JAN KELLER
Vládou avizovaný zoufalý nedostatek peněz na výplatu důchodů je jen zvlášť viditelnou součástí bažiny finančních problémů, ve které se vláda poněkud dezorientovaně brodí. S výjimkou strmě rostoucích výdajů na zbraně a zbrojení nejsou peníze téměř na nic. Ještě dříve, než se týmu Petra Fialy podaří zamluvit své sliby o tom, jak zvedne platy vyučujícím na základních a středních školách, budeme nejspíš svědky velkého neklidu na školách vysokých, a to nejen na filozofických fakultách. Neustále se totiž propadá podíl peněz určený na veřejné vysoké školy na celkovém rozpočtu příslušného ministerstva. Souběžně s tím klesá podíl rozpočtu veřejných vysokých škol na HDP. Peníze chybějí i v mnoha dalších rezortech a nedostává se jich pro mnohé další sociální skupiny. Přesto je právě otázka starobních důchodů jakousi vlajkovou lodí státní nesolventnosti.
Zdravý rozum to prostě nebere. Jak víme od samotných autorů polistopadové transformace, dopadl přechod naší ekonomiky z direktivně řízené na tržní velice úspěšně. Rozsáhlá privatizace umožnila nastartovat dynamický rozvoj. Již dávno jsme se odrazili ode dna a vstoupili jsme do klubu hospodářsky nejvyspělejších zemí. V rámci Evropské unie jsme s nimi navázali ty nejvýhodnější formy spolupráce. Po tři dekády jsme mohli využívat všech výhod globalizované ekonomiky. Otevřeli jsme zemi úspěšným investorům, kteří nás naučili hospodařit a od základu zmodernizovali výrobní kapacity. Kvůli tomu k nám přece z Evropy i ze zámoří přišli. Bankovnictví jsme předali do rukou těch nejrenomovanějších zahraničních bankovních firem. Velkoobchod jsme svěřili nejzkušenějším obchodním řetězcům. Liberalizovali jsme distribuci energie podle nejsofistikovanějších burzovních modelů.
Plně se zdařila též politická transformace. Jsme obklopeni pouze spřátelenými zeměmi, s nimiž rozvíjíme ty nejlepší vztahy. Na poli diplomatickém i vojenském vyvíjíme nejužší možnou spolupráci s našimi spojenci. V čele státu máme nejdemokratičtější politické strany polistopadové historie. Volby vyhrávají ti nejschopnější z nás.
Síly minulosti už nemají oporu na žádné politické úrovni. Naše země je mimořádně vysoce ceněna v Evropské unii a své postavení si ještě vylepšila po čas svého předsednictví. Víme to z oficiálních, tedy ze zaručeně pravdomluvných zdrojů.
Přes to všechno a přes mnohé další úspěchy se Česko nebývalým způsobem zadlužuje, deficit státního rozpočtu roste rekordním tempem. Na nic nejsou peníze. Ceny prudce rostou a některé dříve běžné věci a služby se pro mnohé stávají luxusními záležitostmi. Vláda se proto bude snažit pomocí nepopulárních, avšak zcela nezbytných opatření osekávat sociální systém. Ta samá vláda zároveň vyzývá i střední vrstvy, aby se nestyděly rozšířit dlouhou řadu žadatelů o sociální dávky.
Co je na celé věci nejpikantnější? Systémové změny nebyly zdaleka jen záležitostí revolučních studentů, z nichž hrstce těch nejvíce prominentních vydrželo revoluční odhodlání v dobře placených funkcích už déle než tři dekády. Hlavním hybatelem všech transformačních změn byla generace tehdejších třicátníků a čtyřicátníků, kteří byli na vrcholu svých produktivních sil. Ti, kdo měli počátkem devadesátých let kolem pětatřiceti roků, blíží se teď sedmdesátce. Tehdejší čtyřicátníci budou brzy slavit osmdesáté narozeniny. Dohromady tvoří zdaleka nejpočetnější část dnešních starobních důchodců. Právě těmto seniorům tým Petra Fialy vyčítá, že si žijí na úkor budoucnosti. Jako nezvratný důkaz svého tvrzení vláda uvádí, že průměrný důchod dnes činí již závratných 50 % průměrné mzdy. Jinými slovy: generace, která v naší zemi vybudovala nejúčinnější ekonomický systém všech dob, má tu drzost, že pobírá důchody ve výši, která je vůči průměrné mzdě ve stejném poměru, jako tomu bylo v poslední fázi byrokratického socialismu (viz analýza Pavla Kalendy).
Nikdo nepopírá, že v naší zemi došlo k podstatným inovacím. Oficiálně se ovšem nepřipouští, že jednou z těchto inovací je jedinečnost naší revoluce. Té revoluce, která podle některých teprve volbou nového prezidenta dochází nyní svého naplnění. Zatímco předchozí revoluce, jak známo, požíraly své děti, revoluce pravdy a lásky si na tyto hody počkala až do doby, kdy její děti zestárly a bránit se už nemohou.
Jan Keller
The post Důchodci sobě first appeared on .
