Kapitola šestá (část devátá)
Klíčový faktor
DEN PŘED volbou prezidenta měla Ćeskoslovenská televize po večerních zprávách na programu hodinovou reportáž o Podnikateli. Otec se od rána třásl dětinskou nedočkavostí. Představa, že se objeví na obrazovce, ho nekontrolovatelně vzrušovala a nadšení mu dočasně zatemnilo mozek. Choval se u snídaně jako chovný hřebec před začátkem závodu. Mezi zdmi našeho domu se dopoledne rozléhal řehtavý smích a natěšené podupávání. Zdálo se, že nic nezabrání vstupu Podnikatele do českých dějin. Po obědě se ale na krbové římse nečekaně rozdrnčel telefon. Redaktor Brabec otci volal z Kavčích hor, aby mu s politováním sdělil, že programový ředitel televize na poslední chvíli zrušil vysílání Sond. ČST prý pořad o prvním podnikateli v komunismu nahradila medailonkem Václava Havla. Reportáž o mém otci byla přesunuta z 28. prosince na pozdější datum v polovině února, omlouval se novinář.
„To si snad děláte legraci?“ Otec nevěřícně kroutil hlavou. „Nechápu, proč bych měl kvůli Havlovi čekat až do února?“
Redaktor Brabec otci vysvětlil, že v očekávání prezidentské inaugurace jakýsi málo známý sametový umělec narychlo sestříhal kompilaci amatérských záběrů natočených v osmdesátých letech v pražském bytě absurdního dramatika a na Havlově krkonošské chalupě na Hrádečku. Kvalita použitého filmového materiálu prý byla pochybná, ale Havel byl na něm zachycen v autentické roli manžela, disidenta a bojovníka za svobodu. Vzhledem k tomu, že větší část populace o budoucím prezidentovi nic kloudného nevěděla, televizní výbor OF se rozhodl upřednostnit Havlův medailonek před plánovaným dokumentem o podnikateli.
„Houby!“ Otec na závěr hovoru třískl sluchátkem do vidlice. „Jak je něco takovýho možný? Taková nespravedlnost!“ Naštvaně rázoval mezi kuchyní a jídelnou a gestikuloval přitom jako Napoleon u Waterloo. „Podnikatel byl přece do vysílacího programu zařazenej víc než před měsícem. Milióny televizních diváků si myslej, že mě dneska po zprávách uviděj.“ Zapaloval si jednu Spartu od druhé. Měl navíc podezření, že kdyby Václav Havel o narychlo sestříhaném dokumentárním snímku věděl, nejspíš by ho televizi zakázal odvysílat.
„Bejt tebou, Jirko, tak bych se tím netrápila.“ Máti se ho snažila přivést zpátky ke smyslům. „Podívej se na to z tý pozitivní stránky. Možná je pro nás všechny lepší, když televize Sondy odvysílá až po Novém roce.“ Tvrdila, že rozvířené společenské dění po Silvestru začne sedimentovat a dalo se rozumně předpokládat, že otcovi nepřátelé budou mít příliš vlastních starostí, než aby se každý večer koukali na televizi. „Musíš počítat s tím, že během svátků by tě nevyhnutelně uviděla fůra lidí, který ti podnikatelský úspěch z duše nepřejou.“ Argumentovala rozumně. „Bude jedině dobře, když se tomu vyhneš.“
Otec se však k jejím moudrým slovům stavěl hluchý. Obíhal v začarovaném kruhu kolem kuchyně a z nozder se mu valil pekelný kouř.
„Podle mě by Havel nikdy neschválil tenhle amatérskej pokus z dílny potrhlýho hipíka, co s chartistama kdysi někde hulil trávu a teď má pocit, že ze svých revolučních známostí musí narychlo vyždímat prachy.“
Oči mu divoce svítily v důlcích a jeho obnažené tesáky se nebezpečně leskly, jako by se amatérského filmaře chystal zakousnout.
„Tak dobře.“ Zasmála jsem se provokativně. „Proč o tom Havlovi neřekneš?“
„Cože mám komu říct? Jak to myslíš?“ Zarazil se uprostřed kroku a se svraštěným čelem usilovně přemýšlel. „Kdepak.“ Vyštěkl posléze poraženecky. „Havel už bude nejspíš dávno obklopenej davem patolízalů. Nebude snadný se k němu probojovat.“
„Pro někoho, jako jsi ty, to přece nemůže bejt žádná překážka.“ Hecovala jsem ho.
„Nech to plavat, Jirko.“ Máti mu smířlivě položila ruce na strnulá ramena a snažila se ho rozmasírovat ke kapitulaci. „Proč si s náma v klidu neužiješ zbytek sváteční sezóny? Co ti teď prosím tě schází? Jsi milionář. Máš všechno, co jsi chtěl. Nemůžeš se pro jednou na všechno vykašlat?“
„Ne. Já prostě nemůžu!“ Surově se vytrhl z jejího láskyplného objetí, jako člověk posedlý démonem.
Sledovaly jsme ho, jak zuřivě utíká ob dva schody nahoru do pracovny, kde se jal vytáčet telefonní čísla ze svého podnikatelského adresáře. Slyšela jsem ho hlasitě přemlouvat Evou Steinovou, která se s Havlem důvěrně znala. Pak ještě po telefonu mluvil s několika dalšími vlivnými osobnostmi z centra revolučního dění, na které vlastnil vizitky. Než se venku setmělo, ozval se na schodišti vítězoslavný dusot.
„Tak tam teda budu!“ Otec se zjevil v přízemí s ješitným úsměvem na rtech.
„Budeš kdy a kde?“ Máti překvapeně vzhlédla od sporáku.
„No přece v televizi dneska večer.“ Zatvářil se uraženě. „Podařilo se mi dovolat na tvýho bejvalýho kolegu z ekonomičáku, co se teď díky Občanskýmu fóru stal federálním ministrem financí.“ Chlubil se, že se s Klausem nedávno setkal na nějaké revoluční akci. Chodil s hvězdou Prognostického ústavu kdysi na VŠE do ročníku. „Eva mi nebyla schopna pomoct, tak jsem si vzpomněl, že Klaus je s Havlem v každodenním styku, i když jsou prej jako dva kohouti na smetišti.“
Otec bývalému spolužákovi vysvětlil situaci s potencionálně skandálním medailonkem a Klaus přislíbil Havla varovat.
„Stalo se přesně, co jsem si myslel!“ Burácel sebevědomě otec.
Při představě, že televize odvysílá needitovaný portrét z jeho disidentských let, se budoucí prezident zhrozil a přikázal snímek okamžitě stáhnout z programu.
„Díky za dobrou radu.“ Otec mi uznale poklepal na rameno. „Naštěstí jsem si na Klause vzpomněl.“ Dodal, že zženštilého ekonoma s knírkem nikdy neměl v lásce. Už na škole mu připadal příliš ambiciózní. Vystudoval navíc zahraniční obchod, kam se nedostal nikdo, kdo nepodepsal souhlas k spolupráci. „Ale pro dnešek bych mu to snad i odpustil.“
Nadmul svalnatou hruď, jako by potřeboval kompenzovat zakrslý vzrůst zdáním otcovské autority.
„Taky jsi pro ně přece dělal.“ Připomněla jsem mu drze.
„To je něco úplně jinýho.“ Uraženě se na mě zamračil. „Já jsem šel do rozvědky mnohem pozdějc, až v době reformace. Nehledě na to, že jsem to dělal jako poctivý řemeslo a ne jako vedlejšák na přilepšenou.“
Václava Klause jsem si pamatovala z dětského lyžařského kurzu Ekonomického ústavu, kde vykonával funkci vedoucího.
„Hm. Tak ti teda gratuluju k úspěchu, tati.“ Nemohla jsem se přimět k tomu, abych vytáhla dlaně z kapes.
Ani máti se nehrnula, aby otci poblahopřála k tomu, že si prosadil svoji vůli. Obě jsme podvědomě vnímaly, že se mu začíná drolit pevná půda pod nohama. Přes veškeré jeho dobré úmysly ho vír touhy po politickém vlivu hrozil vcucnout do životních situací, které evidentně nevěštily nic dobrého.
„Tož dobře.“ Z tónu jeho hlasu jsem poznala, že ho absence našeho nekritického obdivu zranila. Zklamaně se otočil a vytáhl si z ledničky láhev plzeňského. „Vypadá to, že budu dneska muset slavit sám.“
V ZÁJMU OBJEKTIVITY je nutno dodat, že toho večera otec působil na obrazovce překvapivě dobře. Šedovlasý podnikatel před kamerou vypadal jako mimořádně schopný, ale skromný člověk. Mluvil upřímně s nenapodobitelným šarmem a zemitým smyslem pro humor. Byl oblečený v manšestrákách a kostkované flanelové košili a během úvodního monologu náruživě cucal filtr zapálené Sparty jako ostřílený válečník.
„Patřím k polepšeným hříšníkům, co po vstupu spřátelených vojsk neprošli prověrkama a vyletěli z práce i ze strany.“ Odřeným hlasem shrnul svoji nešťastnou minulost bez sebemenší známky lítosti. Prozradil divákům, že byl dva roky bez práce a vyjmenoval všechna podřadná zaměstnání, která během sovětské okupace vykonával, aby uživil rodinu. „Pak jsme si s pár chytrýma lidma řekli, že nemá cenu brečet nad rozlitým mlíkem a že se od bolševiků už dál nenecháme zastrašovat. S týmem přátel jsme začali nezávisle rozvíjet něco, co mělo smysl.“ Následoval popis vzniku aparatury. Otec redaktorovi také vysvětlil, že technický rozvoj pod záštitou relativně nezávislých JZD se ukázal jako schůdná cesta k samostatnému pokusu o podnikání.
Překvapilo mě, jak dokonale ztělesňoval model kapitalisty, který se vypracoval k úspěchu z naprosté nuly. Nezapomněl na kameru ukázat mozolnaté ruce jako důkaz svojí poctivosti, zatímco v pozadí detailního záběru plápolal oheň v cihlovém krbu. “To se rozumí, že se mi soudruzi pokoušeli házet klacky pod nohy.“ Smál se neohroženě. „Když jsem si před dvěma rokama žádal o povolení k podnikání, přesvědčovali mě, abych někde opejkal klobásy a nebo vyřezával něco ze dřeva. Ale technický rozvoj, to ne, soudruhu.“ Podnikatel neznalý umění diplomacie si nebral ubrousky. Nebál se nazývat věci a lidi pravým jménem, přestože tento rozhovor natočil ještě před Sametovou revolucí, což televizním divákům připomněl vousatý moderátor.
Redaktor Brabec rozhovor s otcem šikovně prostříhal a vylehčil ho ilustrativními záběry z montážní haly ve východočeské metropoli. Ač jsem otcův podnikatelský projekt dobře znala, filmový obraz jeho pracovní činnosti mě naplnil nečekaným obdivem. Záběry muže v bílém laboratorním plášti a jeho drsný hlas v doprovodu šumu výrobního provozu působily velmi kompetentně. Nemohla jsem se na šikovného podnikatele vynadívat, když divákům zasvěceně popisoval funkce mnohoúčelového chemického zařízení. Ukazoval prstem na různé skleněné nádoby s varnou spirálou nebo míchadly a vysvětloval podstatu chemických reakcí, které se názorně konaly uvnitř komplikovaného zařízení v počítačem kontrolovaných podmínkách. Dokázal přitom uměřeně upozadit vlastní podíl na realizaci náročného projektu a do světla reflektorů postavil ostatní členy tvůrčího týmu. Představil je divákům jako muže se zlatýma ručičkama. Prvním byl tovární předák, kterého otec nazval géniem dělnické třídy. Ačkoli neměl žádné školy, uměl přesně svařovat jakékoli plasty i kovy a v obráběčském umění ho nikdo nepřekonal. Doma si ve volném čase sestrojil ponorku na dálkové ovládání, která se potápěla v rybníku a střílela z miniaturního kanónu. Dalšími členy hvězdného týmu byl nadaný mladý inženýr z pardubické chemičky a univerzitní profesor fyziky, který měl na starost programování. V záběru se krátce mihla máti ve vyžehleném laboratorním plášti. Kameraman ji zachytil, jak utírá láhev s dotykovým jedem hadříkem.
„Všechno, co tu vidíte,“ objektiv sledoval otce kolem dokola rušné montážní haly, „jsme doslova vyrobili na koleně, když to trochu přeženu.“ Jeho zaměstnanci podpořili jeho výrok souhlasným kýváním. „Museli jsme vymyslet nejmíň tucet originálních patentů, abychom dali dohromady tenhle prototyp.“ Zdůraznil otec.
Následovaly detailní záběry syčících ventilů a měděného kotle s kulatým okýnkem, který se podobal potápěčskému batyskafu. Na aparatuře nebylo nic levného či chatrného, jako to bývalo zvykem u socialistických výrobků. I ta sebemenší součástka byla vyrobená z kvalitního materiálu a vypadala dokonale funkčně. Jedině počítač, který zajišťoval přesné dávkováni a načasování výrobních procesů uvnitř chemického modulu, vypadal na západní poměry možná přehnaně robustní. Profesor otevřel obrovskou plechovou skříň na zdi a divákům se naskytl pohled na divokou spleť zašmodrchaných drátů. Na povrchu se počítač jevil o něco srozumitelnější. Zjednodušené schéma předprogramovaných operací spojovalo barevné knoflíky a kontrolní světýlka připojená na bezpečnostní senzory.
„Jsem pevně přesvědčen, že naše filosofie průmyslové výroby se stane hudbou blízké budoucnosti.“ Otcův hlas bručel v pozadí technických záběrů na jedovaté chemikálie, proudící polypropylénovými hadičkami a pobublávající v skleněných kotlích. „Pokud se chceme vyhnout ekologickým katastrofám, měli bychom přestat pracovat s velkými kvantitami toxických látek najednou a zredukovat podíl lidského faktoru na výrobě.“
Ostrý střih televizní diváky přenesl zpátky do naší jídelny, kde otec v kostkované košili pokuřoval před krbem s nohou přehozenou přes nohu. Šedivé vlasy se mu neposlušně ježily na temeni jako vlčí srst a přimhouřené nazelenalé oči hleděly přímo do objektivu bez sebemenší známky nejistoty.
„Někdy je mi smutno, když vidím, kolik je v týhle zemi promarněnýho talentu!“ Prohlásil přesvědčeně. „Čtyřicet let se ve vedoucích funkcích průmyslového sektoru střídali politicky angažovaný hlupáci, ale teď, když jsme stanuli na prahu svobody, nás čeká nelehký úkol modernizovat národní hospodářství a změnit výrobní strategii. Musíme si znovu vybojovat ztracenou reputaci na světových trzích.“ Otec znepokojeně zavrtěl hlavou a nasál kouř z hořící cigarety. Oživení zdecimované ekonomiky podle něj bylo podmíněné tím, aby nová vláda dala příležitost nadaným příslušníkům generace Pražského jara, kteří byli po sovětské invazi z ideologických důvodů vyhozeni ze zaměstnání a během normalizace jim nebylo dovoleno vykonávat jejich poslání v pozici, kterou si zasloužili. Otec vyfoukl z nozder dým a dodal, že s výjimkou sportovců nikdo v reálném socialismu nedostal šanci soutěžit o ceny. Politická transformace měla podnikavým Čechům umožnit, aby zpeněžili svoje intelektuální bohatství. „Našinec má nenapodobitelnou schopnost nacházet jednoduchý řešení složitých problémů, ale většině lidí tu chybí zdravý sebevědomí a především finanční motivace. Obrovský množství světoborných nápadů končí v zaprášeným šuplíku, protože si jich nikdo neváží.“
Otec zamáčkl vyhořelou Spartu v krbu a řekl, že mezi domácími vědci našel velké mozky. Navzdory čtyřem desetiletím systémové prokrastinace je prý řemeslná úroveň v Čechách mimořádně vysoká.
„Chytrý nápady maj větší reálnou hodnotu než peníze, což je taky důvod, proč se člověku obyčejně zjevujou, až když je na mizině.“ Zasmál se hořce.
Otec věřil, že s pomocí selského rozumu a zlatých ručiček se národu v srdci Evropy podaří dohnat západní konkurenty. „Máme tradici, na který můžeme stavět, a pokud nezaprodáme náš původ, značka made in Czechoslovakia se co nevidět může znovu stát zárukou vysoké výrobní kvality.“ On sám byl přece důkazem toho, že se dá začít ze skromných zdrojů a dosáhnout závratného obratu. „Vidina výdělku je sice důležitá, ale důležitější je radostnej pocit z toho, že člověk udělal něco užitečnýho pro ty druhé, místo aby jenom předstíral, že pracuje, jako se to dělávalo za normalizace.“ Dodal ochraptělým hlasem a usmál se přitom vědoucně na televizní publikum. Byla jsem si jistá, že každému obyčejnému Čechovi, sedícímu v obýváku na gauči, sympatiemi roztálo srdce.
Další střih kamery přenesl diváky do Bolgorodného, kde otec se svým týmem instaloval aparaturu. V záběru se objevil překvapivě fotogenický Vladimír. Hovořil rusky se sametovým hlasem tlumočnice, překrývajícím jeho slova. Ředitel sovětského chemického závodu vyjádřil spokojenost s otcovým výrobkem a pochválil české odborníky za rychlou a precizní práci. Nezapomněl se zmínit o možnostech spolupráce mezi oběma zeměmi a skromně připustil, že v minulosti došlo k politováníhodným politickým chybám. Ujistil však televizní publikum, že perestrojkoví Rusové vnímají příslušníky jiných národů jako partnery, ne jako otroky. Jsou teď otevřeni zahraničním iniciativám, které si kladou za cíl zlepšit kvalitu života a chránit životní prostředí jejich země. Vladimír zašel tak daleko, že otce nazval vizionářem. „Jirka je přesně ten druh nezávislého ducha, na kterých Gorbačov postavil ideu Perestrojky.“ Během interview v Moskvě stáli oba obchodní partneři bok po boku před kamerou a působili velmi mužně a uvolněně. Přátelsky si potřásli rukama a objali se na znamení naplněné smlouvy. Otec potom neváhal využít příležitosti, aby komentoval Sametovou revoluci.
„Pracuju sám pro sebe, ale dvacátého sedmého listopadu jsme se tady s klukama rozhodli připojit k všeobecné stávce.“ Vysvětlil divákům, že s týmem svých zaměstnanců na dvě hodiny přerušili práci na montáži aparatury ze solidarity se stávkujícími revolucionáři v rodné vlasti. „Samozřejmě my jsme tady v Moskvě o dvě hodiny napřed, takže jsme stávkovali až po obědě.“ Dodal pro upřesnění.
Ve finále hodinového pořadu se objektiv přemístil zpět do naší jídelny a zaostřil na otce, pokuřujícího v křesle před hořícím krbem.
„Svět se rychle mění a nezbývá moc času, abychom v něm udělali místo pro život našim potomkům.“ Nasadil na obličej vážný výraz a řekl, že otázky ekologie se stávají ožehavým tématem, které technologický pokrok nemůže nadále ignorovat. „Politický řeči stranou. Člověk nemusí bejt Einstein, aby viděl nevyčíslitelný škody, který za posledních sto let napáchal těžký průmysl na přírodě.“ Otec vyfoukl cigaretový kouř do kamery a obvinil komunistické vlády z bezohledného přístupu k životnímu prostředí. Politbyro před ekologickými problémy vždy zavíralo oči. Místo hledání praktických řešení se věnovalo prvoplánové realizaci politických cílů. Militarizace ekonomiky zhoršovala všeobecnou tendenci k znečišťování a vedla k nevratnému vyčerpávání přírodních zdrojů.
Na otázku reportéra Brabce, jak vidí budoucnost lidstva, se otec znepokojeně zachmuřil. Připomínal amerického šerifa, který se chystá prostřelit čelo podlého zloducha dobře mířenou kulkou.
„Kdysi jsem viděl, myslím, že to byl francouzskej film o posádce rybářů, co se ocitla na rozbouřeným moři. Jejich SOS volání náhodou zachytil nějakej amatérskéj radista a s pomocí dalších radistů se jim ty mladý námořníky podařilo zachránit.“ Drsným hlasem přirovnal naši civilizaci k potápějící se lodi v bouřce. „Proto bych chtěl apelovat na všechny chlapy mýho věku, na šedivějící vlky jako jsem já, který se dneska večer dívají na Sondy. Dejme se dohromady a pomožme zachránit mladou generaci, dřív než se ta naše loď potopí na dno oceánu.“ Otec se zadíval do objektivu, jako kdyby uvnitř viděl tisíce obrazů sama sebe. „Jestli mají mít naše děti naději na přežití, musíme si rychle vyhrnout rukávy. Nesmíme ztrácet čas!“ Zmačkal v ruce prázdnou krabičku od cigaret a hodil ji do plamenů. „Revoluční doba vyžaduje revoluční činy. Posledních čtyřicet let lidstvo balancovalo na hraně sebedestrukce,“ řekl chmurně. „Tohle je poslední šance, abychom si uvědomili zodpovědnost za stav týhle planety, každý sám za sebe a všichni dohromady jako národ.“ Uzavřel proslov s výrazem Garyho Coopera ve filmu Pravé poledne. Varoval televizní diváky, že čas tiká jako načasovaná bomba, ale zázraky se dějí. „Jsem žijícím důkazem toho, že když člověk věří, dokáže zdolat nepřekonatelné překážky. Každý může být jako já.“ Prohlásil inspirativně. „Chtěl bych vyzvat všechny, kteří se teď dívají, aby se už konečně přestali bát, aby už uvěřili a šli do toho naplno.“ Otcova tvář na obrazovce zamrzla a postupně vyblédala pod závěrečnými titulky. Elektronická hudba spolkla jeho poslední slova. „Nebáli a šli do toho naplno . . . Šli do toho naplno . . . šli do toho naplno. . .“ Hluboký hlas zdánlivě zněl v přesahu.
Podnikatel skončil a naondulovaná hlasatelka na obrazovce uváděla další program. Otcovo burcující poselství však nadále rezonovalo v mojí duši a pumpovalo mi do rozbušeného srdce kuráž. Představovala jsem si, že pohádka o prvním podnikateli požene český národ do akce. Doufala jsem, že spousta Čechů hned vyskočí z gauče a poběží vytáhnout originální nápady ze šuplíku, aby díky svému intelektuálnímu kapitálu založili vzkvétající firmy se známkou Made in Czechoslovakia na obalu výrobků.
„Houbelessss.“ Rozesmál se ďábelský hlas v pozadí mojí mysli. „ To ssse nikdy nessstane. Uvidíššš, že sssi všššichni radššši dolijou plzeňssský do ssskleničky a budou čekat, až jim nalítaj pečený holubi do huby.“
„Jdi už s tím k čertu!“ Vykřikla jsem nahlas.
Otec, který seděl vedle mě se polekaně otočil.
„Tobě se to nelíbilo?“ Ptal se mě.
„Ale ne! Byl jsi naprosto báječnej.“ Ujistila jsem ho. „Vůbec nepochybuju, že se teď staneš nesnesitelně slavnej.“
Začínala jsem si zoufat. Za nic na světě jsem nedokázala umlčet sarkastický hlas, uhnízděný uvnitř mé lebeční dutiny. Nemilosrdně mě zbavoval sladkých iluzí. A já jsem přitom tolik potřebovala věřit, že otcův úspěšný model pomůže našemu nárůdku narovnat páteř a ukázat celému světu, v čem jsou Češi dobří.
A možná jsem se nemýlila.
Neuplynulo ani pět minut od konce Sond, když se na mahagonovém parapetu vedle krbu rozezvonil telefon. Všichni tři jsme strnuli úzkostí a zároveň nadějným očekáváním. Otec se odvážně zmocnil sluchátka. Vyběhla jsem za ním po špičkách a nastražila uši, abych slyšela, kdo volá.
„Nazdar Jirko. Jestlipak si na mě ještě dneska vzpomeneš? To jsem já, Karel.“ Z telefonu zaburácel mužný hlas. „Asi před čtyřiceti lety jsme spolu chodili do školy v Ostravě. Tož už ti začíná svítat?“
„Karel . . . Pešek?“ Otec nakrabatil čelo při vzpomínce na bývalého spolužáka. „Ježišmarja. Nemůžu tomu uvěřit. Vážně jsi to ty?“ Obličej se mu vyjasnil bezelstnou radostí. Z jeho reakce jsem pochopila, s kým mluví. Často mi vyprávěl příběh nejmladšího z tří bratrů, kteří během německé okupace přišli o rodiče.
„Jsem to já.“ Zabručel hlas na druhém konci drátu. „To hubený štěně, který jsi bránil před staršíma klukama a taky jsi se se mnou dělil o svačinu.“
„To, že jsem dělal?“ Otec se dojatě začervenal. „Jseš si jistej, že nemluvíš o někom jiným, protože já si pamatuju, že jsem bejval děsnej rošťák.“
„To jsi určitě byl.“ Rozesmál se Karel. „A dneska jsem v televizi viděl, že jsi tím rošťákem nepřestal bejt.“ Sondy otcova spolužáka tak hluboko zasáhly, že hned musel nalistovat jméno Urban v telefonním seznamu a vytočit meziměstské číslo. Cítil potřebu vyjádřit otci morální podporu. „Tenhle národ teď potřebuje někoho, kdo ví, co chce a jak toho dosáhout, aby nám ukázal správnou cestu.“ Ostravský sirotek nabádal otce, aby se postavil do čela hnutí českých podnikatelů. „Chtěl jsem ti poděkovat za to, že jsi zůstal věrnej sám sobě.“ Řekl s odzbrojující upřímností.
„Vůbec nevím, co ti mám na to odpovědět, kamaráde.“ Otcův hlas se zadrhl citovým rozrušením. „Jsem ti nepopsatelně vděčnej, že od tebe slyším slova podpory v tuhle důležitou chvíli. Beru to jako osudový znamení.“ Sejmul z nosu brýle a stiskl si kořen nosu, aby se nerozbrečel. „Nečekal jsem to.“
Při pohledu na otce neschopného slova máti pohotově nalila kapku domácího džinu do skleničky a podala mu nápoj do ruky.
Poté, co ho do sebe obrátil, vrátila se mu ztracená řeč.
„A co jsi celou tu dobu, co jsme se neviděli, dělal, Karle?“ Jal se čistit zamlžená sklíčka brýlí cípem košile. „Pamatuju si, že jsi jako malej kluk vždycky snil o tom, že se staneš námořním kapitánem.“
„Jó, kamaráde. Přesně tak.“ Karlovi udělalo radost, že si otec vzpomněl na jeho dětské sny. „Nebudeš mi to věřit, ale nakonec se mi to podařilo.“ Vyprávěl pak otci o tom, jak utekl z nenáviděné Ostravy do Děčína, kde se vyučil loďařskému řemeslu. Nejprve se plavil po Labi a později pracoval na zaoceánské lodi. Následoval bohatý výčet Karlových cestovatelských zkušeností. „Možná právě proto, že jsem tenhle svět projel křížem krážem, dokážu ocenit tvoji alegorii o tom, že se Země podobá potápějící se lodi.“ Řekl otcův kamarád z dětství. „Můžu ti z vlastní zkušenosti potvrdit, že tvoje vize je víc než realistická.“ Z tristního stavu globálního životního prostředí vinil lidskou hamižnost. „Je to šílenej hlad po penězích, co vyžírá díru do rezivýho trupu naší vesmírný lodi.“ Zlobil se Karel a dodal, že jestli s tím někdo něco rychle neudělá, klesneme všichni ke dnu a stane se z nás další civilizace, která vyhynula pro svoji zaslepenou pýchu.
„A nebyla by to škoda?“ Povzdechl si do telefonu otec.
„Naděje umírá naposled.“ Souhlasil s ním Karel. „Bůh ví, co se s náma stane. Ale v každým případě ti přeju úspěšnej novej rok a silnej vítr do plachet.“ Dodal, než zavěsil. „Nevzdávej to, kamaráde. Máš nakročíno k velkým úkolům.“
PO ODVYSÍLÁNÍ Podnikatele naše pevná linka nepřestala vyzvánět. Netušila jsem, kolik měl otec kamarádů. Všichni se teď mohli najednou přetrhnout, aby mu blahopřáli k mediálnímu úspěchu. Otcův bývalý agent Lukáš byl mezi prvními. Řekl otci, že prý svým vzhledem vzbuzuje respekt a měl by uvažovat o vstupu do politiky. Tři dny poté nad Brdami vybuchnul první demokratický ohňostroj a v duhových barvách pšoukajících rachejtlí navždy zmizela totalitní minulost. Toužila jsem oslavit Silvestra spolu s ostatními konzervatoristy na Václaváku, ale máti mi zatrhla účast na novoročních oslavách. Sametovou veselici jsem jako správná milionářská dcerka sledovala v přímém televizním přenosu, usazená v měkkém křesle s křišťálovou sklenkou šampaňského v ruce.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsem to dokázal!“ Otec vyprázdnil kalich bublinkového vína jako mýtický hrdina, který naplnil svoje osudové poslání. „Jsme teď boháči a před námi se otevírá svobodnej svět. Není to úžasný?“
Po půlnoci mu máti odmítla dolít.
„Nezapomeň, že pýcha předchází pád.“ Varovala ho. „Kroť se, Jirko.“
Poslední den osmdesátých let se rozplynul v atmosféře nevázaného veselí a nerealistických očekávání. Opony a zdi, rozdělující Evropský kontinent, padly. Falešná materialistická ideologie známá pod pojmem komunismus byla navždy zdiskreditována a víra v ideál dobra obnovena v mučednické postavě tolerantního prezidenta. Lidstvo na prahu třetího tisíciletí vstupovalo do epochy globálního míru prorokovaného Ježíšem. Po čtyřech desetiletích totalitárního útlaku jsme mohli začít svobodně myslet. V novoročním projevu si Václav Havel zahrál roli intelektuálního mesiáše. Přečetl tentokrát bez koktání svoje napsané myšlenky na téma stavu československé společnosti a životního prostředí. Dramatikův proslov jinými slovy zopakoval otcovy výroky v Sondách, až na to, že se halil do poetické mluvy.
„Dosavadní rrrežim, vyzbrrrojen svou pyšnou a nesnášenlivou ideologií ponížil člověka na výrrrobní sílu a přírrrodu na výrrrobní nástrrroj.“ Přirovnal socialistickou společnost k obludně velkému, rachotícímu a páchnoucímu strrroji, o němž nikdo neví, jaký má vlastně smysl. „Nedokáže nic víc, než zvolna, ale nezadrrržitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šrrroubky.“ Autor absurdních her se zavázal neblahou situaci změnit. Jeho čestným úkolem prý bylo posílit autoritu naší země ve světě. „Rrrád bych, aby si nás jiné státy vážily za to, že prrrokážeme porrrozumění, tolerrranci a lásku k mírrru.“ Slíbil, že bude prezidentem, který bude méně mluvit, ale více pracovat. „Prrrezidentem, kterrrý se nejen bude dobře dívat z oken svého letadla, ale kterrrý—ugh—a to hlavně—hm, bude trrrvale přítomen mezi svými spoluobčany a dobře jim naslouchat.“
Havlův projev signalizoval začátek věku Vodnáře, ve kterém se intelektuálním elitám podaří porazit na hlavu tyranskou vládu ignorance.
„Možná se ptáte o jaké rrrepublice sním?“ Brýlatý blonďák s knírkem pohlédl do kamery. „Odpovím vám. O rrrepublice samostatné, svobodné, demokrrratické, o rrrepublice hospodářsky prrrosperrrující a zárrroveň sociálně sprrravedlivé, zkrrrátka rrrepublice lidské, kterrrá slouží člověku a prrroto má naději, že i člověk poslouží jí.“
Hltala jsem Havlova slova a představovala jsem si svět budoucnosti, v kterém budou demokraticky zvolené vlády sloužit lidem místo toho, aby hýřily veřejnými prostředky na zhoubné vojenské technologie. Svět, kde budou vědci spolupracovat s umělci na obnově přirozeného životního prostředí, kde ekologický průmysl zajistí naplnění potřeb všech obyvatel, aniž by docházelo k plenění vzácných planetárních zdrojů. Ve dvacátém prvním století nikdo nebude umírat na podvýživu či nedostatek banálních léčiv. Sirotci přestanou být bezmocnými obětmi zneužívání a ženy ve všech zemích dosáhnou rovnosti s muži. Utlačované národní a kulturní menšiny získají oficiální status v Organizaci spojených národů. Americká armáda globálních policistů zneškodní každého diktátora a pomůže zaostalým zemím třetího světa na cestě k demokracii. Nikdo už nebude zotročován ve jménu boha nebo falešné ideologie. Všechny atomové zbraně budou demontovány a radioaktivní palivo bude bezpečně využito k výrobě elektřiny. Místo, aby lidé usilovali o zničení jeden druhého, začnou se teď pilně věnovat tvůrčí spolupráci.
„ All in all. You´re just another brick in the wall .“ Zvonění klíčů na pražském náměstí se mísilo se záběry východních Němců, bourajících Berlínskou zeď za zvuku oblíbeného hitu Pink Floydů. Televizním stanicím po celém světě se ještě nikdy nepodařilo odvysílat tak působivý koktejl splněných vánočních přání.
„Nevím nevím, jestli nám tenhle rok přinese štěstí.“ Máti úzkostlivě pozorovala z okna smrákajícící se obzor nad Brdami. „Snad v něm najdeme morální sílu, abychom se drželi svých principů.“ Nostalgicky vzpomínala na strasti a slasti období normalizace. „Nemysli si, Jirko, že život najednou začne být snadný.“ Vztyčila ukazovák. „Je možná příjemné mít peníze, ale na druhou stranu si budeme muset dávat pozor, aby nám bohatství nezkazilo charakter.“ Přísně pohlédla otci do očí jako mistr Jan Hus. „Mimochodem, měli bychom asi začít přemýšlet o tom, jakým způsobem si budeme chránit naše rodinné soukromí, teď když se staneš slavným?“ Povzdechla si zkroušeně. „Nemůžu si pomoci, ale mám pocit, že se před námi vrší životní překážky.“
„Nedělej si s překážkama hlavu, Aličko. Nech je, ať se klidně vrší!“ Rozjařený otec objal máti kolem pasu a políbil ji na šíj. „Kolik let už čekáme na to, až se nám rozvážou ruce, abychom se konečně mohli se životem pořádně poprat?“
NETRVALO DLOUHO a zjistili jsme, že máti nemluvila do větru. V reakci na televizní vystoupení naše dopisní schránka začala přetékat psaníčky otcových fanoušků. Nevyžádaná korespondence obsahovala prosby, poděkování a více či méně upřímná slova podpory, ale také nepřeberné množství neseriózních nabídek podnikatelské spolupráce a nescházely anonymní nadávky a dokonce i výhrůžky. S otcem si chtěli dopisovat vědci, veřejné instituce, geniální vynálezci i blázni a podvodníci všeho druhu. Většinou ho prosili o pomoc s vývojem nějaké zázračné technologie a snažili se z něj vyloudit peníze. První dva týdny v lednu máti strávila přebíráním hromady zalepených obálek. Jak tak seděla shrbená nad stolem v otcově pracovně, vypadala stále smutnější a vyčerpanější. Otec byl teď většinou mimo domov. Zatímco máti musela zvedat nepřetržitě zvonící telefon a zapisovat vzkazy, oblažoval rozličná obecenstva inspirativními projevy. Pozvánky na akce se jenom hrnuly. Otec od Nového roku nestíhal zakládat různé podnikatelské strany a dobročinné organizace a kázat kapitalistické evangelium shromážděným studentům v aulách a občanům na náměstí.
Pět měsíců před parlamentními volbami nominovalo Občanské fórum východočeského kraje Jiřího Urbana do federálního parlamentu. Umožnil jim to nový kooptační zákon, vytvořený za účelem jmenování Alexandra Dubčeka do čela sněmovny. Hradecké OF se rozhodlo vyměnit jakéhosi neoblíbeného bolševického poslance za populárního podnikatele. Otci bylo souzeno kráčet ve stopách ikony Pražského jara. Ve dnech předcházejících prvnímu výročí Palachiády nemluvil o ničem jiném, než o tom, jak by mohl využít svoji politickou pozici k tomu, aby Sametovou revoluci pomohl dovést k původně proklamovaným cílům morální očisty. Díky televizním Sondám ho celý národ znal jako podnikatele a těšil se široké oblibě. Cizí lidé ho zastavovali venku na ulici, aby si s ním potřásli rukou. Měl nepochybně našlápnuto k roli populárního vůdce.
„Politici z Občanskýho fóra jako je Havel, jsou dost možná poctivý, ale nemaj ánunk, co je konkrétně zapotřebí udělat, když mluví o vyšetřování násilí na Národní třídě.“ Udělal nám politickou přednášku během večeře. Místo aby u stolu poslouchal Hlas Ameriky, jako to činil v normalizaci, otec si poslední dobou vytvořil protivný návyk testovat svoje nová rétorická vystoupení na členech vlastní rodiny.
Staly jsme se s máti tichým obecenstvem jeho nekonečných proslovů.
„Ten novej ministr vnitra, Sacher, pořád žvaní v televizi o zveřejňování archívů státní bezpečnosti, ale přitom nemá sebemenší páru o tom, co taková operace obnáší.“ Otec rozčileně žvýkal řízek a usrkával pivo. „Blábolí jak maňásek v představení pro děti o tom, jak bude rušit kontrarozvědku.“ Odfrkl si. „Dovedu si živě představit jak bejvalý estébáci učůrávaj samým blahem, když tohodle amatérskýho Lidovce viděj v čele federální policie. Tváří se jako strašnej křesťan, ale nepřekvapilo by mě, kdyby jeho jméno figurovalo na seznamu normalizačních spolupracovníků.“
Zatímco si otec na talíři vytíral rozpuštěné máslo z brambor, nezapomněl zdůraznit, že bolševická tajná policie po revoluci nezmizela jako mávnutím proutku, jak by si rádo myslelo Občanské fórum. StB podle něj nadále aktivně operovala pod povrchem politické scény jako domácí Cosa Nostra.
Z myšlenky na italskou zločineckou organizaci mi přeběhl mráz po zádech. V uších se mi rozezněla úvodní melodie seriálu Chobotnice, který na konci osmdesátých let nadabovala a odvysílala ČST. Dovedla jsem si představit otce jako českou verzi italského komisaře Corrada Cattaniho, který bojoval na Sicílii proti organizovanému zločinu a korupci, a to i za cenu ztráty nejbližších členů rodiny.
„Hele tati. Není to tak trochu sebevražda rozdávat si to s mafií?“ Hlavou mi proběhla vzpomínka na strašné následky, které seriálový komisař utrpěl v osobním životě jako přímý důsledek tvrdohlavé snahy přivést sicilské kmotry před soud. „Chobotnice se nezbavíš tím, že jí usekneš pár chapadel.“
„To se rozumí, že ne.“ Otec se zazubil jako vlk. „Když chceš zabít chobotnici, musíš jí zneškodnit hlavu.“
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.