vyjádřit procenty.“
Následovalo poselství bratrských revolucionářů ze Slovenska.
„Kto kradmou rukou siahne na tvoju svobodu! A čo i tam dušu dáš.“ Hromoval delagát slovenských učitelů. „V tom boji divokom. Mor ty len! A voľ nebyť, ako byť otrokom!“
„Ne! My to nechceme!“ Největší amatérský sbor na světě zvolal jedním hlasem jako při Posledním soudu. „Máme toho dost!“ Zlověstné hučení Letenského davu připomínalo letku vojenských stíhaček.
„Slovo jako ostrý meč. Opravdu je oceňuji!“ Připojil se vemlouvavě Václav Malý. „Dejme soudruhům najevo svoje přesvědčení. Ať Politbyro slyší náš hlas. Ukažme soudruhům, co si myslíme o jejich politice.“ Ponoukal demonstranty.
Jeden projev následoval za druhým. Osobnosti, jež dvacet let kolaborovaly s okupačním režimem, se předháněly v plamenných ukázkách vlastenectví.
„Chceme žít a pracovat v míru.“ Křičeli vlastenci na tribuně. „Chceme vychovávat příští generace v duchu solidarity a lásky. Nikdo nám z Moskvy nebude poroučet, jakým způsobem máme hospodařit ve vlastní zemi. Jsme přece dospělí a máme svaté právo na to, abychom si rozhodli svůj osud.“
Na závěr sametového evangelia Hanička Zagorová z tribuny zazpívala oblíbenou písničku prezidenta Masaryka.
„ Ach synku synku, doma-li jsi. Tatíček se ptá, oral-li jsi. “
„I my Romové se řadíme k vám!“ Na tribunu nastoupil snědý řečník. „V této vlasti jsme se narodili. My zde nejsme na smlouvu, jako zahraniční dělníci. My tady budeme žít a chceme, abychom se nestyděli. Podporujeme Občanské fórum!“
Jako zlatý bod kulturního programu svěřil páter Malý mikrofon do ruky Jaroslava Hutky. Folkový zpěvák dorazil z letiště plný sametové euforie. Málem se rozplakal, když po dvou desetiletích exilu v Holandsku zabrnkal národu na kytaru.
„ Pevný je stůl. Pevnější je hora. “ Vousatý umělec si prohrábnul dlouhé vlasy rukou a urovnal pokřivené lennonky na nose. „ Co je nejpevnější. Ta člověčí víra. “ Zapěl měkkým hlasem a vyzval spoluobčany, aby po něm intonovali dětinské verše.
„ Mocná je zbraň. Mocnější je právo .“ Zpívající zástupy hřměly jako hlas jediného Boha. „ Co je nejmocnější. Pravdomluvné slovo! “ Hutkův protestní song vyvřel z břicha davu jako horký gejzír. Zvuková vlna se valila od nechvalně známé Kachlíkárny až k prezidentskému paláci a stékala z kopce do Vltavy.
Čechům se nepochybně podařilo zaznamenat Guinessův rekord v nejvyšším počtu čistě zpívajících hrdel na čtvereční kilometr. Do duše se mi vtiskl obraz tisíců zdvižených rukou s hořícími zapalovači nad hlavou. Vítr plamínky zhášel a lidé je rozsvěcovali. Davy se jako v hypnóze pohupovaly podle rytmu, který Hutka uvolněně vybrnkával na akustickou kytaru. Podařilo se mu ze sobotní demonstrace udělat největší generální zkoušku, kterou kdy televize vysílala v přímém přenosu.
„Huráááááá!“
Dva milióny dlaní se roztleskaly. Letná nikdy dřív neslyšela takový rámus, ani když Sparta naposledy porazila Slávii v prvoligovém zápasu. Bouře revolučních proklamací zalomcovala ztrouchnivělým politickým systémem. Mořský proud lidských těl mě odtrhl od máti a odnesl z jejího dohledu. Plavala jsem samotná v oceánu lidí. Popadla mě závrať. Připadala jsem si bezvýznamná a nicotná. Nebylo tedy divu, že jsem neodolala ďábelskému pokušení prorazit z anonymity silným hlasem.
„ Opona se otevírá! “ Vykřikla jsem co nejvíc nahlas. „ Ale v zákulisí smrdí síra!“
Pár stovek lidí moje verše chvíli opakovalo, ale tentokrát se mi nepodařilo zaujmout širší veřejnost. Hlasy se nadějně vzdmuly a zase brzy splaskly. Bylo to, jako bych se snažila sjíždět mořskou vlnu mimo bod zlomu. Hlasitější volání Havel na Hrad! snadno převálcovalo moje sofistikované poselství.
Poprvé jsem si uvědomila, že nelze po lidech chtít, aby poslušně křičeli cokoli, o čem si inteligentní člověk myslí, že má nějaký hlubší smysl. Pokud jsem chtěla, aby revoluční davy papouškovaly moje slogany, musely znít jednoduše a být snadno zapamatovatelné jako dětská říkanka.
„ Komunismus nuda je, jdeme spolu do ráje. “ Pokusila jsem se o úspěšnější slogan.
Myslela jsem to jako vtip, ale všichni kolem mě se nadšeně připojili. O minutu později už půlmilionu lidí vykřikovalo moje slova před kamerami, jako by si doopravdy mysleli, že je tak snadné dosáhnout stavu věčné blaženosti.
Sotva jsem pochopila návod na použití revolučních mas k amplifikaci prostoduchých rýmů, začala jsem se bavit vytvářením gigantických zvukových vln. Za odpoledne jsem vytroubila nejméně tucet sametových sloganů. Moje revoluční texty otřásaly Letenskou plání, velkou jako mezinárodní letiště. Máti se mi ztratila v davu. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Nikdo mě nemohl udržet na řetěze. Sjížděla jsem vlny zpěněných emocí jako zkušený surfař a prožívala blažené opojení.
Jako by Václav Havel mávnul kouzelnou hůlkou. Z jednoho dne na druhý se beznadějná atmosféra šedivého velkoměsta naplnila nadějí. Na místo bázlivosti nastoupila kuráž. Zdálo se snadné zažehnout v lidských duších světlo. Polibek pohádkového Vaška zázračně probudil okupovaný národ z dvacetileté hibernace.
Stejně jako v biblické verzi stvoření světa, týden mírumilovných demonstrací kulminoval v neděli.
V sousedovic zahradě za rozednění zakokrhal kohout, jako by oznamoval celému světu, že nadvláda temných sil nad Čechami po čtyřiceti letech skončila. Období komunismu se ráno podobalo noční můře. Teď, když se z ní všichni probudili, najednou se nemohli dočkat až zapomenou, o čem se jim zdálo. Všeobecná ztráta paměti se stala jedním z hlavních příznaků sametové revoluce, provázejícím celonárodní oslavy svobody a demokracie v každém městě i vesnici.
Najednou nikde nebyl jediný komunista. Podzimní větry odvály do zapomnění pavoučí síť aktivních spolupracovníků StB. Televize otočila o sto osmdesát stupňů, jako by pan Majer s Arabelou definitivně vyrvali Rumburakovi kontrolu nad kouzelnou skříňkou. Zprofanovaní hlasatelé na obrazovce čile převlékli kabáty. Mediální pracovníci se připojili k revoluci lásky připnutím trikolóry na hruď a novináři plynule nahradili bláboly o Perestrojce sametovým žargonem, jako by otočil kazetu v magneťáku.
„V reakci na celotýdenní demonstrace prezident Gustav Husák oficiálně podepsal příkaz k propuštění politických vězňů.“ Recyklovaný hlasatel četl televizní zprávy během snídaně. Předseda federální vlády se prý v neděli na Letné chystal promluvit k občanům o navržených politických změnách, hlasatel otočil stránku. „Televizní diváci, kteří se do Prahy nedostanou, mohou projev soudruha Adamce sledovat v přímém přenosu československé televize během odpolední demonstrace stejně jako včera odpoledne.“
Máti se v neděli rozhodla zůstat doma. Místo protestů se radši chtěla pustit do pečení vanilkových rohlíčků. Skandování v davu ji nebavilo, ale nebránila mi, abych jela do Prahy demonstrovat sama. Cestou na vlak jsem nezapomněla zajít na mši do kostela. U vchodu do místního svatostánku jsem se s úžasem pokřižovala. Nevěřila jsem svým očím. Týden před Adventem byly všechny lavice obsazeny sametovými křesťany. Na spoustu lidí nezbylo místo k sezení a nesměle postávali u zdi. Myslela jsem, že mám halucinace. Kostelní loď byla plná zbožných tváří sousedů, místních prodavaček a zkorumpovaných úředníků. Netušila jsem, že v našem městečku žije tolik nábožensky založených obyvatel. Křižovali se sice zleva doprava a nedodržovali obřadní protokol, ale páter Ondřej si z toho hlavu nedělal. Měl z nových oveček takovou radost, že jim všechny chyby dopředu odpustil. Z Písma svatého přečetl Kristovo podobenství o ztraceném synovi. Vyčistil si zamlžená skla brýlí kostkovaným kapesníkem a pohovořil na téma odpuštění.
„Vidíšššš ty pokrytce?“ Syčel ďábel v mojí mysli. „To ssssi vážně mysssslej, že pár kapek ssssvěcený vody vymaže vššššechny jejich hříchy?“
„Sklapni Satane.“ Snažila jsem se ho neposlouchat. „Ježíš řekl, že každý se může očistit z minulých chyb. Nikdy není pozdě na to, aby člověk přijal víru.“
Zdálo se mi, že nade mnou boží oko v zlatém trojúhelníku uronilo slzu.
„ Beránku boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi .“ Tolerantně jsem pokropila hlavy kajícníků křišťálovým hlasem.
Podobně jako ranní mše i odpolední happening na Letné se odehrával v duchu tolerance a odpuštění. Demonstranti se chytli za ruce a vytvořili lidský řetěz, který se táhl od Sparty až k Pražskému hradu. Nafouknuté balónky v národních barvách se vznesly k nebi. Samizdatový novinář jménem politických vězňů lidem poděkoval za to, že si na Husákovi vycinkali jeho propuštění z vazby a omluvil se veřejnosti za rozšíření falešné zprávy o zabitém studentovi na Národní třídě.
„Nevadí, nevadí!“ Křičeli blahosklonní občané.
Poté, co lidé v živém přenosu vypískali netolerantního předsedu federální vlády se o kulturní vložku opět postaral český hipík z Holandska.
„ Velká je zem a šplouchá na ni voda. Co je však největší, ta lidská svoboda .“
Zpívající masy držely nad hlavami prokřehlé prsty ve tvaru V a kolébaly se jako proudy v soutoku amazonských řek.
Na konci Hutkovy odrhovačky lidé kolektivně žadonili o přídavek.
„Toto byl tedy opravdu balzám, který už jsme potřebovali.“ Povzdechl si hebkým hlasem vysvěcený moderátor. „Teď nastává nejdůležitější chvíle celého našeho vystoupení.“ Oznámil tajemně. „Nebudu vám předem vysvětlovat proč. Žádám vás pouze o široké srdce, o velikou toleranci.“
Mikrofonu se zmocnili oplešalý redaktor časopisu Mladý svět a zakladatel hudební skupiny Pražský výběr.
„Moji milí. Dívám se vám do tváře a taky támhle na tu naši krásnou katedrálu.“ Řekl dojatě Michal Horáček v roli Havlova apoštola. „Jsou věci okamžité a jsou taky věci věčné. A k těm věčným patří i jedno z nejvyšších a nejkrásnějších umění—odpouštět.“
Na jeho kázání navázal hudební skladatel a rocker v jedné osobě.
„Ty které vám nyní představíme, žijí taky v naší zemi.“ Četl svůj dialog z papíru jako při divadelní zkoušce. „Abychom mohli žít spolu a ne proti sobě, musíme se naučit odpouštět.“ Oznámil příchod příslušníků pohotovostní motorizované jednotky Veřejné bezpečnosti a řekl. „Našli v sobě tu sílu. Najděte ji i vy. Vyslechněte je až do konce.“ Připomínal zlého čaroděje s pramínky řídnoucích vlasů a fanaticky vypoulenýma očima, ale revoluční davy odměnily jeho výkon nadšeným potleskem.
„Pojďte s námi. Pojďte s námi.“ Volaly masy.
Horáček s Kocábem dali polepšeným hříšníkům z řad příslušníků Veřejné bezpečnosti u mikrofonu prostor, aby se káli z účasti na bití bezbranných studentů na Národní třídě a svalili zodpovědnost za svoje činy na anonymní stranické představitele.
„Kdo za to může? Kdo za to může?“ Ptal se dav jako podle scénáře.
„Skutečnost je taková, že tito dva příslušníci riskují mnohaleté vězení za to, že se vám přišli omluvit.“ Orodoval za policisty Václav Malý. „Proto je musíme ochránit.“ Požádal letenské publikum o sametové rozhřešení. „Odpuštění to není slabost. To je síla.“ Vemlouval se lidu zženštilým hlasem. „Odpuštění otevírá naději.“
„V jednotě je síla. V jednotě je síla.“ Zařval někdo za mými zády.
Žárlivě jsem se otočila, abych vypátrala identitu konkurenta. Demonstranti bez zaváhání amplifikovali jeho slogan půl miliónem hlasů. Jeřáby s televizními kamerami se s profesionálním načasováním zvedly do výše, aby zvěčnily spontánní výron velkorysosti českých srdcí, která proteplila sychravou atmosféru.
Na tribunu se rovněž přihnali představitelé strany socialistů a lidovci. Omlouvali se lidu za spolupráci s KSČ a škemrali o podíl na nové vládě. Od otce jsem věděla, že úkolem obou stranických organizací byla formální participace na politickém procesu rozhodování za účelem udržení falešného dojmu plurality v rudém parlamentu. Najednou se členové Národní fronty předháněli v obhajobě demokratických principů. Ikona Pražského jara slabým hlasem vyzvala k návratu k socialismu s lidskou tváří. Alexandr Dubček tak trochu připomínal mladší verzi Gustava Husáka. V maratonu projevů pod vlajkou Občanského fóra si pak předávaly štafetu alternativní osobnosti, které se záhadně vynořily na revoluční scéně. Typicky hovořily na téma zrození parlamentní demokracie, přestřihování pupeční šňůry nebo o demokracii v plínkách. Občanské fórum připomínalo spolek amatérských porodníků. Ekonomové z Prognostického ústavu zdarma rozdávali rady. Spekulovali o tom, jak by se dala zpeněžit strategická pozice Československa v srdci Evropy. Čeští emigranti byli toho názoru, že by se naše země měla stát vážkou na geopolitických vahách. Představovali si, že budeme suverénním neutrálním státem, založeným na humanitárních principech tolerance, poctivého obchodu a sociální spravedlnosti. „Masarykův odkaz má v Čechách hluboké kořeny. Do pěti let doženeme západní Německo,“ slibovali.
„Jdeme do toho. Jdeme do toho!“ Těšily se davy.
Třešničkou na dortu se stal neodmyslitelný maskot mírumilovné revoluce, Václav Havel. Přirovnal se k pohádkovému princi, který za sedm dní od založení Občanského fóra slovem láskyplné pravdy porazil démony normalizace. Ujistil znepokojený lid, že politická krize je zažehnána. Generální stávka podle něj měla nevyhnutelně přimět k spolupráci i ty nejzarytější z bolševiků.
Nastal čas příprav na demokratické volby.
A to samotné o sobě byl důvod k oslavám.
„Proč bychom se netěšili. Když nám pánbůh zdraví dá?“
Ještě se všichni na závěr s katolickým moderátorem pomodlili otčenáš a zazpívali hymnu. S příchodem šera zaměstnanci Kavčích hor vypnuli kamery a jali se navíjet kabely zpátky do přenosových vozů. Obloha se zatáhla nad jehlicemi svatovítských věží jako opona na konci představení. Závěrečný chór z Prodané nevěsty udělal tečku za týdnem tvrdě odpracované demokracie. Ukázka Smetanovy opery byla zcela na místě. Libreto Karla Sabiny z 19. století rozvíjelo téma lásky a podvodu. Zvítězila v něm pravda nad lží a všichni protagonisté včetně koktavého Vaška po zásluze dostali, co jim patřilo.
Dav sametových statistů se za tmy z Letné vytratil stejně tiše a spořádaně jako se za světla dostavil na plac. Proud rozjařených Pražanů mě unášel po schodech k řece a přes most na Staromák, kde jsem spolu s ostatními konzervatoristy uhasila žízeň po svobodě svařákem v kelímku. Do setmění se většina spolužáků zpila, jako to dělávali na konci školních koncertů. Nemohla jsem ze sebe setřást dojem, že demonstrace na Letné byla jakási obří reality show.
Příliš mladá na to, než abych se účastnila celonočních oslav revoluce lásky, jsem vyrazila z Můstku metrem na Smíchov. Když jsem na nádraží nastupovala do otlučeného pantografu, připadala jsem si, jako bych odcházela z natáčení. Revoluční Praha, nasvícená reflektory, se podobala filmové scéně.
DRUHÉHO DNE jsem se probudila za tmy. Listopadové pondělí se mělo zapsat do dějin generální stávkou. Z Šimkovic ořešáku se na cestu snášely zažloutlé listy a pouliční lampy se zrcadlily na povrchu louží jako rozpuštěné máslo. Vyběhla jsem ze dveří plná revolučních idejí. Nádraží bylo proti všem zvyklostem ve třičtvrtě na osm skoro prázdné. Hrstka promrzlých studentů stepovala na nástupišti a uvnitř vlaku klímalo několik ospalců, což mě překvapilo. Dvohoudinová stávka měla začít až v poledne, ale větší polovina populace očividně využila příležitosti prospat se z revoluční kocoviny.
Pražské metro v den generální stávky vypadalo opuštěné jako o svatém Štěpánu. Cestou spletencem chodeb přechodu linky B na C jsem na Můstku nepotkala ani nohu. V budově konzervatoře jsem našla točicí dveře zasazené zpátky do rámu. Vrátný teď klímal uvnitř vytopené budky s hlavou podepřenou na haldě letáků, místo na Rudém právu. Jeho chrápání vibrovalo v okenních tabulkách stejně jako za totality. Chodba do auditoria byla vystlaná plastikovými kelímky, pytlíky a nedopalky. Měla jsem v úmyslu najít kompetentního člena stávkového výboru, který by mě pověřil revolučním úkolem.
Status dobrovolnice mě opravňoval k vstupu do politického zákulisí.
„Haló. Je tu někdo?“ Zaklepala jsem. „Promiňte, že ruším.“ Škvírou ve dveřích jsem na prázdném pódiu zahlédla vysokou postavu revolučního činovníka z řad nejstarších studentů. Dvoumetrový operní zpěvák ležel na řadě přisunutých židlí. Ústa mu zela dokořán v džungli černých vousů jako nebezpečná jeskyně.
„Mmmm kočičko.“ Oči měl pevně zavřené. „Dyť víš, že tě miluju,“ zavrněl a přivinul si do náruče koženou bundu.
„Pardon?“ Odkašlala jsem si.
„Aha, to jsi ty?“ Zklamaně zívnul baryton. „Co chceš?“ Mžoural na mě pootevřenými víčky. „Sakra.“ Poškrábal se v roští rozcuchaných vlasů a zamířil rukou do rozkroku. Vtom si náhle uvědomil, že se na něj dívám. „Kolik je vlastně hodin?“ Postavil se na nohy v celé svojí výšce.
„Bude asi půl devátý.“ Odvrátila jsem hlavu, zatímco si natahoval džíny. Koutkem oka jsem viděla, jak zatahuje chlupatý pupek a zapíná si poklopec.
„Ježiši, co tady děláš tak brzo?“
„Jak to brzo?“ Divila jsem se. „V poledne má začít generální stávka. Potřebujeme se na ni připravit.“ Připomněla jsem mu. „Například jsem mohla vylepit nějaký plakáty s informací o plánovaných stávkových akcích.“ Snažila jsem se pohledem vyhnout krví podlitým zrakům operního pěvce. Bylo mi trapné radit nadřízenému, co se má dělat. „Já nevím. Můžu někam roznášet revoluční vzkazy. Co potřebuješ?“
„Počkej chvilku.“ Vysoký mladík si promnul zarostlou tvář.
Dívala jsem se, jak klopýtá přes hromadu prázdných flašek, které se válely všude na jevišti. Otevřel dokořán okno a zhluboka se nadechl směsi lezavého vzduchu a výfukových plynů z ulice.
„Víš co?“ Zaúpěl. „Co kdybys začala tím, že mi přineseš sklenici vody?“
První hodinu stávkové pohotovosti jsem strávila uklízením auditoria a mateřskou péčí o barytona. Poté, co jsem mu ovinula rozbolené čelo studeným obkladem, pověřil mě výrobou reklamních plakátů na generální stávku. Řekl, že pokud napíšu něco o statečných studentech podporujících referendum proti vedoucí úloze komunistické strany, můžu na plakáty namalovat, co chci. Zaúkoloval mě, abych revoluční propagandu inzerovala v stanicích metra. Operní zpěvák zívnul a zhroutil se do nejbližšího křesla, kde usnul jako když ho do vody hodí.
S pomocí mladé sopranistky, která se ráno dostavila do auditoria, jsme během dopoledne polepily zbývající prázdné plochy na zdech nástupišť linky C od Hájí po Nádraží Holešovice. Cestou napříč ospalou Prahou jsme nepotkaly skoro žádné cestující. Dokonce i soupravy metra jezdily s desetiminutovým intervalem jako o státním svátku. Před polednem jsme se vrátily na Rejdiště, kam se začínali trousit unavení a rozbolavění členové stávkového výboru. Profesor Kaloš vypadal, jako by měl žloutenku. V třesoucí se ruce držel revoluční program a druhou se marně v kapsách snažil najít brýle na čtení, které mu seděly na hlavě. Auditorium se naplnilo stíny studentů. Někteří z muzikantů si nemohli vzpomenout, kde nechali futrál s nástrojem. Operní zpěváci zase během revolučního víkendu ztratili hlas. A soudě podle výrazu ve tváři mladých hereček leckteré z nich revoluce připravila o mnohem víc.
Než vyjící sirény zahájily generální stávku, ospalí konzervatoristé dopochodovali vratkým krokem na přelidněný Václavák. Dechaři troubili do pochodu jako na pohřbu a bubeníkům z bubnování třeštila hlava. Jedině baletky vypadaly střízlivě. Nesly se s hlavou vzpřímenou a s líbezným úsměvem mávaly fáborky na znamení vítězství revoluce. Centrum teď bylo plné stávkujících davů, které na kameru koordinovaně vyjadřovaly odpor k politice bolševické vlády, jako by za to na konci dne měli dostat zaplaceno.
„Tuto celou—uhm—zázrrračnou pokojnou rrrevoluci dali do pohybu studenti.“ Budoucí prezident později z obrazovky komentoval úspěch generální stávky, která srazila na kolena Ladislava Adamce. „Ono jim jistě—ughm—mnoho lidí děkovalo, tak ještě taky já, což ostatně dělám prrrůběžně, ale ještě jsem to asi neřekl v televizi.“ Plaše zamžikal. „Já už nevím, co bylo v televizi a co nebylo.“ Divadelní autor se poškrábal na hlavě a vzpomněl na herce. „Těm je taky zapotřebí poděkovat.“ Prohlásil. „Ti se morrrálně zmobilizovali. To všechno ponížení, co v nich bylo, že když nebude hrrrát estébáka, tak si v televizi už nevrrrzne. A tak dále. To najednou se všechno prrrobudilo v takovej zázrrračnej výtrrrysk jednoty a podporrry těm studentům a to občanský vědomí se začalo prrrobouzet samozřejmě nejen v těch herrrcích, ale všude v celý veřejnosti, kterrrrý je taky třeba poděkovat za to, že chodila na ty manifestace.“ Rozplýval se vděkem. „Pamatujte si, že tohle je rrrevoluce prrravdy a lásky. Kdo chce změnit svět, musí začít sám se sebou. Že?“ Vysvětlil televizním divákům, že je zapotřebí přestat jednat podle scénáře totalitárních autorit a slíbil, že napíše nový demokratický skript. „Naučme se následovat hlas srrrdce. Člověk musí mít nejprrrve rrrád sám sebe, aby mohl oprrravdu milovat ty drrruhé.“ Ráčkoval.
Naslouchala jsem Havlovým slovům a přemýšlela, co bych mohla konkrétně udělat, abych zlepšila sebe a tím i celý svět. V týdnu, předcházejícím návratu otce z Moskvy, jsem neúnavně pracovala na šíření Havlovy revoluce lásky. Stávkový výbor mě pravidelně pověřoval distribucí letáků a lepením plakátů. Někdy mě také používali jako poslíčka mezi Občanským fórem ve Špalíčku, Redutou a Činoherním klubem, kde se tehdy splétala horká vlákna porevoluční sítě sametových vztahů. Viděla jsem ikony revoluce v akci. Měla jsem příležitost osobně poznat celebrity, které budoucímu prezidentovi stály po boku, když pracoval na svých projevech a formuloval principy post-totalitní morálky. Kolem pracovitého spisovatele se nabaloval kruh excentrických osobností, kdykoli připravených vyslovit nahlas osobitý politický názor. Jako legendární rytíři kolem kulatého stolu, tito lidé reprezentovali 360 stupňů široké spektrum veřejného mínění. Svébytní hrdinové revoluce se mezi sebou lišili obličejovými maskami a originálními kostýmy, ale z jejich dechu bylo bez výjimky cítit cigarety a alkohol. Díky častým revolučním pochůzkám jsem si v divadelním klubu mohla popovídat s opilým Hamletem, Rumburakem i Pyšnou princeznou, která se na stará kolena přehrála na čarodějnici. Všichni sametoví aktéři se tvářili náramně důležitě, jako by pózovali před kamerou. Hejna fotografů a novinářů bzučela ve vestibulech jako hmyz a obletovala zákulisí, kde se rozhodovalo o osudu národa. Moudra, která ze sebe ústy oblíbených protagonistů vypouštěl bývalý kulisák a autor absurdních her, se automaticky zaznamenávala do dějin.
Také ve Zlaté kapličce všichni zasloužilí a národní umělci soutěžili s kolegy z divadla na Vinohradech o nejlepší ztvárnění role sametové morální ikony. Respektovaní interpreti patřili k jevištní aristokracii, která za normalizace díky účinkování v televizních seriálech pohádkově zbohatla. Z oblíbených figurek se přes noc stali političtí komentátoři. Jejich veřejné výroky se podobaly kompilaci citátů, vytržených z kontextu memorizovaných rolí. Moliérův důvtip a moudrost Shakespearových slov z nich udělala mudrce. Nikoho z českých bardů ani ve snu nenapadlo vzdát dík nesmrtelným autorům, jejichž myšlenky si tak působivě vypůjčili. Kromě korektně vyslovované češtiny a mračen cigaretového kouře jsem však u žádného z mistrů opěvované Thálie neviděla sebemenší snahu o sebereflexi. Některé televizní celebrity se na politickém jevišti dokonce proměnily v monstra. Vzedmutý příliv kolektivního nadšení začínal v druhém revolučním týdnu ustupovat od břehů tvrdé reality. Pod zpěněnou hladinou se vynořovala stará známá špína.
Ve vzpomínkách na revoluci se nejradši vracím do pražských ulic, kdy jsem se toulala po osvobozeném městě a nasávala do nosu vůni svařáku a grilovaných klobás. Na každém rohu vyhrával nějaký muzikant s kloboukem na zemi. Jinde zase řečnil amatérský filosof nebo samozvaný mesiáš se pokoušel obrátit kolemjdoucí k Bohu. Atmosféra v předvánoční Praze pulsovala snahou po sebevyjádření. Vypadalo to, jako by už na začátku prosince nastaly Vánoce. Zahraniční televizní štáby se motaly křivolakými uličkami v honbě za sametovou pohádkou. Sněhové vločky se vznášely ve větru. Panoráma Hradu, zalité zlatým světlem, se vypínalo nad Vltavou jako otevřená brána do nebes. Andělsky krásné Češky se vrhaly do náručí cizinců, ochotných hovořit na téma Havlovy revoluce lásky. Upřednostňovaly přitom anglicky mluvící návštěvníky. Tlupy méně populárních západních Němců ve dnech před Adventem zaplavily centrum v touze vypít zásoby levného piva, které chutnalo jako křen a bylo hebké jako samet. V prvních dnech revoluce se město na prahu dějin podobalo zemskému ráji na pohled. Ani v Jeruzalémě se nenašlo tolik proroků jako v listopadové Praze.
V den, kdy měl otec přiletět z Moskvy, mě stávkový výbor pražské konzervatoře poslal s revolučním vzkazem do Vinohradského divadla. Vyřídila jsem ho rychleji, než jsem myslela. Napadlo mě proto prohlédnout si vánoční trhy na náměstí a prozkoumat výlohy obchodů v přiléhající Francouzské ulici v naději, že najdu vhodné dárky pro rodiče. Loudala jsem se po chodníku, když moji pozornost přitáhl nenápadný nápis na jednom z domů. Podle otlučené emailové destičky se v budově nacházela škola pro slepé a slabozraké děti. Nevěděla jsem, co způsobilo, že jsem zpomalila krok. Záblesk inspirace nečekaně osvítil moji mysl. Napadlo mě přinést světlo dětem, odsouzeným k životu ve tmě. Rozhodla jsem se šířit revoluci pomocí dobročinného představení pro nevidomé školáky.
Stiskla jsem kliku a vystoupala po schodech do prvního patra, kde jsem nalezla ředitelnu. Zaklepala jsem odvážně na dveře a vešla do místnosti plné zaprášených pokojových květin. „Neruším?“ Představila jsem se unavené ženě za stolem.
„Kdepak.“ Překvapeně vzhlédla. „Posaď se.“ Vyzvala mě. „Co máš na srdci?“
Uvedla jsem se jako nadějná studentka dramatického umění a příslušnice sametové generace. Nadšeně jsem jí přednesla bohulibý projekt a nezapomněla přitom zmínit roli divadelníků v procesu národního obrození.
„Za revoluci lásky se musí bojovat na jevišti. Nechci o pravdě a lásce mluvit, ale chci je doopravdy žít.“ Prohlásila jsem.
Abych svá slova podložila konkrétními činy, navrhla jsem ředitelce, že v rámci revoluční iniciativy hudebně-dramatického oddělení zorganizuji pro postižené žáky institutu představení. V záchvatu nadšení jsem do akce slíbila zapojit svoje spolužáky. Zmínila jsem se o možnosti zvukové stimulace slabozrakého publika pomocí hudebních nástrojů. Napadlo mě také, že by nevidomé děti měly mít příležitost osahat si kostýmy účinkujících. Zbývalo pár dní do pátého prosince a nabízelo se, že by dobročinná akce mohla proběhnout v rámci mikulášské besídky. Úspěšnější adeptky herectví se výborně hodily za anděly a mladí herci se mohli ujmout rolí pekelníků. Dohodla jsem se s ředitelkou, že se na začátku příštího týdne dostavím s hereckou kompanií. Budeme zvonit zvonky a chřestit řetězy a na konci představení dětem rozdáme připravené dárečky.
„To je opravdu chvályhodná revoluční iniciativa!“ Ředitelka školy si vděčně napsala datum besídky do stolního kalendáře. „Za celou dobu, co tu dělám, si poprvé někdo na naše děti vzpomněl.“ Oči jí zvlhly dojetím. „Vnesete jim barvy do života a to je to, co ze všeho nejvíc potřebujou.“
Cestou zpátky na Konzervatoř mě v metru u srdce hřála myšlenka na čin, kterého jsem se v dobré víře dopustila. Doufala jsem, že se mi podaří nadchnout i moje spolužáky. Budova hudebně-dramatického oddělení byla podezřele prázdná. Přestože pominuly politické důvody k přerušení vzdělávacího procesu, profesoři i studenti dramatu nepřestávali držet stávkovou pohotovost. Pročesala jsem všechny okolní hospody, než jsem herce našla v kavárně Městské knihovny. Hluční a komicky sebestřední, žáci prvního ročníku debatovali u stolku na téma sametové revoluce. Chlapci vypadali komicky dětinští a jen jedna z budoucích hereček měla fotogenický obličej. Podobně jako já měla olivovou pleť, zelené oči a dlouhé kaštanové vlasy. Někteří profesoři si mě s ní pletli. Veronika ale byla štíhlejší a měla delší nohy, což ve mně vyvolávalo mindrák.
„Ahoj děcka. Mám pro vás zajímavou nabídku!“ Bodrým veselím jsem maskovala nízké sebevědomí v přítomností pohlednější spolužačky.
Všichni hoši byli do Veroniky zamilovaní a holky ji považovaly za mluvčí.
„Nechtěla by sis zahrát roli anděla?“ Byla jsem přesvědčená, že Veronika uvnitř není ani z poloviny tak hezká jako na povrchu. „Mám role pro všechny.“ Ujistila jsem ostatní herce. „V úterý budete mít možnost popořit revoluci lásky na náměstí Míru účinkováním v mikulášské besídce pro nevidomé děti.“
S širokým úsměvem jsem sledovala reakci úspěšnějších uchazečů.
Následovalo napjaté ticho. Hoši důležitě nakrabatili čela. Herečky na sebe vrhly výsměšné pohledy. „O jakých rolích to mluvíš?“
Veronika si soustředěně prohlížela opilované nehty. „Připadá mi to jako hloupej nápad.“ Přimhouřila kočičí oči. „Mám hrát anděla před slepýma, který neviděj rozdíl mezi nebem a peklem?“ Frivolně se zasmála vlastnímu nepovedenému vtipu a ostatní se k ní jako na povel připojili.
Moje dobré úmysly začaly blednout.
„Máš snad něco proti slepcům, Verunko?“ Přinutila jsem se udržet zdání vnitřního klidu. Rozhodla jsem se za děti bojovat. „Považuješ nevidomý mrzáky za méněcenný publikum?“ Připomněla jsem jí slova profesorky Hořké o tom, že profesionální přístup k herectví vyžaduje pokoru nejen ve vztahu k autorovi, ale především k divákům. Řekla jsem spolužákům, že by učinkování v besídce měli vnímat jako jedinečnou příležitost k získání jevištní zkušenosti a revoluční studentskou iniciativu, která pomáhá šířit Havlův ideál pravdy a lásky v komunitě postižených spoluobčanů. „Můžete si před dětmi vyzkoušet umění improvizace a uplatnit své přirozené nadání.“
„To všechno je sice moc hezký, Mirando,“ moje sokyně pochybovačně zvedla černé obočí, „nemyslím si, že tu někdo z nás má talent na to, aby dokázal slepým dětem navrátit zrak. Nemůžeme hrát pro někoho, kdo nic nevidí.“
Cítila jsem, že mi začíná tvrdnout čelist.
„Já to vidím mnohem jednodušeji, Veruno.“ Zavrčela jsem. „Slíbila jsem ředitelce slepecký školy, že pro děti udělám besídku s úžasně vtipnějma spolužákama, který úplně poctivě prošli talentovkama na hudebně-dramatický oddělení.“ Chvíli jsem mlčky studovala vimrlaté obličeje úspěšnějších adeptů. „Takže jak?“ Uhodila jsem na ně. „Žádám po vás víc, než je ve vašich revolučních silách?“
„No dovol?“ Dcera soudružky Hořké dotčeně našpulila rudé rtíky, jako bych se odvážila dotknout nečeho, co mi nepatřilo a na co jsem neměla právo ani pohlédnout.
„Takže ty nás žádáš?“ Kysele se vedle ní na židli uchichtla nepohledná neteř zasloužilého umělce. „Jaká čest!“ Dodala s jedovatou ironií.
Musela jsem se ovládnout, abych jí nedala facku.
„Vidíššš, jak sssi z tebe ty chudáčci dělaj šššprťouchlata?“ Syčel ďábel uvnitř mojí mysle. „Těmhle protekčním dětičkám může bejt revoluce lásssky tak akorát ukradená. Jediný, co je doopravdy zajímá jsssou televizní romance na pokračování a zlomyssslný klepy o ssslavných osssobnostech.“
Do očí se mi začaly drát slzy a chvíli se mi nedostávalo slov. Potom jsem si vzpomněla na Havlovo kázání o tom, že je zapotřebí být tolerantní. Ježíš také učil, že správný křesťan musí nepřátelům nastavit druhou tvář. Uvědomila jsem si, že za pravdu a lásku je nutno bojovat důvtipem. Místo, abych se impulzivně uchýlila k verbálnímu násilí, rozhodla jsem se pokrytecké herce zničit vlídnými slovy.
„Velectěná dámo. Budiž vám to známo, že pouhá myšlenka na vaše hojné cnosti, mě nutí poklonit se vaší kráse a jedinečnosti!“ Sundala jsem si z hlavy imaginární klobouk Cyrana de Bergeraka a uprostřed zalidněné kavárny vysekla neteři slavného herce pukrdle. „Prosím vás snažně, vemte mě vážně.“ Popadlo mě básnické střevo. „Přijměte roli v mojí skromné frašce. Školeným hlasem pějte dětem o pravdě a lásce.“
V poklonu jsem se zadostiučiněním sledovala, jak se úspěšnější uchazeči namáhají vymyslet nějakou odpověď. Poezie je zcela odzbrojila. Nevěděli, jestli si z nich dělám legraci, nebo je skutečně tak ctím.
„Heleďte, nenabízím vám roli v televizi a besídka určitě není cesta ke slávě, ale jestli mi pomůžete udělat dobrej skutek, uvidíte, že vás to nakonec povznese.“ Kula jsem rychle železo, dokud bylo žhavé. „Budou z vás lepší lidé.“
„Jasně. Po smrti pudem rovnou do nebe.“ Prskla Veronika.
Její nohsledi po sobě znejistěle pokukovali a nemohli se rozhodnout.
„Vzpomeňte si na to, co říkal Havel.“ Vystřelila jsem rovnou na terč. „Kdo svoje záměry nepromění v skutky, může na revoluci zapomenout.“
V tvářích úspěšnějších adeptů herectví prudce zaškubalo. Bylo vidět, že jsem se trefila do černého.
„Láska musí rozhodně zvítězit!“ Nejdětinštější ze spolužáků rezolutně vyplivl žvýkačku do popelníku. „Já jsem pro. Můžeš se mnou v úterý počítat.“
Veronika obrátila kočičí oči v sloup.
„Taky to milujete, když lidi dělaj charitu na váš účet?“ Líbezná líčka jí zkřivil lstivý výraz. „Miranda se správně měla dovolit stávkovýho výboru, než se zavázala k organizaci besídky.“ Zasyčela.
„To je pravda!“ Horlivě přitakali ostatní.
„Proč jsi se nás nejdřív nezeptala?“ Načepýřily se ošklivé herečky. K jejich rozhořčeným výčitkám se připojil i chlapecký chór. „Jakto? Jakto?“
Nezbylo mi, než si podle vzoru příslušníků motorizované policejní jednotky posypat hlavu popelem.
„Promiňte mi to. Myslela jsem to dobře.“ Chroupala jsem slova omluvy. „Ani ve snu mě nenapadlo, že byste proti týhle akci mohli mít nějaký výhrady. Byla jsem si naprosto jistá, že chňapnete po příležitosti zahrát si před živým publikem.“ Neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku o tom, že po dobu stávkové pohotovosti nebylo vůbec snadné žáky hudebně-dramatického oboru ve škole najít. „Musela jsem oběhnout půlku Staromáku, než jsem vás tu načapala.“
Úspěšnější uchazeči se chvíli ošívali a zpytovali svědomí.
„Kdo to bude režírovat?“ Zeptal se neprťavější z budoucích herců. „A jak máme vědět, co budeme hrát, když k tomu nemáme scénář?“
„S tím si nedělej hlavu.“ Uklidnila jsem ho. „Přes víkend napíšu plán besídky a v pondělí odpoledne to nacvičíme. Co se týče kostýmů, vyrobte si svoje vlastní, jako byste to dělali na Mikulášskou.“
Další největší starostí hereckého ansámblu byla role vousatého světce.
„Kdo ho bude hrát?“ Zajímal se spolužák, hubený jako tříska. Vypadal, jako by si na roli Mikuláše dělal zuby.
„Možná by o to měla zájem soudružka Hořká.“ Navrhla jsem žertem. Moravská herečka převyšovala všechny studenty prvního ročníku nejméně o hlavu. „Pořád si stěžuje, že jí schází jeviště a věkem má z nás ze všech k Mikulášovi nejblíž.“
Magdaléna zjevně nevěděla, jestli má můj návrh brát jako poctu, anebo urážku.
„Máma na takovýhle věci nemá čas.“ Odfrkla si.
Veronika přejela po povrchu stolku dlouhými nehty, až mi zatrnuly dásně a po zádech mi přeběhl mráz.
„Tak teda dobře.“ Smetla neviditelné drobky z ubrusu. „Pro tentokrát ti to nechám projít, vzhledem k tomu, že jsi to už domluvila. Ale nepočítej s tím, že pro tebe ještě někdy budeme pracovat bez předchozí konzultace a hlasování stávkovýho výboru.“ Rozhodla.
Rozčilovalo mě, že si hraje na třídní vůdkyni. Prvních pět dní revoluce se její spanilá tvář neobjevila v blízkosti centra. Teprve v sobotu jsem ji na Letné viděla horlivě skandovat před kamerami. Teď se najednou cítila povolána k tomu, aby udávala tón revoluční doby.
„Chceš říct, že příště, až budu zase dělat nějakou dobročinnou akci, musím o tom nechat hlasovat stávkovej výbor konzervatoře?“ Smála jsem se. „Děláš si legraci? Pracuju pro ně od prvního dne revoluce.“ Prohlásila jsem. „Mám od profesora Kaloše dovoleno organizovat revoluční iniciativy.“
„To ráda slyším,“ Veronika si zachovala smrtelně vážný výraz. „Neměla jsem ale na mysli celoškolní výbor, nýbrž revoluční organizaci našeho hereckýho ročníku.“ Odmlčela se, aby se ostatní členové výboru stačili zorientovat v rolích jejího dramatu. „Je to naše revoluční právo, abychom si sami rozhodovali o tom, jak budeme zacházet s volným časem, kterej jak víš, jsou peníze.“ Výhružně se na mě podívala přimhouřenýma očima. „A to jak během revoluce, tak i v demokracii.“
„Má pravdu!“ Přikyvovali spolužáci. „Nejsme žádní tvoji otroci.“
„Pamatuj si. Svoboda jednoho člověka začíná tam, kde končí svoboda druhého.“ Veronika nevědomky postavila na hlavu citát, který nejspíš předchozího dne slyšela z úst Václava Havla v televizi.
Znechuceně jsem se zvedla k odchodu.
„Nemusíte se bát. Rozhodně vás nemám v úmyslu vykořisťovat.“ Pokrčila jsem rameny. „Naprosto mi postačí, když se v pondělí odpoledne dostavíte na hodinu do školy na čtenou zkoušku a v úterý počítejte dvě hodinky času na besídku.“ Zapnula jsem si bundu a navlékla popruhy batohu. „Myslete na to, že to děláte pro revoluci!“
Tucet párů očí se mi zapíchlo do zad jako nabroušené dýky, když jsem mířila k východu z kavárny. Vyšla jsem ven s nepříjemným pocitem v duši. Žádný z úspěšnějších herců ve mně nechtěl vidět nic dobrého. Jakmile se moje podrážky dotkly chodníku, po schodišti Městské knihovny se převalila vlna šepotu. Skrze okno jsem zvenčí nahlédla do kavárny v suterénu. Stávkový výbor prvního ročníku hudebně-dramatického oddělení se vrátil k oblíbené revoluční agendě.
Na nikom nenechali suchou niť.
Zejména na mně.
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.