Z “velké čtyřky” Britů, kteří psali o prostředí výzvědných služeb, už zbývá jenom Frederick Forsyth.
Budete-li mít několik hodin času – a vzhledem k téhle psí době se bohužel dá čekat, že ano – můžete je strávit třeba u několikadílného dramatu Tinker, Tailor, Soldier, Spy , natočeného na motivy stejnojmenné knihy Johna le Carrého, který právě zemřel. Bohužel jsem na YouTube našel jen anglickou verzi bez titulků, ale počeštěná podoba se pod jménem Jeden musí z kola ven dá najít na různých sdílecích serverech, třeba na Uloz.to.
Mistrovská knižní díla mívají ten problém, že z nich při zfilmování často zbyde jen nepříliš vábná kostra, kterou pak režisér, aby to nějak napravil, ověší různými cingrlátky. V případě tohoto filmu se tak naštěstí nestalo a výsledek je minimálně stejně dobrý jako kniha sama. Pokud jste jej ještě neviděli – a knihu také nečetli – trochu vám ten zážitek závidím.
John le Carré byl velmistr špionážního románu a bohužel si myslím, že další takoví mistři už nebudou. Ne proto, že by kreativita lidstva upadala, ale proto, že kulisy světa se změnily. Celý ten žánr měl nejlepší podmínky k rozkvětu jen zhruba po jednu generaci, asi tak v období let 1950–1985.
Za světových válek, které tomuto období předcházely, bylo přirozené psát spíše o vojácích v akci než o špionech v zákulisí. Také ten “džentlmenský” rozměr celé věci byl v brutalitě krvavé války poněkud utlumen a chycené špehy čekal krátký a neradostný konec. Ani s výměnou za své kolegy polapené druhou stranou nemohli moc počítat, protože válčící státy se snažily potlačit vyzvědačskou aktivitu všemi prostředky, včetně odstrašujících poprav. Měla totiž až příliš konkrétní cenu v mladých životech, potopených lodích a tak dále.
Studená válka, kdy se v samotné Evropě neválčilo a konflikt obou bloků se odehrával spíš na myšlenkové a diplomatické úrovni, byla pro romány Fredericka Forsytha, Johna le Carrého nebo Grahama Greena daleko lepším prostředím. I technika byla v té době přesně na té správné úrovni rozvoje. Čtenáře už bylo možno omráčit popisy fotografií ze špionážních družic, nasazením miniaturních kamer a mikrofonů, mikroteček a dalšího vybavení, ale zároveň ještě to sledování a fízlování nebylo tak všudypřítomné a plošné, aby zabraňovalo jejich hrdinům v každodenní činnosti. Dnes, v době kamerových systémů pokrývajících celá města, biometrických pasů, snadné analýzy DNA a databází sdílených mezi státy je daleko těžší někam nasadit člověka s, ehm , proměnlivou identitou, natož aby se nenápadně sešel s nějakým zrádným plukovníkem či členem politbyra v kavárně. Všichni za sebou neustále vytváříme digitální a zpětně prohledatelné stopy, včetně špionů.
A tímhle směrem se také přesunulo sbírání tajných informací – infiltrace databázových systémů, hackování, všechno prováděno na dálku a v relativním bezpečí. Svým způsobem je to taky dobrodružství, ale popsat to čtivou formou laikům, to možná ani nepůjde. Nevím, zda se kdy dočkáme žánru jménem “hackerský román” a jestli to budou bestsellery. Spíš asi ne. Hackeři moc lidským jazykem nevládnou, na rozdíl od ex-špionů, jako byli právě Forsyth a Carré.
Ještě mě napadá jeden atribut, ve kterém se svět od časů studené války změnil. Už nerozumíme svým protivníkům.
Východ a Západ, které zápasily o dominanci ve zlaté době špionážních románů, byly dvě větve rostoucí z jednoho civilizačního kmene. Oficiální doktrínou sovětského bloku byl marxismus-leninismus. A to byla naprosto evropská politická filozofie, zplozená tímtéž 19. stoletím jako její konkurenti.
Lze se o tom přesvědčit i experimentálně. Vezměte nějakou tu vyřazenou rudou učebnici z VUMLu a čtěte. Místy se zasmějete, místy protočíte panenky, místy budete zívat nudou a místy budete mít chuť bušit pěstí do stolu (případně, jste-li upír, do víka své rakve). Ale vesměs budete chápat, o čem je ve kterém odstavci řeč, protože to psali lidi formovaní tímtéž kulturním okruhem.
Po jedenáctém září 2001 se na čelní příčku žebříčku nebezpečí vyšvihl násilný džihád a někteří autoři tomu přizpůsobili svoji tvorbu. Frederick Forsyth napsal Afghánce , velice dobře řemeslně odvedené dílo, ale stejně tam proti jeho starším knihám něco schází: hlubší pochopení těch vousáčů a toho, co je žene na smrt. Islám už je nám hodně cizí, je to jiný civilizační kmen, a neprojevuje se to jen v rituálech, ale i v jeho samotném myšlenkovém základě.
Zase můžeme udělat praktický experiment. Islámský stát svého času vydával časopis Dabiq , psaný vzornou angličtinou a zpracovaný na profesionální grafické úrovni. Tady máte vzorek ( Dabiq se těžko shání, protože různí poskytovatelé cloudových služeb jej mazali, jak jen mohli.) Když se do něj zanoříte, zjistíte, že nevíte, která bije. I když je to psáno anglicky, všude máte odvolávky na (pro nás) obskurní islámskou teologii a dost často vůbec není patrné – nám nevěřícím – co chtěl autor sdělit a kam svým výkladem míří.
“The effects of this ‘aqidah – which at first saw no difference between making takfir of a faction collectively and making takfir of its individual members – have become apparent on a practical level in the politics of war. And it’s not, as some heedless individuals think, that the organization’s policy is purely a military strategy. Rather, the reality is that they refrain from killing those whom they fear may be from the Muslims, whether soldiers of taghut or Rafidi Majus!” – (toto se nebudu ani snažit překládat)
Očividně je to nějaký důležitý argument o principech vedení války a o tom, kdo je pravý muslim a kdo ne ( takfir ) , ale je nám to cizí, cizí, cizí. Jedna moje velice chytrá a šikovná kolegyně z Echa 24, která se mj. naučila slušně maďarsky a ani jí to netrvalo moc dlouho, zkoušela také číst Dabiq a porozumět mu. Pohořela zcela stejně jako já.
No jo, ale když je druhá strana natolik nepochopitelná, těžko pak psát nějakou kvalitní literaturu o konfliktu s ní! Nevžije se do ní ani spisovatel, ani čtenář. Pak nutně musíte sáhnout k různým šablonovitým představám a to ve špionážním žánru nikdy moc dobře nefunguje. Ten je o souboji lidských mozků, ne o stereotypních figurách.
Ale to nevadí. Jako lidé a vlastně i celé civilizace, i literární žánry mají svůj životní cyklus. Můžeme být vděčni za všechno, co vzniklo. Za všechny ty příležitosti napjatě čekat na okamžik, kdy Šakal stiskne spoušť zabijácké pušky a kdy Richard Smiley konečně odhalí jméno nepřátelského “krtka” ve své domovské organizaci.
Knihy umírají jedině nezájmem čtenářů. A to znamená, že Forsythova či Carréova díla čeká ještě hodně dlouhý život.
Diskusní fórum ke článku najdete zde .
Hudební epilog
P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.
Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů . Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě přišla zbrusu nová kniha – Zapomenuté příběhy 4.
Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy , Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo USB disky s nahranými audioknihami či sbírku dystopických povídek Krvavé levandule …
Pro lidi v karanténě nyní platí slevový kód darekdokaranteny, můžete jej využít i jako dárek pro někoho jiného, kdo dostal karanténu nařízenou. Je to sleva 30 % na všechno, včetně sad knih.
A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. To je nezávislý distribuční kanál. Jak to udělat? Třeba zde:
Jméno E-mail Souhlasím se zpracováním svých osobních údajů podle tohoto Prohlášení . Thank you!