PETR VLK
Wall Street Journal je synonymem pro ten nej nej americký mainstream, Který zastává názory globálního kapitálu a globálních superelit. Samozřejmě s dosahem do nejužšího okruhu kolem Bidena. A už i jeho redakce jaksi dospěla k poznání, že na Ukrajině se to vyvíjí špatně a že prostředky , které Západ zvolil, aby zničil Putina a jeho zem jaksi nefungují nebo jen velmi málo. A tudíž nastal čas tu hru nějak změnit a přenastavit! Obrovský posun! Obrovský! Ale nejásejme. Protože to přenastavení a nový přístup je…. Ale o tom si přečtete v článku:
It’s Time to End Magical Thinking About Russia’s Defeat
podle překladače
Je čas ukončit magické myšlení o ruské porážce
Vzhledem k tomu, že ruský prezident Vladimir Putin vyhlíží druhé výročí svého útoku na Ukrajinu, je těžké přehlédnout jeho sebevědomí . Dlouho očekávaná ukrajinská protiofenzíva nedosáhla průlomu, který by Kyjevu poskytl silnou pozici při vyjednávání. Vřava na Blízkém východě dominují titulkům a podpora pro Ukrajinu od obou velkých stran v USA byla vyvrácena polarizací a dysfunkcí Kongresu, nemluvě o proputinovských sklonech republikánského kandidáta na prezidenta Donalda Trumpa.
Putin má důvod věřit, že čas je na jeho straně. Na frontové linii nic nenasvědčuje tomu, že Rusko snad prohrává to, co se stalo opotřebovací válkou. Ruská ekonomika byla zasažena, ale není v troskách. Putinovo držení moci bylo paradoxně posíleno po červnovém neúspěšném povstání Jevgenije Prigožina. Podpora lidu pro válku zůstává pevná a elitářská podpora Putina se nezlomila.
Sliby západních představitelů o oživení vlastního obranného průmyslu se střetly s byrokratickými překážkami a překážkami v dodavatelském řetězci. Mezitím sankce a kontroly vývozu brání Putinovu válečnému úsilí mnohem méně, než se očekávalo. Ruské obranné továrny zvyšují svou produkci a staré sovětské továrny překonávají západní výrobu, pokud jde o tolik potřebné předměty, jako jsou dělostřelecké granáty.
Technokraté odpovědní za řízení ruské ekonomiky se ukázali jako odolní, přizpůsobiví a vynalézaví. Zvýšené ceny ropy, zčásti tažené úzkou spoluprací se Saúdskou Arábií, plní státní kasu. Ukrajina je naopak životně závislá na infuzích západní hotovosti.
Putin se také může spokojeně dívat na své zahraničněpolitické výsledky. Jeho investice do klíčových vztahů se vyplatily. Čína a Indie poskytly ruské ekonomice důležitou pojistku tím, že zvýšily dovoz ruské ropy a dalších komodit. Místo toho, aby se Putin trápil ztracenými trhy v západní Evropě nebo neochotou Pekingu opovrhovat sankcemi USA a EU, rozhodl se Putin, že je krátkodobě výhodnější jednoduše se stát juniorským partnerem Číny v ekonomické sféře. Zboží z Číny tvoří téměř 50 % ruského dovozu a přední ruské energetické společnosti jsou nyní závislé na prodeji do této země.
Dokonce i sousední země, které mají všechny důvody obávat se Putinovy agresivní taktiky, jako je Arménie, Gruzie, Kazachstán a Kyrgyzstán, dosáhly tučných zisků tím, že sloužily jako prostředníci umožňující obcházení sankcí a jako překladiště pro zboží, které Rusko přímo dováželo.
Navzdory obžalobě Putina Mezinárodním trestním soudem a množství důkazů o válečných zločinech na Ukrajině ruských státem podporovaných je Putin stále přijímán v různých částech takzvaného „globálního Jihu“. Ukrajinská válka nemá pro mnoho zemí valný význam, zejména pro ty, které se brání zejména tím, co vnímají jako dvojí standardy USA a Evropy nebo nedostatek angažovanosti v otázkách, které se týkají jich.
Nic z toho by nemělo být překvapením. Více než šest měsíců před rozsáhlou invazí na Ukrajinu v únoru 2022 podepsal Putin novou strategii národní bezpečnosti pro Rusko. Hlavním cílem tohoto dokumentu bylo připravit zemi na dlouhodobou konfrontaci se Západem. Dnes může Putin říci národu, že jeho strategie funguje.
Putin necítí žádný tlak na ukončení války ani obavy o svou schopnost ji udržet víceméně donekonečna. Jak se blíží zima, ruská armáda zahájila vlastní omezenou pozemní ofenzívu a jistě rozšíří raketové a bezpilotní útoky na ukrajinská města, elektrárny, průmyslové areály a další kritickou infrastrukturu. Putin minimálně očekává, že americká a evropská podpora pro Ukrajinu se rozplyne, že Ukrajinci budou unaveni z nekonečného teroru a destrukce, která jim byla způsobena, a že kombinace obojího mu umožní diktovat podmínky pro dohodu o ukončení války a nárokovat si vítězství. Z jeho pohledu je ideálním člověkem, který by takovou dohodu dal dohromady, Donald Trump, pokud se v lednu 2025 vrátí do Bílého domu.
Ruský vůdce je připraven militarizovat vše, co má k dispozici, aby vyhrál válku na Ukrajině. Kontrola jaderných zbraní a evropská bezpečnost jsou nyní rukojmím ruského naléhání na to, aby Západ ukončil svou podporu Ukrajině. To, co zbylo z rámce kontroly zbrojení z dob studené války, bude v roce 2026 zcela pryč a existuje rostoucí riziko nepředvídatelných třístranných závodů v jaderném zbrojení mezi USA, Ruskem a Čínou. Putin využije každé globální a regionální téma – ať už jde o válku mezi Izraelem a Gazou, potravinovou bezpečnost nebo klimatickou akci – jako páku k vítězství ve válce proti Ukrajině a Západu.
Celkově vzato tento stav věcí představuje pro západní vůdce bezprecedentní výzvu. Washington a jeho spojenci byli pozoruhodně efektivní při řešení nejnaléhavějších aspektů tohoto problému: odvrátili kolaps Ukrajiny, udrželi ji dobře zásobenou pokročilými zbraněmi a zpravodajskými informacemi v reálném čase a navrhli sankce proti Rusku.
Nyní je však čas přejít na dlouhodobou strategii, která zvýší a udrží tlak na zlotřilý režim v Kremlu. Neměli bychom si dělat iluze, že jakákoli možná kombinace krátkodobých kroků bude dostatečná k tomu, aby přinutila Putina opustit svou válku.
To, co západní vůdci očividně neudělali, je, že by se s veřejností shodli na trvalé povaze hrozby ze strany vyzývavého, revizionistického Ruska. Až příliš často se oddávali magickému myšlení – sázeli na sankce, úspěšnou ukrajinskou protiofenzivu nebo přesuny nových typů zbraní, aby donutili Kreml přijít k jednacímu stolu. Nebo doufali, že uvidí Putina svrženého palácovým převratem.
Během studené války američtí myslitelé v oblasti zahraniční politiky nevsadili na náhlou změnu názoru Kremlu nebo na noční kolaps sovětského systému. Místo toho vložili svou víru v dlouhodobou vizi vzdorování nebezpečnému režimu a provádění požadovaných investic do národní obrany a vojenských schopností našich aliancí – politiku, v klasické formulaci George Kennana, „trpělivého, ale pevného a bdělého omezení“. ruských expanzivních tendencí“.
Dnešní politika omezování by znamenala pokračování západních sankcí, diplomatickou izolaci Ruska, zabránění Kremlu v zasahování do naší vlastní domácí politiky a posílení odstrašovacích a obranných schopností NATO, včetně trvalých americko-evropských reinvestic do naší obranně-průmyslové základny. Znamenalo by to také zmírnit všechny škody – diplomatické, informační, vojenské i ekonomické – způsobené Putinovou válkou.
To neznamená, že bychom měli znovu bojovat studenou válkou. Pustit se do globální soutěže s Kremlem by nebylo moudrou investicí americké prestiže nebo zdrojů. Odsoudilo by nás to k nesmyslné hře proti všem projevům ruského vlivu. Putinovo Rusko má jen málo z tvrdé síly nebo ideologické přitažlivosti, které učinily Sovětský svaz tak vlivným v různých částech světa.
Navíc dnešní poměry jsou značně odlišné od sovětské hrozby. Evropa už není taková zdevastovaná pustina jako po druhé světové válce. NATO přivítalo dva nové členy, Finsko a Švédsko. Putin se omezil na klepání na dveře v místech jako Peking, Teherán a Pchjongjang. Pověstná korelace sil se naklonila rozhodně proti Rusku.
A co je nejdůležitější, navzdory všem předpovědím Ukrajina odolala ruskému náporu. Za méně než dva roky ukrajinská armáda zredukovala celé desetiletí ruské vojenské modernizace na prach. Udržet Ukrajinu v boji a zásobovat ji zbraněmi a střelivem, jak slíbil prezident Biden v projevu 19. října, není charita, ale nejnaléhavější – a nákladově nejefektivnější – prvek západní strategie.
Neméně zásadní je pomoci Ukrajině dostat se na její právoplatné místo v Evropě. Žádná postkomunistická země v Evropě neprošla tím, čím nyní prochází Ukrajina. Obnova země bude generačním počinem nejen pro její vlastní lidi, ale i pro mnoho jejích přátel, partnerů a spojenců.
Udržení soudržnosti a odhodlání mezi západními spojenci bude pro vůdce na obou stranách Atlantiku zásadní. Kreml už dávno ovládl umění vrážet klíny mezi USA a jejich spojence. Bohužel, vyhlídka na Putinův případný odchod ze scény už startuje úvahy i o novém strategickém otevření se Rusku, které by mohlo nějak odlákat Moskvu z čínského objetí.
Měli bychom však být extrémně opatrní, pokud jde o to, aby jakékoli nové vedení v Kremlu mělo výhodu pochybnosti. Bývalý prezident Reagan potřeboval hodně přesvědčovat, než vzal na vědomí, že Michail Gorbačov je jiný než jeho sovětští předchůdci. Tato výzva je nyní mnohem obtížnější, vzhledem k tomu, že kdokoli by mohl nahradit Putina, musel by ukončit válku a zapojit se s Kyjevem do opravdových a seriózních jednání.
USA a jejich spojenci musí mít jasno v dlouhodobé povaze tohoto závazku. Konec války, kdykoli k tomu dojde, pravděpodobně neutlumí konfrontaci mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Ukrajinci a jejich přátelé oprávněně chtějí vidět vzestup prosperující, nezávislé Ukrajiny, která je bezpečná a plně integrovaná do politického a ekonomického života kontinentu. Putin a jeho nástupci by to viděli jako konečnou porážku Ruska. Udělají vše, co je v jejich silách, aby tomu zabránili.
Autoři
Eugene Rumer, bývalý zpravodajský důstojník se specializací na Rusko v National Intelligence Council, je ředitelem programu Rusko a Eurasie v Carnegie Endowment for International Peace.
Andrew S. Weiss, který pracoval na ruských záležitostech v administrativě George HW Bushe i Clintona, je Carnegieho viceprezidentem pro studium.
****
Abych pravdu řekl, uniká mi, co vlastně pánové Rumer a Weiss hodlali svým článkem ve WSJ čtenářům sdělit!
Buď to, že dosavadní západní politika na Ukrajině nevede a nevedla k ničemu, tedy kromě toho, že se Zelenského režim ještě nezhroutil, ale je zcela odvislý od Západu a jeho všemožných transferů, jinak rychle exne a že je na čase najít nějakou novou politiku a uznat, že Rusko se ukázalo být daleko silnějšíma odolnějším a tudíž je nejvyšší čas odhodit chiméry jeho vojenské porážky, nebo vnitřního zhroucení a to ať už kvůli ekonomické slabosti skrze nevýkonnou ekonomiku a brutální kolektivně západní sankce nebo/a ztrátu podpory u veřejnosti, ruských elit či kvůli palácovému převratu. Nic z toho dosud zatím viditelně nezafungovalo.
Až potud ok. Až potud. Ale lámu si hlavu nad tím, co vlastně navrhují….
Sdělit veřejnosti, že konflikt s Ruskem bude dlouhý? A co jako? Jak to pomůže Ukrajině vyhrát válku, když její podpora logicky se stane stále nepopulárnější, a nebezpečnější? A s Ruskem prý nemá smysl vést studenou válku… Zvláštní, když právě tohle soustavně děláme. Já takhle horkou studenou válku nepamatuji ani za Kubánské nebo Berlínské krize.
A prý jako z Ukrajiny Západ musí vytvořit prosperující, nezávislou Ukrajinu, která je bezpečná a plně integrovaná do politického a ekonomického života kontinentu. Putin a jeho nástupci by to viděli jako konečnou porážku Ruska.
Jak to zařídit pánové už neprozradí. Asi příliš hluboká úvaha, aby ji běžný čtenář WSJ pochopil.
Já při svém vysloveně jednoduchém myšlení v tom přečteném nevidím nic jiného, než že WSJ vyzývá ke dvěma zcel a se vylučujícím věcem – na jedné straně k pokračování války na Ukrajině, na straně druhé je prý třeba najít novou strategii, protože ta stará, založená na porážce Ruska se ukázala býti psychydelickým blouzněním bez reálného základu.
A teď si vyberte!
Řečeno česky – tahle už to dál nejde! Nevadí, jedeme dál!
Nicméně – když už i WSJ veřejně konstatuje, že dosavadní strategie i taktika USA a kolektivního Západu na Ukrajině selhala selhává a že je nutné vše přehodnotit a něco vymyslet , pak se asi za kulisami snad něco děje. Snad něco rozumného. Snad.
vlkp
The post Wall Street Journal: Je čas ukončit magické myšlení o ruské porážce first appeared on Pravý prostor .