„Slavné májové dni“, tak se jim kdysi říkalo, jsou opět tady.
Dnes už se o nich novináři nerozepisují tak jako před více než třiceti lety. Současná válka na Ukrajině je aktuálnější. Avšak stejně jako se za komunistů nemluvilo o postupu západních vojsk na demarkační čáru u Rokycan a osvobození Plzně Pattonovými vojáky, tak dnes se píše o vzpomínkovém průjezdu americké vojenské techniky Prahou a o tehdejším postupu Rudé armády jsou jen sem tam zmínky.
Možná bychom si místo politiky měli spíše připomenout ty mrtvé vojáky v posledních dnech války, kteří už neměli to štěstí zvítězit a vrátit se ke svým rodinám. A je nutno přiznat, že těch padlých Rudoarmějců bylo na našem území skoro stokrát víc než padlých Američanů.
Pamětníci vědí, že německá armáda před Rusy spíše utíkala, protože její příslušníci si byli dobře vědomi své bestiality na dobytém ruském území, a spoléhala na to, že v americkém zajetí jim nikdo ji nikdo o hlavu otloukat nebude. Stačí si připomenout poslední boj 11. května u Milína, kde se rovněž poslední zbytky německých vojsk po kapitulaci snažily dostat do amerického zajetí a nezůstat za demarkační čárou v zajetí ruském. Nakonec i potlačení Pražského povstání bylo především německou snahou zajistit si průjezd Prahou na západ než nějakým úsilím se s povstáním vyrovnat.
Myslím, že to bylo 7. nebo 8. května, kdy pražskou Stromovkou projížděly ešalony Němců v útěku od východu na západ Prahy. Obyvatelé Letné, namačkaní ve sklepích, ten rachot dobře slyšeli. Bylo to na základě nějaké dohody s Českou národní radou, že Němci přestanou v Praze bojovat, pokud jim bude slíben volný průjezd na Západ.
A skutečností, o které bychom také neměli mlčet, je také to, že po osvobození Prahy si někteří Pražané dodatečně vylévali svůj vztek na pochytaných Němcích na pražských ulicích. Jako chlapeček jsem tehdy šel s rodiči po Letné, kde se odklízely barikády. Otec mne přitom několikrát odtáhl od davu přihlížejících s tím, že ty ošklivosti nemusím vidět.
A ještě jednu vzpomínku mám na něco, co se asi už dnes v našem tisku neobjeví. Byl jsem s rodiči (nevím jestli 10. nebo 11. května) na náměstí před Rudolfinem. Na trávníku tam byly desítky rakví s padlými Rudoarmějci v Praze v posledních hodinách války (a vlastně už po kapitulaci Němců, kterou dnes slavíme 8. května jako konec války v Evropě) – byla to tryzna za ty padlé, abychom my žili.
Takže i když dnes odsuzujeme vpád ruských vojsk na Ukrajinu, nemělo by nám to bránit vzpomenout těch padlých v posledních chvílích války. Není to politika, ale lidský soucit s vojáky, kteří se ukončení války nedožili.
Stanův komentář: Nic se nezměnilo. Z amerických osvoboditelů se po Únoru 1948, především v souvislosti s korejskou válkou, stali „imperialističtí agresoři“. Co se týče osvoboditelů z východu, na Rumuny se zapomnělo hned, u Sovětů to sice trvá déle, ale proces se pomalu blíží ke konci. Možná, že jednoho dne, po několika dalších „revolucích“, zjistíme, že jsme se v tom roce 1945 vlastně osvobodili úplně sami.
