(Omluva překladatele: Omlouvám se, ale došlo k nedopatření při kopírování poznámek a vysvětlivek za textem u předchozího pokračování, proto přináším za článkem všechny tyto poznámky pro celý třetí díl, bez té části, která byla jako upoutávka.)
Pracovní domy v Anglii
První pracovní domy byly ve skutečnosti charitativní instituce založené na církevních farnostech, kde chudí tvrdě pracovali za přístřeší a jídlo. Do charitativní činnosti se zapojovaly i soukromé osoby, zejména proto, že „zákon o chudých“ doprovázel samostatný výnos „o použití charitativních fondů“, který „propagoval“ myšlenky dobročinnosti mezi aristokraty a obchodníky, vyjmenovával hlavní potřeby, na které by mohly být nasměrovány dobročinné fondy, a byla zřízena komise k jejich kontrole.
V roce 1688 v Londýně zorganizovali Thomas Firmin a Sir Robert Clayton podomní dobrovolnou sbírku darů, ke které dal nový král Vilém III. povolení a daroval nejprve 2000 liber šterlinků a pak každý rok dalších 1000 liber, což se stalo základem Královského fondu (The King’s Letter Fund). To samozřejmě dělá králi čest – v té době to bylo hodně peněz, ale problém je opět v tom, že to byly stále peníze soukromé osoby a král nepřijal žádný státní finanční program na podporu chudých.
Thomas Firmin (1632-1697) byl známý podnikatel, textilní magnát a filantrop. Od roku 1665 organizoval v Londýně několik chudobinců a poskytoval zaměstnání stovkám neprofesionálních (nevyučených) pracovníků. Například 1700 lidí pracovalo v přádelně a dostávalo mzdu, i když malou, protože tento podnik byl vždy nerentabilní. Firmin vykoupil z věznic stovky dlužníků, jejichž dluhy byly malé výše.
V roce 1721 bylo v Londýně již 38 zařízení, která mohla ubytovat 5000 žen, dětí a mužů. Později se v Londýně otevřelo dalších 13 chudobinců. (Suffering and Happiness in England 1550-1850: Narratives and Representations: A collection to Honor Paul Slack. Michael J. Braddick and Joanna Innes , 2017 s. 160) . V jejich čele stáli různí lidé, a ne všichni byli takovými tvůrci dobra jako Firmin.
„Neviditelná ruka“ trhu však nemohla projít kolem dobrého skutku, aniž by ho nepokazila, a předhodila prase v osobě Matthewa Marryotta (1670-1731), Yeomana (vlastníka půdy, malého statkáře, v „hiearchii“ cosi jako u nás býval zeman) z Buckinghamshire, a všech těch pár drobků pomoci, na které se mohli chudí spolehnout, rychle došly.
V roce 1714 si prohnaný podnikatel zřídil v Olney, svém rodném městě, pracovní dům, který se stal pracovním domem nového typu. Postavil věci tak, že farnost neposkytla žádnou pomoc chudým, kteří opustili chudobinec. Chudáci byli nuceni jít do pracovního domu Marryotta. To byl pracovní dům sloužící jako odstrašující příklad, jako zkušebna (říkalo se jim workhouse – test), jehož přísný režim měl zajistit, aby se do ní dostali jen velmi zoufalí lidé, kteří by snesli kruté životní a pracovní podmínky. Ale především musely být takové pracovní domy nákladově efektivní pro ty, kdo je provozovali.
V pracovním domě v Olney se pracovalo od 5 do 21 hodin. Bylo zakázáno bez dovolení vstupovat do pracovního domu a přivádět děti. Narušitelé byli posláni do Bridewellu (vězení v Londýně). Také ten, kdo odmítal pracovat tak dlouho, jak pán nařídil, je poslán do nápravného ústavu (ústavy, které byly vybudovány za Alžběty pro „neochotné pracovat“, ve kterých byli nuceni pracovat – v podstatě to samé vězení).
V pracovním domě byly udělovány přísné tresty za předstírání nemoci, za prodej, krádež nebo převod věcí patřících k domu na jinou osobu, za odstranění pečeti ústavu z oděvu. Pracujícím bylo slíbeno (to neznamená, že dostali) dvakrát týdně teplé maso, dále měli nárok na sýr, chléb ze směsi pšeničné a ječné mouky a trochu piva, na které byl šestilitrový soudek v místnosti.
Marryott zorganizoval několik pracovišť tohoto typu. V roce 1723 byl přijat zákon Sira Edwarda Knatchbulla (ne bez vlivu Marryotta), který umožnil farnostem organizovat podobné pracovní domy, ať už samostatně nebo ve spojení s jinými farnostmi. Navíc podle tohoto zákona nemusely tyto domy spravovat samy farnosti. Mohly být svěřeny třetí osobě – zřizovateli – na základě soutěže (kdo si od farnosti vyžádal méně nebo poskytl jiné návrhy, které by mohly zakázku zlevnit).
Tento dodavatel se postará o náklady na živobytí a výživu chudých, přičemž bude od farnosti účtovat denní fixní poplatek za obyvatele. Dodavatel naproti tomu musí poskytovat chudým práci a měl právo si ponechat veškerý zisk z ní, pokud nějaký bude. Chudí neměli dostat nic – pracovali výhradně za jídlo a ubytování .
Chudí rozbíjí kameny v chudobinci.
To samozřejmě otevřelo široké pole pro „efektivní manažery“: Šetřili na chudých, jak mohli. Marryott tehdy hrdě prohlásil, že před postavením jeho prvního chudobince byly farní výdaje v Olney na osobu 3 šilinky a 9 pencí, a on je snížil na 1 šilink a 9 pencí (na konci 16. a na začátku 17. století bylo za šilink v Anglii možné koupit např. 1 kg vepřové panenky).
Marryott jednal ve velkém stylu. V roce 1727 se díky aktivní pomoci „Společnosti pro šíření křesťanských znalostí“ (Society for the Propagation of Christian Knowledge) stal prakticky monopolistou v oblasti pracovních domů v Londýně a East Midlands (střední Anglie). Byl ředitelem 30 dílen a živě se podílel na organizaci 150 dalších. Následně se ukázalo, že se zakousl do sousta, které nemohl skousnout, a několik skandálů, které vznikly kvůli krutému zacházení s lidmi v jeho péči, vedlo k tomu, že Marryott ztratil všechny zakázky.
Jeden takový případ vypráví o osudu Mary Whistleové, která zemřela ve farnosti St. Giles in the Fields, kterou Maryott „vedl“ v roce 1731. Při této příležitosti byla dokonce složena balada „Ukrutnost v pracovním domě“ (Cruelty in the Workhouse) a vylepena po celém Londýně. Mimochodem, Maryottova sestra a „spoluvládkyně“ tohoto pracovního domu, Sarah Underhoodová, byla spolu s ním obviněna z krutého zacházení s touto ženou.
Text letáku s baladou „Ukrutnost v chudobinci“, 1731
Balada vypráví o jisté Mary Whistleové, která dlouhá léta sloužila jako hospodyně a přišla o práci. Musela vyhledat pomoc u místní farnosti a byla poslána do pracovního domu. Tam jí přidělili práci česání vlny a předení, i když se ji nikdo neobtěžoval zaučit, a ona to dělala špatně. Byli tam nuceni pracovat bez jakéhokoliv reptání – buď pracovat, nebo hladovět. Pak Mary onemocněla. V důsledku toho byla zavřena ve sklepě, kde byla 11 týdnů napůl hladová, v těle se jí hemžili červi a její končetiny byly pokryty vředy. Tam i zemřela.
V roce 1776 bylo v Londýně v 80 pracovních domech umístěno více než 16 000 mužů, žen a dětí a do 70. let 18. století bylo v Anglii otevřeno celkem 2 000 pracovních domů.
Hrůzy pracovních domů 19. století
Počátkem 19. století vydaly úřady „staré dobré Anglie“ tzv. „ Nový zákon o chudých “ (New Poor Law) . V této době začala v zemi krize, tisíce pracovníků se „nevešlo na trh“ a ocitlo se bez práce. Vláda samozřejmě nehodlala přebírat žádné závazky a nést odpovědnost za dění v zemi. Proto byl v roce 1834 přijat zákon, ve kterém bylo všech 15 tisíc anglických a velšských farností reorganizováno na obvody, v každém obvodu byl povinně otevřen pracovní dům (pokud již nebyl), který se stal hlavním zdrojem pro získání pomoci. Nebylo možno pro chudé získat pomoc nikde jinde, od slova vůbec.
Vláda zároveň snížila své výdaje na pomoc chudým na polovinu. Jestliže od roku 1696 anglická vláda přidělovala jakž takž 0,8 % HDP na vydržování chudých a tato částka postupně rostla, až dosáhla maxima v roce 1821 – 2,66 % HDP, pak v roce 1841 činila 1,12 % HD a vrací se na úroveň před 150 lety a v následujících letech pouze klesá.
Zajímavostí je, že přijetí nového zákona o chudých předcházela poměrně dlouhá diskuse nahoře o tom, co chudobu způsobuje, nakonec dospěli k závěru, že za svou chudobu si mohou sami lidé. A to znamená, že se jim nemá co pomáhat všemožnými dotacemi a vytvářet více či méně snesitelné podmínky pro život. „Jsou líní, zlí a nekontrolovatelně se množí jako králíci, postrádají jakékoli ctnosti, a proto jsou chudí“ (nepřipomíná vám to rétoriku určité části nejen „našeho“ českého spektra? – pozn. překl.).
Tyto trendy vedly k teorii podporované T. Malthusem (1766-1834), podle níž by nekontrolovaný populační růst měl vést k hladovění na Zemi, samozřejmě se rozumí, že tento růst musí být omezen, nebo lépe řečeno, anulován. I nyní je mezi anglickou elitou plno jeho příznivců. Připomeňme si například manžela nesmrtelné Alžběty II., který „…by se chtěl znovu narodit jako virus, aby ničil lidi“.
Joseph Townsend (1739-1816) byl lékař, geolog a vikář, známý svou prací „Traktát o Zákoně o chudých“ (A Dissertation on the Poor Laws) . Vyjadřoval takové „filantropické“ myšlenky, jako například, že hlad je vynikajícím prostředkem, jak donutit chudé k práci. A slavný ekonom Adam Smith napsal, že vládní pomoc chudým je zbytečná, protože zasahuje do samoregulačních tržních mechanismů, které chudé motivují.
Jeremy Bentham (1748-1832), morální filozof, sociolog, právník a průkopník utilitarismu, věřil, že „pomoc chudým by měla být bolestná“ . Právě to by je podle něj mělo stimulovat k „nápravě“ a paradoxně, jak to zní, vést k tomu, že „chudáci přestanou parazitovat, vrátí se jim jejich důstojnost“ (nemohu odolat – de facto parazit obviňuje někoho jiného, že je parazit, není to krásné? – pozn. překl.) .
Samozřejmě existovaly i jiné, zcela rozumné názory, například takové, že chudoba je příčinou duševní a mravní zaostalosti. Ale bohužel zvítězili zastánci prvního pohledu. Zákon byl schválen parlamentní většinou, stranou Whigů (6) .
Zákon přitom specificky učinil takovou pomoc tak neatraktivní, že se lidé zdráhali pro ní jít, a ne bezdůvodně. V pracovních domech bylo rozdělování rodin (oddělené bydlení mužů, žen, chlapců a dívek), špatné a jednotvárné jídlo, těžká rutinní práce (například drcení kamenů pro silnice, drcení kostí na hnojivo nebo drcení starých konopných provazů na konopí, trhající ruce do krve), děti byly hnány na práci do dolů a továren, obyvatelé domu byli povinni nosit uniformy.
Pokud by navíc pracovník bez povolení vyšel mimo pracovní dům, mohl by být obviněn z krádeže této uniformy a velmi přísně potrestán. Těžký trest čekal na ty, kteří náhodně potkali člena své rodiny (což se mohlo stát jen velmi zřídka, protože obvykle chodili do práce v jinou dobu) a pokusili se byť jen spolu alespoň mluvit.
Plakát proti „Novému chudému zákonu“, 1834. Ukazuje vnitřní prostor pracovního domu. Nápis: Druhy trestů pro nenapravitelné, podle řádu poručníků, pro zastrašení chudých.
Obecně lidem nedávali moc na výběr. Charles Dickens napsal, že chudí té doby si museli vybrat pouze mezi dvěma zly: „Buď pomalu zemřít hlady v pracovním domě, nebo zemřít rychle mimo jeho zdi.“
Obecně to mnozí tak i dělali. Před takovou „pomocí“ dali přednost sebevraždě. „Utopím se, ale nepůjdu do pracovního domu,“ řekla Ellen Hughes Huntová, které bylo dvaapadesát let, Jacku Londonovi, když sbíral materiál pro svou esej „Lidé z propasti“ (1903, The People Of The Abyss) . „A minulou středu proběhlo vyšetřování a identifikace její mrtvoly v Shoreditch. Manžel zesnulé byl předvolán jako svědek z pracovny v Islingtonu. Kdysi byl obchodníkem s mléčnými výrobky, ale bankrot a chudoba ho zahnaly do pracovního domu. Jeho žena ho odmítla následovat.“
O situaci, která v chudobincích panovala, svědčí několik známých skandálů špatného zacházení s obyvateli těchto domů. V roce 1846 tedy v „Andoverském pracovním domě“ (Andover Workhouse) propukl skandál, kdy hladoví dělníci jedli kostní dřeň a shnilé maso, které bylo na kostech určených k mletí na mouku. Ano, podle podkladů, které byly poskytnuty různým inspektorům, byli obyvatelé pracovních domů stravováni celkem snesitelně, ale ve skutečnosti to vypadalo docela jinak.
Jídelna v chudobinci v londýnském Spitalfields, 1867
V roce 1848 propukl další skandál, který tentokrát odhalil děsivé podmínky nemocných v pracovním domě v Huddersfieldském pracovním domě (Huddersfield Workhouse) . Během epidemie tyfu v roce 1846 se dům zaplnil nemocnými lidmi. Na každé lůžko byli tři žadatelé. Komise vyšetřující epidemii, která trvala celý rok, byla zděšena.
Místo postelí lidé leželi na slaměných matracích. V každém dětském pokoji bylo více než čtyřicet dětí od 4 do 10 let. Spali po dvou v posteli. V zařízení vládly bezprecedentní nehygienické podmínky. Pacientům nebylo ložní prádlo vyměněno po celé měsíce. Nemocní leželi celé týdny ve vlastních výkalech. Děti se drbaly až do krve po kousancích parazitů.
Zvláštní komise, která tento chudobinec navštívila o 10 let později, v roce 1857, shledala k jejich hrůze prakticky stejnou situaci. Dům se nestaral o oddělení nemocných od zdravých, nakažliví pacienti byli nalezeni vedle žen, které právě porodily. Byly případy, že lidé museli spát s již mrtvými – mrtvoly nebyly odstraněny okamžitě. K praní znečištěného prádla se používaly i nádoby pro přípravu jídla. V dílně nebyly žádné vyškolené sestry a ty, které ano, neuměly ani číst štítky na lahvičkách s léky. Situace v tomto pracovním domě se nezlepšila ani k roku 1870.
V prosinci 1864 bylo provedeno vyšetřování smrti Ira Timothyho Dalyho. Daly, 28 let, byl léčen na akutní revmatismus po dobu 6 týdnů na izolačním oddělení Holborn Union Workhouse (pracovního domu). Jeho stav se extrémně zhoršil a byl převezen do nemocnice, kde o den později zemřel.
Vyšetřování zjistilo, že zemřel na proleženiny a extrémní vyčerpání způsobené nedbalostí, se kterou se s ním zacházelo v pracovním domě. Jeho postel byla 80 cm široká a o pár cm delší než jeho výška. Za čtyři týdny, co v ní byl, se mu vytvořily proleženiny. Ložní prádlo bylo velmi špinavé a jeho proleženiny byly léčeny pivem a obklady z lněného semínka a jeho obvazy nebyly nikdy změněny. Daly viděl doktora procházet kolem jeho postele, ale ten se u něho nikdy nezastavil.
Ale nejhorší ze všeho v pracovních domech byl život dětí .
V roce 1849 se sirotčincem, který vedl Bartholomew Drouet, prohnala epidemie cholery. Postarala se o 1300 sirotků. A přestože přidělená finanční podpora umožnila slušně podpořit takové množství dětí, vztah k malým Angličanům byl naprosto bezohledný. Místnost, kde bylo umístěno 500 dětí, byla 94 stop dlouhá, 24 stop široká a 11 stop vysoká (1 stopa = cca 0,3 m – cca 27 m x 7,2 m x 3,3 m – pozn. překl.) .
Ve škole byl neustále odporný zápach. Za prvé jen metr od budovy školy byl statek, kde chovali prasata, krávy, koně a drůbež. Za druhé, kolem školy bylo mnoho otevřených žump a kanalizací, takže místo bylo absolutně nevhodné pro ubytování tolika dětí. Za třetí, pokoje, kde byly děti, nebyly větrané.
Děti byly často nemocné, vážily hluboko pod normál a měly hlad. Maso se dávalo třikrát týdně a to nechutné kvality, brambory byly shnilé. Děti zeleninu a ovoce vůbec neviděly. Děti jedly ve stoje. Na takový počet dětí byl ve škole jediný lékař, který při vypuknutí epidemie nedokázal rozpoznat její příznaky, a tak se nedělala preventivní opatření.
Nemocné děti byly drženy v hrozných podmínkách – v jednom pokoji se mačkalo 11 dětí na 4 lůžkách, ve druhém – 13 dětí na 5 lůžkách. Pouze jedna sestra pečovala o 179 nemocných dětí. Starší děti se proto staraly o nemocné, dokonce i ty, které se z nemoci právě vyléčily, musely toto dělat. Na choleru nakonec zemřelo 150 dětí.
Zbývající děti byly přemístěny na jiné místo. Drouet byl souzen za zabití a nedbalost, ale po dlouhém procesu byl shledán nevinným pro nedostatek důkazů a propuštěn.
V roce 1894 byla Ella Gillespieová, 54letá zdravotní sestra a školnice ve škole v Hackney ( Hackney Union’s Brentwood School ), postavena před soud za zanedbávání a zneužívání dětí, které měla v péči. Po dobu 8 let bylo v její péči 500 dětí. Všechny přišly k soudu svědčit proti ní.
Tresty dětí, které Gilespieová praktikovala, byly velmi kruté. Nejčastěji se používal trest „trénování s košíkem“, při kterém děti v nočním oblečení celé hodiny chodily kolem svých pokojů a na hlavách držely přitom koše s jejich denním oblečením.
Mlátila o stěny hlavami dětí za to, že spolu mluvily. Při sebemenším provinění je mlátila rukama nebo pánví. Gillespieová často posílala své děti sbírat kopřivy a šlehala je jimi a nutila je klečet na drátěném pletivu, které obklopovalo trubky topení. Navíc často odmítala dávat dětem vodu, nutila je pít z louží nebo ze záchodů.
Byla uznána vinnou a odsouzena na 5 let.
Přestože děti získaly základní vzdělání v pracovních domech, jejich budoucnost se příliš nelišila od budoucnosti jejich rodičů. Nejčastěji, když bylo dítěti 12-14 let, bylo dáno jako učeň k nějakému řemeslníkovi. Reformátor Robert Owen (1771-1858) – velšský textilní magnát, filantrop a sociální reformátor, nazýval takové děti „anglickými otroky“.
Věc byla v tom, že nový „opatrovník“ držel své učně jako otroky, tvrdě je trestal a omezoval jídlo, svěřoval jim nejtěžší práci a nic jim neplatil. Navíc se nijak nestaral o jejich bezpečnost. Ví se například, že mezi pomocnými kominíky byla vysoká úmrtnost.
Magdaleniny prádelny (azyly – útulky)
Stejně hnusně, jak to bylo se znevýhodněnými muži a dětmi, „stará dobrá Anglie“ zacházela se svými znevýhodněnými ženami. Ona se ostatně ani s těmi úspěšnými nemazlila. Je známo, že od 17. do začátku 20. století ve „staré dobré Anglii“ existoval zvyk prodávat manželky. Vzhledem k tomu, že rozvod byl velmi obtížný, byla manželka, která se znudila nebo znelíbila svému muži, dána do dražby – kdo dá víc, ten ji dostane.
Prodej manželky. Harper ‚s Weekly , listopad 1876. Ilustrace odkazuje na incident z roku 1832 v Carlisle, kde byla manželka vyměněna za peníze a psa.
Jeden z posledních zdokumentovaných případů prodeje manželek byl v Leedsu v roce 1913, kdy manžel prodal svou manželku kolegovi za 1 libru.
Ale zpět k problémovým Angličankám. Od 18. do 20. století ve Velké Británii existovala síť tzv. Magdaleniných prádelen/azylů (Magdalene asylum) – výchovných a nápravných ústavů klášterního typu pro tzv. „padlé ženy“. Většina z nich byla v katolickém Irsku, ale mnoho jich bylo také v protestantské Británii a Kanadě, Francii, USA a dokonce i v Rusku. První sirotčinec v Anglii byl otevřen v roce 1758 ve Whitechapelu.
Zpočátku byly tyto útulky koncipovány pro rehabilitaci prostitutek, aby jim pomohly najít jinou stálou práci, kterou kvůli své pověsti nemohly najít. Ženy mohly volně přicházet a odcházet z útulku. Tak to bylo v prvním útulku v Anglii, který otevřel obchodník s hedvábím Robert Dingley, stejně jako Jonas Hanway a John Fielding. Ženy tam pracovaly, a to umožnilo udržovat útulek. Za práci dostávaly také trochu peněz.
Postupem času se v Magdaléniných azylových domech začaly ubytovávat nejen prostitutky, ale také matky samoživitelky, ženy s vývojovým opožděním, sexuálně zneužívané, často kněžími, nebo kvůli nechtěnému těhotenství. I mladé dívky byly posílány do azylových domů, pokud je příbuzní podezírali z nedostatečně cudného chování. Takže útulek Magdalenin zářil příliš krásnými ženami.
V nepřítomnosti příbuzného, který by se za ženu mohl zaručit a ona by tak mohla toto místo opustit, mohli svěřenkyně zůstat v útulku až do konce života, některé byly nuceny v souvislosti s tím složit řeholnický slib.
Historici se domnívají, že jen v Anglii bylo do roku 1800 založeno 300 Magdaléniných azylů.
Na počátku 19. století, stejně jako v případě pracovních domů, upadly dobré úmysly v zapomnění a útulky začaly stále více připomínat věznice a jeptišky – strážkyně.
Bez výčitek svědomí používaly na svěřenkyně násilí, aby je odradili od odchodu a pěstovali v nich neustálou touhu po pokání. Svěřenkyně musely vykonávat řadu nucených prací, zejména v prádelnách, protože útulky existovaly na bázi samofinancování. I když po velmi dlouhé době se stát rozhodl upravit pracovní dobu – pro dívky od 13 do 18 let bylo zakázáno pracovat více než 12 hodin denně (Zákon o továrnách – The Factory Act, 1901 ).
Práce to byla pekelná. V místnostech se nevětralo, kvůli zplodinám se nedalo dýchat, louh leptal kůži na rukou a obličeji. Za dva roky práce v prádelně dívky získaly chronický kašel, revma a křečové žíly z hodin stání na nohou. Ženy mohly být nuceny prát 19 hodin denně, když přicházela velká zakázka např. z lodi, kdy bylo možné do prádelny přivézt až tisíc prostěradel, které bylo nutné před odjezdem vyprat, usušit a vyžehlit.
Praní se samozřejmě provádělo ručně, tak jak ženy ručně tahaly i vodu na praní. A i když se objevilo zařízení, které by jim mohlo usnadnit práci, mnoho útulků je odmítlo nainstalovat. Prý, že vyčerpávající práce jim jen prospěje – navykne ženy na poslušnost a povede k pokání.
Magdalenina prádelna v Anglii, počátek 20. století
Dřina však nebyla to nejhorší, co ženy v těchto azylových domech čekalo. Vězeňský režim, to není žádná legrace. Byly stravovány nechutně, jako ostatně ve všech takových zařízeních. Podle doporučení Křesťanského vězeňského spolku, který měl na starosti anglikánské útulky, měly mít dívky 5x týdně maso, 1x rybu, v pátek s chlebem a sýrem a v neděli pudink s rozinkami. Nicméně, kdo dodržoval tato doporučení?
Často svěřenkyně musely prohrabávat odpadní jámy, aby našly alespoň něco k jídlu, například slupky od brambor. A způsob distribuce jídla nebyl vždy respektován. V některých ústavech dívky jedly poprvé v 15:00, a to i přesto, že začaly pracovat již od brzkého rána.
Kromě toho je, jako v podstatě bezprávné osoby, důkladně šikanovaly. Uzavíraly je do karcelu, zbavovaly jídla, byly bity, ostříhány do hola (bylo třeba ženu nějak připravit o její hříšnou krásu). Navíc existoval ještě jeden důvod, proč ženám stříhaly vlasy. „Teď nemůžeš utéct,“ řekla jeptišta 15leté Elizabeth Corinové, nemanželské dceři narozené matce, která se od ní odloučila a dostala se do Magdaleniny prádelny z útulku, aby tam zaplnila prázdné místo.
Zvěrstva se zvláště dopouštěly katolické jeptišky v irských Magdaleniných prádelnách. O sadistických metodách jeptišek byl natočen velmi obtížný dokumentární film „Sex v chladném klimatu“ ( Sex in a Cold Climate ), kde bývalé svěřenkyně magdalénských prádelen svědčí o opakovaném sexuálním, psychickém a fyzickém týrání. Byl také natočen stejně těžký celovečerní film „ Sestry Magdaleniny “ (6) .
Poslední Magdalenina prádelna byla uzavřena v Irsku v roce 1996.
* * *
O důvodech, proč se anglická elita chovala k lidem jí oddaným tak nenuceně, budu mluvit v následujících částech mého článku.
Jelena Ljubimová, 2. 9. 2018
Zdroj: Cont.ws
(2) Anglické povstání (Peasants‘ Revolt), jinak také povstání Wata Tylera (Wat Tyler’s Rebellion) nebo velké vzbouření (Great Rising), bylo velké povstání po rozsáhlých územích Anglie v roce 1381.
Dále je možné najít paralelu s dneškem, kdy nedávno, doslova před „pár“ dny, jeden ministr v USA prohlásil, že dnešní problémy Američanů, především těch chudých, spočívají i v tom, že prý jsou platy nadměrné. Okamžitě dostal svoje na sociálních sítích, kdy mu připomněli, že platy jsou – na rozdíl od cen – de facto zamrazeny posledních minimálně dvacet let. Podobná situace je i u nás, kde všechno zvyšování platů ani zdaleka nekompenzuje růsty cen. Proč uvádím především tyto dvě země? Protože v obou bylo silné odborové hnutí, každé sice jiným způsobem, ale silné. V Americe byly nejprve odbory ovládnuty mafií, dobrý prostředek k vydírání podnikatelů, a u nás bylo odborové hnutí cíleně likvidováno během posledních 33 let a to především bylo vysmíváno, dehonestováno a velmi účinně rozdrobeno, mimochodem i s tím, že jednak pomalu každá profese v jakémkoli podniku by měla mít svoje odbory, jen ty přece hájí přesné zájmy, a pak i s tím, že jak je potom vidět, odbory nemají cenu, takže každý by si měl zájmy hájit sám … jestlipak jste si toto někdy dali dohromady za celé to období? Jak vidíte, zkušenosti v této oblasti nejsou jen z období kapitalismu, ale jsou a pokud to tak necháváme, jsou nejen před tímto obdobím, ale budou i po něm.
(3) Ohrazování je pojem popisující praxi zabírání občinové půdy v 15.–19. století v Anglii. Pojem používal zejména Karel Marx v Kapitálu a je klíčovým v jeho teorii vzniku kapitalismu. Zpočátku byla velká část půdy v jakémsi nevlastnictví. Na této občinové půdě si obživu zajišťovali nejchudší rolníci.
(Jinak viz také poznámka za článkem Demokracie v systému kapitalismu: Podstata, fasáda, demontáž, kde narážím na to, že se v podstatě s největší pravděpodobností jednalo o likvidaci „praanglické“ verze obščiny, jaká panovala v Rusku https://outsidermedia.cz/demokracie-v-systemu-kapitalismu-podstata-fasada-demontaz/ )
(4) Hundred (county division) – („stovka, setnina“ je administrativní členění , které je geograficky součástí většího regionu. Dříve se používal v Anglii, Walesu, některých částech Spojených států, Dánsku, jižním Šlesvicku , Švédsku, Finsku, Norsku, biskupství Ösel-Wiek , Kuronsku, ukrajinském státě Kozácký hetmanát a v okrese Cumberland v Británii. Kolonie Nový Jižní Wales . Stále se používá na některých místech, včetně Austrálie (v jižní Austrálii a Severním teritoriu ).
(5) Whigové byli jedna ze dvou původních politických stran v Anglii a později ve Velké Británii od konce 17. století do poloviny 19. století. I když jejich základní myšlenkou byla podpora konstituční monarchie a odpor proti absolutismu, je možno tuto stranu označit jako konzervativní.
(6) Bez další komentářů
https://www.dotyk.cz/magazin/magdaleniny-pradelny-30001127.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Magdaleniny_pr%C3%A1delny
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1118942-padle-zeny-drely-v-cirkevnich-pradelnach-irsko-odkrylo-bolavou-historii
https://www.onlyu.cz/historie/magdaleniny-pradelny-do-domu-plnych-nasili-zavirali-po-231-let-padle-zeny-obrat-nastal-az-po-odhaleni-masovych-hrobu/
