Organizace ČEPS zajišťující provoz energetické sítě varuje před budoucím nedostatkem energetických zdrojů v Česku a zároveň ČEZ připravuje s využitím dotací výstavbu velkých fotovoltaických a větrných elektráren. Podívejme se, jaká rizika v budoucím rozvoji české energetiky hrozí.
Nedávno jsem byl na přednášce pana Svatopluka Vnoučka z organizace ČEPS, která zajišťuje provoz energetické sítě, a hlavního ekonoma naší největší energetické firmy ČEZ Pavla Řežábka.
Organizace ČEPS nedávno publikovala hodnocení zdrojové přiměřenosti elektrizační soustavy do roku 2040. Výsledky jsou velmi varovné. V současné době je Česká republika vývozcem elektřiny. To se však může velice rychle změnit a Česko se může brzy stát i velmi silně závislým na dovozu elektřiny. A to v podmínkách podobně silného deficitu u našich sousedů. Jak rychle se nedostatek výroby elektřiny objeví a jak bude velký, závisí na tom, jak rychle bude probíhat elektrifikace dalších oblastí. Pokud půjde rychle přechod na elektromobilitu a zavádění tepelných čerpadel, bude i přes snahu o úspory spotřeba elektřiny rychle růst.
Dalším faktorem je rychlost odstavování našich uhelných zdrojů. Připomeňme, že jde o náš domácí zdroj a spolu s jadernými elektrárnami jediný, který dokáže pokrýt období, kdy nefouká a nesvítí slunce. Do velké míry tyto zdroje zajišťují zároveň regulaci sítě. V principu by sice mohly být nahrazeny zdroji plynovými, ty by však bylo potřeba nově vybudovat a zároveň se plyn musí dovážet a jeho cena a dostupnost bude určitě v následujících letech problémem.
Podívejme se, jaká je situace s našimi hnědouhelnými elektrárnami. V současné době probíhá velká bitva o to, jak dlouho se budou využívat. Podle mého názoru, a v tom se shoduji s Uhelnou komisí a současnou vládou, by se neměly odstavovat před tím, než se podaří spustit nízkoemisní zdroje, které je nahradí. A to nejen v celkové výrobě, ale hlavně v zajištění spotřeby v každém okamžiku. To je podle mě zajištění soběstačnosti a energetické bezpečnosti, o kterém se často mluví.
Zelení aktivisté dělají vše proto, aby se všechny uhelné zdroje co nejrychleji odstavily, bez ohledu na to, jaké to bude mít dopady na naši energetiku i celou společnost. A postupují tak poté, kdy nás i jejich intenzivní úsilí zaměřené proti jaderné energetice přivedlo do situace, kdy nemáme za uhelné zdroje nízkoemisní náhradu.
Problémy s dodávkou elektřiny hlavně v zimním bezvětrném období však nebudou jediné, ke kterým nás přivede odstavení uhelných elektráren. Je třeba připomenout, že na uhlí je doposud závislá i celá řada tepláren i domácností. Pokud se uhelné elektrárny odstaví, může být pokles spotřeby uhlí takový, že se těžba v existujících dolech ekonomicky nevyplatí a ty se uzavřou.
Hodnocení zdrojové přiměřenosti organizace ČEPS
Hodnocení zdrojové přiměřenosti organizace ČEPS je postaveno na nahlášených plánech odstavování zdrojů a budování nových výroben elektřiny, úložišť energie a propojovacích vedení u nás i v celé propojené evropské síti. Je pochopitelné, že plány u nás i u našich sousedů se mohou v budoucnu měnit. Představy Německa o rychlosti budování nových kapacit jsou podle mě například extrémně ambiciózní a ve skutečnosti nerealizovatelné. Stejně tak mohou být při střetu s realitou odvolány i některá plánovaná odstavování fosilních a jaderných zdrojů. Přesto však dává poměrně velice přesnou představu o možnostech budoucích problémů naší energetiky. Jde o jeden z nejserióznějších přehledů, takže jej doporučuji k pečlivému prostudování.
V této studii jsou popsány čtyři scénáře vývoje spotřeby, které se liší rychlostí elektrifikace dopravy a vytápění. Scénáře jsou od konzervativního po dekarbonizační a spotřeba u nich postupně stále rychleji roste. Zatímco nyní je Česká republika čistým vývozcem elektřiny, po roce 2025 se ve všech čtyřech scénářích stane čistým dovozcem. Čistá potřeba dovozu pak bude v dalších letech stále růst, čím je scénář nízkoemisnější, tím bude tento růst rychlejší. Dramaticky poroste také tzv. nedodávka, což je celková velikost chybějící elektřiny během roku a také délka doby, kdy nebude síť schopna zajistit požadovanou potřebu. Podobně poroste i délka období, kdy sice bude možné pokrýt požadavky spotřebitelů, ale bude nutné využívat ty nejdražší zdroje. Pro dva nízkoemisní scénáře už v roce 2030 překračují nedodávky a počet hodin, kdy síti chybí výkon pro pokrytí spotřeby, hodnoty, které se považují za kritické.
Je to dáno tím, že v následujících letech začne většina evropských států trpět nedostatkem dostupného výkonu zvláště v zimním bezvětrném období, i chybějící celkovou roční výrobou elektřiny. Významnější přebytek v celoroční výrobě budou mít například Francie a Německo, které budou muset pokrýt chybějící výrobu u svých sousedů. Mezi těmito státy je však zásadní rozdíl. Německo bude mít obrovské přebytky větrné a solární elektřiny v době, kdy i jeho sousedé budou mít dost své elektřiny z větrných a fotovoltaických zdrojů. Všichni je totiž plánují budovat. Naopak v době zimní inverze bude i samotné Německo, stejně jako jeho sousedé, trpět nedostatkem potřebného výkonu. Francie je schopna dodávat potřebný výkon bez ohledu na počasí.
Připomenu, že uvedené nedodávky a počet hodin, kdy nebude možné pokrýt spotřebu, jsou počítány pro standardní rok. V případě dlouhodobé zimní inverze nebo jinak extrémnějšího roku bude situace mnohem kritičtější. Je pochopitelně možné část problémů vyřešit řízeným snižováním spotřeby a omezováním výroby v daném období. Napjatá situace v síti však dramaticky zvyšuje riziko black-outu. I krizová období se pochopitelně dají překonat. Pamatuji na své mládí, kdy vlivem dlouhodobějších extrémních mrazů zamrzaly vagóny s uhlím a uhelné elektrárny musely snižovat výkon. Dramaticky se omezovala výroba a pro nás to znamenalo uhelné prázdniny. I takové situace v energetice se daly přežít. Jen si nejsem jistý, jestli bychom k nim měly cílit jako ke standardu, jako se tomu děje nyní.
Strategie firmy ČEZ podle jejího hlavního ekonoma
Firma ČEZ je naší největší energetickou firmou, pro českou energetiku je její směřování klíčové. Proto je zajímavé se seznámit s prezentací plánů rozvoje této firmy v podání jejího hlavního ekonoma Pavla Řežábka. Podle jeho prezentace se firma zaměří na využití existujících dotací k výstavbě velkých fotovoltaických a větrných zdrojů. Ty však potřebují zálohy v době, kdy nefouká vítr a není sluneční svit. Kvůli ceně emisních povolenek nepovažuje dlouhodobější využívání uhelných zdrojů za ekonomicky únosné a uhelné elektrárny tak plánuje uzavírat ještě rychleji než do roku 2030. Nahradit by je měly nové paroplynové zdroje, které by ČEZ postavil. Ekonomicky se jejich výstavba a provoz při předpokládaných cenách emisních povolenek i plynu a omezenou dobu provozu jako doplnění větrných a fotovoltaických zdrojů nevyplatí. Proto ČEZ žádá o dotace pro nové plynové zdroje ve formě kapacitních plateb nebo garantovaných cen elektřiny ve formě CFD.
Dále hlavní ekonom firmy ČEZ předpokládá, že budou intenzivně využívat lacinou větrnou a fotovoltaickou elektřinu z Německa v době, kdy hodně fouká a je v našem regionu intenzivní sluneční svit. Zeptal jsem se ho tak, jaký má smysl má pro ČEZ stavět dotované velké výkony fotovoltaik a větrných turbín, když zároveň předpokládají extrémně levnou (i zápornou) cenu elektřiny z Německa v době, kdy u nás i v Německu hodně fouká a svítí. Odpověď byla: „Když politici chtějí soběstačnost, jsou ochotni za ní zaplatit a pro firmu ČEZ je to ekonomicky výhodné, proč jim nevyhovět“. Není ovšem soběstačnost jako soběstačnost. Jak jsem psal ve zvýrazněném textu na začátku svého článku, podle mě je soběstačnost v elektroenergetice v tom, že dokáži v každém okamžiku roku zajistit potřebný výkon a tím, že jsem schopen vyrábět elektřinu v době, kdy s tím mají sousedé problém, a můžu dovážet elektřinu v době, kdy jí mají sousedé přebytek a je za lacino. Podle Pavla Řežábka je požadovaná soběstačnost v tom, že ČEZ bude za dotace vyrábět velké přebytky větrné a fotovoltaické elektřiny v době, kdy se i Německo bude potřebovat zbavit obrovských přebytků těchto zdrojů. Celková roční výroba pak sice může odpovídat roční potřebě, ale v době, kdy fouká a svítí, budou velké přebytky, ale v době, kdy je například inverze, bude výkon dramaticky chybět.
Existuje ještě jedno riziko takové strategie firmy ČEZ. Prozatím se předpokládá, že dotace do velkých fotovoltaik a větrníků budou pouze investiční. Může se však ukázat, že za ideálních podmínek vysoká produkce větrných a solárních v Německu dramaticky srazí cenu. Nejen ČEZ, ale i další firmy, které postavily velké fotovoltaické a větrné zdroje s využitím investičních dotací nebo bez nich, pak mohou začít tlačit na stát, aby jim dal i provozní dotace na cenu vyrobené elektřiny. Za ně se postaví i banky, které jim na ně daly úvěry.
Své názory Pavel Řežábek prezentoval například i ve dvou článcích, první se týkal jeho doporučení budovat co nejvíce větrné a fotovoltaické zdroje, druhý pak ekonomické nutnosti odstavit uhelné elektrárny. Čtenář si i z nich může sám utvořit představu o jeho názorech. Pokusím se komentovat jen dvě jeho tvrzení v těchto dvou článcích.
První se týká toho, že podle něj má Německo v době, kdy hodně svítí a fouká, levnou silovou elektřinu. Podle něj bychom ji mohli mít stejně lacinou i my, když postavíme velké výkony fotovoltaik a větrníků. Problém je, že tato představa je velmi zavádějící. Pavel Řežábek totiž nedodává, že ekonomicky jsou německé větrníky a fotovoltaika i při nízkých až záporných cenách únosné jen proto, že mají garantované dotované ceny. Ty však musí zaplatit spotřebitel ve složce ceny pokrývající zelené dotace nebo je musí uhradit stát z peněz získaných na daních. Silová elektřina je tak sice laciná, ale je vysoká je hodnota zelených dotací. Pro německé spotřebitele a stát tak je konečná cena této elektřiny vysoká, protože platí nejen cenu silové elektřiny, ale i zelené dotace na garantované ceny pro obnovitelné zdroje, dokonce i v případě, že musí být už odstaveny a jejich výroba v dané chvíli není potřeba. Levná elektřina je možná u nás při odběru větrné a solární elektřiny z Německa. V tomto případě totiž zelené dotace na její garantovanou cenu platí němečtí spotřebitelé a německý stát. V případě, že by se to týkalo větrných a solárních zdrojů u nás, ohrožovaly by nízké až záporné ceny jejich ekonomiku. Jak už jsem zmínil, je pak riziko, že ČEZ i další investoři budou u těchto zdrojů tlačit i na provozní dotaci u cen elektřiny z nich.
Druhý komentář se týká možnosti využití stávajících uhelných zdrojů pro překlenutí období do dokončení výstavby nízkoemisních zdrojů, které by je nahradily. Pavel Řežábek tvrdí, že se jejich provoz ekonomicky nevyplatí. Má to být vysokou cenou povolenek a nemožností získat schválení Evropské unie pro kapacitní platby či jinou odpovídající podporu jejich provozu v režimu doplnění existujících nízkoemisních zdrojů a regulace sítě. Pavel Řežábek navrhuje místo nich postavit nové paroplynové zdroje. Ty pochopitelně ekonomicky bez dotací a garance kapacitních plateb také nevycházejí. Pan Řežábek však argumentuje, že pro plyn bude snadnější získat lepší podmínky pro kapacitní platby a tyto zdroje mají nižší náklady pro emisní povolenky. Podle něj pro uhlí nebude u orgánů Evropské unie možné získat vhodné podmínky pro kapacitní platby, budou podle něj trvat na dramatickém omezení doby jejich provozu, které neumožní rentabilní provoz uhelných dolů.
Problémem je, že pan Řežábek, i řada dalších, nerozlišuje reálné přírodní a technologické i environmentální zákonitosti a umělá pravidla úřadů. Na rozdíl od plynu je uhlí domácí surovina, uhelné elektrárny stojí a nemusí se na rozdíl od paroplynových nově stavět, cena emisní povolenky je umělý konstrukt a stejně tak úředně nařízená omezení na dobu provozu uhelných bloků. Nejen Polsko, ale i Německo i jiné státy si dokázaly dojednat odpovídající kapacitní platby pro své fosilní zdroje, naši politici se už dávno měli snažit o něco podobného.
Co nejrychlejší uzavření uhelných zdrojů a jejich náhrada zdroji plynovými nejsou opodstatněné ani environmentálně. Emise skleníkových plynů spojené s výstavbou nových plynových zdrojů a využíváním zkapalněného plynu získaného frakováním nebudou mít nižší environmentální dopady, než by mělo na stejnou dobu prodloužit provoz současných uhelných zdrojů.
Překážkou, která brání racionálnímu rozvoji české energetiky je, že o plánech firmy ČEZ do značné míry rozhodují pánové Pavel Řežábek a Michal Šnobr, kterým nejde o dlouhodobý strategický rozvoj, ale čistě o vlastní krátkodobý zisk. Stát je sice většinovým akcionářem, ale vysoký zisk firmy ČEZ, založený na dotacích a vysokých cenách pro spotřebitele, asi naší zemi a jejím občanům nepomůže. Postojem k energetice, který nebere ohled na vědecké a technologické poznání, do značné míry evropskou i českou energetiku rozvracejí také zelení „náboženští“ aktivisté a politici, kterým jde čistě o krátkodobý zisk v boji o politickou moc.
Zdroj
