Aby se vládce rozzlobil na všechny své poddané najednou, to považuji za velkou chybu. Kdo nahání strach mnoha lidem, nutně si dělá z mnoha lidí nepřátele. A kdo se zlobí na všechny, dohání všechny k jednomyslnosti. Xenofón z Athén
Až se svět ohlédne za našim stoletím, bude plakat. Ne proto, že bylo zaplaveno krutostí, ale proto, že dobří lidé mlčeli. Martin Luther King
Bát se námahy není vlastností muže. Lucius Annaeus Seneca
Dnes je ve světě mírně řečeno opět neklidno. Proč se tak děje, na to má skoro každý jiný názor. Chytří lidé, dávajíce do souvislostí nejen to, co probíhá právě teď, ale co tomu dnešku předcházelo, tvrdí že se jedná o plán takzvaných „světových elit“. Nikdo je nikdy nevolil, aby rozhodovali o osudech miliard lidí, jak si samy přejí. Ostatně „oni“ veřejně ohlašují, že je třeba snížit počet obyvatel na planetě, a to radikálně, až na hranici cca půl miliardy. Dnešní počet obyvatel Země je roven prakticky 8 (osmi) miliardám. To znamená, že pár – nanejvýš mají dohromady „ty elity“ – pár stovek tisíc lidí (A. Fursov uvádí maximálně 1500 rodin) – chce zlikvidovat KAŽDÝCH PATNÁCT ZE ŠESTNÁCTI SOUČASNÝCH OBYVATEL planety Země. Samozřejmě, že ne najednou. Postupně, a ty co se „nevejdou“ do konečných stavů, předtím než odejdou, odsoudit do stavu chudoby, bídy, ponížení a otrocké závislosti. Zkrátka vymazat je ze seznamu těch, o něž je třeba se starat. To neznamená přímou fyzickou likvidaci, i když ani tou nepohrdají. Jako i ty a ti (doufám, že chytří pochopí formulaci), co zůstanou „s nimi“.
Výzkumy, bohužel s velmi omezenými zdroji informací, které očividně preventivně nejen ničí, ale i pozměňují ty „elity“ (nejčastěji cizíma rukama), ukazují jiný obrázek naší lidské minulosti. Schválně nepíši naší civilizace, protože je vysoká pravděpodobnost, že na planetě mohlo být obrovské množství svébytných civilizací a různých směrů jejich rozvoje.
Vždyť i přímo teď, dnes ve chvíli, co to čtete, probíhá pokus o vymazání jedné civilizace, a to ruské. A pokud uspějí, je na řadě Čína a Slované jako celek. Rusofobové i u nás doslova tančí v ulicích, opájejí se tím, že teď nastala jejich chvíle pomsty za většinou naprosto bezpředmětná obvinění Rusů za vše, co není kolem nich v pořádku (ale zapomínají, co dělali oni nebo jejich předci). Nechápou, že pak přijdou na řadu i oni. To však není tak důležité. Stejné osudy postihlo již evidentně více civilizací, někdy stačilo „jen“ pozměnit pár slov, např. v náboženských textech nebo je napsat z „jiného úhlu pohledu“. A vyměnit „vládce“ a někdy i ten „obyčejný“ lid, národ.
Ovšem dnešní takzvané elity jsou, mírně řečeno, padlé na hlavu. Ne, oni nejsou opravdu hloupí, ale ovládají je názory a pohledy na vše kolem, které jim ve skutečnosti neumožňují reálně hodnotit nic jiného než stav – a to ještě jen číselný a materiální – jejich konta. U moci je drží jen tradice „umění“ ze všeho a ze všech sebrat všechnu smetanu a jejich „věrní“, často po mnoho generací, lokajové, honící „psi“.
„Naše“ současná civilizace je postavena na okrádání, zotročování, strachu a nenávisti všech ke všem navzájem. Denně jsme bombardováni zprávami o zločinech, neštěstí, je nám formován obrázek katastrofického průběhu blízké i vzdálené budoucnosti. Jsme zastrašováni nemocemi, které na nás prý číhají na každém kroku a při každém nádechu. Prožíváme přece pandemii. Co na tom, že se ukazuje, že lidé umírají téměř stejně jako dříve a ten rozdíl je způsoben s vysokou pravděpodobností nedostatečnou úrovní života, slabou a úmyslně zanedbanou a nedostupnou lékařskou péčí, hladem, a hlavně strachem. A hlavně následkem preventivního očkování … Ne náhodou máme české přísloví: „Strach má velké oči. “ Měli bychom si přísloví našich předků všímat mnohem více, než se dosud děje.
Nebo existuje i jiné „staré“ slovanské přísloví:
Zdroj: Mudrosloví národu slovanského ve příslovích
Ten nátlak je obrovský a pokud člověk nemá obranu, často podlehne minimálně obavám. Jednou ze zbraní, kterou „elity“ používají, je literární podoba budoucnosti (dnes samozřejmě především filmová). Dříve se např. prosazoval žánr sci-fi, který odrážel nejen tehdejší či chronické problémy, ale ukazoval na to, že budoucnost je možno změnit, že nemusíme být stále otroky jedněch a týchž „pánů“ a svých omylů a pokusů, že se můžeme rozlétnout do dosud netušených výšin ducha. Zvláště to ukazovala sovětská a socialistická sci-fi. Tady se projektovala budoucnost vzájemného pochopení, ne bez obtíží, ale s vírou v budoucnost. Přesvědčení, že lidé dosáhnou svých cílů především spoluprací, dohodou a využitím potenciálu všech. Západní sci-fi byla pochmurnější, více odrážela do určité míry současné problémy jejich společností s vírou především v „zázračně“ chápajícího jedince nebo malé skupinky. Ale výjimky jsou v obou táborech. (U nás se zvláště v samizdatu v osmdesátých letech prosazoval trend více méně pochmurný, podobně jako na „Západě“.)
Doslova včera v měřítku naší civilizace přišel nový žánr fantasy, který klade důraz nejen pouze na to, co dříve západní směr sci-fi, ale vytváří podvědomou iluzi o tom, že „nějaké“ zázračné schopnosti mohou všechno změnit. Ještě jedním rozdílem od sci-fi je to, že tady je cílů dosahováno prostřednictvím magických schopností, nikoli tvrdou prací a tréninkem nebo výukou. Stačí když přijde problém a vždycky se najde vyvolený, který „mávnutím levou rukou“ zachrání svět před nějakou hrozbou a pak si zase „v klidu lehne na pec“, snad po vzoru našich pohádek. Ve skutečnosti v našich pohádkách Hloupý Honza nejen že slezl z pece, ale o dosažení svých cílů se musel zasloužit a netrvalo to jen pár dní … navíc musel umět překonat mnoho překážek a vyřešit to, co ti před ním nedokázali. K tomu ale musel očividně mít znalosti a vědomosti, proto zde v našich pohádkách „slézt s pece“ de facto znamená konec výuky, získávání základních informací a znalostí. Zkrátka dosáhl určitého věku. Protože bez chápání světa kolem, které by neměl, kdyby se jen neustále povaloval na peci a jedl buchtu za buchtou, by nic nedokázal. A ty buchty jsou zase symbolem toho, že dostal to, co mu mohli dát do vínku rodiče, a dál se musí postarat sám.
Tohle ale v dnešním podání fantasy ve skutečnosti vytváří postoj, že není třeba nic dělat, že se všechno „správně“ vyřeší samo. Potter se učil kouzla, ale nikdo ho neučil, jak se ty věci a děje dají vytvořit normálně bez kouzel a čar. I když on o tom „něco“ věděl, protože žil u těch pohrdaných „Mudlů“.
Ale to je jen jeden příklad, samozřejmě, že podobně se to projevuje i v jiných žánrech.
A je tu také literatura, která je vědomě nebo nevědomě využita k vykreslování a programování budoucnosti. Jsou to různé „programy“, např. takových skupin, která vznikla kolem Fukuyamy, jenž básnil o tom, že teď už je hotovo a nestojí za to bojovat o nic jiného, než o to, co je, kapitalismus, protože ten vyhrál. Dnes se ukázalo, jak se spletl. Pochopitelně, protože psal jen o ničím nepodložených fantaziích „vládců“ Všehomíra a více méně na zakázku. Existuje také skupinka kolem „slavného“ Schwaba, která vytváří „žádoucí svět budoucnosti“ pro „elity“ a dává jim „bezplatné“ rady. Musíme do toho započítat i slavné romány o utopiích a pochmurné budoucnosti jako Konec civilizace, 1984…
Proč se to vše děje? Protože sice nejspíše měly tyto romány upozorňovat na to, co se – nedej Bože – může stát, ale nenabídly to, co je v takovém případě nutné, aby se to nestalo příručkou, návodem, pro „vládce Všehomíra“, jak dělat tu budoucí společnost, totiž nenabídli autoři těchto děl východisko, které by dávalo naději, zdůrazňuji opravdovou naději. Jako třeba ten známý příběh o hasiči, který spaloval místo hašení požárů knihy a dokázal se vyvléknout z vlivu ovládané společnosti. A i když je to řešení na pohled nejasné – utekl a bude se skrývat, dává jasně pochopit, že nestačí si něco myslet, ale je nutno něco dělat i za cenu obětí (Znáte autora a název díla a vůbec dílo samotné?). Já vím, že mnozí to takhle neberou. Ovšem ani Haškův Švejk není velmi mnoha lidmi chápán tak, jak jej nejspíše zamýšlel Hašek. Sám se toho obával.
A panuje podezření, že někteří takoví autoři „utopií“ psali svoje díla právě jako projekci budoucnosti s určitým záměrem.
Dnes nic z „oficiálních médií“ není pro budoucnost, pro řešení problémů obyčejného člověka, nevytváří představu skutečné budoucnosti, kde lidé budou žít ve spravedlnosti, touze poznávat a chápat nejen náš svět, planetu Zemi, ale ani to, že třeba jednou odstartujeme do vesmíru. Třeba krůček za krůčkem a pomalu, ale jistě. Nevytváří se tak lidstvo tvorby a práce pro svůj rozvoj, ale pochmurná budoucnost, kde ti „dole“ prostě musí poslouchat jako otroci, je jich navíc moc a jsou přece líní, a nesmí myslet, protože „ti nahoře všechno vědí, a to mnohem lépe“. Je to asi tak, jako lze vidět i v obyčejné práci u skoro každého, že ti, co se prodrali nahoru, a i když neodpovídají požadavkům místa, které teď zastávají, mají jen jednu výhodu, vědí, co se skutečně děje, mají informace a mohou si to přizpůsobit pro své záměry a cíle. To, že těch informací mohou využít jinak, pro všechny, pro dobro firmy, je prostě a jednoduše ani nenapadne, využívají je jen pro své cíle. Ostatně máme takovou teď dokonce i vládu … a bohužel ne první.
Dnes již po mnoho let nesleduji z oficiálních médií nic víc, než maximálně titulky článků a jen tak jednou dvakrát za rok něco přečtu. Přesto „zůstávám“ v obraze, ale umožňuje mi to netrápit se čtením idiotských článků masových médií, které při obrazném myšlení zaplňují mysl negativními tragickými obrazy.
Svého času se stal Jules Verne navždy slavným, když se rozhodl, po několika jiných pokusech prorazit svým vlastním literárním způsobem, využívat neustálého pokroku své doby, snažil se své čtenáře na pozadí svých příběhů poučit, vzdělávat, chtěl mu umožnit poznávat celý svět nějakou poutavější formou. Proto jeho díla jsou směsí tehdy známých a uznávaných informací, stejně jako logických – podle tehdejších představ – směrů rozvoje. Mnohé jeho romány se staly slavnými a vychovaly celé generace především inženýrů, kteří si osvojili to navíc, co Verne předkládal, totiž rozlet obraznosti myšlení a představ spolu s fantazií o tom, co by bylo kdyby … A v jeho knihách vítězila spravedlnost, podle představ autora a jeho společnosti, ale vždy po tuhém a někdy i krutém boji o svůj osud. Nic nebylo jen tak zadarmo.
Dnes jsou jeho romány občas převáděny do filmové podoby, ale stejně jako v případě Alexandra Dumase „přizpůsobené“ dnešní falešné tolerantnosti „západního světa“, jsou převyprávěny podle představ autorů adaptací, kteří někdy i mění celkové vyznění těchto děl světové klasiky. Jak moc se to liší od dob našeho režiséra Zemana a jeho převyprávění Vernových příběhů ve filmech Vynález zkázy, Ukradená vzducholoď (Dva roky prázdnin) a také později neuvěřitelně kouzelného zpracování Ocelového města (Režie Ludvík Ráža), které jsem já osobně docenil naplno až po letech. Možná jsem musel získat ještě pro sebe nějaké vědomosti nebo pohledy na věci kolem. Svým způsobem ovlivnil Verne i samotný žánr „čisté“ sci-fi. Verne však psal především o své současnosti. Ale i v jeho románech stačilo málo a velký vynález umožnil plout pod hladinou vody, letět na Měsíc, ovládnout vzduch, a to zcela na vědeckém základě doby. A přesto Verne v myslích čtenářů stavěl podobu budoucnosti.
To, co chybí dnes na frontě proti „elitám“ je nejen takový program, který by přitahoval lidi, ale především jim dával vizi budoucnosti. Většina lidí má v sobě touhu po spravedlnosti, po uctívání nebo dodržování tradic, které mimo jiné vycházejí ze znalostí a postřehů předků a umožnily jim často i přežívat těžká období a vyplývají z poučení, které předkové získali. Kdo pohrdne svou minulostí, nemá budoucnost. A k tomu pohrdání minulostí nás „elity“ tlačí, když rozbíjejí tradice, rodinné vztahy, když nám malují svět plný zášti, zloby, neštěstí a jen občas „zázrak“, ale většinou na úkor někoho jiného. Oslabují ve skutečnosti ne společnosti, ale především jednoho každého z nás.
Dnes nám chybí skuteční pozitivní tvůrci, kteří by lidem ukazovali, že všechno je možné změnit a to mnohem spíše tvrdou poctivou prací a činností, které nejsou ani bez obětí, ale „táhnou“ nás vpřed! Nelze se jen tak přenášet přes obtíže přítomnosti a lidé v podstatě žijí přítomností, když není „někde“ vidět naděje pro zítřejší den. Neuvažují, co bude zítra následovat, protože už by jinak například „naši“ dnešní „vládu“ vyhnali někam na opuštěný ostrov uprostřed oceánů bez jídla a bez vody … V minulosti (a i dnes) se mnoho rodičů po celém světě obětovalo, aby zajistilo svým potomkům lepší život. Představy o tom se měnily a mění, ale v podstatě se jedná o mír a klid pro práci a „obyčejný“ život. A pro výchovu dalších generací, které budou na své rodiče navazovat. Nemyslím si, že by takoví autoři mohli jen tak zbohatnout, ale kdyby jim tak nedalo jejich svědomí … to by bylo něco! Ovšem v dnešním „oficiálním literárním světě“ je nikdo nebude chtít jen tak publikovat.
Zatím se musíme spokojit s tím, co již bylo napsáno, jen je obtíž taková díla „podstrčit“ dětem a dospívajícím, kteří zvláště dnes znají především svoje „práva“, a nikdo, kromě skutečně milujících rodičů, jim nechce navazovat povinnosti s důsledným vyžadováním jejich splnění a kontroly. A navíc nové generace mají tak „zoufale“ málo času. Musí především neustále kontrolovat mobily, aby nic – proboha – nepromeškali! Tak vždy velmi záleží na rodině a jejím vlivu, aby se potomek stal odolným vůči nepřátelskému okolí plném manipulace. Pamatujte, že dětství je jediným obdobím, kdy lze člověka „navždy“ obrnit proti manipulaci nežádoucím směrem. Proto se „elity“ a jejich slouhové snaží toto období zničit, učinit z našich potomků svoje poslušné a snadno manipulovatelné ovce. A i u nás se jim to celkem – bohužel – daří. Stejně tak je vytváří i rodiče, co zahrnují své děti „opičí láskou“, která z něj vychovává sobce, a ve skutečnosti ne vlka (možná lépe psa bojovníka), ale právě tu ovci a navíc tvrdohlavou tupohlavou ovci.
Naši předkové určitě neměli lehčí život a nadřeli se až do alelujá. Jenže když se podíváme zpět na výsledky jejich práce, vidíme, že přestože neměli auta, co by jim šetřily čas, přestože neměli mobily, aby všechno hned věděli a ušetřili tak čas, přesto že četli jen pouhé noviny a knihy v tištěné podobě zakoupené někde v trafice, přestože neměli rádio ani televizi, které by jim šetřily námahu a čas místo chození za zábavou a informací někam jinam mezi lidi, přestože neměli šikovně upravené potraviny, aby jim ušetřily čas, tak přesto všechno množství jejich skutečně vykonané práce bylo omračující. A to ani neměli tak výkonné stroje na ulehčení práce, neměli ani elektřinu, ani plyn na topení a vaření … ó je toho moc, co neměli a přesto udělali více smysluplné práce. Spisovatelé psali více a často se to i lépe četlo, přes to, že psali jen rukou na obyčejný papír … A je to kupodivu vzhledem k tomu, že my máme informací, kolik se nám zachce, tak oni uměli chápat svět kolem nás mnohem komplexněji a souvisleji v jeho vzájemných propojeních i v jeho provázanosti s přírodou.
Jedním z prvních kroků výchovy je číst a povídat dětem takové pohádky, které bojují o naši duši dobrotou, které ukazují že nic není zadarmo a ani naráz, které učí děti chápat lépe vztahy mezi lidmi, jaké by měly být. A které neučí děti lhostejnosti, ošklivosti, surovosti a hlouposti. Ostatní musí přijít logicky „samosebou“, stačí jen přemýšlet.
Hlupáci byli vždy v každé době a systému, jen je ta bída, že i hlupák si myslí, že ví všechno lépe než to stádo kolem něho. A na takových hlupácích, nehledě na jejich postoje, které prezentují a jakoby jejich názory, tak na takových stojí dnešní „elity a jejich celá moc“. Odeberte tyhle hlupáky, občas s mnoha tituly o nějakém vzdělání, a co jim zbude? Nic jiného, než utíkat do dosud nevykácených amazonských pralesů, jsou-li ještě nějaké, které by je schovaly.
Kdysi Antonio Gramsci (1) , který byl vězněn dlouhodobě Mussolinim, napsal ve vězení své zásadní dílo Sešity z vězení. Při projednávání jeho případu před soudem se státní žalobce nechal slyšet: „Na dvacet let musíme zastavit tento mozek“ . Gramsci měl prý prohlásit, že vám (kapitalismu, fašismu, zkrátka těm, co za tím v reálu stáli) vezmeme duše vašich dětí. Nevím zcela jistě, jestli je to pravda, ale pravdou je, že jeho dílo bylo podrobně prozkoumáváno právě „tou druhou stranou“ a využito k jejich prospěchu. Ve mnohem větším měřítku, než k původnímu záměru Gramsciho.
Takový je to – bohužel – paradox. Oni nám už po léta i dnes berou děti, jejich duše. Nenechme je odebírat nám naše potomky a jejich duše. Ztratíme jinak svou nesmrtelnost jako lidstvo. Protože právě děti jsou tou budoucností a nadějí do života. Tak úporně a neustále hledaným smyslem života, který má drtivá většina lidí přímo pod nosem, aniž by to chápala. Který chápou nejvíce ti, kterým toto požehnání bylo osudem … nedopřáno. Konečně bychom si to měli uvědomit. A naučit se to předávat dál.
Proti tmě může zvítězit jenom světlo. Zářivé, hřející, léčivé a jasné. Dejme budoucnosti tvář a kontury, které v tom světle budou dobře vidět.
Poznámka: Pokud si chcete přečíst „prorocké“ sci-fi na velmi dobré úrovni, které jakoby dnešku „vypadlo z oka“ tomu co se děje dnes, zkuste si přečíst knihy Gerta Prokopa „ Copak nohy se kradou? “ a jeho „ Tři minuty věčnosti “ se stejnými hrdiny.
—
(1) Antonio Gramsci [gramši] (23. ledna 1891, Ales – 27. dubna 1937, Řím) byl italský politik, publicista a marxistický filosof. Jako zakládající člen a vedle Amadea Bordigy, kterého vystřídal ve vedení, nejvýraznější osobnost Komunistické strany Itálie 20. let 20. století, byl dlouhodobě vězněn Mussoliniho fašistickým režimem. Ve svých pracích (Dopisy z vězení, Základy politiky atd.) se zaměřil na analýzu kulturní a politické dominance, je proslulý svou koncepcí kulturní hegemonie jakožto prostředku udržování moci v kapitalistické společnosti. Patří k nejvýraznějším osobnostem marxistického myšlení. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonio_Gramsci)
Jeho Dopisy z vězení najdete ZDE .
