Práce zotročující; práce osvobozující

Práce zotročující; práce osvobozující

URZA 

Žijeme v úžasné době; a v nesmírně bohaté společnosti. Takové prostředí ve spoustě lidí vyvolává pocit, že lze žít zadarmo; že jejich základní potřeby jsou automaticky uspokojeny, což považují za danost, pro kterou není třeba nic dělat. To je však obrovský omyl.
 


Stále častěji se v naší společnosti ozývají hlasy lidí, kteří vnímají práci jako svazující, či dokonce zotročující. Ať už mluví o práci obecně nebo o té své konkrétní, ať už jde o ubíjející, jednotvárné a špatně placené směny u pásu či o uniformní zaměstnání v obřím korporátu s firemní kulturou, která dělá z jednotlivce pouhý zdroj, frustrovaní zaměstnanci jsou často nešťastní; mají pocit, že něco takového není správné, že je třeba „s tím něco dělat“.
V různých obdobích života mě živily dost různorodé činnosti; namátkou uvedu několik z nich – tahal jsem bedny ve skladu, navrhoval počítačové hry, prováděl údržbu výtahů zavěšený v šachtě, programoval vlastní menší projekty i velká rozšíření pro obrovské ERP systémy, uklízel hotelové pokoje, učil matematiku a programování na gymnáziu, pekl chleba, napsal celkem slušně prodávanou knihu; měl jsem firmu, nechával se zaměstnávat, nakonec pracuji sám na sebe – přednáším, točím videa, píši texty. Některé z těch prací mě bavily více, jiné méně; některé byly vyloženě naplňující, jiné nikoliv; některé se daly zvládat snadno, jiné vyžadovaly velké nasazení. V žádné z nich jsem však nebyl nespokojený. Nikdy. Žádná z nich mě nesvazovala, nezotročovala.
Ke každé své práci jsem měl pozitivní vztah. Ten určitě do jisté míry utvářelo vědomí, že se jedná o mou volbu, která však není finální a neměnná; vždy mohu jít dělat i něco jiného. Nikdy jsem se v žádné práci mentálně „nezaškatulkoval“ a neztotožnil s ní sám sebe. Především však za mou spokojeností stojí plné uvědomění si, proč vlastně pracuji; a s tím související vděčnost za to, co svou prací vlastně získávám.
Žijeme v úžasné době; a v nesmírně bohaté společnosti. Takové prostředí ve spoustě lidí vyvolává pocit, že lze žít zadarmo; že jejich základní potřeby jsou automaticky uspokojeny, což považují za danost, pro kterou není třeba nic dělat. To je však obrovský omyl. Civilizace, bohatství, města, hojnost – nic z toho jen tak nespadlo z nebe, na nic z toho neexistuje nárok; výchozím stavem je totiž nehostinná příroda, nedostatek použitelných zdrojů, absence všech výdobytků moderní společnosti – prostě chudoba! Všechen blahobyt, kterým jsme obklopeni, je beze zbytku produktem něčí práce; nás či našich předků. A chceme-li jej i nadále rozšiřovat ˜– nebo alespoň udržet – je zapotřebí spousta další práce. Tohle bylo lidem v minulosti jasnější, neboť na to naráželi ve své každodenní realitě, jelikož se museli vážně otáčet, aby vůbec přežili; my naštěstí žijeme v době, kdy je zapotřebí daleko méně, za což jsem neskonale vděčný – nevýhodu však spatřuji v tom, že mnozí zapomínají, že uspokojení základních lidských potřeb není zadarmo.
Nespokojenost spousty lidí s prací, kterou vykonávají, je dle mého názoru způsobena nejen plným nepřipouštěním si (či dokonce úplnou ignorací) výše uvedeného, ale především srovnáváním svého aktuálního stavu s nesmyslnou utopií místo skutečné reality. Takového srovnání se mimochodem implicitně dopouští každý, kdo se domnívá, že každý člověk má právo (!) na to, aby byly splněny jeho základní lidské potřeby – aby nehladověl, nestrádal zimou a podobně. Každý, kdo něco takového tvrdí, žije v jakémsi iluzorním světě představ, kde lze plný talíř a střechu nad hlavou vyčarovat mávnutím kouzelného proutku; jinak totiž nelze splnění základních lidských potřeb garantovat jako právo, ale pouze jako možnost.
Moc bych si přál, aby to šlo jinak. Představa, že můžeme žít, aniž to kohokoliv cokoliv stojí, je vážně lákavá; leč bohužel prostě neodpovídá realitě. Člověk k životu potřebuje nejrůznější přírodní zdroje (třeba jídlo; ale zdaleka nejen to). A tyto zdroje je třeba nějak obstarat, což (minimálně zatím) nelze bez lidské práce. Z toho plyne, že pokud přiřkneme člověku na takové zdroje „právo“, zároveň mu tím dáváme „právo“ na plody něčí práce. Ale kdo z nás má „právo“ na to, aby pro něj druzí museli pracovat? A i kdyby se někdo takový našel, nemůžeme takové „právo“ přiřknout každému; nemusel by pak totiž zbýt nikdo, kdo by tu práci odvedl.
Můžeme se snažit – a myslím, že bychom měli – vybudovat svět, kde všichni budou mít možnost nehladovět a nestrádat; ale nazvat tuto možnost právem znamená ignorovat realitu, vydat se do utopického světa představ a lhát si – což je nejlepší cesta k frustraci plynoucí z následné konfrontace s reálným světem. To, čím se v současnosti živím, mě zcela uspokojuje a velice baví. Kdybych se však začal domnívat, že mé potřeby mohou být splněny bez toho, abych se o to musel nějak zapříčinit, možná bych i já mohl přestat vidět v práci smysl, v důsledku čehož bych s ní pak asi nebyl dvakrát spokojen.
Kdybych si totiž jako alternativu k práci představil iluzorní a nereálnou utopii plnou hojnosti, pro kterou nemusím nic udělat, dost možná by mě začala frustrovat prakticky jakákoliv cílevědomá činnost , která mi není v danou chvíli bezprostředně příjemná. Asi by mi to připadalo nefér – vždyť bych měl přece „právo“ nestrádat, aniž pro to cokoliv udělám! Když však zůstanu nohama na zemi a připustím si, že skutečnou alternativou k lidské práci je umírání hlady, zimou a nemocemi v nehostinné přírodě, moc rád půjdu něco dělat. I když jsem musel vstávat v půl páté na ranní směnu, cítil jsem vděčnost, že mám doma teplo, že netrpím hlady; a že ta směna potrvá třeba jen osm hodin. Ale i kdyby dvanáct či ještě víc s přesčasem, pořád toho musím pro materiální zabezpečení rodiny v součtu odpracovat mnohem méně a v daleko lepších podmínkách než mí předci o sto či více let dříve.
Tím určitě nechci říci, že není správné chtít lepší životní podmínky, více volného času a podobně; to všechno je samozřejmě naprosto žádoucí. Je dobré snažit se dosáhnout lepších možností, avšak je zhoubné zaměňovat možnost za právo. Jakmile si začnu myslet, že mám „právo“ na lepší život, jsem na cestě do pekel: Zaprvé proto, že v ten moment začnu implicitně chtít zlepšení svého života po někom (či něčem) jiném než po sobě, čímž utíkám před zodpovědností; a zadruhé proto, že nic takového jako „právo“ na lepší život neexistuje, nikdo mi ho mávnutím kouzelného proutku nezajistí – a já tím pádem nebudu spokojený, jelikož začnu mít pocit, že mi někdo něco dluží a krátí mě na mých právech, protože mi něco nedal zadarmo.
Pocity „zotročení“ či „svázanosti“ prací, které můžeme v naší společnosti stále častěji pozorovat (a z nichž vyplývá spousta nespokojenosti a frustrací), jsou tedy dle mého názoru způsobeny především srovnáváním současného stavu s neexistujícími alternativami (pohodlným životem bez nutnosti se o něj zapříčinit) místo jeho zasazení do rámce reálného světa, ve kterém je právě práce to, co nás dělí od nemožnosti naplnění základních potřeb v absolutní chudobě – ta je totiž výchozím stavem přírody. Akceptuji-li totiž realitu a jako alternativu úmorné směny v továrně beru hlad a zimu (a nikoliv pohodlí bez práce), neumím si představit, že bych se v takové továrně cítil „zotročen“.
Plné uvědomění si výše uvedeného je první krok k převzetí zodpovědnosti; jak s ní ale potom naložit? Osobně jsem velkým zastáncem neupínání se k jednomu oboru, nebo dokonce pozici; a už vůbec ne ke konkrétnímu zaměstnavateli. Domnívám se, že čím víc možností má člověk otevřených (a tím myslím především v hlavě a vlastním myšlenkovém nastavení), tím lépe může poznat, co ho vlastně nejvíc baví; a také je prakticky nemožné se pak skrze práci dostat po nějaký tlak či prožívat strach z nejistoty. Samozřejmě netvrdím, že je třeba měnit zaměstnavatele co pár měsíců. Nedělá mi problém setrvat roky na jednom místě; je však obrovský rozdíl zůstávat někde proto, že vážně chci, oproti tomu, když tam zůstávám z pocitu, že nemám jinou možnost.
Člověk má dost možností; dokud se o ně sám nepřipraví. To souvisí s určitou rozpočtovou disciplínou. Hodinová mzda mé nejhůře placené práce byla téměř stokrát menší než hodinová mzda té nejlépe placené; a i když pomineme extrémy, člověk si může za den programování vydělat mnoho tisícovek, zatímco za směnu u pásu méně stovek. Většina lidí zvyšuje své pravidelné výdaje spolu s rostoucími příjmy, což jsem v minulosti také dělal; pak mi ale došlo, že taková praxe velice zvyšuje transakční náklady na změnu povolání. To mě vedlo svůj postoj přehodnotit a čas od času se zamýšlet, k jak vysokým mandatorním výdajům mi vlastně vyhovuje se vázat s ohledem na flexibilitu, o kterou se tím připravím.
Snížením pravidelných výdajů se mi pak nejen otvírají nové profesní možnosti (typicky méně kvalifikované) a prostor pro vyšší nepravidelné výdaje, ale také mohu snáze spořit; nejen na stáří. Úspory totiž člověku poskytují další stupeň volnosti a snižují úroveň stresu. A podobně jako můžeme skrze kočírování životních nákladů docílit většího výběru možných povolání, skrze úspory lze dosáhnout klidu při hledání nové práce a rozmýšlení další cesty v případě ztráty podniku, živnosti či zaměstnání.
Stačí se na nějakou dobu uskromnit a něco našetřit; na tyto zásoby pak není ani nutné sahat, aby z nich člověk mohl profitovat. Vaše vyjednávací pozice prakticky v jakékoli práci silně závisí na tom, zda můžete kdykoliv odejít, nebo „potřebujete“ zůstat – ať už pro jakoukoli příčinu. Třeba umíte bezchybně číst lidi, máte nervy z oceli a dokážete při vyjednávání zahrát cokoliv – pak si můžete zajistit dobrou vyjednávací pozici v každém případě. Pokud však těmito kvalitami neoplýváte, mohou to být právě úspory a možnost bez problémů „jít jinam“, co zabrání tomu, abyste se báli jednat o změně podmínek, se kterými nejste v souladu.
Žije-li člověk „na doraz“ v tom smyslu, že jeho životní úroveň odpovídá jeho příjmům, připravuje se tím o prostor k růstu. Nejen, že může být zatlačen do pozice, která mu nevyhovuje; především tím demonstruje, že není schopen takovému tlaku odolat, což může snadno vést k dalšímu nátlaku – prostě proto, že to druhá strana může vnímat jako možnost, jak snadno dosáhnout svého. A naopak – kdo odolá, dává tím najevo, že tudy nejspíš cesta nepovede ani v budoucnu. Jinými slovy samotná možnost bez problémů opustit nějaké místo mi mnohokrát v životě výrazně zlepšila podmínky pro setrvání.
Řada lidí má pocit, že něco takového se jich netýká – že podobnými radami se mohou řídit až „ti úspěšnější“, co si mohou dovolit spořit; ale ne ti, kdo žijí takzvaně „z ruky do huby“. Jsem však přesvědčen, že se jedná o záměnu příčiny a následku – lidé žijí „z ruky do huby“ právě proto, že nejsou ochotni zkusit se ještě víc uskromnit proto, aby si do budoucna pomohli. Kdo však nežije doslova na ulici, vždy má šanci vymyslet, jak trochu ušetřit a uskromnit se, v důsledku čehož pak nemusí jen reagovat na vnější podněty, ale postupně se začít stávat pánem svého života.
Vím, jaké to je mít po zaplacení sdíleného pokojíku a nutných výdajů třicet korun denně na jídlo, muset čekat do výplaty s nákupem nových bot a chodit ve sněhu s dírou v podrážce. Kdybych však tehdy sám sobě dovolil zůstat pasivně reaktivní bez nějakého cíle či plánu a uvěřil tomu, že „nemám“ a „nemohu“ si dovolit víc, těžko by se má situace kdy změnila k lepšímu; zásah totiž málokdy přijde zvenku – to člověk sám tvoří svůj život. A zítřejší úrodu je třeba zasít už dnes; což nemusí nutně znamenat tvorbu finančních rezerv, může jít i o časovou investici do čehokoliv, co v budoucnu přinese zlepšení situace.
Milionové úspory, vlastní bydlení, auto i prosperující firma pochopitelně přinášejí výrazně větší manévrovací prostor než házení dvacetikorun do prasátka a rekvalifikace samostudiem na Internetu; ale to, co nakonec rozhoduje, nejsou dostupné prostředky, nýbrž ochota je všechny „neprojíst“ (ať už přeneseně či doslova), představivost, sen, cíl a vůle jej realizovat i navzdory překážkám. Kdybych si měl vybrat, zda vykročit do života bez jediné koruny a s pochopením tohoto principu, nebo zdědit sto milionů a nechápat – bez zaváhání volím to první.
Člověk málokdy doopravdy „nemá na výběr“, ačkoliv se tak spousta lidí často cítí. Ten pocit je typicky to jediné, co nám brání začít si vybírat; a když se ho zbavíme, možnosti se před námi začnou otevírat.

  Urza

Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!



Dnes nejprohlíženější