Když jsem kdysi studoval únorové události roku 1948, tak kromě jiných odporností, které se v té době přihodily, jako bylo např. revoluční a tedy neústavní vytvoření akčních výborů NF, které likvidovaly politické oponenty nastupující totalitní moci, jsem si povšiml jednoho momentu. Prezidenta republiky Beneše ve vrcholu únorové krize navštívila delegace odborářů. Samozřejmě těch, kteří podporovali komunistický puč. A byli k prezidentovi vyslání právě probíhajícím Sjezdem závodních rad. Mluvčím těchto „odborářů“ byl jakýsi Kozelka, který pak za odměnu markýroval jakousi práci v odborech (samozřejmě dobře placenou) až do konce svého života. A ve vrcholu únorové krize se dožadoval, aby prezident Beneš přijal demisi ministrů nekomunistických stran. Prezident Beneš opáčil: „Nejsme tak daleko, aby o tom, kdo bude ve vládě, rozhodovala ulice“. Tím mise této nátlakové skupiny skončila. To, že únorová krize skončila vítězstvím komunistů, bylo přesto dáno především mobilizací ulice, které nekomunistické strany nebyly schopné čelit.
Současná vládní moc jde na věc podobným způsobem. Volební akce před druhým kolem prezidentské volby, které pořádal A. Babiš, napadaly gerilové bojůvky milionchvilkařů. A to tak důsledně, že A. Babiš musel dva závěrečné mítinky zrušit. Napadat mítinky politických soupeřů je něco, co se v demokratických zemích neděje. Možná bývá tolerováno jen napadání volebních či jiných mítinků úplné krajní pravice anebo fašistů. To se snad ještě dá pochopit, pokud de facto organizátoři takových mítinků sami často vyhrožují násilím vůči svým politickým oponentům.
paroubek ilustrace
Promo článek:
Promo článek
číst dál
