Právo na odpor (text projevu Lenky Procházkové 21. 6. 2021 na Staroměstském náměstí)

Právo na odpor (text projevu Lenky Procházkové 21. 6. 2021 na Staroměstském náměstí)

Lenka Procházková 22. 6. 2021 Vítám vás na dnešním shromáždění v den slunovratu. Připomínáme si, že před čtyřmi sty lety bylo na tomto místě popraveno 27 mužů. Ve zkráceném politickém procesu, který vedl Karel z Lichtenštejna, byli odsouzeni za to, že uplatnili právo na odpor vůči panovníkovi, který porušoval závazky, na jejichž základě byl zvolen. Devět let před vypuknutím Stavovského povstání totiž podepsal císař Rudolf II. Majestát o náboženské svobodě. Byl to velký úspěch stavovské diplomacie a působil jako záruka, že šablona „dvojího lidu“ bude v zemích Koruny české pro budoucnost zachována. Rudolfův majestát byl zapsán do Zemských desek a tím se stal zákonem, který byl závazný i pro budoucí české krále. Ovšem za vlády Rudolfových následníků (Matyáše a pak Ferdinanda II.) se starobylé Littera scripta manet (co je psáno platí) změnilo na pořekadlo - sliby se slibují, blázni se radují... Když byl rozbořen protestantský kostel, další zapálen, stížnosti zamítnuty a jejich doručitelé uvězněni, trpělivost stavovských protestantských vůdců přetekla. Svolali „bilanční“ sněm. Chtěli rokovat o tom, zda vláda katolických Habsburků je nadále pro země Koruny české únosná, když ignoruje zákon o náboženské svobodě, porušuje zemská práva i městská privilegia, zvyšuje daně, na špinavou práci využívá pátou kolonu a pro plíživou rekatolizaci jezuity. Císařem (Matyášem) nepovolený sněm se sešel na náhradním místě v pražském Karolinu, jehož rektorem byl Jan Jesenius. Sotva však začala rozprava, vtrhli na akademickou půdu ozbrojenci a ve jménu císaře budovu vyklidili. Císař Matyáš sice dlel ve Vídni a český král Ferdinand II. také, ale místodržící z České kanceláře na Pražském hradě měli díky svým informátorům dobrý přehled o tom, co se v podhradí chystá. Rozprášený sněm však rozhodující debatu oddálil pouze o několik hodin. Stavovští lídři se v noci sešli znovu. Tentokrát v soukromém paláci Smiřických (dnes jej obývá sněmovna) a jen v nezbytném počtu. Pořadí bodů, o kterých za zavřenými okenicemi rokovali, bylo však změněné. Ať už to byl mladý Albert Jan Smiřický, nebo uznávaný válečník Matyáš Thurn, kdo se s přednostním právem ujal slova, anebo zkušený diplomat Vilém z Roupova, či Ondřej Šlik, návrh svrhnout nejprve představitele páté kolony, aby pak nepřekáželi v dalším postupu, byl v noci odhlasován a hned příštího dopoledne 23. května 1618 proveden. Místodržící Slavata a Martinic a také písař Fabricius, který se při aktu defenestrace připletl vykonavatelům rozsudku pod nohy, skončili pochroumaní v hnoji hradního příkopu. Z legendy svržených kolaborantů byl ale hnůj vytěsněn. Prý samotná Panna Maria zabrzdila jejich potupný pád svým rozprostřeným baldachýnem. Zpětně můžeme hledat a nacházet chyby a nedostatky stavovských vůdců, kritizovat překotnost povstání, nedbalou logistiku v přípravě na budoucí bitvy, opožděné „shánění“ podpory spojenců, nezapojení obecného (převážně protestantského) lidu do vzpoury atd. Ale i když uznáme všechny chyby v taktice, nemůžeme „českým pánům“ upřít to, že v krátkém čase uskutečnili svůj strategický plán, jímž bylo založení České konfederace rovnoprávných zemí. Její ústava byla přijata už v červenci 1619 na generálním sněmu a zaručovala stejná práva jak stavům v Čechách tak i na Moravě, ve Slezsku a v Dolní i Horní Lužici. „Českým pánům“ nelze upřít ani odhodlání hájit právo na existenci tohoto prvního demokratického státu ve střední Evropě mečem. To, že po prohrané bitvě na Bílé hoře byli někteří z poražených mečem sťati, mělo být nadčasovou výhrůžkou, že pomsta za odpor vůči vrchnosti (a nadnárodním institucím) může být absolutní. Pro shromážděný lid měl být zážitek staroměstské exekuce výchovnou lekcí. Situace, kdy popravě s chutí přihlížela i pátá kolona, která pak za pakatel skupovala zabavené statky (po mrtvých i po exulantech), se stala předznamenáním. Odměna pro kolaboranty a štědré přerozdělování zkonfiskovaných majetků do rukou vítězných spojenců tehdy stvořily další šablonu, která se udržela napříč časem a nezmizela dodnes. Půl milionu lidí (především šlechty, měšťanů a vzdělanců) kvůli svobodě vyznání postupně emigrovalo. Prostí poddaní, kteří zůstali jako součást nemovitostí, robotovali na půdě nového vlastníka zapřaženi do jeho katolické víry. Do zemí „dvojího lidu“ se znovu vrátilo zapuzené Tovaryšstvo Ježíšovo, aby vyučilo nové pastýře, kteří by zaplnili prázdné kostely kajícnými ovečkami. Pod logem Ježíše, jenž v době své působnosti vysvětlil rozdíl mezi hlasem svědomí a příkazem vrchnosti, byli potomci někdejších husitů, jež evangelia pochopili a hájili jejich mravní principy jako první v Evropě, násilím nuceni „přilézt ke křížku“ a přiznat, že byli pomýlení… Vestfálský mír pak „přidělil“ zemi „kacířů“ na věčné časy Habsburkům podle hesla: jedna říše, jeden vůdce, jedna víra. Nový triumfální styl baroka s rozevlátou vášní světců a falešným mramorem symbolizoval nepatrnost člověka a jeho nemožnost vymanit se z šablony podřízenosti. Ale i prohry mají svůj význam pro budoucnost, a tak tu pořád zůstával odkaz statečných „neposlušných“, kteří dokázali rozlišovat mravnost od měnící se dobové (čili režimní) morálky. Ethos Jednoty bratrské nebyl z kolektivní paměti vymazán. Úsilím misionářů přesáhl hranice Starého světa a stal se inspirací i pro tvořící se demokracii v Novém světě. V porobených zemích České koruny byl tento odkaz jednou z inspirací pro pozdější zrod národního obrození. A nakonec vedl až ke vzniku suverénní demokratické republiky. Vztah k minulosti vytváří a udržuje kulturu národa. Proč jsou dnes tak usilovně přešívány naše dějiny? Mimo jiné i proto, aby se zastřelo, že naši nebožtíci měli zaživa jiná měřítka a jiné duševní rozměry, než k jakým jsme přistřihováni my a především mladá generace. Pálení knih je v době internetu zbytečnou námahou, když zástupy koniášů už paměť nemají a reagují jak Pavlovovi psi pouze na signály. Mechanicky plní zadání a svou mravenčí činností spoluvytvářejí šablonu pro budoucnost. Podle ní právo na odpor mají jen některé národy a ten náš mezi ně patřit nesmí. Sugerovaný pocit, že svou státní suverenitu musíme odevzdat „po dobrém“ a že musíme bez odporu, dokonce vděčně přejímat cizí vzory a být poslušni cizím potřebám a příkazům, z nás má postupně vytvořit univerzální bytosti – mátohy bez vlastního názoru. Postup devastace je průběžně monitorován nejen médii a dohledem na sociálních sítích. Ke zjišťování „nálad“ lidu obecného dobře slouží i staré osvědčené symboly. Mariánský sloup stržený několik dní po vzniku republiky a znovu obnovený v roce čtyř stého výročí bitvy na Bílé hoře, takovým symbolem je. Jeho instalování opět pár metrů od někdejšího popraviště (navíc v příhodné době karantény) vyvolalo u odpůrců stavby celou škálu reakcí. Od hněvu, lítosti a bolesti z rozdírání staré rány až k pohrdání těmi, co obnovení symbolu potupy umožnili. „Budovatelům“ ale nestačilo, že sloup „konečně“ zase stojí. Triumfálně jej nazvali pomníkem smíření. Šablona dvojího lidu tím má být definitivně zrušena. Prý ve jménu pokory. Mezi pokorou a pokořením je ale značný rozdíl! Pokora pro něco žít, případně pro něco i zemřít pozvedá člověka z pozice nepatrnosti a předurčenosti a dává jeho činům důstojnost i v případě prohry. Pokora, s níž „čeští pánové“ kráčeli na popraviště, poklekali a se vztyčenou hlavou čekali na rozmáchnutí kata, měla nadčasový smysl. Odsouzení nesměli před svou popravou promluvit. Jejich hlas byl přehlušen bubnováním Valdštejnových kyrysníků. To dávné umlčené poselství však nezmizelo, stále je dostupné v naší kolektivní paměti.„Čeští pánové“ stejně jako kdysi Jan Hus a Jeroným Pražský svou smrtí totiž zpečetili vzkaz, že právo na odpor, nelze, na rozdíl od člověka, zahubit. Pokolení přicházejí a odcházejí, ale staré kulisy jsou připraveny stále - pro novou hru. Nejen Mariánský sloup tu máme znovu k novému použití. Nezmizel ani historický palác Smiřických, kde bylo tehdy zorganizováno stavovské povstání. Dnes tam mají poslanci prostor k tomu, aby rozhodovali o osudu naší republiky podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V říjnu je vyhodnotíme, některé vyhodíme, jiné ponecháme a další přizveme. Elegantně byl z našich daní zrekonstruován i palác kolaboranta Valdštejna, kde v jeho někdejší konírně rokují senátoři. Tam zabere oddělování zrna od plev a vykydávání hnoje delší čas. Některým z nás už ale dochází trpělivost a volají po radikálnějším řešení. Takové návrhy ale nelze uskutečnit v zemi, kde pátá kolona má přednostní právo i v médiích a kde svobodné názory jsou označovány za dezinformace a někdy dokonce kriminalizovány. Jak tedy zastavit to mlýnské kolo, které už se roztáčí na zpětný chod?  TGM kdysi vyzdvihoval tzv. práci drobnou. Zní to zastarale a nepůsobí to hrdinsky. A přesto je to i dnes návod k záchraně demokracie i státní suverenity: Suplovat roli veřejnoprávních médií, nedbat na osobní opatrnost při hledání a šíření informací, bránit přeměně našich dětí na poddajné tvory a vychovat je k odvaze a odpovědnosti za společný osud. Jde také o to, využít čas, který nám ještě zbývá i k probouzení všech dosud lhostejných. Pokud to nestihneme udělat dost brzy, sjednotí se ten dosud lhostejný zástup zvukem píšťalky krysařů z páté kolony a nechá se omámit heslem, že pouze jeden názor zajistí bezpečnou budoucnost. Z historie víme, že to byli právě ti dlouho lhostejní a pak náhle fanaticky jednotní, kteří křičeli Ukřižuj! a pilátové si mohli otentativně umýt ruce. p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; background: transparent }



Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET


Dnes nejprohlíženější