Kapitola šestá (část osmá)
Klíčový faktor
UKÁZALO SE, že moje profesorka herectví nebyla ojedinělý příklad lidské prašivky, převlečené za sametový hříbek. Podobných revolučních překabátěnců jsem následující sobotu potkala celé houfy, když jsem v rodném městečku doprovázela rodiče na veřejnou schůzi Občanského fóra. Cestou na shromáždění v tanečním sálu hotelu Děvín jsem si uvědomila, že profesorka Hořká patřila k nově rozšířenému společenskému druhu. Demokratičtí občané se nedočkavě tlačili do dveří diskotéky po straně hotelové pivnice. O víkendových večerech tu vyhrávaly podřadné kapely a podnapilá mládež se ploužila po parketu. Během týdne se v Děvíně konaly schůze Červeného kříže a Organizace protifašistických bojovníků. Vyvýšené pódium teď bylo okrášlené plakáty s Václavem Havlem a fotkami studentů, podávajících květy policistům na Národní třídě. Národní vlajky visely ze zdí a hrozny nafouknutých balónků se vznášely u oprýskaného stropu. Ikonické logo Občanského fóra se usmívalo ze všech stran. Uvnitř sálu zoufale scházel kyslík. Zatímco místní demokraté pod rouškou falešné zdvořilosti nenápadně soupeřili o místo k sezení, přecpanou místností cirkuloval vydýchaný vzduch. Na parket se namačkaly nejméně dvě stovky občanů a přibližně dvakrát tolik jich postávalo podél zdí a u záchodků. Ve výčepu hospody bylo tak zakouřeno, že se tam nedalo vůbec dýchat. Smolaři a opozdilci se na dvorku třásli zimou, až se vzdali naděje na účast a šli si poklábosit o životních problémech do nedaleké Malovanky.
„Srdečně zdravím všechny místní lidi dobré vůle, kteří se dneska rozhodli přijít podpořit Občanské fórum.“ Neznámý seriálový herec, který bydlel na kopci naproti našemu domu, se suverénně zmocnil mikrofónu. „Samozřejmě, když říkám všechny,“ spiklenecky mrknul, čímž naznačil, že se chystá říct něco mimořádně vtipného, „můj pozdrav patří i těm, kteří se našeho veřejného setkání účastní řekněme z pracovních důvodů.“ Moderátor se křečovitě zasmál nepovedené politické narážce a vyměnil si pohled s představiteli místního Občanského fóra, trůnícími za jeho zády za dlouhým stolem. Ti rychle pochopili svoji roli v hercově scénáři a sarkasticky se zasmáli.
Publikum zabublalo neupřímným pobavením a všichni se jako na povel otočili, aby se nenápadně podívali, kdo jim dýchá za krk. Rozumělo se, že výraz pracovní důvody označoval agenty Státní bezpečnosti, jejichž posláním bylo vyslechnout, co si lid mezi sebou povídá, a informovat o tom vládní autority. Od otce jsem věděla, že mezi obyvateli našeho malebného městečka žilo mimořádně vysoké procento poloprofesionálních práskačů. Atraktivní umístění nedaleko Prahy tradičně přitahovalo ambicióznější rodiny, ochotné přizpůsobit se jakýmkoli podmínkám a schopné prosperovat za každého režimu. Avšak pohled na počestné tváře revolučního publika by v nezkušené duši snadno vyvolal zdání, že se nachází v hnízdě antikomunistického odboje. Naši sousedé dávali najevo neochvějnou podporu Havlově revoluci. Chovali se jako šmíra, která se přes noc přehrála z propadáku do úspěšné operety. Masky demokratů jim dokonale přiléhaly k obličeji a revoluční kostýmy jim padly, jako by se v nich narodili.
„Dost bylo legrace. Pojďme se teď zabývat vážnými otázkami.“ Navrhl výmluvný mluvčí a zatahal se za knírek, který mu propůjčoval zjev sňatkového podvodníka. „Svolali jsme dnešní shromáždění, abychom společně vypracovali plán pokojného předání politické moci v našem městě.“
Kníratý herec publiku představil samozvolené členy občanského výboru a čestného hosta revolučního mítingu. „Jarda Houser poctil naši komunitu svojí návštěvou, přestože je poslední dobou na roztrhání.“ Velebil uznávaného divadelního režiséra, který si příležitostně zahrál i ve filmu. Moderátor se k Houserovi na jevišti choval tak podlézavě, že mi za něj bylo trapně. Zdůraznil, že se o účinkování režiséra prala občanská shromáždění po celém Československu. Dozvěděli jsme se, že obětavý divadelník od začátku revoluce najezdil v autě tisíce kilometrů. Prakticky nejedl a nespal, když v roli porodníka demokracie objížděl města a vesničky, které vyžadovaly jeho odbornou asistenci. „Bez lidí jako je Jarda by se revoluce uškrtila na pupeční šňůře.“ Pochleboval Houserovi seriálový herec. „Málokdo umí tak dobře popsat úskalí zrodu svobodné společnosti jako on.“
Pupeční šňůra Houserovi zjevně sloužila jako divadelní narážka.
Prošedivělý muž za stolem na jevišti se zvedl ze židle a svraštil vysoké čelo jako židovský patriarcha, oddán posvátnému úkolu šíření revoluce. Publikum se roztleskalo jako na začátku dlouho očekávané premiéry. Ačkoli Houserovy intelektuální inscenace bývaly obvykle dlouhé a nesnesitelně jednotvárné, většina místních jeho režijní výkon považovala za vrchol českého divadelního umění.
„Neradujte se předčasně! Boj za svobodu zdaleka neskončil!“ Divadelník se mužně vztyčil a zahřměl jako Mojžíš na hoře Sinaj. „To, že jsme vyhráli několik důležitých bitev, ještě nic neznamená, přátelé. Čekají na nás další osudové zkoušky.“ Popelavá tvář se mu leskla v záři diskotékových světel a jeho školený hlas zněl zastřeně, jako by už od rána absolvoval šňůru podobných představení. „Nemyslete si.“ Apeloval na shromáždění ctnostných občanů. „Naše revoluce má i v našich vlastních řadách spoustu nepřátel!“
„Ano. Jarda má pravdu. Je opravdu nutné, abychom si všichni začali uvědomovat skrytá nebezpečí. Válka neskončila!“ Vehementně Housera podpořil herec v roli moderátora, jako by doufal, že si u něj zajistí roli v příštím představení. Pokyvoval přitom tak horlivě hlavou, že ho diváci v prvních řadách nevědomky začali napodobovat.
„Musíme být bdělí!“ Burácel do mikrofonu Houser. „Vedení komunistické strany možná Václavu Havlovi na oko ustoupilo. Ale přestože se Jakeš nedávno vzdal funkce generálního tajemníka, nadále zůstává vrchním velitelem Lidových milicí a armáda je dodnes podřízená bolševický gardě.“ Varovně vztyčil prst.
Divoký výkřik v hledišti nečekaně přerušil režisérův monolog.
„Musíme bránit naše děti!“ Pracovnice místní čistírny oděvů vyskočila ze židle v první řadě. „Nesmíme bolševikům dovolit, aby se ještě někdy dotkli prstem mladý generace!“ Neohroženě hrozila pěstičkou. Čistírnice měla mezi místními reputaci mimořádně jedovaté drbny, a to i na totalitární poměry.
„Jako milující matka jsem připravená položit život za demokracii!“ Krátce ostříhané vlasy s modrým přelivem ji trčely na hlavě jako hřebíky a tón jejího hlasu připomínal hárající kočku. Hysterický výstup čistírnice sklidil souhlasný potlesk. Moderátor ji pozval na jeviště, na což reagovala s dychtivostí dítěte, jako by byla s výborem Občanského fóra dopředu domluvená. Ostrými lokty si prodrala cestu davem natlačeným pod jevištěm a zaryla se do parket pódia dlouhými fialovými nehty v očekávání, až ji někdo pomůže nahoru.
„Kéž by si všichni byli tak vědomi zrádných nebezpečí doby, ohrožujících naši rodící se demokracii, jako si to uvědomuje tato mladá dáma.“ Moderátor čistírnici vytáhl na jeviště a pohotově ji zahrnul do představení. „Jaký je podle vás význam slova samet v naší revoluci?“ Namířil mikrofon na pověstně nevymáchaná ústa, než ho znovu vzdálil a povzbudivě dodal, „poslechneme si názor ženy z lidu.“
Pracovnice čistírny se v záři reflektorů zalekla svého vlastního stínu a dočasně se scvrkla. Podvědomě udělala krok dozadu a oněměla. Jen velmi zkušený režisér by dokázal zkamenělou bojovnici z lidu vpravit zpátky do její veřejné role. Jakmile Jarda Houser pohotově zašeptal kouzelnou formulku do špičatého ucha, čistírnice propukla v pláč. Ronila slzy jako rozbitý vodovodní kohoutek a zaplavila sál diskotéky originálními postřehy na téma očisty sametové společnosti od poskvrněné minulosti. Prohlásila, že tolerance má svoje limity a uvedla několik účinných metod, které by zbavily tkaninu mocenských struktur špíny a zároveň v ní i oživily vybledlé národní barvy.
Ohromené publikum naslouchalo monologu čistírnice s otevřenými ústy. Teoretické znalosti této prostořeké dámy mnohonásobně převyšovaly její schopnosti v praxi. Většina obyvatel si nechávala čistit oděvy v Praze. Kvalita čistírenské služby tam prý byla mnohem lepší a levnější. Rozpálená čistírnice však narůstající rozpaky v sále vůbec nezaznamenala. Nesouvisle mlela o čistých štítech a morálních skvrnách a zašla tak daleko, že spoluobčanům doporučila, aby se zamysleli sami nad sebou. „Kdo z vás tu má čisté svědomí?“ Její drzá otázka zůstala viset u oprýskaného stropu společně s balónky.
Hlavy obecenstva se opět otočily. Občané na sebe navzájem vrhali podezřívavé pohledy ve snaze zjistit, co si o jejich čistém svědomí myslí ti ostatní. Máti s otcem se na sebe podívali a neubránili se smíchu. Nebyla jsem si jistá, že sdílím jejich pobavení. V sále diskotéky bylo tolik lepkavé falše, že jsem si připadala jako ptáček přilepený na vějičku. Bylo mi horko po těle a nepřestávala jsem myslet na útěk. Místní překabátěnci se tvářili jako svatouškové a ošívali se na židlích, jako by je pod košilí štípaly blechy. Provinilá řeč jejich těla dokonale kontrastovala s důvěryhodnými maskami, které si nasadili na obličej.
„Za špínu v politice nemůžou místní lidi!“ Vykřikl jakýsi vztekloun z davu. „Na vině jsou Rusové. Ti nám sem zatáhli svý všivý manýry!“ Anonymní řečník pokračoval výčtem ruských hříchů. Stěžoval si, že Rudá armáda proměnila Český kras na střelnici pro atomové rakety a z milovických hvozdů udělala skládku vojenského haraburdí. Řekl, že nadešel čas zbavit se obtížného hmyzu.
„Správně. Je zapotřebí vymést Rusy z Čech!“ Obecenstvo se chopilo příležitosti obvinit okupanty za znečištění vlastního svědomí. „Ať si seberou svoje saky paky a vrátěj se zpátky do rozblácený tundry!“
Natáhla jsem krk, abych se podívala, odkud zazněl nenávistný hlas, který způsobil změnu politického klimatu v místnosti.
Nepřekvapilo mě, že patřil zahořklému zahradníkovi, který obýval vilu v zatáčce do našeho kopce. Starší bratr varhaníka Gregora kdysi chodíval na mši, než se rozhodl vyměnit kostel za pivnici hotelu Děvín. Každou neděli dopoledne si teď místo zpovědi vyléval zlomené srdce štamgastům v zakouřené nálevně. Za životní neúspěchy vinil ženské pohlaví a zlé komunisty. Zahradníkovy názory obvykle nikdo nebral vážně. Tentokrát se mu však podařilo zahrát na správnou strunu. Díky jeho nevyžádanému diskusnímu příspěvku se teď kolektivní hledáček příhodně přesunul z jednotlivých provinilců na společného nepřítele. Maloměšťané se horlivě chytli nové ideologické linie jako tonoucí stébla trávy.
„Měli bychom sundat Železnou oponu na Šumavě a postavit ji na východních hranicích!“ Navrhl člen souboru Vinohradského divadla v roli předsedy výboru OF. „Nepouštějme si ty primitivy do Evropy!“ Demonstrativně se bušil do rachitické hrudi. „Rusové na náš kontinent nepatří!“ Nabubřelý herec ve svém oboru sklidil ještě menší profesionální úspěch než kníratý moderátor. Z jeho chování by ale naivní člověk snadno usoudil, že se jedná o oblíbeného představitele hlavních rolí.
„Vykliďme tu barbarskou lůzu z českých luhů a hájů! Očistěme naše duše od nakažlivé ideologie!“ Sbor místních udavačů bublal jako vroucí kotel. „Zbavme naši kulturní společnost parazitů. Ať se k nám nikdy nevrátí!“
V životě jsem neviděla tolik zbabělců chrastit brněním.
„Vidíššš? Divadlo může sssloužit taky šššpatným účelům. Záleží na tom, kdo to režíruje.“ Vysmíval se mi ďábel uvnitř mojí hlavy. „Je sssnadný hrát roli hrdiny, když víššš, že meče na jevišššti jsssou jenom tupý rekvizity.“
Užasle jsem se kolem sebe rozhlížela a nevěřila svým vlastním očím.
Kolektivní hněv stmelil shromáždění do jednotného šiku. Sousedé na sebe přestali vrhat vyčítavé pohledy a ukazovat prstem jeden na druhého. Jejich pěsti najednou hrozily směrem na východ, odkud pocházely veškeré nešvary. Sálem diskotéky se šířil puch revolučních pšouků. Přepadla mě nevolnost, ale nevěděla jsem kam utéct. Seděli jsme uvězněni uprostřed páté řady. Všude po stranách a uprostřed uličky se mačkala spousta lidí. Nebylo myslitelné, že bych se přes ně dokázala prodrat ven.
„Tak to teda pozor!“ Hromový hlas přerušil davovou hysterii jako deus-ex-machina. V diskotéce se rozhostilo překvapené ticho. „Všichni se setsakramentsky pletete.“ Občané natáhli krky a otočili hlavy ve snaze identifikovat smělého řečníka.
Byl to můj otec.
„Z vás všech, co jste se tu dneska sešli, jsem první, kdo má pádný důvod nenávidět Rusy.“ Burácel na celé kolo. „Přivalili se do Prahy v rozkvětu mýho mládí a zadupali do země všechny naděje na šťastnej život a úspěšnou kariéru. Moje neochota spolupracovat s okupanty mě stála pracovní místo. Roky jsem byl nezaměstnanej. Málem jsem ztratil střechu nad hlavou a moc nescházelo a přišel jsem i o rozum. Mnozí z vás si vzpomenou, že jsem se za normalizace nikdy nebál nazývat věci pravým jménem.“ Rozhlédl se po sále, jako by si myslel, že mu dá někdo za pravdu. „Nečekal jsem až do září, abych podepsal Několik vět, jako někteří dnešní hrdinové Občanskýho fóra.“ Nechal svoji pichlavou výčitku chvíli viset ve vzduchu, než se dramaticky nadechl, aby dokonal dílo zkázy.
„Neblázni, Jirko.“ Všimla jsem si, jak ho máti nenápadně škube za rukáv kabátu ve snaze uzemnit jeho potřebu po zviditelnění.
„Mnoho z vás nebude chtít slyšet, co řeknu, ale je mojí povinností vystoupit na obranu historický pravdy.“ Otec se navzdory jejímu nesouhlasu postavil na nohy. „Chtěl bych všem připomenout, že bez Gorbačevova souhlasu by země RVHP nezískaly svobodu. Je absurdní předstírat, že se Sovětský svaz dobrovolně vzdal kontroly nad naší politikou jenom proto, že několik tisícovek vlastenců zachrastilo klíčema na náměstí!“
Když se otec odmlčel, všichni v obecenstvu, včetně hlavních aktérů sametové revoluce na vyvýšeném pódiu, vejrali naším směrem. Tolerantní masky odpadly z tváří sousedů. V jejich obnažených výrazech se zračil strach a čistá nenávist.
Nikdo lidem neuměl sáhnout na bolavý zoubek, jako to dovedl můj otec. Dokonce i místní obávaná zubařka ve vedlejší řadě, bolestně zkřivila tvář, jako když zajede zubní vrtačkou do obnaženého nervu, což se jí prý stávalo velice často.
„Asi bych tu neměl říkat, co se vám chystám prozradit, protože se jedná o klasifikovanou informaci, kterou hned tak někdo nemůže potvrdit.“ Podvědomě si přiznal, co se ve svojí neohrožené mysli rozhodl ignorovat. Místo aby zavřel pusu, každým slovem naopak hloubil propast, do které se nezadržitelně řítil. „Ale vzhledem k varování ctěného pana režiséra před hrozbou ozbrojenýho útoku Lidových milicí a armády, vás musím uklidnit. Tohle platilo před čtrnácti dny a důvod, proč tenkrát vládní složky na Václaváku nestřílely do našich dětí, byla diplomatická intervence ze strany Sovětskýho svazu.“ Vítězoslavně ze sebe vychrlil, jako by shromážděným špiclům oznamoval dobrou zprávu. Pro vysvětlenou dodal, že Jakeš po sedmnáctém listopadu vydal instrukce k ostré střelbě, ale Rudá armáda dostala příkaz bránit Havlovu demokracii. „Neexistuje žádnej důvod, proč bychom se měli nadále obávat odvety ze strany prehistorických soudruhů z Politbyra. Bez Gorbačovovy podpory jsou tihle šašci stejně nebezpečný jako Kašpárek s Hurvínkem!“
Jarda Houser si na pódiu zdrceně sundal brýle. Otcův výstup evidentně nezapadal do jeho scénáře. „Kdo je ten zatracenej chlap?“ Ptal se vztekle členů občanského výboru, jako když na filmovou scénu při natáčení vpochoduje nepovolaná osoba.
Moderátor shromáždění mezitím cosi nesouvisle koktal do mikrofonu, než mu ho čerstvě informovaný režisér vyrval z ruky.
„Poslyšte, člověče, co se nám tady vlastně snažíte říct?“ Nakvašeně se obořil na mého otce. „Pokoušíte se nám snad naznačit, že bychom měli poděkovat Gorbačovovi za to, že nám ruský vojáci na Václaváku nepostříleli naše děti?“ Výhružně zvedl ochraptělý hlas.
Nebylo jasné, jestli slavný divadelník překroutil otcovo prohlášení schválně, anebo neměl trpělivost vyslechnout jeho proslov do konce. V každém případě režisérova rétorická otázka spustila řetězovou reakci spravedlivého hněvu, který již nebyl namířený proti abstraktnímu nepříteli, nýbrž proti naprosto konkrétní osobě, stojící vedle mě.
„Co sssi to dovoluje ten ossstravssskej přissstěhovalec?“ Syčel výhrůžně divadelní chór uražených snobů, až mi po zádech přebíhal mráz. „Taková nessslýchanossst!“
Shromáždění starousedlíci se na nás dívali s tak neskrývaným pobouřením, že jsem měla co dělat, abych si nezačala myslet, že jsme to byli my, kdo za normalizace vesele kolaboroval s bolševickým režimem.
„No to byla od otce pěkná pitomossst!“ Zachřestil varovně ocasem had v mojí mysli. „Ve ssskutečnosti není ani z poloviny tak mazanej jak sssi myssslí!“
V očekávání mstivé odezvy ze strany obecenstva mi začaly brnět dásně.
„Bojím se, že jste si špatně vyložili smysl mých posledních slov.“ Otec se omluvně pokusil couvnout, ale bylo příliš pozdě.
„Není to ten Urban, co sssi possstavil ten barák na kopci pod Bubovkou?“ Kolem nás se rozkmitaly jedovaté jazyky spoluobčanů. „To je přece ten sssoukromník, co se pachtoval sss Russsákama!“ Ohlušující sykot tentokrát nevycházel z mé hlavy, nýbrž zvenčí.
„Podařilo ssse mu provdat dcerušššku na západ.“
Sykot v sále postupně sílil, až jsem si připadala jako bych seděla v hadím hnízdě.
„Ssslyšel jsssem, že je to kágébák.“
Vypadalo to, že nás sametoví demokraté budou kamenovat. Nikdo ze sousedů si najednou nevzpomínal na to, že se otec od svého exemplárního vyhození ze strany stal zapřisáhlým antikomunistou. Na rozdíl od ostatních nechodil poslušně k volbám a na veřejnosti se nebál kritizovat poměry bez ohledu na to, jak nepohodlné byly jeho názory v dobách, kdy členové Občanského fóra dobrovolně pochodovali s mávátky v prvomájovém průvodu.
„Že ssse nessstydíte!“ Vybuchl sametový dav bez jakékoli známky proklamované tolerance. „Kdo sssi myssslíte že jssste, abyssste nám tady kázal? Kdo vám k tomu dal mandát?“ Herec Vinohradského divadla cenil na jevišti falešné zuby. „Nenecháme sssi dávat morální lekce od nějakýho lufťáka!“
„Pojďte holky. S těmahle lidma se nemá cenu bavit.“ Otec si příliš pozdě uvědomil, že žádný z překabátěnců nestojí o to slyšet pravdu. „Tohle nejsou revolucionáři, ale banda pokrytců!“ Prohlásil neohroženě, aby ho bylo slyšet až na dvůr.
Rozhlédl se kolem jako lev obklíčený tlupou hyen. „Jdeme!“ Začal si klestit cestu syčícím obecenstvem a odvracel od nás nenávistné chování tolerantních občanů pevným pohledem nebezpečně žlutých očí. Dával najevo, že se nikoho nebojí a je připraven rozdávat rány pěstí. Neměly jsme s máti na výběr. Musely jsme ho následovat. Než jsme se úzkou uličkou hanby prodraly k východu, trvalo to celou věčnost. Zavírala jsem oči a zadržovala dech, jako bych proplouvala rozvodněnou žumpou, a kousala se přitom do rtů, abych se nerozbrečela.
Na prahu děvínské diskotéky se otec nečekaně zarazil a otočil se znovu čelem k publiku.
„Jednou bolševik. Vždycky bolševik!“ Zahřměl, až se zatřásly zažloutlé zdi pokryté fotkami budoucího prezidenta. „Nemyslete, že vaše hovna začnou vonět jako růže, když je natřete na růžovo. Lež má krátký nohy!“
Opustili jsme scénu, dřív než nás rozzuření spoluúčinkující stačili uškrtit.
„To už je konec?“ Skupinka studentů stepovala na dvoře v mrazivém větru a drkotala zuby. „Jaký to bylo?“ Ptali se nás. Přijeli vlakem z Prahy, aby podali očité svědectví o událostech na Národní třídě, ale nemohli se prý dostat dovnitř, protože neměli dostatečně ostré lokty, aby se protlačili nacpaným sálem na jeviště. Stěžovali si, že jim obyvatelé našeho městečka neprojevili žádný vděk a nenechali je ani ohřát v hospodě.
„Jó hoši. Pro mě a pro vás revoluce definitivně skončila.“ Sarkasticky jim na jejich otázku odpověděl otec. „Odvedli jste skvělou práci, když jste ji začali. Teď už vás Občanský fórum nepotřebuje.“
Naskočili jsme do Favorita a vycouvali z oploceného areálu hotelu. Máti si přitom na hlavě rozčileně upravovala klobouk. Během cesty domů prudce stoupajícími serpentinami otci za skandální veřejné vystoupení nemilosrdně umyla hlavu.
„Jak můžeš bejt takhle hloupej, Jirko?“ Křičela na něj vysoko posazeným hlasem. „Nikoho jinýho na světě by nepadalo šťourat do vosího hnízda!“ Zdálo se, že propukne v pláč. Nikdy by nesouhlasila s tím, že otce do Děvína doprovodíme, kdyby tušila, že se tam bude pouštět do kontroverzních diskusí. „Copak ty lidi neznáš?“ Přeskakoval ji hlas. Tajně doufala, že si otec v hledišti potichu vyslechne, co a kdo o kom v revoluční době říká, jako by to udělal každý inteligentní člověk, aby se podle toho mohl zařídit. „Co tě to napadlo převychovávat místní kolaboranty na vlastence?“ Poklepala si prstem čelo pod krempou černého Stetsonu. „Nebuď směšněj! Vždycky tě tu měli za přivandrovalce.“ Upřeně se na otce podívala se slzami v očích a praštila rukou do palubní desky. „Co je ti po tom, jestli si potřebujou vylejvat špatný svědomí na Rusech?“ Její falset spirálovitě vystoupal na nejvyšší tón slyšitelné stupnice, až to vypadalo, že jí pukne lebka a rozletí se na tisíc kousků.
„Buď tak laskav, a příště až zase budeš chtít páchat politickou sebevraždu, snaž se do toho netahat svoji rodinu!“
Ač jsem obvykle stranila otci, tentokrát jsem s máti musela souhlasit. Otec zarytě odmítal připustit, že chyba byla na jeho straně. Jako obvykle vymačkával limonádu ze shnilých citrónů. Tvrdil, že nemohl mlčky přehlížet lži vůdců Občanského fóra. Snažil se přesvědčit sám sebe o nutnosti boje za historickou pravdu, aniž by si uvědomoval, že se jeho provinilý výraz odráží v zpětném zrcátku.
Po celý zbytek víkendu se naše rodina horko těžko vzpamatovávala z prvního sametového konfliktu. Ačkoli jsme se všichni tři snažili, abychom se znovu ani slovem nedotkli ožehavého tématu, jedovaté syčení uvnitř i vně mojí hlavy od tohoto dne už nikdy neustalo. Začala jsem najednou slyšet hady všude a v kostele jejich sykot ještě zdánlivě zesílil. Při nedělní mši jsem v zádech pociťovala pichlavé pohledy sametových křesťanů, včetně těch, které jsem na schůzi místního Občanského fóra neviděla. Nikdo mi sice nic neříkal, ale drby o otcově skandálním vystoupení nepochybně obletěly město. Nevlídné myšlenky unikaly křesťanům z hlavy jako stlačená pára, syčící skrze ventil autocenzury, a naplňovaly moje srdce tísnivou předtuchou. Pokoušela jsem se na nic nedbat a provolávat Kristu slávu zpěvem z balkónu. Modlila jsem se upřímně, aby mi Pánbůh pomohl najít pravdu a lásku a nedopustil, aby se moje duše otrávila jedovatými výpary cizích pochybností.
DO VÁNOC naštěstí zbývaly jenom dva týdny. Představa znovuzrozené naděje a obratu k světlu reprezentovaná tradicí zimního slunovratu mi pomohla vytěsnit myšlenky na temné stránky revoluce. Televize na začátku sváteční sezóny promítala upoutávky na klasické české pohádky. Připomněla jsem si, že pokora, upřímnost a nesobeckost jsou kouzelnými ingrediencemi v receptu na štěstí. V Pyšné princezně magie hudby a laskavého humoru převychová arogantní královskou dceru v hodnou manželku a ve Třech oříškách pro Popelku se potvrdí moudro, že nejkrásnější růže rostou v trnitém křoví.
S trpělivostí a v čistotě.
Bylo mi skoro patnáct a dobře jsem si uvědomovala, že i ty nejoblíbenější pohádky mívají k moderní realitě o trochu dál, než by se malému dítěti zdálo zdravé. Chápala jsem, že se v normálním životě můžou dít špatné věci i dobrým lidem a že šťastné konce se někdy stávají začátkem smutných příběhů. Lidský život podléhá tajemným zákonům neúprosného osudu a kdykoli se může bez varování změnit v noční můru, pokud člověk zapomene dodržovat rady vštěpované rodiči. A někdy se všechno ošklivě zvrhne, i když člověk do puntíku dělá to, co všeobecně platí za správné. Přesto jsem nepochybovala, že v pohádkách najdu klíče k lidské moudrosti, předávané z babičky na vnučku po stovky generací. Napadlo mě, co by na moje revoluční zkušenosti řekl Jan Werich. Nejspíš by mávl rukou a od srdce by se zasmál. Nemohla jsem se dočkat, až zase uvidím jeho krále míchat lívance v hradní kuchyni s koktavým rádcem Buriánem. Sůl byla kořením života. Nesmrtelní čeští komici každoročně o Vánocích dodávali národu potřebný smích a nadhled na život, opřený o ztracenou víru v hodnoty pohádkových babiček. To byla úloha herců v lidské společnosti. O tom jsem snila, že budu jednou úspěšně vykonávat jako dospělá.
Zážitek na veřejné schůzi místního Občanského fóra mě zcela odradil od účasti na dalších revolučních shromážděních. Začala jsem se vyhýbat politice, ale nad Sametovou revolucí jsem zdaleka nezlomila hůl. Pořád jsem věřila, že tolerantní přístup k druhým lidem je lepší než nesmiřitelnost a že nejúčinnější způsob, jak může člověk napravit svět, je napravit sám sebe. Nepřestávala jsem hledat konkrétní způsob, jak uvádět Havlovy teoretické poučky do praxe a pomáhat přitom ostatním.
Ve dnech před svátky se komunistické režimy východního bloku začínaly hroutit jeden za druhým jako domino. V televizních zprávách se každý večer objevila zpráva o nové revoluci. Náhradou za pražský Tiananmen přikázal rumunský Ceaucescu střílet do lidí v Temešváru. Bolševický diktátor si v předvánočním dramatu zahrál roli upíra, na kterého v přímém přenosu čekala dávka ze samopalu. Televizní hlasatel si olízl prst a otočil stránku. Na obrazovce se zjevil zbrusu nový ministr zahraničních věcí. Bývalý disident se v doprovodu televizního štábu prošel lesem na hranici republiky, kde měl dostaveníčko s německým protějškem. Jakmile se ministr ujistil, že pohraničníci vypnuli elektrické napětí v plotě, přestřihl štípačkami ostnaté dráty. Železná opona se roztáhla a Herr Genscher a pan Dienstbier si spolu podali ruku.
„Hurá! Ať žije svoboda!“ Křičela jsem následujícího dne s konzervatoristy v auditoriu zpitá představou lepšího světa, který se před námi otevíral.
V očekávání přílivu zahraničních návštěvníků mířících do Prahy za účelem oslavy prvních demokratických Vánoc založili studenti hudebního oddělení Konzervatoře hudební soubor. Účelem nové revoluční iniciativy bylo pořádat dobročinné pouliční koncerty v centru města. Muzikanti se zavázali, že finančním výtěžkem z činnosti koncertního tělesa podpoří fond Občanského Fóra. Rozhodla jsem se k nim připojit jako sborová sopranistka. Na rozdíl od ostatních herců, kteří drželi stávkovou pohotovost v Depressu, jsem teď každý den místo vyučování zpívala koledy na Karlově mostě. Dirigentovi z pátého ročníku se podařilo dát dohromady asi tucet spolehlivých dechařů a dva bubeníky, kteří zajišťovali hudební doprovod amatérskému sboru zpívajících klavíristek a hráčů na strunné nástroje. Profesionální pěvci se koncertů neúčastnili, protože se prý báli, aby si nepoškodili školené hlasy. Začínal být mráz a studený vzduch škodil hlasivkám.
Pražská Konzervatoř byla na konci osmdesátých let známá především jako líheň skvělých hudebníků daleko víc než jako škola, ze které vycházeli talentovaní herci, zpěváci a tanečníci. Lichotilo mi, že mě mladí muzikanti přijali mezi sebe, ačkoli jsem formálně patřila k nižšímu živočišnému druhu komediantů. Všeobecně se mělo za to, že studenti hudebně-dramatického oboru nic neumí, ale jejich řemeslem je předstírat, že dokáží úplně všechno. Muzikanti bývali chytřejší a upřímnější než herci, protože podstata hudebního projevu nedávala tolik prostoru k přetvářce. Hra na nástroj se nedala jednoduše okecat. Člověk musel umět základy harmonie, dodržovat rytmus a být schopen číst noty. Studium vážné hudby se bez vnitřní disciplíny a pravidelného cvičení neobešlo. Muzikanti během stávky nepřestali pilovat stupnice. I hoši z dechového oddělení trávili nejméně tři hodiny denně troubením, i když to rozhodně nebyli svatoušci. Za jeden den dokázali vypít víc piv, než herci za celý týden. S trumpetisty jsem se kamarádila ze všeho nejvíc. Považovali mě za sobě rovnou, protože jsem měla kovový hlas. Utahovali si ze mě, že mám hlasivky z nerezu. Když na to přišlo, dokázala jsem je překřičet. Navzdory stoupajícímu chladu naše koncertní těleso od rána do večera rozehřívalo pražskou atmosféru. Plnili jsme ulice a nároží čtyřhlasným souzvukem a dodávali kolemjdoucím radostný pocit v duši. V otevřeném futrálu, který jsme během koncertů nechávali ležet na dlažbě, se hromadily peníze.
„Je toho daleko víc, než jsme počítali, ty vole. Co s tím budeme dělat?“ Dechaři chamtivě kalkulovali tučné zisky. „Přece to všechno nedáme Havlovi?“ Snažili se zviklat pubertálního dirigenta.
Týden před Vánocemi jsme na Karlově mostě sklízeli bezprecedentní úspěchy. Zahraniční turisté ze všech zemí světa se s námi nechávali fotit před sochou svatého Jana Nepomuckého a nadšení Japonci si naše koncerty natáčeli na kameru. Pokaždé nám do futrálu nasypali hrstku lesklých mincí. Anglicky mluvící turisté se často nebáli přihodit papírovou bankovku. Buď si nedokázali spočítat hodnotu místní měny, nebo pro ně sto korun nebyly žádné peníze. Pro muzikanty však zelený papírek reprezentoval pětadvacet piv.
„Heleďte děcka. Musím teda říct, že jsme pro Havla udělali absolutní maximum.“ Budoucí dirigent s kudrnatou kšticí a kozí bradkou nám na Štědrý den oznámil celkovou výši výtěžku dobročinné sbírky. Podařilo se nám vydělat přes pět tisíc korun. „Nemyslíte si, že bychom si zasloužili zajít K pavoukovi na teplou večeři?“ Přiklonil se k přízemnímu postoji permanentně žíznivé a vyhladovělé dechové sekce.
Koncertovali jsme celé odpoledne na Příkopech. Podupávala jsem zmrzlýma nohama na zasněžených dlažebních kostkách. Z úst mi spolu s koledami vycházely obláčky studené páry a zimou jsem cvakala zuby. Vánoční stromky voněly pryskyřicí. Živí kapři se mrskali v kádích. Světýlka blikala ve výlohách pěší zóny. Stovka věží dloubala do břicha těhotné oblohy. Aroma hřebíčku a vanilky prostupovalo mrazivý vzduch. Nedokázala jsem si představit nic krásnějšího, než ukončit šňůru vánočních koncertů talířem dršťkové polévky. Toužila jsem roztát ve sklepě útulné pivnice.
„Jednou jsme slíbili odevzdat všechny vybraný peníze Občanskýmu fóru, tak to udělejme!“ Sboristky nesmlouvavě zamítly návrh mužské části souboru. Namítly, že Václav Havel a jeho revoluční štáb ve dne v noci obětavě pracují na přechodu z totalitního zřízení do demokracie. „Nemůžou to přece dělat zadarmo!“
„To je sice pravda.“ Dirigent si zamyšleně tahal kozí bradku. „Ale tři litry by jim mohly na revoluci stačit.“ Rozumně argumentoval, že navržená finanční částka byla více než velkorysá, a členové souboru riskovali nachlazení, pokud do sebe urychleně nenalijí nějaké teplé, nejlépe alkoholické nápoje. Vydělil zbývající částku počtem členů souboru. „Za padesát korun si z nás každej u Pavouka koupí biftek s volským okem s oblohou a k tomu dvě piva a palačinku s čokoládou.“
„Naprostej souhlas!“ Bouřlivě přizvukovali dechaři. „Dneska je to tady úplná Sibiř, ty vole.“ Dýchali si do prokřehlých dlaní. „Je snadný dělat revoluci v teplý kanceláři. My tady za Havla nastavujeme život.“ Cítili se oprávněni užít si malý podíl z výsledku našeho týdenního úsilí. „Nemusíme zrovna utrácet prachy u Pavouka. Ale zasloužíme si aspoň kelímek dvanáctky a opečenou klobásu na tácku, ne?“
Zimou mě pálily tváře. Zmodraly mi rty a přestávala jsem cítit prsty u nohou. Stejně jako ostatním mi začínalo téct z nosu.
„Pravda. Člověk by měl dodržovat sliby, bez ohledu na počasí.“ Váhavě jsem přispěla svoji troškou do mlýna. „Ale na druhou stranu nikdo v Občanským fóru neví, kolik peněz jsme jim původně chtěli dát.“
„Pojďme o tom hlasovat.“ Navrhly konzervatoristky.
„Dobrej nápad.“ Zajásal dirigent. „Ať o tom rozhodne většina.“
„Tak teda jo, ty vole.“ Podřídili se dechaři. „Když máme tu demokracii.“
Trvalo nám pět minut, než jsme se dopracovali ke kolektivnímu rozhodnutí. Všichni hráči a zpěváci mužského pohlaví zvedli ruku pro večeři v hospodě, zatímco dívčí část bez výjimky hlasovala pro odevzdání peněz do nedalekého Špalíčku. Představovala jsem ve volbě pověstný jazýček na vahách. Po chvilce váhání jsem se přece jen nakonec přiklonila na stranu idealismu. K hlubokému zklamání trumpetistů jsem hlasovala pro Havla.
„Zkurvená demokracie.“ Brblali zhrzení kamarádi ze žesťové sekce. „Jak může mít jedna píšťalka větší váhu než starej dobrej trombón?“ Hořce litovali svého souhlasu s volbou. Příliš pozdě si uvědomili, že kdyby se bývali pokusili spor o peníze řešit fyzickou cestou, snadno by prosadili svoji vůli.
„No, co se dá dělat?“ Kudrnatý dirigent lítostivě zavázal plátěný pytlík s výnosem našich dobročinných koncertů. „Nezbejvá než pevně doufat, že náš finanční dar v Občanským fóru použijou na něco užitečnýho.“
Během krátké chůze k sídlu Havlovy revoluční organizace dechaři zahráli pohřební pochod.
„Zajímalo by mě, kolik litrů šampáňa za těch našich pět litrů vychlastaj na oslavě Havlovy inaugurace.“ Slyšela jsem za sebou oblíbeného hráče na lesní roh. „Věčná škoda, že u toho nebudem, ty vole.“
Zatímco většina spolužáků čekala venku před Špalíčkem, doprovodila jsem dirigenta do přetopené kanceláře v prvním patře vybavené japonskými fotokopírkami a americkými počítači. Havlova švagrová v roli správkyně neziskové organizace ledabyle vyprázdnila obsah pytlíku do šuplíku, aniž by se namáhala počítat výši našeho peněžního daru. Potřásla si s námi rukou a odměnila nás hrstkou bílých odznáčků s usměvavým logem OF. Dostali jsme od ní také pár vlastnoručně podepsaných plakátů s portrétem budoucího prezidenta. Členové souboru navíc obdrželi revoluční balónky ve tvaru srdíčka. Cestou na metro jsme si je ve vestibulu Můstku nafoukli. Naposledy jsme okouzleným Pražanům zahráli Chtíc, aby spal a Půjdem spolu do Betléma . Ti z nás, kdo neměli peníze na návštěvu hospody, zamířili domů. Popřála jsem všem šťastné Vánoce a smířlivě se rozloučila s dechaři dobře míněnou radou, aby je hřálo u srdce pomyšlení na to, že jsme společně udělali dobrou věc pro revoluci lásky.
„Neboj se, však z toho jednou vyrosteš, Mirando.“ Dobrácky mi poplácal rameno hornista. „Nemůžeš za to, že věříš na pohádky.“
Ani jeden z hráčů žesťové sekce se mnou nesdílel proklamované nadšení, ale zůstali jsme kamarády.
Večer jsem pod stromečkem našla hromadu drahých dárků. Začínala jsem si užívat život milionářské dcerky. Rodiče byli v dobré náladě. Večeřeli jsme na cibulovém nádobí se světlem voskových svící tančícím po vyšívaném ubruse. Příjemně vytopený dům pronikala slavnostní atmosféra a pocit poctivě zasloužené prosperity na prahu svobody. Dole v údolí štěkali psi, v gramofonu tiše zvonily rolničky a hvězdy na obloze se třpytily v příslibu historické epochy celosvětového míru.
Na konci hostiny jsme si pochutnali na mátině mléčném štrůdlu s oříšky a zapili demokracii v plínkách vaječným koňakem. Na půlnoční jsme raději jeli do Prahy. Rodičům se nechtělo oslavovat narození Spasitele ve společnosti místních překabátěných křesťanů. Nasedli jsme do Favorita a za půl hodiny jsme seděli v dubové lavici na Starém městě.
„Hej mistře. Vstaň bystře.“ Pastorální hudba se rozléhala lodí svatého Jakuba a mísila se s kořeněnou vůní páleného kadidla.
„Co jest to, co jest za libé hraní? Nebeský toť jest zpěv a plesání.“ Odpovídali si tenor s bručivým basem. „Toto já slyším celou noc. To musí znamenat velmi moc.“
Na postranním oltáři zářil betlém vyřezaný z lipového dřeva. Katedrála byla plná věřících, ze kterých nikdo nevypadal jako náboženský fanatik. Štedrovečerní kongregace působila plaše. Málokdo z přítomných křesťanů uměl dodržovat mešní protokol, ale v jejich tvářích se zračila dobrá vůle. Připadalo mi to jako zázrak. Duše kacířů vyšly z českých lesů, sjednocené ve víře v Kristovo poselství. Rozpory v individuálním myšlení nyní zastřešovala sdílená naděje, že lež vědeckého materialismu byla navždy poražena na hlavu a že se zatoulané lidstvo znovu vrací k prameni přirozené pravdy a moudrosti. Příslib klíčící svobody spolu s neochvějnou důvěrou v lidskou autoritu Václava Havla připravily úrodnou půdu pro růst duchovních bytostí v srdci Evropy. Sametoví křesťané vyráželi ze země jako hříbky a bylo jich tolik, že by se dali sklízet naostřenou kosou.
„Díky bohu, že jsme se toho dožili, Alice!“ Otci se při přijímání leskly slzy v žlutých očích. „Kolikrát už jsme to málem chtěli vzdát.“
Nazí andílkové a blahosklonní světci se na nás usmívali z klenutého stropu. Vůně hořícího františka mi navodila vzpomínky na rané dětství. V srdci mě píchlo a zároveň jsem se cítila šťastná. Přenesla jsem se v duchu do roubenky v Krkonoších, kde jsem jako holčička prožila nejkrásnější chvíle v rodinném kruhu. Vyřezávaný krucifix visel na zdi, v kamnech hořela nafta. Teplá voda šplouchala v neckách. Venku se vršily sněhové závěje a v blízkém kravíně bučely hladové krávy. Ta pohádková chaloupka už byla prodaná i s pastičkami na myši a rozvrzanou kadibudkou na dvorku, kam jsem se v noci bála chodit čůrat. A přesto jsem uvnitř své mysli nepřestala želit ztráty jejích skromných prostorů. Duch horských potůčků a bystřin, pohádek Boženy Němcové, rezonoval v mojí duši jako v hluboké studni. Zdálo se mi, že ve výklenku svatojakubského kostela vidím postavu českého Pánaboha. Zachmuřeně mi kynul rukou a pobafával přitom z porcelánové fajfky.
Vypadalo to, že se mi pokouší něco říct. Ale než jsem pochopila, co se mi snažil naznačit, rozplynul se v obláčku voňavého kouře.
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.