Nedávno vyšla kniha profesora Jaroslava Šestáka z výzkumného centra NTC „Termická analýza a termodynamické vlastnosti pevných látek“. Knihu vydalo prestižní nizozemské nakladatelství Elsevier v anglickém jazyce (Thermal Analysis and Thermodynamic Properties of Solids). Dvanáct kapitol knihy se zabývá teoretickým popisem problematiky termodynamiky, šest kapitol je věnováno technologickému využití a dvě se vymykají čistě fyzikálnímu pohledu na věc. Jedna se zabývá ekonofyzikou, oborem, který propojuje problémy ekonomie a ekonometrie s metodami vyvinutými ve fyzice a termodynamice. Druhá nestandardní kapitola pak řeší otázky tepelné klimatologie. Propojování disciplín a neobvyklé závěry jsou pro Jaroslava Šestáka charakteristické. Mnohokrát vybočují mimo standardní vědecký proud, což ovšem jeho příznivci oceňují. Profesor Šesták odpověděl na naše otázky:
Ve svých příspěvcích často opakujete, že se svět zbláznil, má to své odůvodnění?
Nedávno jsem četl úvahu, že se svět k určitému datu stane doménou bláznů, kteří si podmaní zemi a ovládnou lidstvo. Argumentuje se počtem bláznů jako podílu obyvatel, který se průběžně zvětšuje. Jistě tomu napomáhá historie, která poukazuje, kolik bláznů dovedlo poblouznit celé generace a kam až tito blázni část lidstva dovedli – a naštěstí jen části a ne všechny. I dnes se rodí pohledy poukazující, že současný svět má místní tendenci k zániku. Zůstávají ale otázky, kdo posoudí, kdo je a kdo není blázen a jestli bláznovství není jakýmsi údělem lidstva ve smyslu svého sebezachování proti vlastnímu trendu sebezničení přemnožením, něco jako virové epidemie. Obdobné šílenství jsme mohli pozorovat v zápase o klimatickou záchranu světa, kdy Evropa produkující jen okolo desetiny světových emisí se zavázala o její snížení, a tím se stala rukojmím Ruska a jeho dodávek plynu a nelze se nezmínit, že ruský Gasprom rozhlašuje, že převezme kontrolu nad globální ekonomikou.
Kam nás to až dovedlo a čí vinou?
Neuvážené omezování nukleárních zdrojů včetně těžby a zpracování tradičního uhlí se tak ukazuje v rukou poblázněných téměř trestuhodné. To že má svět tendenci se zbláznit, způsobuje kombinace sektářství a kariérismu. Vznikající vizionáři opravdu věří, že budují nový a taky lepší svět a že k tomu potřebují přesvědčit své následovníky se snahou ovlivnit (nebo lépe pomýlit) vědomí poloviny lidstva. Navíc si myslí, že nejlepší cestou je tzv. zákaz nedobrých myšlenek neboli vyloučit smýšlení toho druhého, přičemž si na tom budují svoji vlastní kariéru, protože když zlikvidují své oponenti a ideové konkurenti dostanou tak prostor jen a jen pro sebe. Dobrou ukázkou smyslu tohoto pojetí je postoj prezidenta Putina, poukazující na konkurenční západ jako říši zla, která se přežila a musí skončit, jinak zakročíme a následky budou hrozivé. Ano západ se provinil svým atraktivnějším životním stylem jisté (i když ne dokonalé) demokracie, svobody a uznávaní práv jednotlivců. Majitel pivovaru Stanislava Bernarda, který říká, že svět v mnoha ohledech doslova zešílel a je potřeba se tomu postavit čelem s novým vybídnutím „svět se zbláznil, držme se“. Stejně jako historie tak i dnešek ukazuje, jaké „individuality“ se dostávají do čela lidských uskupení, ale to je otázkou na dlouhou diskuzi o formování elit. Nicméně když se dnes rozhlédnu po naší a evropské reprezentaci, je mi často k pláči.
Vždy je to otázka kdo a jak se dostane na politické výsluní?
Volit přesvědčovače (persuaders) ve smyslu lákavých „kluků z plakátu“, o kterých nevíme nic jiného než to, co o nich stvoří jejich propagandistické vztahy s veřejností (tj. public relations = PR) a často financované firmami a lobbistickými skupinami, je zřejmá pošetilost, nicméně je to bláhovost ustálená ale taky i už vyčerpaná. Belgický historik Van Reybrouck přišel s trefným termínem “ demokratický únavový syndrom“ navazující na knihu Waltera Lippmanna s názvem „ Veřejné mínění“, ve které se objevil termín „výroba souhlasu“ ( manufacture of consent ) cílevědomě ovlivňující veřejnost s použitím sofistikovaných sociologických a psychologických technik. Je to tzv. „revoluce v umění demokracie“, neboť právě pomocí PR lze vyrobit potřebný souhlas voličů s čímkoliv, co je zrovna třeba. Lippmannova teorie vycházela z předpokladu, že ve správně fungující demokracii existují tři skupiny občanů: za prvé vládnoucí elita, za druhé vykonavatelé její moci a za třetí my ostatní zvané „zmateným stádem“. Tento houf přihlížejících mohou příslušníci prvních dvou skupin krotit a podprahově ovládnout prostřednictvím vhodného nastavení mixu PR technik. Van Reybrouck vysvětluje, že politické strany na sebe přestaly nahlížet jako na prostředníka mezi lidmi a sdílenou mocí ale začaly se považovat za součást státního aparátu. Proto, aby se udržely u moci, musely se naučit každých několik let opakovaně podlézat voličům co možná nejlíbivějšími slogany z dílen renomovaných (a tedy i náležitě nákladných) PR agentur. Právě proto potřebují volby nějaký nový impulz, třeba naléhavou reformu, aby se lidé mohli znovu zapojit do demokratického procesu, bez čehož nemáme šanci se účinně postavit nárůstu extremismu, dezinformací, nerovností nebo selhání ekosystémů a hlavně vlivu bláznů.
A co se s tím dá dělat?
Právě Van Reybrouck a s ním i mnozí další navrhují, abychom se vrátili k ústřednímu principu athénské demokracie, tedy k přidělování funkcí na základě náhodného výběru, protože právě ve starověkých Athénách se velká většina veřejných funkcí přidělovala právě losem. Ve většině případů se významní a uvážlivý občané štítí politiky, ale právě takto by byli donuceni se stát tím nezbytným přínosem spravedlnosti. Na stejném principu losu fungovaly později i renesanční státy, jako byly Benátky nebo Florencie, kterým se zajišťovala dlouhodobá politická stabilita. Takový výběr funguje tak, že o problému, jemuž v podstatě rozumí jen omezená skupina lidí, už nehlasují všichni, ale že se vylosuje nahodilý vzorek populace, který pak dostane ideální podmínky (čas, peníze, informace a další podporu) pro to, aby se mohl danému problému naplno věnovat a přicházet s optimálním řešením z pohledu zvyšování kvality života ve společnosti. Při pohledu historie vidíme, že reprezentativní vzorek společnosti, vybavený náležitými informacemi a vším ostatním, co k rozhodování potřebuje, dokáže rozhodovat s daleko čestnějšími výsledky než společnost, která jako celek je v situaci stále snazší manipulovatelnosti občanů zvolenými kluky z plakátů.
Za osm měsíců budeme volit hlavu státu. Vidíte mezi ohlášenými či zmiňovanými adepty nějaké, jejichž zvolení by vás místo pláče vedlo k optimismu?
Vidím to, bohužel, velice pochmurně. Máme třicet let po konci bolševika, kdy jsme se nedokázali vypořádat s viníky tehdejšího marasmu, kdy například představitelé útlaku měli vyšší důchody než ti postižení a kdy jsme se zmohli jen na prohlášení o zločinnosti tehdejší organizace KSČ. Dva nejsilnější kandidáti mohou být hodnotné osobnosti, ale jsou to bývalí členové této zločinecké organizace, a my, bohužel, jsme zatím nenašli adekvátní konkurenci. U představitele současného Ruska vidíme, kam to takový bývalý rozvědčík „dotáhl“ a jaké nepoznané úkoly a sliby s sebou do vládnutí asi přinesl, ale sami to doma chceme tolerovat. Ani Němci po druhé světové válce, byť řada důstojníků se dobře zrežírovala v bundeswehru jako bývalí příslušníci wehrmachtu, si nedovolili, aby kandidátem na prezidenta se stal bývalý nacista!
Máte životních zkušeností a prožitků na rozdávání. Jak s jejich využitím hodnotíte válku na Ukrajině?
Bohužel, válka je válka a její styl se moc nemění. Neustále se cílí na civilní obyvatelstvo, stejně jako se kdysi bombardoval Londýn nebo Drážďany, používá se zakázaná munice a obdobně i dnes vojáci vraždí, rabují a znásilňují a kradou majetek civilistů. V následném teroru tak zase vznikají koncentrační tábory a gulagy nepřizpůsobivých a za vítězství se považují i prohry, které tehdy stejně jako dnes se pravidelně utajují slovy o splnění vytyčených cílů, často zakrývajíce i diletantství vojevůdců. Postižené obyvatelstvo s obavami hledí na budoucnost, co jim skutkově přinese. Vzpomínám na konec druhé světové války, kdy se v Sudetech obávali zavraždění Hitlera a následné ověření platnosti Mnichovské dohody stejně jako dnešní obavy s potvrzením statusu quo rozdělené Ukrajiny. Přitom v posledních týdnech před Hitlerovým koncem už ani nikdo na něj atentát nepřipravoval a naopak zbytek bojovníků se semknul kolem něj v posledním záchvatu nadšené sebeobrany. Stejně tak Putin může usuzovat, že má větší ochotu obyvatelstva se vypořádat s ústrky, než je schopen přinést okolní svět, který odsuzuje a trestá jeho agresi – prostě USA a EU zlhostejní. Doufá, že protiofenziva zeslábne v důsledku zvyšující se inflace, nezvládnutelné emigrace, nastávajícího hladomoru a nedostupných cen energií. Kdysi opatrnost amerického prezidenta Kennedyho zabránila jaderné válce a také dnes si je prezident Biden dobře vědom, že Putin neví, jak vycouvat s dostatkem cti z této zbabrané války, a že se v nejhorším může rozhodnout i pro nejmizernější řešení sebeobrany ve smyslu přežití, jak říká průpovídka „Ubráníme mír i kdyby tu nezůstal kámen na kameni“.
Co je hnacím motivem probíhající války?
Putin a jemu podobní se nikdy nesmířili s tím, že se v roce 1991 rozpadl kolos soustátí Sovětského svazu, a možná s nostalgií hledí na pakt Ribbentrop-Molotov z roku 1939, který umožnil rozdělit a obsadit půlku Polska a zabrat Pobaltské republiky. Jeho dnešní pokus o podmanění světa značí cílenou snahou zlikvidovat Ukrajinské národní cítění stejně jako kdysi Stalinův hladomor v třicátých letech. Z historického hlediska lze najít i paralelu mezi válečnými třicátými lety a kontextem vnucené Mnichovské dohody se současnou Putinovou strategií, ve které se snaží evokovat podobné emoce křivdy a útlaku ze strany Západu, jako tehdy pociťoval Hitler. Současné obsazení Ukrajiny, ve stylu bratrské pomoci poskytnuté Československu v roce 1968, se mu zdálo slibné, ale nakonec jednoduše neproveditelné.
Dnes už máme ustavené mezinárodní dohody, které by měly blokovat války, ale právě nezpůsobilost Rady bezpečnosti OSN zabránit tomuto dnes už dlouhotrvajícímu konfliktu ukázala bezzubost akceschopnosti zavedených postupů, protože samotný agresor má právo veta a v rezoluci si tak může tvrdě prosadit svůj pohled na agresi jako na speciální operaci. Příprava dalšího prohlášení ve smyslu přijatelném pro Rusko trvá měsíce, kdy nadále probíhají zvěrstva války nijak nekorigovaná, a Rada bezpečnosti se tak kvůli systému svého fungování stala spíše podružným orgánem, který nemůže tuto agresi ani nijak odvrátit, odsoudit, ale dokonce ani přesně pojmenovat.
Na Ruskou federaci uvalil Západ už celou řadu sankcí, jen samotná Evropská unie přijala už šest sankčních balíčků. Jaký mají význam, když je třeba přijímat další a další?
Na lidské bídě se dá vždy vydělat a žádná ohleduplnost tady neplatí. Stejně jako koronavirus i válka přináší nemalé zisky a každý se angažuje jen a jen ve svůj vlastní prospěch, což v nemalé míře probíhalo a probíhá. Například když Západ zablokoval Rusům všechny platební karty, tak se Rusko napojilo na čínský platební systém. Tím pádem se vlastně Rusové dostávají k dolarům přes čínské banky. Záleželo na tom, zda se připojí rovněž Indie, která zatím bohatě využívá toho, že Rusové jí museli zlevnit ropu až pod kritickou hranici čímž, se zagarantoval stav, ve kterém Indie na Rusko nevyhlásila vůbec žádné sankce. Nádavkem půlka indické vojenské výzbroje je závislé na ruských náhradních dílech.
Ale to angažování ve vlastní prospěch platí i ve vlastních řadách Západu, jak ukazuje sebezáchovné chování Maďarska v boji o své ekonomické přežití. Nebo třeba zákaz vstupu ruských lodí do evropských přístavů uvalený EU v rámci pátého balíčku sankcí neměl žádoucí dopad na ruský export ropy, protože podle údajů londýnského lodního rejstříku Lloyd’s List se Moskvě daří stabilizovat export ropy na předchozí úrovni, a to především za pomoci „kamarádských“ řeckých rejdařů, kteří dodali své tankery a situaci tak dobře využili ve svůj vlastní prospěch, bohužel, na úkor Evropské unie.
Co se dá po třech měsících bojů na Ukrajině odhadovat o dalším vývoji?
Současný světový obchod se, bohužel, stal vzájemně provázaný a nedostatek něčeho někde se projeví zhoršující se bídou jinde a bylo by chybné se domnívat, že vzdálená válka se nás nedotkne a že nám nepřinese nežádoucí zchudnutí. Jak Západ, tak i Ruská federace dnes hrají jakýsi „vabank“ osočování a vyhrožování, jehož limity jsou nastaveny pochopitelně tak, že Rusko podle vládnoucí elity nesmí prohrát, protože by nejen ztratilo kredit, ale Ruská federace by byla donucena platit reparace, vrátit obsazená území, včetně Krymu a zodpovídat se za válečné zločiny proti civilistům.. Západ také nechce vyvolat přímou konfrontaci s Ruskem vzhledem k riziku jaderné války, která by neměla vítěze, ale chce zároveň Rusko maximálně oslabit ale ne zničit. V porovnání s Ukrajinou má ale Rusko dostačující ekonomický potenciál pro dlouhodobější vedení války a prognózy západních specialistů, že Rusku bude okamžitě chybět to, nebo ono, se zatím zcela nenaplňují. Pokud by se přes veškerou pomoc schylovalo k vojenské porážce Ukrajiny, a tím i k diskreditaci západní pomoci ukrajinskému režimu, pak se nastoluje otázka, s jakými návrhy či východisky Západ přijde. Co by se asi muselo Rusku nabídnout, aby se našel kompromis, respektive v čem by spočíval? Nelze se tak oprostit od představy, že by Západ nakonec obětoval část Ukrajiny, podobně jako ve 30. letech vydal v naivní chiméře udržení míru Československo a Polsko k nacistickému plenění, což by ale bylo pro prestiž Západu katastrofou. Ale nikdy neříkej nikdy…! Podceňování Ruska a důvěra v někdy jednostranné informace z Ukrajiny může vést k situaci, kdy jakési usmíření (appeasement) bude postupně získávat další stoupence. Následný ekonomický šok by se však nemusel omezit jen na stávající aktéry, celosvětově by rozšířil konflikt mezi chudými a bohatými a následně podnítil i regionální nepokoje. Avšak ale i nežádoucí prodloužení ruské agrese až po jakkoliv pojaté vítězné završení Ukrajinou je velkým strašákem západu a mohlo by nevítaně generovat rozpad Ruské federace a tak zasáhnout celý prostor postkomunistických států ve Střední a Východní Evropě, přičemž tento region by začal být vnímán jako geopoliticky nestabilní a ekonomicky neperspektivní.
Zamýšlíte se vzhledem ke své odbornosti a zájmům také nad dopadem války na ekologii?
Určitě nelze opominout, že probíhající konflikt má významný dopad na životní prostředí, a to nejen na příští desetiletí a s účinkem daleko i mimo území Ukrajiny. I konvenční zbraně obsahují toxické složky, těžké kovy a tak dále a jejich masivní použití zničí přírodu spolu s vytvářením enormního množství odpadu po zmařené infrastruktuře. Zplundruje úrodnou půdu a její biologickou rozmanitost včetně trvalého zničení ekosystémů. S největší pravděpodobností se zpomalí pokrok v oblasti kontroly znečištění, správy zdrojů a řízení biologické rozmanitosti a chráněných oblastí i politiky změny klimatu. Přestavba městských oblastí a infrastruktury bude vyžadovat obrovské objemy zdrojů se všemi souvisejícími environmentálními dopady dnes těžko odhadnutelné.
Názornou ukázkou provázanosti je současná hořící Sibiř, kde masivnější lesní požáry jsou dalším ze symptomů následovné klimatické krize: kombinace vysychající půdy, vegetace a úniku metanu z permafrostu má tendenci se vlivem nebývale vysokých teplot lehce vznítit. Společně se současnou lidskou neschopností je těžké je uhasit, zejména když chybí vojáci bojující na ukrajinské frontě, ale i v důsledku nepřítomnost tradiční zahraniční pomoci. Dopady rekordních požárů pociťují lidé i daleko za hranicemi Ruska. Kouř z hořících sibiřských lesů putuje i tisíce kilometrů a dosahuje až na západ USA, což může generovat i vlastní bouřkové systémy – jeden z nich se nedávno převalil přes Tichý oceán až na americké pobřeží. Vlivem metanu z tajícího permafrostu se tedy Sibiř stává i významným zdrojem masivních emisí uhlíku, které dále urychlují globální oteplování a nějaká ekologická omezování v Evropě jsou pak zanedbatelná.
A co dopady na domácí politiku ? Sdílet náklady nešťastníků z války je téměř naší povinností, nicméně i na tom se dá přivydělat, jak ukazuje migrantská zkušenost. V období nedostatku bytů se najednou vynořily možnosti, které byly předtím skryty, což je dobře pro nešťastníky, ale možná špatně pro domácí neméně potřebné – nelze propojit českou a ukrajinskou vládu. Totožně jako v minulosti dozajista nastoupily řady převaděčů a šejdířů, kteří umocňují své zisky právě na neštěstí druhých. Nic nového a není to tak dávno, kdy za předchozí války dodávaly americké firmy agresorovi do Německa zbrojní zakázky nebo během embarga po krymské okupaci se řada států EU neštítila dodávat zbraně se ziskem i do Ruska. Svět ovládají zbohatlíci, kteří si své zisky nenechají ujít, a to platí i v politice. Doma se stále bavíme o ekologii a úsporách a ejhle v době dalšího napjatého státního rozpočtu skrze energetickou krizi a válku na Ukrajině se rezort financí Zbyňka Stanjury pouští do obměny autoparku, což zbídačenou státní kasu může vyjít až na 1,17 miliardy! Obdobně jako v devadesátých letech se objevil organizovaný zločin propojující politiky a podsvětí, který lze charakterizovat tvrzením: „ já jsem tam nikdy nebyl a ani nesouhlasí datum setkání“. Stejně tak ČES jako státní energetický dodavatel zvýšil zisk na deset miliard ale ne svým přičiněním, ale v důsledku nestability trhu. Jeho představitelé si rozdělí mastné odměny v rámci desítek milionů, ale zároveň zdraží svým chudým odběratelům energii téměř na dvojnásobek a opět si připíší další zisk. Vláda zločineckou činnost bagatelizuje a k energetické nouzi mlčí, i když třeba uhelné elektrárny nabízejí úlevu. Ale znáte to, košile …?
Hlavní vaší životní náplní je ovšem věda. Jaká je v Česku její perspektiva pro nejbližší roky?
Předchozí místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek byl nahrazen už samostatnou ministryní Helenou Langšádlovou, která si v době nedostatku vytváří ministerstvo s desítkami lidí a říká, že bude naslouchat a nechá si poradit, jak takové ministerstvo řídit. Spíš bych předpokládal, že přichází a ustavuje ministerstvo s určitou svoji představou a záměrem, jak pomoci vědě, kde se rozděluje okolo 40 miliard, a ne jen s ideou, že si nechá našeptávat co a jak. Bohužel, to je pokračování pomoci vědě ve smyslu sestavování dalších a dalších institucí, které vědu řídí, ale vědu neprodukují. Máme na to dlouhodobě Akademii věd a zejména Grantové agentury, které dnes zprostředkují více než polovinu vědeckého financování na úkor tradičního financování institucionálního. Provoz těchto institucí a agentur není zanedbatelný a výsledek jejich grantového přerozdělování financí je tristní, protože úspěšnost grantových projektů nedosahuje ani jedné třetiny ze zaslaných. To už by ze statistického pohledu bylo lepší, kdyby se o úspěšné projekty losovalo, a tak se ušetřily nemalé výdaje s posuzováním a hlavně se také uchránil takto ztracený čas sepisování neúspěšných žadatelů. Původní vědecká poezie hledání nového se dnes, bohužel, změnila v honbu za grantovými penězi – a to není dobrá zpráva.
V létě obdržíte prestižní mezinárodní ocenění – David Dollimore Award – za vaši celoživotní práci v oblasti tepelné nauky o materiálech. Co považujete za svůj hlavní badatelský přínos?
Trofej je na úrovni mých předchozích nejvyšších ocenění Izraelské (1987), České (2000)) a Ruské (2015) akademie věd. Ale státní cenu z roku 2017 si cením nevýše, byť její udělení českým prezidentem mi přineslo nemalé problémy. Celý život jsem se pohyboval kolem studia materiálů a zejména jejich tepelné přípravy v rámci nauky o teple – termodynamiky, což je rozhodující pro vytváření hledaných vlastností. Charakteristika preparace je pak důležitá pro její zdařilé zopakování, k čemuž se používají fázové digramy obvykle ustavené pro rovnovážné podmínky. Moderní technologie ale používají extrémní tepelné změny – třeba při prudkém zakalení roztavených kovů do skelného stavu – a jejich zabudování do popisu si vynutilo nové odvětví tzv. kinetických fázových diagramů, jejichž jsem spoluautorem. Související popis kinetiky procesů v pevných látkách se obvykle generuje na bázi euklidovských partikulí, ale už jen pohled do skladby větví lesa nebo do mikroskopické struktury částic to fakticky neumožňuje. Proto se zavedla tzv. fraktální geometrie s prostorovými dimenzemi, které nejsou integrální. Popis se pak odráží od logistického přístupu charakterizace stupně reakční proveditelnosti ve smyslu „úmrtnosti a plodnosti“, což se dá aplikovat i na šíření virových onemocnění. Jsem rád, že jsem mohl přispět k mezioborovému přenosu znalostí, což se dnes ukazuje jako stěžejní pro rozvoj vědy. To vše jsem detailně popsal na šesti stech stranách ve své poslední odborné knize „Termická analýza a termodynamické vlastnosti pevných látek“ publikovaná špičkovým nakladatelstvím Elsevier 2021. Věřím, že je to slušný odkaz pro následovníky právě v oblasti studia tepelných atributů materiálů včetně nanomateriálů.
Ve své knize zdůrazňujete interdisciplinaritu a přinášíte nové aplikace termodynamiky v oblasti sociálních věd i v nauce o klimatu. Kde se ještě uplatňuje?
V knize uvádím další souvislosti a to zejména fyziky a nauky o člověku – lékařství, kde je známé, že fyzika přinesla důležité diagnostické metody jako ultrazvuk, rentgen, CT či magnetickou rezonanci, ale také často opomíjený pohled na strukturu člověka jako na konstrukci ovládanou elektro-magnetickými jevy. Je známé, že vertikální elektrický potenciál je na zdravém člověku okolo 180 voltů a že v místech, kde je nějaké ložisko nemocí, se rovnovážné rozložení potenciálu (elektrického náboje) mění a lze ho i identifikovat a následně i léčit tak aby byl zrovnovážen. Zjistili jsme řadu novostí, jako třeba vliv kvantové difuze na přenos elektrického signálu v nervových vláknech, nebo její vliv na sobě-uspořádávající procesy v chemii a fyzice, ale taky jsme podpořili fyzikální podstatu přírodního léčitelství, které se právě snaží vypořádat s chorobnou neurovnaností v tělesných potenciálech. Ve fyzice a její odnoži termodynamiky je stále co hledat a vynalézat – to je na vědě krásné a jsem vděčen osudu, že jsem to zažil.
Zdroj
