VÁCLAV KLAUS
Od víkendu už sice uplynulo několik dní, ale já se s tím, co se o minulém víkendu událo, stále nemohu smířit. Už o tom sice v úterý psal kolega Strejček, ale to nestačí. Nový ministr školství – vybaven svým brněnským viděním světa, svou politickou neohrabaností a svou absencí zahraničně-politického uvažování – dříve než udělal cokoli, co by stálo za zmínku, ve své ministerské roli, odjel do Regensburgu na sraz sudetoněmeckého Landsmannschaftu. Hermanem a Bělobrádkem použité oslovení „milí krajané“ zopakoval i on. Ani se při tom nezarděl.
Je to mimořádně falešný výrok. Žádný z lidí, ke kterým tam mluvil, nebyl jeho krajanem. Možná se dá posluchačům zdvořile říci „vážení“, ale milí je velmi osobní slovo, kterým chce jeho autor něco mimořádně osobního říci.
Podle tiskové zprávy ministr Bek řekl: „máme za sebou mnoho nenávisti, bolesti a dokonce i krve, proto musíme pracovat na míru“. Tato věta se dá pitvat do nekonečna. Je neuvěřitelným výrokem. Kéž by myslel mír na Ukrajině, ale jestli myslel mír mezi Čechy a Němci, tak to se spletl. Nejsem si vědom, že bychom už téměř osm desetiletí nežili s Němci v míru. Ministr Bek nežije v pocitu míru? Má pocit, že jsme ve válečném stavu?
Nevšiml si, že jsme s Německem uzavřeli za těch skoro osm desetiletí nejrůznější smlouvy, zejména v roce 1997 Česko-německou deklaraci? Že v ní bylo hned v článku I. napsáno, že se obě strany zavázaly, že budou „rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství“. O potřebě míru tam nebylo ani slovo, neboť mír se mezi dobrými sousedy považuje za samozřejmost. Proč chce právě teď muzikolog Bek začít „pracovat na míru“? Nezaspal něco? Nebo se chce někam vracet? Nechce zrušit platnost česko-německé deklarace, která v článku IV. říká, že se obě strany „shodují v tom, že spáchané křivdy náleží minulosti“?
Česko-německá deklarace, dlouho a pečlivě připravovaná (viz publikace IVK Česko-německá deklarace dvacet let poté z roku 2017), na rozdíl od ministra Beka velmi správně nehovoří o tom, že „máme za sebou mnoho nenávisti“, neboť nejde o jakousi neutrální nenávist. Pár měsíců po Mnichovské dohodě došlo 15. března 1939 k naší okupaci Německem, ztratili jsme jakoukoli svobodu a nezávislost a stali se německým Protektorátem. To nebylo z iniciativy české strany, to byl diktát a násilí strany německé.
Drtivá většina lidí žijících u nás však na rozdíl od pana ministra necítí a nikdy necítila vůči Němcům nenávist. Máme intenzivní oficiální i osobní vztahy a styky, naše ekonomiky jsou vysoce propojené, Češi a Němci se ve velkém počtu navštěvují, v Německu jsem byl v posledních více než třiceti letech asi stokrát, ale nikdy jsem tam žádnou nenávist nezažil. Totéž platí určitě i opačně. Proč mluví ministr Bek o nenávisti? Není to jen líbivé slovo lepšočlověka, které mělo v Regensburgu, kde se sešli mnozí, kteří naší deklaraci z roku 1997 v podobě v jaké byla podepsána, nechtěli, vyvolat laciný potlesk? Připomněl tam pan ministr, že rodiče a prarodiče těch, kteří mu v Regensburgu nyní tleskali, že před více než osmdesáti lety jásali radostí, že Československo zmizelo z povrchu zemského?
Pro nás jde ale hlavně o to, co to vyvolává v Praze a po celé České republice. Tady určitě žádný potlesk nezní. S dějinami si hrát nelze. Dějiny je třeba přijmout, smířit se s nimi a dělat všechno pro to, aby se jejich stinné stránky neopakovaly. Nedovolme Bekům všeho druhu, aby se je pokoušeli nějakými falešnými gesty přepisovat, a tím přivolávat nové konflikty.
VÁCLAV KLAUS
The post Zpátky k ministru Bekovi a Sudetoněmeckému sjezdu first appeared on .
