Vedle horečné snahy evropských států vylézt z pasti závislosti na ruských surovinách se rozhořely také plamenné debaty, kdo, nebo co ji způsobilo. Odpověď není jednoduchá, ale zásadní viníky identifikovat lze.
„Green Deal způsobil naši závislost na plynu? A tím na ruSSku? Green Deal byl představen v roce 2019. Něco tady nehraje, příčinu hledejme jinde, viz graf., “ napsal na twitteru klimatolog Radim Tolasz a přiložil graf, na němž je vidět, že česká spotřeba zemního plynu významně roste od 70. let minulého století a v současnosti je nižší, než byla na přelomu tisíciletí.
Je pravdou, že hodit vše na Green Deal by nebylo fér, realita je skutečně složitější. V českém prostředí je například nutné připomenout, že v roce 1997 podepsala Česká republika smlouvu na dvacet let o dodávkách plynu z Norska. Podíl norského plynu představoval zhruba čtvrtinu českého importu. Smlouva ale, paradoxně už po ruské anexi Krymu, nebyla prodloužena a od té doby jsme téměř stoprocentně závislí na dodávkách plynu ruského, který ovšem kupujeme nikoli napřímo, ale prostřednictvím řady, mimo jiné německých firem.
U roku 2014, kdy Rusko anektovalo Krym, se však ještě zastavme. Právě od tohoto roku totiž po předchozím několikaletém poklesu začala paradoxně znovu významně růst spotřeba (zejména ruského) plynu v Evropské unii. Státy EU v čele s Německem v této době již naplno označovaly uhlí za špinavý zdroj, který je třeba nahradit. Němci navíc již v té době plánovali odklon také od jádra.
Evropskou energetiku ovládly zelené plány a sázka na obnovitelné zdroje (OZE), I když se v té době tato strategie ještě oficiálně nejmenovala Green Deal, už byla naplňována. A ruku v ruce s růstem podílu OZE se zpočátku potichu zvyšoval i podíl plynu. Ten totiž slouží k vykrývání období, kdy OZE prohrávají s počasím a jejich výroba klesá leckdy až téměř k nule. Jde zejména o zimní období.
V mezidobí jsme byli svědky i dalších dílčích událostí. Například odporu k těžbě břidlicového plynu tzv. frakováním, proti kterému se velmi tvrdě stavěli ekologičtí aktivisté. Frakování bylo v několika zemích včetně Česka zakázáno.
Zda svou ruku k dílu a tlaku na zákaz frakování přiložili i ruští lobbisté či jejich peníze, se můžeme, stejně jako v případě odporu vůči jádru a uhlí, jenom dohadovat. Ve světle současných událostí je však pravděpodobnost rozhodně větší než malá.
Pojďme si to tedy shrnout. Samotný Gren Deal naši závislost na ruském plynu nezpůsobil. Zelený tlak na snižování emisí CO2, jehož byl Green Deal jakýmsi institucionálním vyústěním, jí však významně napomohl. Zejména odpor k uhlí byl totiž natolik silný a hysterický, že dlouho umožňoval ruským lobbistům a jimi ovlivňovaným či přímo placeným politikům v klidu činit potřebné kroky. V rámci klimatické, ale především protiuhelné paniky se neřešila ani závislost na Rusku, ale dokonce ani to, že zejména vzhledem k únikům metanu je zátěž v Rusku těženého plynu pro klima prakticky stejná jako v případě uhlí.
Růžovo-zelené brýle zastáncům plynu nesundala ani varování odborníků, ani zmíněná anexe Krymu. Ba naopak, jak už jsme zmínili, od roku 2014 plyn v Evropě syčel stále hlasitěji. A dlouho měl podporu dokonce i ekologických aktivistů. Vzdušný plynový zámek se rozplynul až v loňském roce, kdy cena plynu vylétla brutálně nahoru. A pak už přišel 24. únor a ruský útok na Ukrajinu.
Petr Skácel
The post Je viníkem závislosti na ruském plynu Green Deal? first appeared on .
