Všechny podniky měly náboženský nádech - restaurace byly halal, fitness centrum bylo rozdělené podle pohlaví a butiky s módou nabízely "cudné" oděvy. Všude hrdě vlály pákistánské vlajky, britskou jsem neviděl ani jedinou.
Mí průvodci mě nakonec dovedli k nenápadné budově, v níž sídlilo islámské středisko. Šli si promluvit s imámem a pak mě za ním poslali. Imám se mě otázal, jestli jsem připravený přestoupit na islám. Zřejmě mezi mnou a skupinou mladíků došlo k jistému nedorozumění. Řekl jsem mu, že se ještě necítím připraven, ale že bych uvítal, kdybych si s sebou mohl odnést nějakou literaturu. Ukázal mi knihovničku a odpověděl, že si mám vzít, co budu chtít. Popadl jsem první knížečku, která byla v angličtině. Byla od Zakira Naika, fundamentalistického kazatele z Indie. "Korán praví, že hidžáb je pro ženy povinný," stálo v ní. "Tak projeví svou cudnost a také se vyhnou obtěžování."
Jiní turisté si z Londýna odnášejí vzpomínku na Buckinghamský palác, Picadilly Circus nebo Big Ben. Já na něj budu vzpomínat jako na ukázku multikulturalismu, který selhal.
Anebo je možné, že právě takhle úspěšný multikulturalismus vypadá."