V akademických progresivních kruzích na Západě se rozmohla idea, kterou Zdeněk Hřib přináší i do Prahy. Tzv. „patnáctiminutová města“ definovaná tím, že nebudou potřeba auta, protože všichni budou mít obchody i práci v docházkové vzdálenosti 15 minut. To má jediný zásadní problém – jak toho chce Hřib dosáhnout bez diktátorských pravomocí komunistického centrálního plánování, umístěnek a megalomanského bourání a přestavby měst?
Jak glosoval spisovatel Terry Pratchett, jsou v zásadě dva způsoby, jak přistoupit k politice. Buď zespoda – říci si „takoví lidé prostě jsou, tak z toho vyjdeme.“ Nebo seshora – říci si „takoví by lidé měli být, tak jak je k tomu donutíme.“
Dnešní urbanisté jsou pohříchu přesně ta druhá kategorie. Vyjdou s univerzity s dogmaty jako „lidé nemají jezdit auty“ či „města mají vypadat jako ve filmu“ a začnou vymýšlet, jak k tomu lidi donutit.
První fáze tohoto myšlení tedy vypadala nějak takto:
Lidé nemají jezdit auty.
Lidé jezdí auty, protože je to pohodlné a rychlé.
Když budeme šikanovat dopravu auty tak moc, že nebude ani pohodlná, ani rychlá ale frustrující, lidé nebudou jezdit auty.
A bude blaze!
To ovšem navzdory vší snaze selhalo. Urbanisté a měštší radní pro dopravu šikanují automobilisty horem spodem, ale doprava neřídne. A tak se urbanisté opět zamysleli.
Lidé nemají co jezdit auty.
Ale pořád jimi jezdí, i když je šikanujeme.
Asi je potřebují.
Pokud odstraníme potřebu jezdit auty (a budeme motoristy dost šikanovat), lidé přestanou jezdit auty.
A bude blaze!
Jak ale odstranit potřebu jezdit auty? Tak, že všechno bude v docházkové vzdálenosti. Zaměstnání, škola, obchod, pošta, prostě „občanská vybavenost“.
Což o to, myšlenka vůbec nevypadá špatně. Kdo by nechtěl mít všechnu vybavenost doslova za rohem. Stát či magistrát si může půjčit pár miliard korun a postavit školu a Jednotu m.p. (magistrátní podnik) každých 1000 metrů – protože pokud chodec v průměru pochoduje rychlostí 4 km/h, takto hustě vychází „patnáctiminutová“ infrastruktura.
(To trošku připomíná čínský totalitní systém Grid Policing, kdy je každých zhruba 1000m policejní kiosek/budka/mobilní kancelář pro totální dohled nad Ujgury. Z toho se vyvinul sofistikovanější Grid management „wǎng gé huà guǎnlǐ“, schopný ještě totálnějšího dohledu díky občanským „mřížkovým kolaborantům“, ale prodaný komunitě jako efektivní ochrana a pomoc mj. proti covidu. Všichni bolševici světa uvažují stejně.)
Problém je s pracovními místy. Protože ta jednak Magistrát neovládá – a hlavně jsou rozmístěna úplně jinak, než se sociálně-inženýrským urbanistům posedlým násilným předěláváním občanů hodí.
Utopičtí urbanisté si vysnili, že metropole a hlavní města mají vypadat jako idylické scény z filmových fikcí typu Pána Prstenů či Star Wars – to radní pro dopravu Zdeněk Hřib doopravdy prohlásil na Comic-Conu !
Vůbec jej přitom nezajímalo, že románová elfská Roklinka není funkční model lidské společnosti – odkud se v románu berou elfské zbraně, šaty a jídlo, když v roklince nejsou žádné dílny ani manufaktury? Přivolávají je elfové magií, nebo snad syntetizují z Replikátorů ze Star Treku poháněných antihmotou? Ne, už to mám! Elfové nepotřebují nic vyrábět, protože si všechno koupí! Když nic nevyrábí, prodávají… Svou moudrost. Ideál vzdělanostní ekonomiky služeb!
Vidíte kouř z komína kovárny, manufakturu s tkalcovskými stavy, nebo intenzivní zemědělství? Já také ne.
Taktéž jej nezajímalo, že jeho ideál Hobitína z Pána Prstenů nebo Naboo ze Star Wars byly převážně nerozvinuté agrární společnosti – a direktivně agrarizovat rozvinutou industriální společnost se naposledy pokusili Rudí Khmérové se známým výsledkem.
(To ostatně nese více podobností, než by se zdálo – Rudí Khmérové byli přesně jako Hřib až fanatičtí odpůrci individuální motorové dopravy, a Khmérové vznikli z pařížské studentské buňky Cercle Marxisté, kde nastudovali utopický socialismus a zelený agrarismus. Dnes je Paříž opět vzor aktivistů za deindustrializaci ve jménu klima, čehož je 30 km/h jen vedlejším produktem. A se kterými Hřib částečně souhlasí.)
Ale zpět k téma. I pokud zanedbáme Hřibovu absurdní fascinaci nerealistickými, fiktivními scénami z filmů a románů, teorie patnáctiminutových měst má naprosto neřešitelný problém.
Lidé totiž nejsou hlupáci a kdyby mohli docházet do práce 15 minut od domova, samozřejmě by to dělali. Nikoho netěší pálit desítky až stovky korun na benzinu v zácpě na příjezdových cestách do Prahy, nebo se hodinu trmácet MHD se třemi přestupy.
Proč tedy do práce cestují hodinu a pálí benzin v autě? Prostě proto, že blíže žádná práce není.
Hřib chce „zpatnáctiminutovat“ konkrétně Prahu – tak se na ni podívejme.
Praha měla, podobně jako většina měst starého kontinentu, dříve poměrně jasný urbanistický předěl, daný přirozeným, živelným historickým vývojem. Ve Vysočanech, Libni a Bubnech byl průmysl (ČKD například), na Praze 1, 2, Vinohradech, Smíchově a Holešovicích se převážně bydlelo), okolo řeky byly ledárny a pily závislé na vodní dopravě, a zbytek byl mišmaš.
Když se po roce 1990 většina průmyslu zhroutila a/nebo byla vyštvána mimo Prahu, a Praha se stala „centrem služeb“, vyprofilovalo se zcela přirozeně několik centrálních uzlů.
Například bankovní sektor sídlí hodně okolo Budějovické a Pankráce (největší Česká Spořitelna, Reifka, Moneta). Technologické kancelářské vývojové huby jsou opět Budějovická/Brumlovka (Avast, Microsoft, HP a SAP); Chodov (Honeywell, IBM, Broadcom); Butovice (SAP, Oracle, GE) a Zličín (Siemens).
Reziduální průmyslová výroba je na severu ve Vodochodech, Modřanech a něco málo ve Vysočanech. Na Smíchově přežívá pivovar. Logistická centra jsou u Jinonic a Počernic. Menší nespecifické kanceláře jsou v Holešovicích, Karlíně a PWC na Karlově Náměstí. A mezi tím samozřejmě spousta drobných podniků, obchodů a firmiček.
Klíčové jsou ale ty uzly. Vezměme si pro příklad ten největší pražský bankovní a technologický hub Budějovické-Brumlovky-Pankráce . Česká spořitelna, Reifka, Moneta, Microsoft se SAPem, Avastem a HP tam obývají několik mrakodrapů a velkých technických budov s celkem stovkami až tisíci zaměstnanců:
Zleva zeshora po směru hodin: Reifka na Budějovické, Reifka na Pankráci, SAP na Brumlovce, Spořka na Budějovické, Microsoft na Brumlovce, technologické centrum Spořky na Pankráci, HP a Moneta na Brumlovce, nový Avast na Pankráci
Pokud by měli všichni mít práci „15 minut pěšky“, všechny byty v širokém okolí by osídlili výhradně zaměstnanci těchto bank a technologických firem.
To má dva drobné zádrhely. Zaprvé: nemají na to. Téměř nikdo z řadových zaměstnanců těchto firem, dokonce ani IT, neměl peníze na koupi bytu na Pankráci. Většina dojíždí odněkud z Roztok nebo ještě dále:
Jak je tedy Hřib předělá na „patnáctiminutové“? Nakoupí erární byty a bude je přidělovat zaměstnancům? Na to by pochopitelně Magistrát Prahy nikdy neměl. Takže co, znárodní je po bolševicku a bude přidělovat zaměstnancům místních podniků?
Zadruhé: co se stávajícími obyvateli? Okolo Pankráce a Budějovické je pár moderních, ultradrahých bytovek – a řada starých činžáků. Vystěhuje je Hřib befehlem, aby do jejich bytů nacpal bankovní úředníky a techniky v docházkové vzdálenosti? Akce „kulový blesk 15?“ Co vlastně bude s důchodci, kteří nepracují a proto mohou být v „docházkové vzdálenosti“ kdekoli, kde mají kilometr od baráku poštu, Jednotu a trafiku…
Nebo snad hezky po bolševicku změří výměru bytů a kdo má „nad-metry“, tomu přidělí nájemníka – ať se podělí o obývák a 15 minut do práce ťapkají společně rukuvruce vstříct zářné budoucnosti?
Samozřejmě by to šlo dělat i opačně. Proradní buržousti se nemají co cárat přes celou Prahu autem jen proto, že chtějí dobré bydlo v kanclu na Buďárně! Dostanou přidělené místo ve svém bydlišti, a to bychom si posvítili, aby nebylo 15 minut daleko! Namísto ajťáka bude dělat trafikanta, no a co. Kvalita života bez auta se mu zvýší, na to jsou přeci statistiky IPRu. A statistiky nelžou!
Stačí jediné: obnovit realsocislistický systém pracovních umístěnek, kde prostě občanský póvl půjde befehlem pracovat tam, kam ukáže úřad. Ať chce, nebo nechce. Ať vydělá kolik vydělá. Pro blaho lidu.
Jedna z mnoha podob pracovní umístěnky. Všimněte si zde nevyužité, ale integrované kolonky pro „Ubytování“.
No a když už jsme v tom, s umístěnkami se vždycky pojily i ubytovny. Kdo nemá rodinu, nepotřebuje byt – může bydlet na ubytovně národního podniku společně s dalšími perspektivními pracovními kádry! Ubytovna přeci není žádná špinavá díra pro manuální pracovníky z východu. Ubytovna, to je společensky aktivizující, kohabitační, sdílený prostor! Úplně povznášející.
Pokud je Hřib postaví z modulárních ubytovacích ISO kontejnerů, pak dokonce modulární sdílený komunitní prostor , což už je ultra-progresivní, celý svět nám závidí. Idnes to říká jasně – na Západě je normální bydlet v ubytovacím kontejneru ! (Ehm, pokud jste student nebo bezdomovec.)
Není kontejnerové bydlení jako kontejnerová ubytovna
Koneckonců, za socíku bydleli na ubytovnách i promovaní inženýři, tak jaképak cavyky. Výhrady proti ubytovnám jsou hate speech. Tak raději drž hubu a krok, soudruhu, neboť soudruh Striž tě sleduje ostřížím zrakem. Ještě někdo tu má stížnosti na bydlení ubytování 15 minut od práce?!
Stále tu ovšem zůstává poslední problém. Obyvatelstvo je rozmístěno prostě tak nějak neoptimálně . I když půlka obyvatel dostane pracovní umístěnku 15 minut od bydliště a namísto ajťáků půjdou prodávat do trafiky. I když druhá půlka obyvatel dostane umístěnku do vzdálené fabriky společně s dekretem na místo v nové kontejnerové ubytovně.
Pořád nám to jaksi urbanisticky hustotou nevychází, protože některé fabriky a kanceláře jsou tak nahňácané na sobě, že prostě 15 minut docházky od nich nenarveme všechny jejich zaměstnance, ani kdybychom z těch žlutých ISO stavebních buněk stavěli vyslovené mrakodrapy.
A naopak jinde – typicky na vesnicích – je zase pracovních míst tak málo, že půlka obyvatel žádnou práci 15 minut docházky od domu nesežene, ani kdyby se na pracovní pozice pořádaly výběrové Hunger Games.
Celé to prostě nemůže vůbec fungovat, pokud a dokud někdo nedonutí firmy, aby se rozmístily rovnoměrně. Žádné uzly na Pankráci, žádná koncentrace firem v Praze! Konstantní počet pracovních míst na hustotu obyvatel! Pryč s neviditelnou rukou trhu!
Jenže tohle už tu bylo s dotacemi a nějak to nefungovalo. Pražské firmy se přestěhovaly za Prahu, shrábly za to dotace – a namísto aby vzaly místní zaměstnance, platily pražákům za to, že dojíždí na „venkov“.
Ach jo. Nezbývá, než to vzít z gruntu a vrátit reálný socialismus se vším všudy. Centrální Státní plánovací komise přikáže firmám, kde budou sídlit a zaměstnávat kolik lidí na základě čísel Českého Statistického Úřadu.
Bývalá budova výpočetního střediska Státní plánovací komise. Dnes tam sídlí Galileo. Nevadí, postavíme novou – bude více pracovních míst 15 min od obytné buňky!
A tak jsme po 33 letech udělali kruh. Hřibova pirátská „patnáctiminutová města“, která jsou logickým výsledkem sociálního inženýrství „lidé nemají co jezdit auty, protože nám se to nelíbí“, vyžadují jako nutnou prerekvizitu návrat před rok 1989. Centrálně plánovanou a řízenou ekonomiku, pracovní umístěnky, bytové dekrety a ubytovny. Jinak to prostě nejde.
Bude ještě někdo tvrdit, že pražští Piráti v čele s Hřibem nejsou komunisti?
Ne, já věřím tomu, že takto to Hřib nemyslel. On totiž vůbec nemyslel.
Tito lidé nikdy nedokáží domyslet, natož spočítat dlouhodobé ekonomické, technické a lidské následky ani prerekvizity svých utopických, megalomanských projektů – a popravdě je to ani absolutně nezajímá.
Oni mají Sen, oni mají Vizi, oni mají Pocity dobra – a kdo jim stojí v cestě, ten má problém, protože ve jménu Utopie je nejen možné, ale nutné obětovat jakékoli množství jedinců. Ať se jedná o „patnáctiminutová města“, šikanu automobilové dopravy včetně rozvozu potravin, OZE (ranec) nebo komunismus. Fungují jako nedospělé děti na úrovni iracionálních emocí a snění o pohádkovém světě. Fatální chyba je, že se tento druh nedomýšlících snílků kdy dokázal prodrat k moci.
