Když člověk jen tak brouzdá po internetu, poslouchá zprávy, nebo sleduje v televizi nějaký pořad a při reklamách neodejde od obrazovky, docela často na něj odněkud vybafne výraz „udržitelnost“. A vyskočit na něj může i odjinud.
Třeba z lednice. Stačí, když ho nějaký výrobce umístí na etiketu svého zboží s tím, že „udržitelný“ je buď obsah, nebo obal, případně obojí. Někdy má zkrátka člověk pocit, že před tímto pojmem nemá šanci utéct, a že je kolem něj tak nějak „přeudržitelno“. Kdo chce být zkrátka „in“, tak je „udržitelný“.
Pojem „udržitelnost“ však není chápán pouze ve svém původním environmentálním významu, ale poněkud nám nabobtnal o aspekty sociální a společenské. Což je klasickou ukázkou toho, jak se může původní dobře myšlený záměr zvrhnout. Před drahnou řádkou let to začalo smysluplným a vítaným úsilím o to, abychom dýchali čerstvý vzduch, řeky nepřipomínaly stoky a nežili jsme uprostřed měsíční krajiny. A došlo to až k pokusům poroučet větru a dešti ve jménu záchrany lidstva před jeho usmažením se. Alespoň tak zní jeden z cílů architekty „udržitelnosti“ veřejně prezentovaný. Ve skutečnosti však podle mne pouze hledají způsob, jak se napojit na veřejné i privátní penězovody a pořádné se napakovat.
Že to celé bude stát balík, je přitom jasné. V případě programu Green Deal, který tvoří její podstatnou a nejviditelnější část, se hovoří o bilionu eur ( zde ). Kde je vzít a nekrást? Evropská ekonomika na to nevydělá. Ta totiž skomírá, když ji vedle aktuálně extrémních cen energií dlouhodobě trápí neefektivita, přeregulovanost a vysoká závislost na dodávkách nejen surovin, ale už i technologií ze zemí, které nám rozhodně nejsou příliš nakloněny. To všechno má samozřejmě vliv i na ceny zboží v zemích EU vyráběném a požadavky na jeho „udržitelnost“ je jen zvyšují.
A aby toho nebylo dost, tak evropská vrchnost postupně likviduje i ta hospodářská odvětví, která v Unii doposud docela slušně fungovala. Jako třeba automobilový průmysl. Od roku 2035 totiž nebude nejspíš možné koupit v EU nový vůz se spalovacím motorem ( zde ). Pokud to takhle půjde dál, tak se v ní časem nebude vyrábět nic, co by mělo šanci uspět na světových trzích. Nikdo totiž nebude mít zájem nakupovat předražené unijní zboží jen proto, že je „udržitelné“.
Z čeho tedy bude „udržitelnost“ financovaná? Na Green Deal mají jít peníze z rozpočtu EU a dále ze soukromých a veřejných zdrojů, pro které se má vytvořit „rámec“, aby mohly být investovány „snadněji“. Což je eufemismus pro roztočení rotaček na „tištění“ peněz, z nichž část poteče přes unijní rozpočet a část přes privátní či veřejné subjekty. Půjde přitom o tak obrovský balík, že vedle něj jsou debaty o tom, zda je největším „rozpočtovým zločincem“ Andrej Babiš se svými 900 miliardami souhrnného schodku ( zde ) nebo Petr Fiala, který nás plánuje zatížit celkově ještě o 300 miliard víc ( zde ), malichernými hádkami o drobné.
Jenomže ani masivní „tištění“ peněz nebude na financování toho všeho stačit. A tak chtějí architekti „udržitelnosti“ získat nějaké prostředky i od drobných investorů. Světlo světa tedy spatřily „udržitelné investice“ mající sloužit k financování firem a projektů, které jsou „šetrné k životnímu prostředí, společensky přínosné a sociálně odpovědné“ ( zde ). Víte, co mají všechny tyto projekty a firmy společného? Bez subvencí z veřejných peněz by nepřežily ani den a investice do nich budou mít nějakou hodnotu pouze do okamžiku, než tato podpora skončí. A až to přijde, zůstanou investorům jenom oči pro pláč…
Subvencovat „udržitelnost“ nelze zkrátka do nekonečna a sama si na sebe nevydělá. Natož aby generovala profit. Což je dáno tím, že nevznikla z nějaké přirozené a spontánní potřeby, ale vychází ze „zelené“ ideologie a sociálního inženýrství. A ty na žádných tržních ani ekonomických pravidlech založeny nejsou. Navíc znevýhodňuje tu část světa, která ji vzývá, protože ji činí vůči jeho zbytku nekonkurenceschopnou.
„Udržitelnost“ je prostě neudržitelná…
Zdroj
