Ministerstvo obrany zarytě odmítá vypsat transparentní výběrové řízení -nebo alespoň objektivní analýzu nepodléhající politickému zadání- na nový stíhací letoun. Namísto toho stále více zdrojů naznačuje, že si MOČR napřed vybralo jeden typ letounu a teprve zpětně pro něj hledá odůvodnění. Pojďme to napravit – při plném respektování stávající obranné a zahraničněpolitické doktríny ČR střízlivě, racionálně a dospěle probrat, co doopravdy potřebuje ČR, co po nás reálně požaduje NATO, a jaké požadavky z toho kauzálně plynou. Výsledky budou pro mnoho lidí překvapivé.
Nejsem žádný „vojenský expert“ ani „vojenský analytik“, zato jsem profesně ostřílený harcovník vývoje softwaru. Viděl jsem desítky vývojových projektů selhat, desítky zhrzených a rozezlených zákazníků. Těmi mnoha špatnými zkušenostmi a pozorováním, co se pokazilo, proč, a jak to dělat lépe, jsem se „po zlém“ naučil důležitosti koncepčního zadání akvizičních projektů. Záchranné stéblo tonoucímu, aby to alespoň trochu fungovalo, představují tzv. V-model a Systémové Inženýrství – disciplíny původně vypiplané v 50. a 60. letech na kosmickém programu a balistických raketách. Krásně srozumitelný úvod viz zde .
Aby tedy jakýkoli složitější systém či projekt uspěl, je nutné nepropadnout nadšení pro nějaký produkt s krásnou reklamou. Produkt není cíl, produkt je jen prostředek. To platí i pro stíhačky.
Stejně tak je zcela zásadní nepropadnout nadšení z toho, jak by hypoteticky šlo použít nějaké úžasné nové funkce – které se ale ve skutečnosti zcela míjí s „nudnými“ provozními potřebami a požadavky core businessu zákazníka. I to platí i pro stíhačky.
Namísto toho je potřeba začít Konceptem Operací (CONOP) – detailně propracovanou studií zaprvé k čemu všemu přesně a zadruhé jak přesně ten produkt vůbec zákazník chce a reálně bude používat.
Z toho vyplynou přesné požadavky různého druhu, co všechno musí konkrétně produkt umět a jak musí fungovat… A vždy se jedná o ohromné překvapení, protože polovina takto odhalených požadavků by nikdy nikoho nenapadla. Často právě ty nejdůležitější požadavky zůstávají skryty a neviditelné, dokud se k nim pracně nepropracuje tým analytiků a zákazník neřekne – „no jo vlastně, tohle je přeci tak samozřejmé, že nás to vůbec nenapadlo říct.“
Nebo častěji – „nás v managementu to tedy opravdu nebere, ale chlapi z Produkce vzkazují, že prý je to naprosto zásadní.“
A teprve poté je možné si vybrat či zkonstruovat produkt, který bude doopravdy naplňovat reálné potřeby zákazníka – namísto aby neuměl polovinu toho, co je nutně potřeba, zato nabízel spoustu zbytečností, které nikdo jaktěživ reálně nevyužije, to vše za trojnásobek přijatelné ceny.
Pokud si tedy máme zodpovědět otázku, jaký stíhací letoun doopravdy potřebuje letectvo ČR – potom musíme racionálně zhodnotit, k čemu AČR doopravdy stíhací letouny používá v míru, co po nás doopravdy a nikoli v něčích fantaziích chce NATO, a jaká by byla naše role v případném střetnutí velkého rozsahu.
CONOP v době míru – potřeby ČR a požadavky NATO
Česká Republika, díky Bohu, nemá územní spory se svými sousedy. Nehrozí nám ani mor iridentismu a revizionismu. Nemáme žádné přírodní zdroje, kvůli kterým by komukoli stálo za to nás okupovat. A narozdíl od Studené války nemáme strategickou polohu na čáře dotyku znepřátelených mocností. Jsme obklopeni spojenci, hluboko v týlu NATO.
Naše mírová národní potřeba pro letectvo je tedy jednoduchá. V prvé řadě se jedná o tzv. Air Policing – tedy záchyt nekomunikujících nebo jinak podezřelých letadel. K tomu jsou potřeba nadzvukové stíhačky prostě proto, že žádný podzvuk nedožene v použitelném čase a prostoru Airbus, letící také rychlostí 900 km/h.
Samozřejmě i s F-35 lze zachytávat ztracené dopravní letouny. Ale proč?
Sekundární potřeba je zajištění a udržení výcviku a schopností nasazení stíhacího letectva tak, aby cenově efektivním způsobem drželo krok s trendy a hrozbami a neatrofovalo. Každý stíhací pilot potřebuje ročně nalétat minimálně 200 letových hodin a ideálně čtyři vzlety týdně – jinak pravděpodobně nebude schopen obstát v boji.
Co se týče NATO, Aliance po nás dlouhodobě vůbec nechce nějaké ofenzivní letecké schopnosti. Požaduje po nás výslovně a prioritně pozemní těžkou mechanizovanou brigádu pro obranu našeho území či území bezprostředních spojenců s tanky a BVP – to je náš úkol. Ohledně stíhacích letounů požaduje integraci v aliančním systému PVO NATINADS, a stíhací letouny schopné hlídání (opět Air Policing) a obrany vzdušného prostoru těch spojenců v NATO, kteří nemají vlastní nadzvukové letectvo. To jsou dlouhodobě Litva, Estonsko, Lotyšsko a Island.
CONOP v případě války – reálné potřeby ČR a požadavky NATO
Kdyby přišlo na nejhorší – na jakoukoli válku vysoké intenzity, do které by se zapojilo NATO jako celek, včetně ČR -, z logiky věci by se odehrávala na vnějších hranicích NATO. To znamená stovky či tisíce kilometrů od hranic ČR. To znamená, že naše země by v tom případě nebyla frontou bojiště – byla by týlovým transportním a logistickým uzlem, přes který by na vzdálenou frontu proudily posily a zásoby NATO od pozemních konvojů přes logistické vlaky až po stíhačky doplňující munici a palivo cestou na vzdálenou frontu.
Letecká základna přeplněná k prasknutí posilami NATO při operaci Rapid Forge – nácviku ochrany východního křídla
Je zcela scestné, dětinské a absurdní si představovat, že by po nás v takovém případě NATO chtělo, aby naše miniaturní letectvo odletělo někam do dáli hrdinsky provádět expediční hloubkové strategické údery na nepřátelské území, jak vehementně naznačují některé šarže armády a ministerstva. Tato role přísluší jiným, vybavenějším, v čele s USA, Británií a Polskem.
Po nás, jakožto týlu a kritickému přepravnímu uzlu, by NATO požadovalo a očekávalo v prvé řadě to jediné – že ochráníme konvoje a letouny, přesouvající se přes naše dálnice, nádraží a letecké základny, před zničením nepřátelskými vzdušnými údery. Všechny ty letouny čerpající palivo jsou totiž na zemi bezbranné jako kachny. A vzhledem k nahuštění hrozí, že zásah jediného letounu jedinou proniknuvší střelou či dronem řetězově zapálí všechny stroje v okolí – jako se to stalo Rusům na Krymu.
Jediný zásah letecké základny Saki na Krymu zahájil řetězový požár letounů, nahuštěných na stojánkách blízko sebe
Proto by byl mnohonásobně důležitější úkol Vzdušných sil AČR chránit území, mosty, dopravní uzly a vojenské základny v ČR. Před střelami s plochou drahou letu, před aerobalistickými raketami, před hypersonickými prostředky, i před záplavou pomalých, ale ďábelsky levných sebevražedných dronů jako Šahíd/Geranium, přetěžujících a ekonomicky vyčerpávajících jakoukoli raketovou PVO.
Pouze zcela výjimečně by se do našeho vzdušného prostoru mohly přes celé po zuby ozbrojené Polsko, přes Rumunsko s Maďarskem, či Itálii a Rakousko (nečlen, ale ozbrojeně neutrální), probít zdecimované zbytky formací nepřátelských taktických letounů. Ale jsme v tak hlubokém týlu, že to nepředstavuje zásadní hrozbu.
Tato role není alibismem, švejkováním, „hraním si na vlastním písečku“ ani „černým pasažérstvím“ na NATO, jak se ozývá z resortu a spřízněných médií. Přesně naopak – je dospělou, kvalifikovanou a v realitě NATO založenou rolí. Americké ozbrojené síly již třičtvrtěstoletí citují jednoduchou poučku – „ amatéři řeší taktiku, profesionálové řeší logistiku .“ Ochrana území ČR coby logistického uzlu a týlového prostoru pro operace NATO je daleko, násobně důležitější, než ambice s malinkými Vzdušnými silami AČR odletět do dálky na frontu a zažívat tam hrdinské eposy s velkými chlapci.
Takové expedičně-hrdinské pojetí role Vzdušných sil silně připomíná neprofesionalitu některých elitních vojenských jednotek minulosti, které ignorovaly své „nudné“ přidělené úkoly, aby se namísto toho mohly vrhnout do hrdinských útoků ideálně na přesilu nepřátel. Přitom však nechaly nechráněný týl či strategické dopravní uzly – a prohrály tak bitvu nebo celou válku.
Varovné memento pro VzS AČR: Wheelerova kavalerie si odjela lovit nepřátele k Aikenu a tím nechala klíčové mosty napospas útoku Shermana. Výsledkem bylo taktické vítězství – ale strategická porážka.
Namátkou např. bitva u Aikenu 1865 , kde takové „hrdinství“ způsobilo strašlivou strategickou porážku Konfederace. Nebo řada jiných událostí i z naší a polské historie – disproporčně často zahrnujících elitní jízdní jednotky, které jsou historickým předobrazem dnešních bojových pilotů. Touha po hrdinství a reputaci bojovníků, kvůli které letci nechtěli bránit týl ale pronikat co nejhlouběji do území nepřítele, se ostatně v dřívějších konfliktech řešila opakovaně.
CONOPS pro obranu spojenců v případě války spíše nezahrnuje boj proti letounům 5. generace
Sekundární rolí v konfliktu by byla příležitostná defenzivní role obrany vzdušného prostoru našich bezprizorních spojenců v NATO, abychom silnějším členům uvolnili ruce od hlídání pro ofenzivní mise. Zejména Pobaltské státy by se sice mohly ocitnout na frontové linii, ale jejich obrana také nevyžaduje žádné penetrace do hloubky nepřátelského vzdušného prostoru. Naopak: vyžaduje co nejrychleji vystřílet co nejvíce protiletadlových raket s co nejdelším doletem na přilétající formace nepřátelských bombardérů, jako Tu-22 či Su-34, pak co nejrychleji přistát, přezbrojit a odstartovat k odpálení další salvy – a při tom všem se nenechat zničit, zejména zásahem nepřátelského bombardování na zemi.
Ideální raketou pro účely této mise je MBDA Meteor – protiletadlová střela s nejdelším dosahem v arzenálu celého NATO. Meteor ovšem umí používat pouze tři letouny v celém NATO – Eurofighter Typhoon/Taifun, Saab Gripen a Dassault Rafale, žádný jiný. (Plánuje se sice integrace upraveného Meteoru na F-35 s plánovaným termínem 2027, ale takové programy téměř nikdy nejdou de plánu). Američané ekvivalent Meteoru teprve vyvíjejí a jejich AIM-260 se bude v omezených počtech dodávat primárně pro Indopacifický region jako protiváha Číně, nikoli pro Evropu.
Opět přitom platí, že NATO neočekává, že by malé Vzdušné síly ČR se 24ks stíhaček porazily například ruské či čínské námořní letectvo se stroji 5. generace, které naši vojáci též zmiňují – a to ani kdybychom nakrásně měli F-35. Všichni silnější spojenci v NATO mají kromě F-35 ještě i dedikované letouny pro vybojování vzdušné nadvlády -F-22 Raptor, Typhoony a Taifuny- s kinematikou, rychlostí, energií i schopnostmi boje vzduch-vzduch vysoce nadřazenými F-35.
Letová obálka F-22 a F-35 bez použití forsáže – od profesní organizace veteránů USAF
Pokud by reálně hrozilo, že se v cílovém prostoru nebude stačit odrážet nepřátelské nálety bombardérů, ale proběhne tam bitva o vzdušnou nadvládu s účasti nepřátelských stíhaček 5. generace? Velení NATO nejsou žádní amatéři, neriskují zbytečně.
Okamžitě by tam nasměrovalo nejlepší dostupné stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády, Raptory a Typhoony. Ostatní jednomotorové víceúčelové stroje, které by sice obstát mohly, ale nemají „overmatch“ neboli zdrcující převahu, by pravděpodobně stáhlo do bezpečí nebo do podpůrné role. Ať už by se jednalo o F-35, nebo o Gripen E, nebo cokoli jiného.
Boj s letouny 5. generace tedy není klíčová potřeba VzS AČR vzhledem k naší geografické pozici a geostrategické i vojenské roli v NATO – jakkoli je jasné a naprosto pochopitelné, že každý stíhací pilot by chtěl řídit stroj, který si umí i s takovou hrozbou poradit.
Potřebné schopnosti stíhacího letounu pro obranu ČR a závazky NATO
Co z toho všeho plyne za požadavky?
Pro mírový domácí Air Policing jsou důležité:
flexibilita reakce – rychlý „cold start“ vypnutého, popř. dokonce i „zazáslepkovaného“ hotovostního nebo bojeschopného stíhacího letounu, aby dokázal dohnat potenciální hrozby dříve, než by stihly ohrozit citlivý pozemní cíl
provozní spolehlivost – aby bylo, zejména u početně malého letectva, vždy maximální množství strojů letuschopných a bojeschopných, nikoli v servisu či údržbě
ekonomika provozu – aby rutinní dohánění neškodných civilních letounů se špatně nastavenou radiostanicí a hlavně stovky letových hodin tréningu nejen neudělalo příslovečnou „díru do rozpočtu“ letectva, ale aby zbylo hodně prostředků na výstavbu raketové PVO (viz dále – poučení z Ukrajiny)
Pro mírový Air Policing našich spojenců v NATO (pobaltí, Island, Slovensko) jsou důležité:
logistická zátěž – kolik podpůrného personálu a vybavení musí odcestovat s letouny na zahraniční misi (aby doma nechyběl klíčový personál či vybavení)
transportní zátěž – aby k přepravě podpůrného personálu a vybavení do země určení nebylo potřeba zrekvírovat absurdně velkou část chronicky nedostatečných vzdušných přepravních kapacit (airlift) AČR či NATO
udržitelnost nasazení v poli – zda naše stíhací letouny zvládnou operovat mimo svou domovskou základnu dlouhodobě tak, aby z nich nebyly poloviční vraky, které po návratu nadlouho zmizí v hangáru údržby
kompatibilita v Alianci – abychom mohli v maximální míře využívat provozní zázemí a zejména spotřební hmoty (PHM, maziva atd.) a munici spojenců, a nemuseli vždy vše vozit s sebou
Pro válečnou obranu území ČR, klíčových základen a transportních uzlů jsou důležité:
Disperze – nebýt zasažen prvním masivním úderem vším, co protivník má a může vystřelit, ale vyhnout se mu a přežít na záložních letištích. Navíc s takovou stíhačky uvolní kapacitu leteckých základen pro alianční stroje neschopné disperze.
Vyhledávání vzdušných cílů – schopnost najít velmi malé vzdušné cíle (ŘSPDL, drony) seshora na pozadí terénu
Flexibilita a „magazine depth“ – zejména v plánovaných počtech AČR musí relativně malý počet letounů pokrýt celé území ČR, a každý z letounů musí být schopen postřelovat velké množství vzdušných cílů. Musí proto umět nést maximální možný počet PLŘS najednou.
Udržitelnost nasazení – v intenzivním bojovém nasazení není čas na preventivní údržbu a servis nad rámec základního, bojový letoun to musí co nejdéle zvládnout i bez „luxusní“ péče (zejména bez péče o nátěr pohlcující vyzařování radarů)
Hlavňová výzbroj – zákeřnost vrtulových sebevražedných dronů jako Šáhid-136 spočívá v tom, že na sestřelování dronů v ceně pár tisíc dolarů, chrlených v sériích destitisíců měsíčně, prostě není udržitelné plýtvat špičkové protiletadlové rakety v ceně několik set tisíc dolarů, vyráběné v nejlepším případě po tisících měsíčně. Časem nevyhnutelně dojde na jejich sestřelování hlavňovou výzbrojí. Stíhací letouny musejí nejen najít, zaměřit a trefit pomalé vrtulové drony kanonem – musejí to zvládnout takovým způsobem, aby nebyly ohroženy explozí či kolizí se sestřeleným dronem (jako neslavný ukrajinský MiG-29 „vyměněný“ za pět dronů ). A to vše nejen ve dne, ale zejména v noci.
Manévrovatelnost, široká a bezpečná letová obálka – pro působení proti nízkoletícím ŘSPDL a pomalým vrtulovým dronům musí být stíhací letoun skvěle a bezpečně manévrovatelný v širokém rozsahu rychlostí a výšek.
Pro válečnou obranu území aliančních států bez vlastního letectva je důležité:
situační povědomí – maximálně rychle si udělat obrázek o vzdušné situaci, oddělit spřátelené od nepřátelských letounů a vzdušných cílů, prioritizovat nejdůležitější útočící cíle a naplánovat jejich napadení
magazine depth – nosnost PLŘS zejména středního (či dalekého) doletu, aby na jeden bojový let mohli obránci vystřelit na co nejvíce nepřátelských letounů (ne nutně je trefit, ale donutit je k odhození protizemní výzbroje a obranným manévrům, tj. „mission loss“).
rychlost přezbrojení – jak rychle je možné podvěsit nové PLŘS a doplnit palivo pro vygenerování dalšího bojového vzletu.
přežitelnost ve vzdušném boji – útočníci budou na obránce také střílet, a to hlavně na střední vzdálenost. Jedná se tedy o systémy RWR a MAWS (varování před zaměřením radarem a postřelováním nepřátelskými PLŘS), REB (rušení radarem naváděných nepřátelských PLŘS), DIRCM (rušení infračerveně naváděných nepřátelských PLŘS), schopnost použít vlečné klamné cíle a/nebo létající klamné cíle/návnady (např. MALD), a případně opatření ke snížení signatury v infračervených i radiofrekvenčních pásmech pro snížení rizika zaměření a zásahu (to má synergický efekt s rušením a klamnými cíli).
udržitelnost nasazení v poli – schopnost operovat ve vysokém tempu bez preventivní a hlubší údržby, jen s minimálním nutným servisem ideálně přímo v poli, mimo servisní zázemí známé z doby míru. Letoun v servisním hangáru chybí v obraně a je zranitelný nepřátelským bombardováním předem známého, statického a prioritního cíle. (Viz vybombardování ukrajinského servisního centra pro MiG-29 PS ZSU ve Lvově hned na začátku války na Ukrajině.)
Interoperabilita se zásobami a technickým vybavením NATO – v intenzivních obranných bojích často letouny musí vzít zavděk tím, co zrovna je k dispozici od spojenců, nikoli specializovaným vybavením z domova – např. po neplánovaném přistání na jiné letecké základně, než původně plánované (tzv. „divert“).
schopnost disperze – poblíž fronty je nemožné udržet letecké základny v bezpečí; pokud se z nich obránci mohou přesunout na záložní či improvizované základny a přesouvat se mezi nimi, radikálně roste jejich přežitelnost.
nízká logistická náročnost – v intenzivních bojích jsou zásobníky a konvoje s PHM ideální a snadno zranitelné cíle a přepravní kapacita pro jakýkoli náklad je ukrutně nedostatková komodita. Čím menší tzv. „logistický footprint“ (spotřebu PHM, potřebu ND, potřebu přepravovat zázemí a personál) stíhací letoun má, tím méně zatěžuje logistiku spojenců a tím spíše může generovat bojové mise.
Stíhací letoun nejlépe splňující požadavky reálných potřeb by analyzovali odborníci VzS AČR a MOČR… Kdyby jen směli?
V rámci běžného vývoje či akvizice s V-modelem by v této fázi došlo k porovnání již konkrétních řešení, jak výše uvedené požadavky naplnit s nejlepším poměrem cena:výkon a nejvyšší spolehlivosti a bezpečností. To již ale vyžaduje tzv. „subject matter experta“, úzkoprofilového odborníka na dané téma, kterým já nejsem. Takové lidi by měly mít Ministerstvo obrany, potažmo Vzdušné síly AČR. A dost možná je mají… Ale existují závažné indicie, že jim bylo zakázáno poctivě dělat tuto práci, protože dopředu dostali jasné politické zadání, jak má jakákoli analýza a zakázka „správně“ vyjít.
Posuďte sami: ministerstvo obrany se zuřivě brání výběrovému řízení nebo reálnému zvážení jiných typů s odvoláním na tajnou studií, ze které údajně F-35 vychází jako nejlepší a jediná alternativa. Jenže tuto studii shodil se stolu samotný její autor, jakmile se dostal mimo moc ministerstva. Genmaj. Mikulenka, bývalý velitel Vzdušných Sil AČR, řekl v interview iDnesu, že -cituji- „neexistuje doktrinální dokument, ze kterého vyplývá, že AČR opravdu potřebuje F-35“, primární rolí je Air Policing, pro tuto roli není stealth potřeba atd.
To zcela pochopitelně podráždilo paní ministryni obrany. Černochová se na to na svém oficiálním Twitteru asertivně ohradila , že:
Otočka to rozhodně je, v tom má paní ministryně úplnou pravdu. Důležité je, proč Mikulenka otočil? Existují tři možná vysvětlení. Buď se:
seznámil s novými informacemi, kvůli kterým změnil názor, nebo
se stal placeným marketérem nějakého konkurenta Lockheedu, nebo
názor nezměnil a ve skutečnosti byl vždy proti nákupu F-35 pro VzS AČR – ale věděl, že politické zadání je zdůvodnit potřebu F-35 a kdo tomu překáží, ten bude kariérně zlikvidován, vyhozen a přijde o výsluhy.
S tímto zdánlivým paradoxem, zejména s otočkou o 180° přesně poté, co genmaj. Mikulenkovi „skončil závazek a dostal výsluhy“, velmi zajímavě rezonuje, samozřejmě zcela neprokazatelné, kuloární tvrzení ex-ministra Zaorálka . Podle Zaorálka byli v AČR jak zastánci F-35, tak i zastánci pokračování provozu Gripenů, ovšem cituji:
To ministryně Černochová vyřešila tak, že zastánce Gripenů všechny vyhodila. Kdo nebyl nadšený pro nákup F-35, ten musel odejít. S tím se ministryně Černochová rozloučila a ministerstvo opustila spousta kvalifikovaných a schopných lidí.
Každý voják chce výsluhy – dokud je nemá, nechce se nechat vyhodit a plní politické zadání. Jakákoli studie, vypracovaná takovými lidmi, pochopitelně vyjde přesně tak, jak si přeje ministerstvo – nebo dokonce jak si vojáci jen myslí, že si přeje ministerstvo. Co si opravdu myslí si mohou dovolit říkat jen ti vojáci, kteří již výsluhy mají a politici na ně již nedosáhnou. Tedy ti ve výsluze.
Máme tu i další nepřímé důkazy na toto téma. Vojáci v aktivní službě propagují F-35 naprosto tvrdými dezinformacemi takového kalibru, až je vysloveně směšné. Mám na mysli konkrétně absurdně lživé průpovídky gen. Míky o „počítačích co se vejdou jen do bachratých trupů“ či jeho nepochopitelné zapírání existence letounu Šengdu J-20 vzdor celému světu včetně USA a NATO. Samotné Ministerstvo obrany se potom pouští do chytřejších manipulací z žánru „fake fact check“ .
Jednoduše to vypadá, že kdokoli je na výplatní pásce Ministerstva a nemá výsluhy v kapse, ten se neváhá ponižovat sebenehoráznějším lhaním s jediným cílem – za každou cenu a libovolnými prostředky podpořit nákup F-35 pro VzS AČR.
Pro korupci nejsou důkazy… Nebo snad jde o osobní preference?
Jsou pro to přímé důkazy? Ne. Je to jen slovo proti slovu; vzorce chování podezřele připomínající korupční skandály let nedávno minulých se zakázkami vypsanými na míru jedinému dodavateli; chování státních úředníků tak nelogické a neprofesionální, že to naznačuje skrytý motiv v pozadí.
V kontextu korupčních vzorců je zajímavá ještě jedna aktualitka. V posledním týdnu začaly šarže AČR najednou mluvit o potřebě „odstrašení“. Praštilo mě to do očí, protože představa jak 24 kusů stíhaček „odstrašuje“ jakýkoli větší národ (navíc poté, co by k „odstrašení“ musely nejprve přeletět stovky km přes území spojenců v NATO), je tak šílená a nelogická, že to rozum nebere. Smysl to najednou začalo dávat až tehdy, když jsem uviděl tuto globální reklamu Lockheedu bezduše přeloženou do češtiny:
Samozřejmě to může být naprosto nevinná shoda náhod. Jistě to může být i autentický názor, ke kterému se nějakým pozoruhodným mentálním procesem dopracovali Lockheed a generál Míka zcela nezávisle na sobě. A nebo je chudák generál v koutě a po průšvihu s „bachratými trupy“ hledá, jak ochránit politický zájem na koupi F-35 a nepřijít o výsluhy, kariérní postup, provize, nebo prostě jen obyčejnou reputaci.
Jediný rozdíl je, že zatímco před lety do takových netransparentních či „cinknutých“ nákupů s předem daným výhercem vrtali investigativní novináři mainstreamových médií a televizí jako vosy, dnes je slyšet v lepším případě jen významné ticho. SPOLU přeci není jako zkorumpovaná ODS a ČSSD, a profesor Fiala není jako macho Topolánek s Dalíkem.
Existuje ještě jedna možnost, nevím, zda lepší. Několik měsíců jsem sledoval oficiální Twitter ministryně Černochové. Ustáleně na mě dělal dojem političky, která se rozhoduje kulantně řečeno hlavně srdíčkem . Je reálně představitelné, že Černochová se osobně nadchla reklamou „best of the best“ F-35 – a všichni její podřízení se jí buď chtějí zavděčit, nebo také nadšeně konzumují reklamy Lockheedu. To by alternativně vysvětlovalo i proč generál Míka cituje reklamy Lockheedu. Ve prospěch této hypotézy hovoří i další komentář Zaorálka, že Američané údajně politicky netlačí na nákup F-35 – že je jim to, cituji, „v podstatě jedno“, že „je to naše nadšení, není to nadšení Američanů.“
Mentalita expediční armády VS. zkušenosti z Ukrajiny
V otázce CONOPS stíhaček se silně projevuje ještě strnulost a setrvačnost myšlení resortu.
Většina obyvatel nesdílí přesvědčení historiků, že armáda je základ státnosti (vždyť Československo vzniklo na Legiích, USA vznikly na Washingtonově armádě, a všechna království a knížectví historie vznikla na ozbrojené družině budoucího šlechtice.) Daleko lákavější je, přerozdělit si armádní rozpočet do vlastních kapes na sociálních dávkách, důchodech, dotacích nebo třeba i snížených daních.
Armáda proto musí svou existenci v dobách míru obhajovat zcela účelovými a zástupnými argumenty. Proto se AČR pouštěla nejprve do mírových misí OSN, od Jugoslávie až po Golanské výšiny. A posléze, samozřejmě i v souladu se zahraničněpolitickou doktrínou pomoci spojencům, se pustila do zahraničních misí. Hle občane, armáda je tu od toho, aby v expedicích pomáhala OSN, revanšovala se spojencům a prosazovala „politiku založenou na hodnotách!“
Účelová záminka se však používala tak dlouho, až se postupem času v myslích řady vojáků stala opravdovým smyslem armády. Chce po nás NATO těžkou mechanizovanou brigádu? Nezájem, postavíme expediční výsadkový sbor! Máme v NATO roli týlu? Nezájem, místo toho zrušíme záložní letiště a postavíme expediční bombardovací sílu!
Říká se, že armáda se vždy připravuje na tu minulou válku. Nikde to není vidět více, než v představách našich armádních šarží o CONOP. Pořád v nich figurují na prvním místě expediční mise – dokonce se vynořuje lítost, že se VzS AČR nemohla zapojit do bombardování Libye. Naopak prioritizace raketové PVO ČR je těmito vojáky opovrhována a veřejně odsuzována jako jakýsi nečistý izolacionismus či skoro kolaborace s nepřítelem?!
Překrývající se obálky systémů PVO jsou definiční znak IADS
Jenže ta samá Ukrajina, kterou se ti samí důstojníci naprosto schizofrenně zaštiťuji, obstála právě díky raketové PVO. Ovšem použité zcela jinak, než byla doktrína Ruska a NATO. Rusové stavěli integrovaný systém PVO (angl. IADS) – tzn. kde se obálky jednotlivých systémů překrývají a vytváří neproniknutelný štít. NATO se připravovalo takový systém v případě potřeby prorazit, umlčet a ničit (tzn. SEAD/DEAD). A Ukrajina si zhodnotila, že zkoušet to tímto tradičním stylem by byl její konec.
IADS totiž tak moc vysílá svými radary, že o ní protivník má dokonalý přehled. Doktrína IADS počítá, že i přesto bude neprorazitelná; doktrína SEAD vymýšlí, jak přesto prorazit. Ukrajina namísto toho ze své PVO udělala lovce. Nechává radary vypnuté a pasivními senzory čeká, až se nepřátelský letoun dostane na dostřel. Někdy dokonce použije vlastní stíhačky jako náhončí. Jako myslivec čeká, až se nepřátelský letoun dostane blíž. Blíž. Ještě blíž. A pak zcela překvapivě, na minimální vzdálenost, aktivuje radar a odpálí ŘS tak rychle, že nepřátelský pilot nemá šanci reagovat. Načež se neprodleně sbalí a přesune do jiné pozice (shoot-and-scoot.)
Mobilní systém PVO IRIS-T
Pokud tedy AČR či MOČR argumentuje ukrajinským scénářem, konfliktem vysoké intenzity proti vyspělému protivníku? Výstavba vysoce mobilní pozemní raketové PVO a sítě pasivních senzorů není nic k ohrnování nosu – je to absolutní priorita. Argumentovat Ukrajinou a přitom ohrnovat nos nad raketovou PVO je chucpe.
S tím musí být racionálně a ekonomicky sladěn a vybalancován i výběr typu stíhacího letounu. Protože buď budeme mít stealth stroje, z podstaty technologie stealth vysoce náročné na údržbu a drahý provoz – a pak ovšem méně PVO. Nikoli žádnou, což je slaměný panák ministerstva, ale méně. A s malými zásobami raket – což je přesně Achillova pata jakékoli protivzdušné obrany.
Nebo můžeme mít provozně levnější stíhací letouny – a pak si můžeme dovolit vystavět masivní PVO po vzoru Ukrajiny s masivními zásobami raket, akorát samozřejmě se západními systémy.
Pro hypotetickou obranu ČR jednak jako výsostného území, a jednak jako týlu životně důležitém pro NATO, je dobře vybavená a zásobená raketová PVO rozhodně důležitější než expediční bombardovací schopnosti, v nichž zastydly některé armádní špičky.
Další poučení z Ukrajiny je naprosto esenciální důležitost disperze – kdo zůstane na mírových základnách zaměřených ze satelitů, ten je zničen. Přežijí jen ty stíhačky, které se rozprchnou na záložní plochy a pravidelně se mezi nimi přesouvají.
Slovo závěrem – CONOP a požadavky na Vzdušné síly a PVO ČR v kostce
Realita je taková, že po našem letectvu nikdo, ani NATO, nechce ani expediční bombardovací mise do hloubky nepřátelského území, ani hrdinské výkony na hypotetické frontě. To jsou ničím nepodložené fantazie a hlavně nepřiměřené ambice některých důstojníků a politiků.
I naši spojenci a NATO po nás chtějí v prvé řadě to, co je prvořadým přirozeným úkolem armády od nepaměti – obranu vlastního území ČR a strategických cílů na jejím území.
Příklad Ukrajiny ukazuje, že k tomu je primárně zapotřebí vysoce mobilní, decentralizovaná a chytře nasazená raketová PVO – ovšem v dostatečných počtech a s hlubokými zásobami raket, které ve válce ubývají zoufalým tempem.
Tu je potřeba kombinovat s flexibilním stíhacím letectvem schopným odpalovat protipozemní zbraně s co nejdelším doletem – JDAM-ER, Storm Shadow, KEPD-350, JAASM apod. Zahánět nepřátelské letouny do „kill zones“ pozemní PVO a donutit nepřátelské letouny k sebeobraně, při které odhodí protizemní zbraně („mission kill“). Rychle se přesouvat a „vykrývat“ díry v pokrytí PVO, kterými by jinak proklouzly nepřátelské ŘSPDL. Dlouhodobě bojovat ze záložních ploch s omezenou údržbou. A v noci s bezpečným odstupem sestřelovat pomalé vrtulové sebevražedné drony, na které si obránce nemůže dovolit plýtvat o několik řádu dražší a vždy nedostatkové řízené rakety.
Ilustrace srovnávající jihokorejský KF-21 (nahoře) s americkým F-22A Raptor (dole)
Naprosto ignorovaný je také nástup nových typů bojových letounů, které jsou právě ve vývoji. Jižní Korea vyvíjí KF-21, jakousi „zmenšenou F-22“ (viz obr. výše) optimalizovanou pro „racionální úroveň stealth“ – vyšší než Typhoon a Rafale, ale menší než F-35, aby se snížily provozní náklady technologie stealth. Polsko se chce účastnit druhé fáze vývoje KF-21 Block 2 po roce 2026. Jelikož by první F-35 stejně dorazily až v roce 2030 a VzS AČR by stejně „překlenovaly“ období do roku 2030 pronájmem jiného typu, velmi stojí za zvážení, zda neodložit výběr a nákup do doby, kdy se na trh dostanou nové typy velmi zajímavých parametrů, jako právě KF-21.
Závěrem si dovolím apel: vážení páni poslanci z Výboru pro obranu – pokud náhodou tajná analýza MOČR, resp. VzS AČR o F-35, kterou vám vláda ukázala, neřešila všechny výše položené otázky a témata? Znamenalo by to, že je zcela zásadně objektivně děravá, nekoncepční a podezřele nekompletní – nebo že přinejmenším absolutně nereflektuje poznatky a poučení z války na Ukrajině.
Skuteční odborníci na ministerstvu by měli být schopni vám předložit strukturálně podobnou, ale přitom profesionální, mnohem propracovanější a kompetentnější analýzu. Pokud se tak nestalo, je vysloveně vaše poslání z titulu vaší funkce zjistit proč – a zjednat nápravu. Jinak selžeme v obraně své vlastní země a zklameme i své spojence.
