Na novinkách vyšel tento rozhovor s generálem Jaroslavem Míkou, který je nejen stíhacím pilotem českého letectva, ale i vyjednavačem nákupu F-35 pro ČR. Generál Míka se bohužel v rozhovoru -krom několika manipulací- dopustil i několika zcela výslovných a objektivně prokazatelných nepravd, kterými se pokusil unfairově lobbovat za nákup F-35. Některé z těchto nepravd byly tak donebevolající, že si zaslouží vyvrátit.
Nepravdivé tvrzení první: fůze dat jako unikát F-35, daný rokem vzletu
Letouny páté generace jsou koncipovány jako takzvané senzor fusion, tedy létající počítačová střediska, která mají od starších generací diametrálně odlišnou výpočetní kapacitu.
Téma F-35 a letounů 4, 4.5 a 5. generace jsem zde podrobně technicky rozepisoval jak co do finančních aspektů pořizovacích a provozních nákladů , tak právě co do schopností, senzorů, zobrazení a výpočetní kapacity v popředí s fůzí dat i senzorů. Nebudu nosit dříví do lesa a odkážu na podrobný článek – zde jen stručně.
Fůze dat znamená zkorelování více zdrojů zaměřovacích informací s vysokou jistotou do jediného údaje, který je vykreslen pilotu na Taktické Situační Zobrazení v kokpitu. V žádném případě se nejedná ani o vynález F-35, ani o nic, co by pro F-35 bylo unikátní. První fůze dat v historii byla tzv. Multi-Source Integration již v roce 1991 na letounu F/A-18C Hornet – jednalo se o fůzi dat z vlastního radaru a vzdáleného radaru AWACSu, komunikujícího přes datalink. Záhy totéž přišlo i na F-16. Následně s dokonalejší fůzí dat, zahrnující i senzory elektronického boje, přišel i Eurofighter Typhoon, Dassault Rafale, F-22A a JAS-39 Gripen ve verzi C/D. Fůze dat F-35 byla pouhé pokračování rozjetého trendu a nic unikátního.
Zdánlivá unikátnost F-35 spočívá výhradně v tom, že se na začátku vývoje objevil obrovský problém. F-35 zobrazovala „duchy“ resp. duplikáty – nedokázala rozlišit údaje o pozici cíle z vlastních senzorů od mírně odlišného údaje o pozici cíle přijaté datalinkem z jiného zdroje, a tak nakreslila cíle dva, z nichž jeden byl falešný. Aby se s tím inženýři Lockheedu vypořádali, naprogramovali sofistikovaný software, který se snaží automaticky si „osahat“ cíl nejrůznějšími senzory a tím zjistit, který údaj o pozici je ten nejsprávnější, který by měl zobrazit jako jediný.
Na základě toho, že naprogramovali toto „automatické úkolování senzorů“ Lockheed od té doby zveřejňuje nepravdivá reklamní tvrzení, že nikdo jiný na světě fůzi senzorů nemá – což je ovšem vyslovená lež. Konkurence nejenže má celou dobu fůzi senzorů – konkurence vyřešila stejně dobře i problém korelování správné pozice cíle při fůzi senzorů. Byla to jen otázka softwaru a výpočetního výkonu – a ten je zase pouze otázka výměny standardizovaného zasouvacího modulu tzv. „mission computer“.
Mission computer v žádném případě není nějaká navždy daná konstanta. Jsou to výměnné moduly. Třeba rodina letounů F/A-18 vystřídala minimálně 3 mission computery, a mezitím ještě modernizovala jejich procesory, neboť se vždy jedná o výměnné desky – pokaždé z mnohanásobným nárůstem výpočetního výkonu:
Ale i na samotné F-35 se vystřídaly minimálně dva mission computery. Jak podrobněji popisuje článek o modernizacích 4,75. generace bojových letounů, veškerá konkurence F-35 dostala nové počítače schopné přesně téhož výkonu ve fůzi senzorů, jako F-35. A všechny modernizace ostatních bojových letounů, včetně Gripenu-E, takovou fůzi senzorů dělají a zvládají.
Když tedy generál Míka tvrdí, že výpočetní kapacita bojového letounu jakýmkoli způsobem závisí na generaci či datumu vzletu prvního prototypu, zcela zjevně nemluví pravdu – modernizace F-15EX, Typhoon LTE a právě Gripen NG (Gripen E/F), které dostaly naprosto aktuální výpočetní výkon plně konkurenceschopný s F-35, to prokazují nade všechny pochyby.
Nepravdivé tvrzení druhé: senzory a počítač údajně podmíněné „bachratým trupem“
Za druhé mají letouny F-35, které jsou kvůli tomu bachratější, v sobě mnohem výkonnější výpočetní kapacitu. Prototyp gripenu vzlétl v roce 1989, prototyp F-35 v roce 2006 a je mezi nimi skoro dvacet let vývoje, a to je znát.
Novinky: Švédové ale Česku neformálně nabízeli nejmodernější verzi E, ta podle vás ty parametry nesplňuje?
Nemůže splnit, protože má starší štíhlý trup, stejně jako ostatní letouny čtvrté generace F-15, F-16 nebo Eurofighter, a nemá prostor, kam ty senzory a počítače umístit. Letouny čtyřapůlté generace tyto senzory samozřejmě mohou nést, ale musíte je dokoupit a podvěsit pod křídla, čímž se zvětší jejich plocha pro zachycení radarem.
Fakta hovoří jasně. Co se senzorů týče:
Gripen NG má systém ESM s interferometry , stejně jako F-35.
Gripen NG má AESA radar, stejně jako F-35 (a dokonce na bázi GaN, tzn. o generaci lepší, než všechny evropské F-35 s radarem APG-81 vyrobenými z GaAs – F-35 zde vymaže náskok Gripenu-E teprve ve verzi F-35 Block 4 s novým radarem APG-85).
Gripen má IRST senzor v okně před kokpitem, stejně jako F-35.
Gripen NG má datalink s nízkou pravděpodobností odhalení (namísto AESA antének datalinku jako F-35 používá větší množství vysoce směrových antének k dosažení téhož efektu).
Gripen NG má fůzi senzorů (radar+IRST+datalink+ESM) stejně, jako F-35.
Gripen NG má naprosto soudobý výkon Misson Computeru, stejně jako F-35.
Generál Míka tedy mluví objektivně prokazatelné nepravdy.
Dále, „bachratost“ F-35 nemá vůbec nic společného možností a samotnou schopností nést pokročilé senzory a počítače, navzdory tvrzením generála Míky. Avionika (včetně taktického počítače – „Mission Computer“) je ve stíhacích letounech zpravidla v přídi – v nose letounu a pod sedačkou pilota. V žádném případě to není tak velká „krabice“, aby se kvůli ní letoun musel stát bachratým – takto vypadá konkrétně hlavní mission computer F-35 od firmy L3 Harris :
Vidíte na hlavním počítači F-35 ty modré konektory? Ty jsou v USA a NATO standardizované. Ve skutečnosti jsou veliké asi jako lidské oko, a celý ten počítač je vyměnitelná zasouvací jednotka o nejdelším rozměru cca. půl metru. Pro porovnání rozměrů jiné avionické jednotky se stejnými kontejnery a lidskou postavou mechanika (na typu F-15E):
I F-35 má takřka veškerou avioniku v přídi a okolo sedačky pilota. Jedinou výjimkou jsou Rack 2A a Rack 2B, do kterých se zasouvají moduly pro radioelektronický boj a které jsou umístěny poblíž sání vzduchu – opět tedy nikoli v hrbu.
Dávat do spojitosti „hrbatost“ F-35 a avioniku či senzory je tedy nejen nepravdivé, ale zcela absurdní. Je naprosto nepochopitelné, jak může vojenský pilot – který mnohokrát v životě bloky avioniky viděl – a vyjednávač o F-35 vůbec něco tak neuvěřitelného plácnout. Redaktor Novinek, kterému Míka takto bájně lhal do očí, by měl žádat odškodnění za psychickou újmu.
Nepravdivé tvrzení třetí: riziko uzemnění celé flotily F-35
Nebo je to odstrašující potenciál jednotné megaflotily letounů F-35? Myslím, že je to jasné.
Novinky: Ale zároveň je to slabina. Není neobvyklé, že se přijde na systémovou chybu a všechna letadla musí být uzemněna. Čím pak Česko bude hlídat prostor? Nebylo by rozumné mít víc druhů stíhaček?
Nedokážu si představit, že by ta stíhačka měla takovou systémovou závadu, aby byla uzemněna celá flotila.
Zde nemusím nic vysvětlovat, stačí citovat americké zpravodajství.
Červenec 2014, US. Naval Institute News :
„Pentagon formálně uzemnil celou flotilu letounů Lockheed Martin F-35 poté, co 23. června při vzletu jeden z letounů vážně poškodil požár. Uzemnění celé flotily napovídá, že incident je vážnější, než si Ředitelství programu F-35 JPO původně myslelo. Těsně po incidentu se mělo za to, že šlo jen o jednorázovou událost.“
Říjen 2018, National Public Radio :
„ Všechny F-35 nasazené USA a jejich spojenci byly dočasně uzemněny poté, co minulý měsíc jeden z letounů havaroval v v Jižní Karolíně.
Ředitelství programu F-35 JPO prohlásilo, že USA i mezinárodní partneři pozastavili všechny lety JSF, také známého jako Lightning II, dokud nebude dokončena inspekce palivových hadic všech letounů v celé flotile.“
Opravdu je možné, že oficiální český vyjednavač o nákupu F-35 o této historii cílového typu neví?
Nepravdivé tvrzení čtvrté: popírání letounů 5. generace mimo USA
Novinky: Mají Rusové nebo Číňané letouny páté generace?
Číňané jsou v tomto dál než Rusové a říkají, že letoun páté generace vyvíjejí. Ale zaostávají, protože ve vývoji ve vojenském letectví za Spojenými státy zaostává i Evropa. Po druhé světové válce si Rusové i Číňané pomáhali reverzním inženýrstvím a pak všechny ty stroje v jedné generaci vypadaly podobně.
Číňané rozhodně letoun 5. generace „nevyvíjejí“ ani to jen „neříkají“, protože jej dávno vyvinuli, zařadili do služby a jako letoun 5. generace jej uznávají i USA, Britové a očividně celé NATO krom generála Míky. Jedná se o typ Chengdu J-20. Ten si sice při vývoji „vypůjčil“ řadu technologií průmyslovou špionáží v USA (např. vstup vzduchu motorů bez oddělovače mezní vrstvy DSI), ale to nic nemění na výsledku:
Čína dokonce již přes dekádu vyvíjí i druhý stealth typ, Šenjang FC-31, který je určený vysloveně jako palubní stíhač – kopie F-35C.
Ani Rusko letoun 5. generace „nevyvíjí“, protože jej dávno vyvinulo. Su-57 je zaveden do výzbroje VKS RF zhruba stejně, jako byly F-22 zavedeny do výzbroje USAF v roce 2001. Jedná se o „IOC“, úvodní operační způsobilost, kdy letoun prošel vojskovými a přebíracími zkouškami a na prvních sériových exemplářích se ladí taktika nasazení. Rychlost sériové výroby na tom nic nemění.
Zásadní fakt ovšem je, že USA považují jak J-20, tak Su-57 za letouny 5. generace tak oficiálně, že je samotné americké letectvo při výcviku simuluje stealth F-35 v roli „agresorů“ .
Letky agresorů USAF jsou záležitost stará desítky let, kdy nejlepší piloti letectva simulují taktické postupy, senzory a letové výkony protivníka na speciálně upravených amerických letounech v nepřátelských kamuflážích. Tradičně roli „Agresorů“ plnily odlehčené „hot rody“ F-16N, ale výslovně kvůli J-20 a Su-57 byly na Agresory přeřazeny i F-35 v kamufláži odpovídající právě J-20 a Su-57. Což dokazuje, že americké letectvo považuje tyto ruské a čínské letouny za plnohodnotné hrozby 5. generace – bez ohledu na to, co si myslí civilisté, analytici i čeští generálové:
Je možné, že generál Míka si v USA nevšiml obav z J-20 ani F-35 „agresorů“ v kamufláži reprezentující Su-57? To by bylo velmi nepravděpodobné. Jeho tvrzení o letounech 5. generace Číny a Ruska „ve vývoji“ je tedy další zřejmá a nepochopitelně nesmyslná nepravda.
„Ve vývoji“ jsou ovšem letouny 5. generace Jižní Koreje – velmi perspektivní KF-21 coby jakási spirálově vyvíjená zmenšenina F-22, vycházející z technologických transferů Lockheedu a zkušenostmi ze supersoniku F-50 prodávanému mj. Polsku -, a Turecka s jeho TAI TF-X vyvíjenému ve spolupráci s věhlasnou British Aerospace.
Pokud chce ČR mermomocí „letoun 5. generace okolo roku 2040“, jak jinde tvrdí Míka, dávalo by tedy naopak smysl nyní pořídit, resp. pronajmout, Gripeny NG a odložit nákup letounů 5. generace do doby, než budou vyvinuté, otestované a zavedené i typy KF-21 a TF-X.
Manipulativní tvrzení páté: omezení technologie stealth
Výše jsme si řekli, že USA uznaly plnohodnotnost letounů 5. generace Ruska a Číny tím, že je na svých cvičeních v roli agresorů simuluje letouny F-35. To má naprosto zásadní dopad. Právě proto, že USA uznaly, že Rusko a Čína mají plnohodnotné letouny 5. generace, po bezmála 30 letech zvedly neoficiální moratorium na counter-stealth technologie. Pasivní radary, IRST, LIDARy – vše, co bylo drženo pod pokličkou a zaškrceno, aby to neohrožovalo akvizice F-22 a hlavně F-35, bylo dovoleno. Americké stroje stále častěji létají se sdatalinkovanými termodetektory, určenými pro pasivní detekci stealth letounů – a to právě proti F-35 Agresorů, simulující Suchoje a Chengdu:
Což ovšem znamená, že pokud je možné detekovat stealth F-35 v roli ruských a čínských agresorů, je možné detekovat stealth F-35 i normálně…
Generál Míka je chytrý a zatímco kontext dotazu reportéra Novinek jsou omezení stealth a counter-stealth technologie, Míka omezuje svou odpověď striktně na radary. V tom má pravdu – radary stealth dosud nepronikají (jakkoli masové zavedení technologie GaN může detekční dosah zvýšit.) Stealth totiž pronikají senzory IRST. Jedná se tedy o účelovou manipulaci.
Klíčové tvrzení šesté: co je účelem a úkolem českého letectva?
Přímé pokračování výměny názorů na „útočný, nikoli obranný charakter F-35“ byl následně tento výrok generála Míky:
Musíme si klást otázku, jak drahá a účinná je obrana jen na vlastním území. Pokud by šlo o útok letadel, tak bychom to určitě zvládli. Ale co bychom dělali v případě, co se teď děje na Ukrajině, kdy se ruské letectvo bojí překročit hranice kvůli silné protivzdušné obraně a ostřeluje Ukrajinu raketami z letadel ze svého území? Taky bychom se báli překročit hranice a nezničili jim letectvo? To by bylo špatné.
Česká Republika je hluboko v týlu NATO. Pokud by Rusko, Čína, Turecko nebo kdokoli jiný střílel na naše území, střely s plochou drahou letu či balistické rakety by nejprve musely proletět přes území Polska, Slovenska, Itálie a Rakouska, nebo Německa. Nějaké protiútoky k zastavení ostřelování ČR jsou tedy geograficky zcela vyloučeny , to je tvrdý, objektivní fakt. Tak jako tak by se jednalo o obrannou PVO, resp. misi DCA – Defensive Counter-Air nad územím ČR, maximálně s exkurzí nad území sousedů s jejich laskavým dovolením.
Pro misi protiraketové Defensive Counter-Air území ČR nepřipadá použití stealth vůbec v úvahu a naopak jsou potřeba co nejlepší kinematické a aerodynamické výkony – ideálem je F-22, F-15EX, Eurofighter Typhoon, Dassault Rafale nebo alespoň Saab Gripen.
Z těchto F-22 není vůbec na prodej a Typhoon s Rafale mají prohibitivně vysoké provozní náklady, takže jako optimum pro obranu ČR jasně vychází Saab Gripen NG.
Ale počkat, to není všechno. Pokud generál Míka argumentuje hrozbou raketového úderu na ČR, je to ten nejpádnější argument proti F-35 a pro Gripen NG. Jak to? První masivní raketový úder vždy míří na v míru známé letecké základny. Na Ukrajině přežily ruský úder jen ty stíhačky, které byly předem vyvedeny mimo známé základny na záložní, dávno zrušená letiště a úseky silnic. Jelikož by F-35 v ČR neuměly létat odnikud jinud, než z Čáslavi, byly by zničeny první den . Nebo by se přinejmenším neměly kam se vrátit a odkud v ČR operovat – musely by startovat z exilu a do exilu se i vracet.
ČR naopak existenčně potřebuje schopnost Gripenu rozprchnout se po záložních plochách a startovat z dálnic a dokonce silnic I. třídy. Gripenu totiž stačí ke startu a přistání jen úsek 800 metrů dlouhý a hlavně pouhých 16 metrů široký . Těch máme v ČR tisíce kilometrů, úseků nepředvídatelně a tedy nezaměřitelně použitelných Gripeny se na nich najdou desítky, ne-li stovky.
Reklama F-35 ve srovnání s Gripenem nesmyslně porovnává verzi F-35B námořní pěchoty se schopností krátkého vzletu a svislého přistání, jenže tu žádný kontinentální stát Evropy nekupuje – všichni kupují F-35A. A ta podle oficiálních dokumentů vyžaduje runway dlouhou 8,000 stop – 2500 metrů. Dokonce i když USA procvičovaly „ provoz F-35A ze záložních letišť „, pořád létaly z 2500 metrů dlouhého Northwest field na Guamu. Kolik máme v ČR rovných úseků a letišť s délkou alespoň 2500 metrů? Jak pravděpodobné je, že by je raketová salva nepřítele dost silného, aby si troufl napadnout NATO, netrefila hned první dny jakéhokoli konfliktu?
Generál Míka nicméně naznačuje i další scénář. Obranu spojence, například v případě napadení Polska. Kdyby však byla nikoli ČR, nýbrž spojenec v NATO napadán agresivním sousedem raketovými přepady odpalovanými z území agresora, potom jsou technicky možné obě varianty – jak obranná mise Defensive Counter-Air, kdy bychom ve vzdušném prostoru spojence sestřelovali útočící aerodynamické cíle. Nebo protiútok misemi Offensive counter-air, kdy bychom pronikali do vzdušného prostoru agresora s cílem zničit jeho prostředky k útoku – jak výslovně uvažuje generál Míka.
To je ale nikoli technická, nýbrž politická otázka . Západní vojenská doktrína od 80. let rozlišuje mezi čtyřmi druhy bitev . „High battle“ – vybojováním vzdušné nadvlády; „close battle“, což jsou střety bojových jednotek na frontě; „rear battle“, což je týlo s dělostřelectvem a logistikou; a „deep battle“, což jsou strategické letecké údery hluboko do zázemí útočníka.
Každý druh bitvy měl historicky odlišnou techniku – např. High Battle bojovaly stíhače pro vzdušnou nadvládu jako F-15 (a měly Typhoony s F-22), Close battle bojovaly A-10, Alpha-jety a Harriery, Rear battle bojovaly F-111 s Tornady (a měly F-35), a Deep battle bojovaly B-1B Lancer (a měly B-2A Spirit).
Skutečná otázka, které se generál Míka vyhnul, tedy zní jinak. Zní, jakým způsobem a s jakým rizikem by ČR pomáhala bránit svého spojence – zda v defenzivní High Battle nad územím napadeného spojence, nebo v protiútoku Rear/Deep battle na území protivníka tak strategicky silného, že by se odvážil napadnout NATO. Přitom se dá očekávat, že NATO by se neodvážil napadnout nikdo, kdo nedisponuje jadernými zbraněmi a nebyl ochoten jimi přinejmenším vyhrožovat. Protiútok na právoplatné území takového protivníka je z podstaty nebezpečná záležitost a eskalace, byť morálně oprávněná.
To je stoprocentně politická, strategická otázka, na které musí být politický konsensus. Teprve od otázky, jakým způsobem má letectvo ČR bránit naše spojence v případě jejich napadení, se dá odvozovat druhá polovina technicko-taktických požadavků na bojové letouny AČR. Protože technicko-taktické požadavky na bojové letouny pro obranu samotného území ČR jsou jednoznačné – a nevyžadují stealth, nýbrž nejlepší cenově dostupnou kinematiku, aerodynamiku, manévrovatelnost a senzory pro roli Defensive Counter-Air.
Taková debata však v parlamentu zcela chybí – stejně, jako zcela chybí výběrové řízení na příští bojový letoun AČR s jasnými a měřitelnými kritérii. To je zcela nedemokratické a iliberální chování, protože na celém Západě – v NATO, USA a EU – platí základní pravidlo:
Armáda je podřízena politickému vedené státu, které je podřízeno svobodným volbám. Neexistuje, aby vojáci sami rozhodovali o národněbezpečnostních strategických otázkách.
Zda máme bránit naše spojence defenzivně na jejich území, nebo v protiútoku na území agresora, je ovšem přesně taková národněbezpečnostně-strategická otázka.
Pokud vojáci tuto otázku nemají zodpovězenou politiky, protože politici o tom nevedli žádnou debatu a nemají nadstranický konsensus – jak mohou vybírat bojovou techniku, když neví za jakým účelem a pro jakou doktrínu?
Takové chování navíc ohrožuje budoucnost AČR – protože pokud na dlouholetých výzbrojních programech nebude nadstranický konsensus, příští vláda může rozjeté výzbrojní programy zase oprávněně zrušit. Stačí se podívat na kanadské či australské politické peripetie s F-35…
Pro názornost zakončím opět tabulkou schopností bojových letadel 5. generace ve srovnáním s letouny 4,75. generace, které jsou nyní v nabídce. Doufám, že to jednou provždy utne nepravdivá falešná dilema, jako že máme na výběr pouze mezi zastaralým letounem z 80. let a F-35.
