Babička si na dědu občas postěžovala a vyprávěla mi, co za války „spáchal“ a často pro to plakala. Že se Tonda (děda) choval za války jako nerozumný blázen a že nás málem nacisti všechny zabili. Prý moc nechybělo a celu rodinu by postříleli. A že já, malej Véna, bych se tedy nenarodil, říkala. Tenkrát, já ještě školáček, jsem té prosté větě nerozuměl, nechápal jsem ji. Že Němci vyvraždili, i za pouhé podezření z odporu, celé rodiny, jsem slyšel až po válce ve škole.
