LUBOMÍR VYLÍČIL
Bývalý generální tajemník NATO Anders Rasmussen předevčírem jen tak, lehce a s úsměvem nadhodil možnost, že by některé státy NATO mohly vyslat své pozemní síly na Ukrajinu. Že prý už se neoficiálně formuje skupina ochotných, kteří by do toho šli. A signálem, který spustí jejich akci by mohlo být, když „… členské státy na blížícím se summitu ve Vilniusu neposkytnou Kyjevu hmatatelné bezpečnostní záruky.”
Pokud ještě nemáte husí kůži, tak si zkuste tipnout, kdo by tak asi mohl být v té koalici ochotných. Rasmussen zatím jen naznačuje: „Myslím, že Poláci by vážně uvažovali o tom, že by šli do akce a sestavili koalici ochotných, pokud Ukrajina ve Vilniusu nic nezíská.” No a teď dál, kdo by se k nim asi tak mohl přidat? No schválně. Kdo jel jako první, s polskými politiky do Kyjeva? Kdo má na svém území (v poměru k počtu obyvatelstva) největší kontingent ukrajinských uprchlíků? Ve kterém státě visí ukrajinská vlajka z každého druhého kandelábru?
Takové vyslání vojáků do válčící země ovšem není žádná legrace. O tom, že se na Ukrajině od počátku války vyskytovali občané západních zemí s vojenskými zkušenostmi, se všeobecně ví. Například jako poradci, třeba ti zasypaní Kinžálem na podzemním velitelském centru nedaleko Lvova. Nebo jako obsluha složitější techniky, třeba jako ti, co zahynuli při likvidaci Patriotu v Kyjevě. Anebo přímo v „partyzánských jednotkách”, které zaútočily na ruský Bělgorod. Ale to všechno byli oficiálně civilisté. Toho času třeba na dovolené. Nebo turisti… Ale rozhodně je nebylo možné formálně považovat za regulerní, řádně označené kombatanty států NATO.
Zabití žoldnéře, případně turisty v ukrajinské uniformě, nepředstavuje z mezinárodně-politického hlediska žádný větší problém. Sorry, ale neměl tam lézt. My jsme ho tam neposílali… To se spraví mírným a formálním diplomatickým zahudrováním a pár titulky v novinách. Ovšem řádně označený voják cizího státu, to je jiná. Tam už hrozí přímý střet s oním státem. Od útoku na takového člověka, oblečeného v uniformě svého státu a řádně označeného, podle ženevských konvencí státní příslušností, hodností a jmenovkou… odtud je k válce mezi státy jen krůček.
Takže je možné si představit následující situaci – skupina vojáků NATO se v hlubokém týlu Ukrajiny zabývá nějakou docela mírumilovnou, všeobecně prospěšnou činností. Například jako ženisté, úpravou vody pro město, nebo provizorní správkou silničního mostu. Akce, pro kterou tam byli oficiálně vysláni. Možná i jako nějaká humanitární mise. Aby to občané ve vysílajícím státě zkousli. Vůbec nemusí tušit, že v té zamčené škole vedle mostu mají Ukrajinci sklad raket do Himarsu, které jejich přítomnost „chrání”. Jako jakési živé štíty. Aby po tom skladu Rus neprásknul Kinžálem. Aby se neodhodlal „kolaterárně” při tom zranit nebo zabít příslušníky armády NATO. Aby mu to za tu komplikaci nestálo. Ale válka se pro Ukrajinskou stranu nevyvíjí dobře a jednoho dne přece jen „něco” „odněkud” přiletí a bouchne… Nemáte pocit, že na takovouto záminku už část západních elit čeká, několik let, jako na smilování? Aby se to mohlo (konečně) na plno rozjet?
Opravdu by nám nějaké podobné vyslání našich jednotek na Ukrajinu mohlo hrozit? Podle Ukrajinských zdrojů mohou: „…Jednotlivé členské státy NATO vyslat své jednotky na Ukrajinu, pokud summit ve Vilniusu neposkytne Kyjevu jasné vyhlídky na členství v Alianci.” Což koresponduje se slovy Rasmussenovými. Je proto na místě otázka, jak to vypadá s těmi vyhlídkami? Podle Rasmussena, který před dvěma dny mluvil s hlavami „Bukurešťské devítky”: „existuje skupina skalních východních středoevropských spojenců, kteří chtějí alespoň narýsovat jasnou cestu pro Ukrajinu ke členství v NATO.” Otázka členství Ukrajiny v NATO (třeba i v delším časovém horizontu), bude proto na summitu ve Vilniusu rozhodně nastolena.
Současný šéf NATO Jens Stoltenberg je ale opatrnější. Ř íká , že otázka bezpečnostních záruk pro Ukrajinu zcela jistě bude na pořadu jednání ve Vilniusu, ale dodává, že NATO – podle článku 5 Washingtonské smlouvy – poskytuje plnohodnotné bezpečnostní záruky pouze plnoprávným členům. S nevyřčeným podtextem, že Ukrajina si na takové členství ještě počká.
Jak to tam dopadne? To je zatím otázkou. Podle listu Washington Post je aliance v otázce Ukrajinského členství rozdělena na východ a západ. Pobaltské státy, Polsko a Česká republika podporují konkrétní kroky k cestě Ukrajiny ke členství. Francie, Německo a USA dávají podle tohoto článku přednost “pomalejšímu a opatrnějšímu přístupu”. To však rozhodně neznamená, že by v případě odložení rozhodnutí o vstupu Ukrajiny do NATO na Vilniuském summitu, nějak bránily „iniciativě” horlivých Východoevropanů, dychtivých pomoci této válčící zemi.
A o to právě jde. Možnost, že by nás nějaký hujer, odečítající i nevyřčená přání z očí zahraničního páníčka do té války uvrtal, se zase o něco zvýšila.
The post Další eskalace first appeared on Pravý prostor .
