ANTIVIRUS
Pokud čtete tyhle řádky, téměř určitě zastáváte názor, že v současnej době je v tomhle státě dost znatelná cenzura. Číst Antivirus a myslet si, že cenzura neni, prostě nejde moc dohromady. Jsou tu ale i lidi, a patrně je to pořád většina, kteří žádnou cenzuru nevnímaji. Spousta lidí říká, “Co to povídáš? Dneska žádná cenzura neni! Máme svobodu!” Jak je to možný? Žijeme přece všichni ve stejnym světě, ne?
Je to ale celkem jednoduchý, a svym způsobem až trapný. A vlastně je to zase jen jedno z těch kognitivních zkreslení . Opět tu narážíme na to, že většina lidí neni schopná cokoliv posoudit objektivně a zahrnout do svýho posouzení taky pohled někoho jinýho . Soudí stav celý společnosti jen podle toho, jak vnímaji svoji vlastní situaci .
Důvodem, proč většina lidí cenzuru nevnímá, je jednoduše ten, že maji stejný názory jako ti cenzoři . Kdo má ten názor a pohled na svět, kterej mu vládci/cenzoři každej den vštěpujou, nemůže cenzuru pocítit na vlastní kůži. Cenzuru pocítí jen ten, kdo má vlastní názor a odváží se ho prezentovat.
Většina lidí si bohužel všimne cenzury jen tehdy, když někdo cenzuruje přímo je. Dokud je cenzurovanej jen někdo jinej, žádná cenzura pro ně “neexistuje”. Co hůř, v takovym případě lidi ještě sežerou všechny ty kecy cenzorů o tom, že to “neni cenzura” a z nějakýho důvodu je tenhle přístup (ve skutečnosti cenzura) nutnej. Je úžasný, kolik příkoří lidi stráví a dokážou omluvit, když se děje někomu jinýmu.
Cenzura neni něco náhodnýho, co “se může stát komukoliv”. Nefunguje to tak, že máte každej den 5% šanci, že vám někdo něco zcenzuruje. Cenzurujou se vždycky konkrétní myšlenky, názory, nebo i fakta. Proto má někdo šanci bejt cenzurovanej permanentně na nule, zatímco někdo jinej ji má běžně na 50 procentech nebo víc.
Zároveň se cenzura obvykle týká menšiny, protože cenzurovat většinu je o dost těžší (ale i to se dá zvládnout, jako třeba v Severní Koreji), takže pro tu většinu je relativně snadný mít pocit, že cenzura neni. Když narazí na to, že byl někdo cenzurován, médiím stačí ho přesvědčit, že to byl “špatnej člověk”, a pak je to přijatelný a vlastně to neni “cenzura”.
“Špatnej člověk” má spoustu různejch variant, jako komunista, fašista, černoch, běloch, dezolát, dezinformátor, antivaxer… podle potřeby. Dokud přesvědčíte většinu lidí, že tyhle “špatný lidi” je správný, či dokonce nutný, omezovat v projevu, můžete si cenzurovat, jak chcete, a pro většinu lidí i přesto nebude cenzura existovat.
Samozřejmě první trik cenzorů je neříkat vlastní cenzuře cenzura (protože cenzura je to vždy jen u nepřítele, podobně jako označení “terorismus” a “boj za svobodu” závisí na tom, kdo to dělá), ale nějak jinak. Je celkem jedno, jak se to pojmenuje. Boj proti dezinformacím, bránění šíření nenávisti, nepouštění nebezpečnejch lidí ke slovu, zamezení působení rozvratnejch elementů, atd. Nikdy neni těžký obalit cenzuru do nějakýho pozitivně znějícího termínu, a protože většina lidí jsou blbečkové bez schopnosti samostatně myslet, vždycky to spolknou i s navijákem.
Tohle všechno se v historii opakuje pořád dokola – vše se točí kolem nějaký agendy vládců, názory v rozporu s agendou se cenzurujou, lidi v opozici proti agendě jsou prezentováni jako “špatný lidi”, jejich omezování je prezentováno jako správná věc, a populace je přesvědčována, že omezování “špatnejch lidí” je svatá povinnost vlády, nutná k ochraně těch “správnejch” lidí.
A kupodivu, bez ohledu na to, kolikrát se tenhle vzorec opakuje, to vždycky na většinu lidí funguje. Lidi disponujou neuvěřitelnou houževnatostí, pokud jde o to nikdy se nepoučit z předešlejch zkušeností. Aspoň teda pokud to nejsou jejich vlastní zkušenosti velmi bolestivýho charakteru. Z utrpení ostatních se nikdo nepoučí, a z nějaký historie už vůbec ne. Co to vlastně je, ta “historie”? To jsou nějaký mýty o tom, co se stalo nějakejm jinejm lidem v úplně jinej době, a nás se to vůbec netýká, ne? Tak to zřejmě většina lidí vnímá.
Lidstvo se teda motá v kruhu a naráží na ty samý problémy, který jsou pro něj vždycky “nový” a nikdy si je nedá do souvislosti s těma starejma, který byly ve skutečnosti úplně stejný. Skoro jako by to byl nějakej záměrnej genetickej defekt , kterej má bránit lidem v tom, aby něco opravdu pochopili a mohli se někam posunout.
Na tejhle planetě to teda potom funguje tak, že musí bejt lidi vhazováni znova a znova do těch samejch situací s tim, že to malý procento, který zrovna dostane nejvíc přes držku, se z toho snad aspoň trochu něco naučí. Jsou to takový brutální kosmický jesle. Dostáváme tu velmi základní lekce, který se převážně musíme učit “po zlym”, protože metoda “po dobrym” je tu nějak záhadně blokovaná.
Kdo se ty lekce konečně tak nějak naučí a začne si uvědomovat, co se tu vlastně děje, ten se nejdřív pořádně zděsí. Když na něj poprvý plnou silou dolehne, co za nepříčetnej blázinec to tady je, chce odsud utýct. Pak ale tak nějak zjistí, že jako nemůže, že je tu z nějakýho důvodu , a pomalu si zvyká na život v blázinci.
Po nějakym čase už jen kroutí hlavou, když sleduje, jak se ve všem opakujou ty samý vzorce a nikdo to nevidí. On už to vidí naprosto jasně a připadá mu bizarní, že to nevidí všichni. Cenzura je jednim z těch vzorců, který jsou nám naprosto očividný, a ke kterejm je většina lidí pořád naprosto slepá a nechá se vždycky znova oblbnout.
Cenzura je potlačování nebo odstraňování názorů a informací, který cenzor považuje za nežádoucí. Pokud aspoň jeden člověk ve společnosti tohle zažije, cenzura tam je. Nefunguje to tak, že když většina cenzurovaná neni, tak neni cenzura. Funguje to tak, že cenzura neni právě tehdy, když neni cenzurovanej vůbec nikdo .
Z toho vyplývá, že cenzura existuje prakticky vždycky a všude, v nějakej formě. Každej stát má nějakou vládu a ta má nějakou agendu a brání se vlivům, který jdou proti tej agendě. Někde je cenzura lehčí, jinde je to základní stavební kámen společnosti.
Tvrdit, že někde “neni cenzura”, by se muselo zakládat na předpokladu, že neni cenzurovanej nikdo nijak. To může těžko s jistotou vůbec někdo tvrdit, protože by musel mít přehled o tom, co dělaji všichni lidi, a jestli je někdo z nich nějak omezovanej. A samozřejmě kdo sleduje jen cenzurovaný zdroje informací (tj. většina lidí), ten se o takovejch lidech nikdy nedoví.
Je tu ale jedna indikace existující cenzury, která je celkem viditelná a snadno identifikovatelná i v tej části populace, která souzní s cenzory. Je to způsob, jakym se přistupuje k odlišnejm názorům . Ke svobodě bez cenzury patří neodmyslitelně pluralita názorů. Zatímco se i ve svobodnej společnosti běžně potíraji určitý činy jako vraždy a krádeže (což je celkem univerzálně považováno za žádoucí přístup), každej má právo na jakejkoliv názor , ať se jinýmu zdá sebeblbější.
Jakmile se otevřeně prosazuje, že jsou nějaký názory nežádoucí , že je třeba proti nim bojovat , a podobně, je to neklamná známka společnosti s aktivní cenzurou. Když teda Fialová Zrůda v “čele” národa otevřeně řekne, že má “právo bojovat s nesprávnými názory”, vyžaduje to hodně pokročilou mentální gymnastiku, aby si to člověk vyložil jinak než “máme právo cenzurovat, co se nám nelíbí”, což je přesně to, co to znamená.
I kdyby člověk nevěděl nic o tom, co se děje mimo mainstream , mezi lidma s vlastními názory, pořád vidí, že uvnitř mainstreamu určitý názory nejsou “povolený”. Vidí, že do debaty v televizi jsou zváni jen lidi, kteří se neprohřešili “nesprávným názorem” na daný téma debaty. Vidí, že lidi, kteří svojí nepohodlnou aktivitou jako demonstracema prosáknou i do masmédií, jsou televizními maňásky zřetelně označováni za lidi s “nesprávnými názory”.
Stejně tak je vidět, že ta “nežádoucí” strana často žádá o “otevřenou debatu” a od systémovejch loutek se jí dostává odpovědi, že o tomhle tématu (ať už jsou to fuckcíny, sláma u kravína, nebo předražený energie) žádná debata “neni třeba”, protože už je o výsledku dávno rozhodnuto. To, že je o výsledku rozhodnuto bez potřeby debaty, je samozřejmě typickej postup autokratů.
Celou pointou takzvaný demokracie, za kterou se ještě pořád vládci schovávaji, ačkoliv tu žádná neni, je pluralita názorů a diskuse. Když se pluralita netoleruje a diskuse nepovoluje, je to naprosto očividná známka totality a rozhodně ne demokracie nebo svobody. Když slyšíme věci jako, “O tom neni třeba debatovat. Naši odborníci řekli, že je to takhle, tak to tak je.”, tak je jasný, že tu vládne totalita a cenzura.
S cenzurou je to podobně jako s jistotou – nemůže bejt částečná. 90-procentní jistota neni jistota. Jistota buď je nebo neni. Stejně tak cenzura buď je nebo neni. Když je cenzura “jen trochu a jen někde”, tak cenzura je. To, že se cenzuruje “jen něco”, je zásadní vlastnost cenzury, a ne nějaký její “omezení”. Celá pointa cenzury je v tom, že některý věci se říkat smí a některý ne. Jakmile teda existujou nějaký věci, který se říkat nesmí, potlačujou se, a odstraňujou ze z médií a webů (a v despotičtějších režimech se odstraňujou rovnou s celym tim webem), tak existuje cenzura.
Nejen že tu v současnej době cenzura je (což by nebylo nijak významný, protože jak bylo řečeno, nějaká cenzura existuje prakticky vždycky a všude), ale je jí hodně a cenzoři se tim ani netají . Sice lžou, že cenzura neni (i když jedním dechem říkaji něco, co v překladu znamená “je tu cenzura”), ale to k tej cenzuře taky neodmyslitelně patří.
Žádnej cenzor se otevřeně nechlubí tim, že cenzuruje. Každej se to vždycky snaží zabalit do nějakejch přijatelnejch termínů. Pokud lidi jako na důkaz cenzury čekaji na to, až někdo ve večerních zprávách slavnostně oznámí, že “je tu cenzura”, tak jsou ještě tupější, než vypadaji.
O tom, že “byla cenzura”, se v běžnej populaci začne mluvit až zpětně, když média novýho režimu oficiálně potvrdí, že ve starym režimu byla cenzura. To, že zároveň novej režim začne okamžitě cenzurovat jiný věci, lidem ale zase unikne.
Na začátku jsem napsal, že lidi (zombíci) nejsou schopni do svýho posouzení situace zahrnout pohled někoho jinýho. Je to ale ještě horší – jsou dokonce schopni názory jinejch považovat za nežádoucí a sami požadovat jejich potlačení z oficiálních pozic, a pak zároveň tvrdit, že tu “neni cenzura”. Dochází tu pak k tej ironii, že ti, co cenzuru nikde “nevidí”, se na ni sami podílejí.
Jedna věc je, že cenzoři tvrdí, že cenzura neni. To je samozřejmý , děje se to vždycky a oni si velmi dobře uvědomujou, že cenzura je . Druhá věc jsou zombíci, kteří jsou tak hloupí, že podporujou a dokonce vyžadujou cenzuru, podíleji se na ní, a přitom si vážně myslí , že cenzura neni. To už je celkem neuvěřitelnej výkon.
Existujou teorie, že část lidstva – možná polovina – nemá duše a jsou to opravdu jen bioroboti, snadno ovladatelní Loutkářema a různejma bytostma v zákulisí. V podstatě jen takový pasivní nástroje, který můžou Loutkáři kdykoliv použít k útokům na tu druhou polovinu lidstva. Jsou i lidi, kteří si myslí, že žádná duše neexistuje. Je dost možný, že v jejich případě je to pravda.
Poslední dobou mám čím dál tím častějc dojem (třeba když zombíci jednou půlkou huby nadšeně žádaji o víc cenzury a druhou půlkou křičí “žádná cenzura neni”), že na tom opravdu něco bude. Jistá část lidstva opravdu nejeví žádný známky nějakýho vnitřního života, jakýhokoliv osobního vývoje, chápání vlastní situace, nebo schopnosti mít vlastní názor.
Je to jako kdyby to opravdu byli geneticky vytvoření bioroboti , kteří maji jen základní genetickej hardware pro biologický funkce, ale jinak jsou to v podstatě prázdný nádoby, do nichž software nahrávaji (a mažou) Loutkáři podle potřeby prostřednictvím politiků, médií, Hollywoodu, a podobně.
Je možný, že to tak opravdu je? My antivirové celkem jasně vnímáme existenci svojí “duše” nebo vědomí, který jde daleko za hranice současnýho těla, v prostoru i v čase. Zároveň tuhle realitu vnímáme i u mnoha ostatních. Nejde to nějak jednoduše popsat, ale vnímáme to. Lidi mi píšou a v jednom jejich odstavci vidim víc chápání světa, než ze sebe průměrnej zombík vysouká za celej život. Vidíme v lidech odraz sebe sama. Jenže je to důkaz, že to tak platí u všech ? Že tenhle typ nesmrtelnýho vědomí maji opravdu všichni?
Nevnímáme zároveň taky to (obzvlášť poslední dobou), že chování spousty lidí tomuhle našemu modelu nějak vůbec neodpovídá? Že některý věci nepochopí , ať jim to vysvětlujete, jak chcete? Že to někdy vůbec nesouvisí s nějakou inteligencí, protože víme, že ten člověk jinak chápe spoustu složitějších věcí? Že když mu něco přece jen vysvětlíme a on to uzná, do příště jako by někdo zmáčkl “reset” a ten člověk je nějak vrácen do původní konfigurace ? Že neni schopnej se z ničeho poučit ? Že se nijak nevyvíjí ?
Všichni známe svůj potenciál a automaticky předpokládáme , že podobnej potenciál musí mít i všichni ostatní lidi. Mnohý ale nasvědčuje tomu, že to možná neplatí univerzálně, a u někoho ten potenciál prostě chybí. Že nejsme všichni tak úplně ten samej “druh”. Že někteří jsou jen takový hodně kvalitní napodobeniny, který ovládá něco jinýho než jejich vlastní duše .
Tuhle myšlenku už jsem tu částečně popsal v souvislosti s tim, že mnozí tu jsou jen jako komparz . V posledních třech letech mi to všechno dává s ohledem na to, co kolem sebe pozoruju, čím dál tím víc smyslu. A nejsem jedinej, kdo si všímá, že na některejch “lidech” něco nehraje. Spousta lidí často uvažuje o tom, jestli je horší to, co tu páchaji vlády, nebo to, že to zombíkům nevadí.
Ať už za tim ve skutečnosti vězí cokoliv, tý očividný neschopnosti chápat a učit se , stejně jako toho zdánlivýho “resetování”, si všímáme. Možná bysme teda měli nějak přehodnotit, s kym nebo čim máme co do činění a jak k nim přistupovat. Že je to možná vlastně taková umělá inteligence, akorát s tim rozdílem, že umělá inteligence umí obvykle aspoň pořádně počítat.
V úvodu jsem položil řečnickou otázku, “Žijeme přece všichni ve stejnym světě, ne?” I to samotný je sporný, protože to často vypadá, že ti, co do sebe píchaji genetický injekce, podporujou boj nacistů “za svobodu”, a mění si pohlaví z “idiot” na “ještě větší idiot”, žijou asi někde trochu jinde. Ale těžko říct. Pořád se zdá tak nějak logičtější, že žijeme ve stejnym světě. Jiná otázka pak je, jestli jsme všichni stejnej druh bytosti, nebo jsou někteří jen “imitace”. Hodily by se nějaký ty brejle, skrz který se to dá rozeznat. Na druhou stranu, ono se to v podstatě pozná celkem rychle, když se na to člověk zaměří.
Jak se chovat k těm, co patří do tý druhý kategorie? Těžká otázka. Nemůžeme jistě vědět, co se v nich děje, ale o tom, že jejich “software” má značný omezení, jsme už asi viděli dostatek důkazů. V první řadě teda nemá smysl pokoušet se o nemožný a hledat v nich jiskru poznání nebo pochopení. Jinými slovy, komunikace s nima s očekáváním nějaký změny by asi byla jen plejtváním energií.
Jinej problém je ten druhej směr komunikace, od nich k vám. Tady asi neni od věci přistoupit na reálnou možnost, že nejsou vlastními pány a jejich těla používá nějaká zákeřná síla, ať už přímo nebo nepřímo (programováním), k tomu, aby vás prudila a stavěla vám do cesty překážky.
Tohle pocítí hlavně lidi, kteří začínaji mít na společnost nějakej větší pozitivní vliv. Loutkáři hacknou nějaký komparzisty a pošlou je proti těm lidem s cílem brzdit, škodit, unavovat, otravovat, urážet, vysilovat, a tak dál. Někteří komparzisti jsou takhle používáni dlouhodobě. Napadá mě třeba ten zmetek Cemper. Má snad někdo pocit , že je to samostatně jednající svobodná bytost?
Když děláte něco dobře a začíná to mít větší pozitivní vliv, pošle se proti vám Manipulátor, aby škodil a otravoval vám život. Nebo případně Iluminátor. (A když to nepomůže, přejde se k další fázi a pošle se Terminátor. Destruktivních, nelidskejch -átorů máme evidentně dost.)
Jak se bránit proti vlivu bezduchejch lidskejch imitací, který byly naprogramovaný a vyslaný, aby vám škodily? Obrana se řídí heslem “knowledge protects; ignorace endangers”. Primární je vědomí, tj. bejt si vědomej toho, co se děje. Už to samotný vám dává nějakou míru ochrany. Nejsnadnější oběť je někdo, kdo nic neví a nechápe, co se kolem něj děje.
Vaše obranyschopnost pak narůstá s tim, jak narůstaji vaše vědomosti všeho druhu. Pokud jde o útoky programovanejch loutek, je to o energii. Jejich účelem je hlavně nějakym způsobem vysávat vaši energii. Nepotřebujete až tak moc něco “dělat”, jako spíš jim prostě “nedávat” svoji energii.
V první řadě je teda dobrý tyhle vysavače ignorovat, nakolik si to můžete dovolit. Oni vás budou hloupě provokovat a zatahovat do debat a akcí, který nemaji žádnej možnej pozitivní konec. Je to jako když se vás někdo snaží stáhnout do močálu. Prostě si ho nevšímejte a běžte pryč.
Ačkoliv by to mělo bejt jednoduchý, tak spousta lidí neumí říkat “ne”, což je v tejhle situaci dost průser. Jestli nechcete, aby vás vysávala nějaká pijavice na dálkový ovládání, budete se muset naučit posílat lidi do háje. Nenechte se zatahovat do ničeho, do čeho se vám nechce.
Zvláštní fenomén je, že lidi, kteří se z něčeho takovýho chtěji vykroutit, maji z nějakýho důvodu pocit, že si musí vymyslet nějakou dobrou a uvěřitelnou výmluvu . Což se jim často nedaří a pak se nechaji zatahovat do věcí, ve kterejch se jen cítí nepříjemně.
Nechápu, proč to dělaji. Já se s výmluvama neobtěžuju. Prostě řikám lidem “nechci”, “nemám zájem”, “ne”, a nemám potřebu jim vysvětlovat nějaký důvody. Obzvlášť když mám podezření, nebo dokonce vim , že ten člověk je jen otravná pijavice. Nemám problém jim řikat “dej mi pokoj” nebo “běž si tam sám”.
Pokud se vždycky necháte ukecat do něčeho, co z vás jen vysává energii, tak vám doporučuju se to odnaučit. Pokud znáte někoho, o kom víte , že vás energeticky vysává, musíte se ho naučit odpálkovat. A neměli byste cítit potřebu hledat k tomu nějaký “legitimní” důvody. “Nechci” je dostatečně dobrej důvod a nikomu se nemusíte zpovídat z toho, proč nechcete. Nikomu žádný vysvětlení nedlužíte.
Když už udávám nějaký důvody, nebo když ten člověk pořád otravuje a ptá se desetkrát “a proč ne?”, tak si vymejšlim kraviny, jako třeba že odpoledne letim na měsíc a budu tam celej tejden. Pak lidi většinou pochopí, že jsem blázen, a přestanou mě otravovat. Takže mám většinou celkem klidnej život a nelepí se na mě pijavice a paraziti.
Když už musíte mít něco do činění s “lidma”, kteří nejeví známky samostatnýho myšlení a jen vás prudí (jako v práci a na jinejch otravnejch místech), věnujte jim co nejmíň pozornosti. Jakákoliv debata je zbytečná. Při jejich žvanění se tvařte hrozně znuděně a dívejte se na ně, jako se díváte na mluvící odpadkovej koš. Občas řekněte ponuře něco, co vůbec nesouvisí s čimkoliv, o čem žvaní oni. To je zmate.
Dobrá strategie při jejich otázkách je znuděně se na ně dívat a na nic neodpovídat. Třeba vás to začne i bavit. Je to rozhodně lepší než se bavit s nima. Připomínejte si, že jsou víceméně umělá inteligence. Jednejte s nima jako s robotama. Můžete jim pro legraci zkoušet zadávat mentální úkoly a testovat, na co jejich procesor stačí a na co ne.
Třeba se jich zeptejte, kolik je osm na třetí a řekněte jim, že na to maji dvě minuty. Když začnou mít blbý otázky, jako proč potřebujete vědět, kolik je osm na třetí, tak se jen upřeně dívejte na hodinky, jako že jim běží čas. Když čas vyprší, řekněte zklamaně, že i vaše dítě to spočítá za necelou minutu, a jděte otráveně pryč.
Asi jste pochopili, že dobrá zbraň proti lidskejm dronům je humor. Možná to moc nezmění na jejich chování, ale aspoň udržíte v lepší náladě sebe. Když je budete převážně ignorovat a občas je mást pro ně nepochopitelnym chováním, po čase daji pokoj a budou otravovat někoho jinýho. U nich je to o vlastní důležitosti . Potřebujou, aby jim někdo věnoval pozornost a bral je vážně . Když to nebudete dělat, půjdou hledat potravu někde jinde.
Horší to je, když je daná osoba třeba váš nadřízenej. Z těch si většinou až tak moc srandu dělat nemůžete (i když někdy to taky jde a je to o to zábavnější, ale záleží, jak velkou nad váma maji moc). Pořád ale platí, že potřebujou, aby jim někdo zvyšoval jejich pocit vlastní důležitosti. Zároveň milujou, když se jich někdo bojí. Nedokážou ale vysávat někoho, komu je jejich autorita ukradená a kdo si dělá, co chce.
Takže je ignorujte, co to jde, a ukazujte jim, že jsou vám lhostejní a nebojíte se jich. Ačkoliv jsou tihle lidi často řízeni nějakym programem, je v nich vždycky i něco z nich samotnejch, a to je právě jejich ego. Tyhle energetický pijavice jdou hlavně po lidech, kteří maji nízký sebevědomí. Pokud mezi ně patříte, tak předstírat, že máte dobrý sebevědomí, je obvykle dost těžký, stejně jako je těžký předstírat odvahu, když se bojíte. Dobrej způsob, jak to obejít, je předstírat tu znuděnost. A nebrat moc vážně ani je, ani sebe, ani celou situaci.
Když nebudete krmit ego takovejch lidí, jejich logická reakce bude dřív nebo pozdějc ta, že si najdou nějakou snazší oběť. Pokud se ale kontaktu s nima nevyhnete, prostě se snažte nedávat jim energii. Rozhodně se jima nenechte nasrat nebo tak něco, stejně jako byste se (snad) nenechali nasrat robotem nebo mikrovlnou troubou. Je to prostě jen hloupej stroj.
No a pokud se dostanete do tý situace, že opravdu získáte nějakej vliv v boji proti systémovej debilitě a systém na vás začne posílat záludný humanoidní jednotky všeho druhu, tak si dávejte hodně pozor na to, do čeho a kym se necháte zatáhnout. Útok může přijít odkudkoliv. Můžete bejt sledováni mnohem víc, než si dokážete představit. Začnou se kolem vás objevovat lidi, kteří nejsou to, za co se vydávaji, a budou pro vás mít třeba “velmi výhodný” nabídky.
O tom všem je dobrý mít nějakou představu a na všechno se dívat vědomě a s rozmyslem, a nereagovat na nic automaticky a důvěřivě. Dálkově ovládaný pijavice vás můžou vysávat jen tehdy, když jim to dovolíte. Prostě jim to nedovolujte. A připomínejte si, že jednáte spíš s “něčim” než s “někym”.
Původně jsem chtěl psát jen o cenzuře a začal jsem s jednou malou myšlenkou, bez plánu, a s předpokladem, že to bude hodně krátký. Jak se ale někdy stává, chytlo to tak nějak vlastní život a vydalo se to neobvyklym směrem, takže to je asi nejdivnější článek o cenzuře, jakej jste kdy četli. Nevadí. Normální a předvídatelný články může psát někdo jinej.
The post Je tu cenzura nebo ne? (Úvaha, která se malinko zvrhla) first appeared on Pravý prostor .