Odpor obyvatelstva na Slovensku během 2. světové války proti německým fašistům a domácímu klerofašistickému režimu postupně narůstal. Těsné spojenectví s hitlerovským Německem mělo Slovensku slovy jeho vedoucích představitelů při vzniku Slovenského štátu v březnu 1939 zaručit v neklidné době stabilitu, garanci územní celistvosti a důstojný život občanů. Do budoucna pak dobré vyhlídky na všeobecnou prosperitu po naplnění dobyvačných cílů Třetí říše. V praxi to ovšem vypadalo jinak. Fašistické Německo si ze Slovenska udělalo poslušného vazala, který přispíval k jeho válečným výbojům nejen hospodářsky, ale i vojenskými jednotkami nasazenými v bojích na východní frontě. Po drtivé porážce německých vojsk v bitvě u Stalingradu už nemohlo být žádných pochyb, že tisovsko-tukovský režim se dostává do čím dál větší krize. Protiválečné a protifašistické postoje obyvatel Slovenska sledovali v Berlíně s rostoucím znepokojením. Režim reagoval zvýšenými represemi, ovšem ani ty nemohly zvrátit jeho neoblíbenost mezi širokými vrstvami obyvatel. V průběhu roku 1944, kdy už nikdo nemohl pochybovat, že Německo bude v dohledné době poraženo, vše spělo k otevřenému bojovému vystoupení proti okupantům i domácím zrádcům. Den D nakonec nastal 29. srpna 1944. Slovensko povstalo a hitlerovcům začala hořet půda pod nohama i pod Tatrami.
Po vyhlášení samostatného Slovenska slovenským sněmem dne 14. března 1939 v Bratislavě, jemuž předcházelo jednání J. Tisa u Hitlera v Berlíně, nadešel konec společné republiky Čechů a Slováků. Tento akt, uskutečněný nátlakem hitlerovského Německa, se stal skutečností. Proti vůli většiny lidu v českých zemích i na Slovensku tak začala úplně nová etapa nyní již bývalé republiky.
Promo článek:
Promo článek
číst dál
