VIDLÁK
V komentování slovenských voleb má smysl ještě pokračovat, protože s nimi máme hodně společného a jejich trendy i tendence fungují i tady. Stojí za to, vzít si drobnohled a neřešit jen vítězného Fica, nevítězné Šimečko, volební vlaky zaplacené z Ameriky a cikány zaplacené Matovičem. Stojí za to, podívat se na ty, kteří zůstali daleko vzadu a do Národné rady se neprobojovali. Dnes si probereme ty neúspěšné… ano, protože i jejich neúspěch se může zopakovat u nás. Nebudu samozřejmě řešit malé obskurní straničky s nulovými šancemi už od začátku. Probereme si ty, kteří měli šanci, ale promrhali jí.
…. a samozřejmě se z jejich osudu poučíme.
Začnu Eduardem Hegerem a jeho hnutí Demokrati. Z toho by se měl poučit především Fiala. Je dokonalým příkladem, jak končí neoblíbení (a neschopní) premiéři. Vedl úřednický kabinet, protože byl přijatelnější než Matovič, ale stejně jako jeho bývalý stranický kolega se neuměl dohodnout, ministři mu rezignovali a on několik měsíců před volbami požádal prezidentku, aby mu pověření odebrala… Odchod od Matoviče ohlásil na začátku roku 2023 a pak se stal předsedou hnutí, ve kterém už byli všichni ti, kteří v minulých volbách neuspěli se Šimečkou… Hnutí se různě měnilo, přejmenovávalo a je nádherným důkazem, že hodně trpaslíků obra nevytvoří.
Já bych ovšem měl ještě jeden postřeh, proč Heger dopadl, jak dopadl. On už dopředu řekl, že si dovede představit koalici v podstatě jen s progresivci. Už dopředu vyloučil spolupráci se SMERem, Sme rodinou, SNS, ĽSNS… proč by je někdo volil, když už dopředu byli v podstatě B tým Progresívného Slovenska? V podstatě jim jen dělali bijce – různě rušili Kotlebovy míninky a dělali tam bordel. Proč by měl nějaký progresivec volit Hegera, když to může hodit Šimečkovi? Jediný, kdo z něj měl radost, byl Fico. Sebral PS skoro tři procenta… a odebral se na smetiště dějin.
Lidi prostě volí jména a ne strany… už patnáct let to takhle je. Kdo neuspěje se svým jménem v jedné straně, neuspěje ani v jiné. Kdo se už dopředu vymezí, ten především omezí sám sebe.
Dalším zajímavým příkladem je politická strana Aliancia. To je strana maďarské menšiny. Maďarů je na Slovensku hodně, hned za hranicemi mají silného Orbána, mají nejsilnější členskou základnu na Slovensku a… nic z toho.
Slyšeli jste Orbána, že by nějak orodoval za Alianciu? Že by se snažil ovlivnit volby dovozem slovenských Maďarů studujících v Maďarsku, aby přidali straně, která má zastupovat jejich zájmy? Dovedete si představit ten řev našich libtardích chytrolínů? Orbán nic takového neudělal, naopak po volbách pěkně přivítal Fica zpátky do klubu. Nijak mu nevadilo, že Aliancia už dopředu vyloučila spolupráci se SMERem. Možná proto se nijak neangažoval jim pomoci.
Strana s největší členskou základnou… a nedostane se do Národné rady… Aneb, to mají z toho, že tam jsou tři maďarské strany, které si jdou po krku a nemají čas zastupovat maďarskou menšinu… Most -Híd se k této alianci nejdřív přidala a pak zase oddělila, protože se hádali o jakéhosi kontroverzního člena. Oni se tam tak štěpí a zase sbratřují, až se v tom nevyzná ani Maďar… Ani Orbán si od nich raději nic neslibuje a domlouvá se s Ficem.
Opět krásná ukázka toho, jak málo dneska platí volební program. Platí jména. Silní lídři. Obyčejnému voliči všechno ostatní splývá dohromady. Nakonec už ani nepozná název strany. Jako bych viděl všechna ta naše nová hnutí na Alternativě, která se už desetkrát pohádala o zásluhy, ale ani po více jak roce od první velké demonstrace se nedostali k tomu, aby založili politickou stranu a sepsali stanovy. Hodně náčelníků, málo indiánů, každý chce být v čele a myslí si, že uspěje tím, že bude druhým dělat inkvizitora. Dopředu vylučují spolupráci s domnělými zrádci… a pak najednou koukají, že jim ujel vlak.
Vztaženo na nás… Babiš se bude bavit s Okamurou nebo Jindrou Rajchlem, ale fakt se nebude bavit s různými pidináčelníky, kteří nedokázali ani sehnat IČO. Orbán se baví s Ficem a slovenské maďarostraničky okázale ignoruje. Slovenští Maďaři nám předvedli, jak snadno prošustrovat v podstatě jisté hlasy. Úplně stejně budou u nás zase prošustrovány levicové hlasy ležící na ulici, protože na levici si jdou všichni mezi sebou po krku tak moc, že jim půlku hlasů seberou pravičáci, kteří se alespoň trochu rozkročí doleva. Přemýšlejte o tom. Takhle to bylo i ve Španělsku za občanské války. Franco bojoval a republikáni se hádali (i stříleli) s anarchisty, i když už byli v obklíčení od Falangistů.
Zajímavý osud má i hnutí Republika. Jsou to v podstatě pohrobci Mariana Kotleby vzešlí z jeho ĽSNS. Milan Uhrík za Kotlebu úspěšně kandidoval do ojroparlamentu. Když Kotleba přišel o svůj poslanecký mandát, protože byl odsouzen za extrémismus, Uhrík a další poslanci přešli do Republiky
Dopadlo to, jak muselo. Ve volbách neuspěli ani Kotleba ani Uhrík… Pohádali se, kydali na sebe veřejně špínu, úplně zapomněli, že chtěli sloužit národu, jejich spor byl silnější a důležitější… Já ještě pamatuju, když si ĽSNS psali na bilbórdy, že jsou Kotlebovci a tedy neúplatní. Stačilo se chvíli veřejně hádat a už to bylo jedno. Prostě klasika. Na Slovensku bylo místo pro jednu takovou stranu, oni z ní udělali dvě… a bylo hotovo. Ve svém boji si vlastně ani nevšimli, že Fico se rozkročil trochu i k jejich nacionálním tématům a znechucené voliče si rád vzal.
Takhle snadné to je, přátelé. A je to tak správně. Máme zhruba devět měsíců do eurovoleb. To jsou u nás obzvlášť pro malé strany asi nejjednodušší volby. Stačí vám kandidátka s jedenadvaceti jmény. Celá republika je jeden volební obvod. Nepotřebujete obsadit desítky kandidátek ve volebních obvodech, nemusíte taktizovat proti jiným silným regionálním lídrům. Volí vás všichni vaši příznivci. V Hodoníně i v Aši. Volební účast je poměrně nízká, takže tyto volby vyhrávají voličská jádra nejvěrnějších příznivců. Na jeden mandát stačí cca 150 tisíc hlasů, ale Babišovi minule stačilo něco přes šest set tisíc hlasů na osm europoslanců, včetně Charanzové. To je hratelné pro leckoho.
U nás v republice to vychází tak, že jeden mandát je cca těch pět procent hlasů, co potřebujete k překonání limitu. Pětiprocentní hranice je tedy víceméně jen formální. Kdo dostane dost hlasů alespoň pro jeden mandát, ten bude europoslanec. V Bruseli pak europoslanec především budí zdání demokracie. Moc pravomocí nemá, snad jen tu výhodu, že si může vyžádat různé smlouvy a má právo alespoň trochu koukat evropské komisi za kulisy. Pokud ho tedy využije. Je podle mě dost pravděpodobné, že europoslanci vzešlí z voleb příští rok, do Brusele pojedou prostě zhasnout a formálně odhlasují konec EU, jak ji známe. Tedy… jestli se to k nim vůbec dostane.
Eurovolby budou kvalifikace pro parlamentní volby. Strana, která se dostane do europarlamentu, ta má dostatečnou voličkou přízeň, aby překročila pětiprocentní hranici a měla šanci i na poslaneckou sněmovnu. Pokud se nějaká strana do europarlamentu nedostane, celkem spolehlivě zařídí propadnutí vašeho hlasu v těch nejdůležitějších volbách do sněmovny.
Je nejvyšší čas se poučit od neúspěšných bratia Slováků, urychleně dokončit všechno to spojování i rozdělování, vystoupit s jasnou a už neměnnou značkou, představit jí veřejnosti a začít se ucházet o jejich hlasy. Kdo to neudělá, ten dopadne jako Uhrík… Kvalifikace je za dveřmi.
Vidlák
The post Včerejší (i zítřejší) poražení first appeared on Pravý prostor .
