JAN KOVANIC
Je tu zase Srpen. Jeho jednadvacátý den byl pro mne mým Nejdelším dnem . Avšak tomuto osudnému dni předcházelo Pražské jaro. To fakticky započalo už v Lednu 1968 nástupem Alexadera Dubčeka na komunistický trůn Prvního tajemníka. Pro mne byl ten člověk neznámý. Pamatuju se, jak začátkem ledna přišla máma domů z práce a ptala se, co je novýho. Protože už před Vánoci se to ve věrchušce mlelo. Až někdy mezi 3. a 5. lednem se plénum ÚV KSČ „rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky“, takže Antonín Novotný se stal pouhým druhořadým členem Ú Vé. (Schody mu namydlil přelomový IV. Sjezd československých spisovatelů z června 1967, kde zazněly super kritické až antikomunistické projevy spisovatelů Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Václava Havla a mnohých dalších, a také listopadová revolta strahovských studentů, která byla následována policejní brutalitou i na kolejní, tedy univerzitní půdě – poprvé od Listopadu 1939.) Kdo na jeho místo? Nakonec se ho ujal právě doktor (RSDr.) Dubček. Tehdy jsme nevěděli, že na návrh samotného Novotného, kdy se měl stát kompromisem mezi nespokojenými Konzervami a nespokojenými Reformisty. Rozbouřené hlasování nakonec vyhrál pouze o jediný hlas právě tento v Česku vcelku neznámý První tajemník ÚV KS Slovenska.
Tak byl pro mne v mých šestnácti neznámý, že jsem mámě na její zvídavý dotaz celkem lhostejně odvětil: „Nějakej Tupček.“ (Jak jsem nepřesně odposlechl z televize.) Nevěděli jsme o něm nic, ani to, co o něm dnes ví Wiki . Nevěděli jsme například to, že v SSSR (kde v Moskvě v letech 1955–1958 studoval politické vědy) sledoval pád Kultu Stalinovy osobnosti a první rehabilitační procesy. Načež ze své nejvyšší slovenské funkce prosazoval rehabilitaci Gustáva Husáka. (!, však se mu pak Gusta „odměnil“!). Nevěděli jsme, že jedním z jeho moskevských spolužáků byl jistý Michail Gorbačov, kterému se pak doma po desítkách let nepodařilo zavést „Socialismus s Lidskou tváří“. No – vlastně podařilo. A jaké to mělo katastrofální následky! Zejména pro Sovětský svaz, ale následně i pro celou planetu.
To my jsme si tady hráli na svém domácím písečku. Našemu Sašovi (a dalším Mužům Ledna) se vlastně podařil jediný Demokratizační akt, a to přijetí zákona 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968, v němž se uvádí, že „cenzura je nepřípustná“. Čímž byla zákonem poprvé od Února 1948 naplněna už druhá Ústava, která vždy „zaručovala“ Svobodu slova. Ovšem na nějaký zákon se tehdejší média už nejméně od února, od propuknutí Šejnovy aféry, neohlížela. Vlastně ani nemusela (více viz níže). Tehdy byl pro hospodářskou kriminalitu (kšefty s jetelovým semenem) zatčen generál Mamula a ten práskl i svého soudruha generála Jana Šejnu. Na kterého byl v tom únoru 1968 vydán kriminálkou zatykač, a už mu nepomohla ani jeho funkce Vedoucího tajemníka hlavního výboru KSČ na Ministerstvu národní obrany, ani jeho kámošení s (náhle už pouhým) prezidentem Novotným a blízké přátelství s jeho synem. (Nevěděli jsme tehdy, že už byl zatčený Šejnův spolupracovník podplukovník Jaroslav Moravec, který u výslechu vypovídal, jak Šejna na předchozí Vánoce plánoval ozbrojený puč ve prospěch Novotného. Který měla provést hlavně StB ve spolupráci s Lidovými milicemi. Puči nakonec zabránil přímý telefonát sovětského vůdce Brežněva Antonínu Novotnému, kterého neměl Leonid Iljič v oblibě.) Šejna měl prostě mnoho důvodů, proč zmizet. Za kopečky prchal společně s milenkou a svým synem. Neutíkal přes Železnou, ani drátěnou oponu, ale via Maďarsko a Jugoslávii se dostal do Itálie díky své poslanecké imunitě a diplomatickému pasu. Tam se přihlásil na US ambasádě. A nakonec tento kriminálník dostal i politický azyl. Šejna proslul jako Semínkový generál. Toto označení obecně snižovalo fakt, že se ze své politrucké funkce zúčastňoval zasedání Generálního štábu i vrcholných politických rozhodování v oblasti obrany. A to nejen československé, ale i v rámci celé Varšavské smlouvy. CIA, pro kterou pracoval až do roku 1976, z něj měla obrovskou radost. (Neměl by posmrtně taky dostat nějaký ten Řád Bílého lva?)
A to byl průser, kterého si všimli i v Moskvě.
Všimla si toho i domácí média. Nemohla to nekomentovat, i když zprvu pouze velice stručně. V politbyru tentokrát vyhráli Progresivisté. 4. března 1968, právě v den Šejnova útěku, přestala být uplatňována Předběžná cenzura. (ÚV rozhodlo, netřeba zákona. MMCH: TOTO byla JEDINÁ VĚC, která byla během Obrodného procesu ze strany naší Strany a vlády v Osmašedesátém uvedena v život. Ale stačila.) A už to jelo. Novotnému nepomohla ani podpora Lidových milicí, které mu nadšeně aplaudovaly na Staroměstském náměstí při oslavách Vítězného Února. Pamatuju se, jak jsme v tom březnu byli s druhou eF liberecké Esvévéešky na lyžařském kurzu na Luční boudě. Spolužáci se tam vsázeli, jestli padne Novotný i jako prezident. Velice jsem se tomu divil – proč by měl prezident padat? Kvůli nějaké aféře? Dosud nikdy jsem za svého dlouhého života něco takového nepamatoval. Než kurz skončil, v pátek 22. března 1968, Antonín Novotný poslal Národnímu shromáždění dopis, kterým podal svou Rezignaci. (Nikoli Abdikaci, nikoli Demisi, ale pouhé rezignování kvůli ostudě, jíž se mu ze strany médií dostávalo.) Stalo se tak po jeho „bedlivé úvaze“, aby „pomohl svým krokem k dalšímu rozvoji socialistické společnosti, k upevnění naší socialistické vlasti“. Tentýž den Strana schválila návrh Akčního programu a vyhlásila, že „naše Demokratizace je výrazně socialistického charakteru“ .
Tento den prezidentská kancelář rovněž předala Eduardu Goldstückerovi – jakožto předsedovi Svazu čs. spisovatelů – dopis, ve kterém mu sdělovala, že včera udělil „president republiky“ milost spisovateli Janu Benešovi s prominutím pětiletého trestu. Ten trest Beneš od roku 1967 kroutil na Borech kvůli Podvracení republiky. (Beneš posílal texty Pavlovi Tigridovi do jeho pařížského časopisu Svědectví.)
Tento den, 22. březen 1968, se považuje za oficiální začátek Pražského jara.
Hned další den se shodou okolností ve východoněmeckých Drážďanech konalo zasedání šesti států RVHP. Kterého se účastnilo i nepatřičné množství jak východoněmeckých, tak sovětských vysokých důstojníků. Když se tomu tehdejší předseda Státní plánovací komise Oldřich Černík podivil, dostal k tomu od soudruha Brežněva cekem jasnou (jasnou po dekódování) odpověď:
„Přítomnost těchto velitelů může znamenat i to, že když budeme potřebovat pomoc při řešení československých záležitostí, může být okamžitě poskytnuta.“
Poprvé se zde ozvalo slovo „pomoc“. Srpen začal zrát.
Psáno, vzpomínáno a kopírováno v Praze na Lužinách 18. srpna 2023
PS: Jéje, co všechno jsme ještě nevěděli a nevíme a už se nedozvíme…
Viz i autorova vzpomínka na 21. srpen 1968 v Liberci: Nejdelší den
Čerpáno i z přehledového článku Karla Pacnera na iDnes: Jak se vařil srpen 1968
Byly rovněž použity stránky Rudého práva ze dne 23. března 1968 , dostupné v archivu Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Odkud pochází i úvodní fotka s popiskem „Předseda národního shromáždění B. Laštovička oznamuje předsedovi vlády J. Lenártovi a místopředsedům vlády F. Krajčírovi a O. Šimůnkovi, že president republiky rezignoval na svou funkci“.
Jan Kovanic
The post Co všechno jsme nevěděli v roce 1968 first appeared on Pravý prostor .
